Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

Patricia Cornwell

Patricia Cornwell

Kay Scarpettová 07. Kalné vody

Posledního rána od občanské války snad nejkrva

vějšího roku v dějinách Virginie jsem rozdělala

Li oheň v krbových kamnech a usedla k temnému oknu, za nímž s východem slunce spatřím oceán. Měla jsem na sobě župan a ve světle stolní lampy jsem přezkoumávala statistické údaje svého úřadu o počtu obětí silničních nehod, oběšených, ubitých, zastřelených a ubodaných, když ve čtvrt na šest drsně zazvonil telefon.

„Hernajs,” zareptala jsem, neboť jsem stále méně blahovolně zvedala sluchátko účastnické linky doktora Philipa Manta. „Hned, hned.”

Jeho povětrností poznamenaný domek se krčil za dunou v nehostinném pobřežním okrsku Sandbridge mezi základnou vojenského námořnictva USA a národní přírodní rezervací v Back Bay. Mant byl mým podřízeným, soudním lékařem okresu Tidewater, a jeho matka bohužel před týdnem, právě na Štědrý den, zemřela. Za normálních okolností by jeho cesta do Londýna za uspořádáním rodinných záležitostí fungování systému soudního lékařství ve Virginii nenarušila. Ale jeho asistentka, soudní patoložka, už nastoupila na mateřskou dovolenou, a nedávno mu odešel i márniční technik.

„Dům doktora Manta,” ohlásila jsem se, zatímco vítr zmítal temnými siluetami borovic za oknem.

„Tady strážník Young z chesapeakeské policie,” pravil hlas, který mohl patřit muži bílé pleti vyrostlému na jihu. „Potřebuju mluvit s doktorem Mantem.”

„Odjel do zahraničí,” oznámila jsem. „Co pro vás můžu udělat?”

„Vy jste paní Mantová?”

„Jsem doktorka Kay Scarpettová, hlavní soudní lékařka. Zastupuju doktora Manta.”

Hlas zaváhal a pokračoval: „Dostali jsme hlášku o mrtvole. Anonymní telefonát.”

„Víte, kde dotyčný zemřel?” Dělala jsem si poznámky.

„Údajně při potápění v loděnici vyřazených plavidel vojenského námořnictva.”

„Prosím?” Zpozorněla jsem.

Zopakoval informaci.

„Mluvíte o žabím muži mariny?” snažila jsem se zorientovat, věděla jsem, že jedině potápěči vojenského námořnictva se smějí pohybovat ve vodě kolem lodí zakotvených v loděnici pro vyřazená válečná plavidla.

„Nevíme, kdo zahynul, možná to byl někdo, kdo hledal památky z občanské války.”

„V noci?”

„Do celého areálu je vstup zakázán, dostanete se tam jen na zvláštní povolení, madam. To ovšem zvědavce neodradí. Kradou se tam v loďkách po setmění.”

„Tuhle verzi vám přednesl ten anonym?”

„Přesně tak.”

„To je dost pozoruhodné.”

„Taky si myslím.”

„A tělo se doteď nenašlo,” řekla jsem a podivila se, že se strážník odhodlal v tak časnou hodinu telefonovat soudnímu lékaři, když se ještě nenašla mrtvola a nikdo se nepohřešoval.

„Zahájili jsme pátrání, námořnictvo sem vysílá několik potápěčů, snad s tím brzy pohneme. Ale chtěl jsem, abyste byla v obraze. A doktoru Mantovi vyřid’te laskavě moji upřímnou soustrast.”

„Vaši soustrast?” Zarazilo mě to. Jestliže věděl, co Manta potkalo, proč sem telefonuje a dožaduje se ho? ,Prý mu zemřela matka.”

Dotkla jsem se špičkou propisky papíru. „Povězte mi prosím celé své jméno a jak se s vámi můžu spojit,” požádala jsem.

„Tady S. T. Young.” Nadiktoval mi telefonní číslo a zavěsili jsme.

Zadívala jsem se do skomírajícího ohně, padla na mne tíseň a samota, přiložila jsem dříví. Přála jsem si být v Richmondu ve svém domě se svíčkami v oknech a vánoční jedličkou ověšenou dlouhá léta uchovávanými ozdobami. Zatoužila jsem po Mozartovi a Händelovi namísto burácení větru, který se tříštil o střechu, a plísnila jsem se za to, že jsem přijala Mantovu laskavou nabídku, abych se zabydlela v jeho domě, a ne v hotelu. Vrátila jsem se ke korigování statistické zprávy, ale nedokázala jsem se soustředit. Představovala jsem si líný proud řeky Elizabeth, teplota vody v tuto roční dobu nebude vyšší než patnáct stupňů Celsia a viditelnost pod hladinou sotva půl metru.

Chápala jsem, že se někdo i v zimních měsících potápí v Chesapeakeském zálivu kvůli ústřicím nebo padesát kilometrů od pobřeží v Atlantském oceánu, aby zkoumal na dně vrak mateřské letadlové lodi nebo pátral po německé ponorce a jiných divech, kvůli nimž stojí za to obléknout potápěčský oblek. Ale v řece Elizabeth, kam vojenské námořnictvo odstavovalo vyřazené a odstrojené lodě, jsem na tom bez ohledu na roční dobu neviděla nic lákavého. Neuměla jsem si představit, kdo by se tam v zimě a po setmění sám potápěl, aby hledal nějaké relikvie, byla jsem přesvědčena, že tento telefonický tip vyplodila chorá mysl.

Vstala jsem z houpacího křesla a přešla do ložnice, kde mé osobní věci metastazovaly v malém prochladlém prostoru. Rychle jsem se svlékla a spěšně osprchovala, hned prvního dne svého zdejšího pobytu jsem zjistila, že výkon bojleru má své meze. Domek doktora

Manta, v němž neustále protahovalo, obložený sukovitým borovicovým dřevem jantarové barvy a s palubovou podlahou nalakovanou nahnědo, na níž bylo vidět každou částečku prachu, se mi nezalíbil. Můj podřízený, okresní soudní lékař britského původu, jako by žil v temných spárech větrných poryvů, víc než skromně zařízený studený a nehostinný domek neustále praštěl, zvuky mě několikrát vytrhly ze spánku a přinutily sáhnout po zbrani.

Zahalena do županu a s hlavou ovázanou ručníkem jsem nahlédla do ložnice pro hosty a přilehlé koupelničky, abych se ujistila, že všechno je v pořádku a připravena na příjezd mé neteře Lucy v poledních hodinách. Pak jsem zkontrolovala kuchyni, ve srovnání s tou, kterou mám doma, přímo žalostnou. Zdálo se, že jsem včera, když jsem projížděla Virginia Beach, při nákupech na nic nezapomněla, ale musím se obejít bez mačkadla na česnek, strojku na těstoviny, kuchyňského robotu a mikrovinné trouby. Vážně jsem zapochybovala, zda tu Mant kdy jedl či bydlel. Ještě že jsem si přivezla vlastní nože a hrnce, jinak bych si v kuchyni těžko poradila.

Chvíli jsem ještě pročítala písemnosti, načež jsem při rozsvícené stolní lampě s ohebným ramenem z kovové hadice usnula. Zburcoval mě opět telefon, popadla jsem sluchátko a mhouřila oči před slunečními paprsky, které mi dopadaly přímo do obličeje.

„Tady detektiv C. T. Roche z chesapeakeské kriminálky,” pravil jiný, mně neznámý mužský hlas. „Dověděl jsem se, že zastupujete doktora Manta. Potřebujeme, abyste urychleně zapracovala na jednom případu. V loděnici pro vyřazená válečná plavidla zřejmě došlo při potápění k neštěstí s následkem smrti, musíme na tom máknout a vyzvednout tělo z vody.”

„Předpokládám, že jde o tentýž případ, kvůli němuž mi volal k ránu váš strážník, ano?”

Po delší odmlce odpověděl spíš defenzívně: „Co já vím, tak jsem první, kdo vám to hlásí.”

„Už ve čtvrt na šest mi telefonoval strážník Young.” Zadívala jsem se na papír s poznámkami. „S. T. Young.”

Nastala další odmlka a poté pronesl stejným tónem: „Nemám tušení, o kom mluvíte, ale neznám u nás žádného policajta jménem Young.”

Chopila jsem se propisky, hladina adrenalinu v krvi mi stoupala. Bylo půl desáté. To, co mi právě detektiv sdělil, mě vyvedlo z konceptu. Jestliže první volající nebyl policista, kdo to potom byl, proč telefonoval a na. kolik znal Manta?

„Kdy bylo objeveno tělo?” zeptala jsem se Roche.

„Strážný loděnice si kolem šesté hodiny ráno všimnul, že za jednou lodí kotví malý člun. Vedla z něj do vody hadice, usoudil, že na druhém konci je někdo, kdo se tam potopil. A když se ani po hodině na místě nic nepohnula, oznámil nám to. Vyslali jsme dolů potápěče, a jak říkám, je tam mrtvola.”

„Identifikovali jste ji?”

„V člunu jsme našli náprsní tašku. Je to muž bílé pleti, podle řidičáku se jmenuje Theodore Andrew Eddings.”

„Ten reportér?” otázala jsem se užasle. „Zpravodaj Ted Eddings?”

„Třicet dva let, podle fotografie má kaštanové vlasy a modré oči. Bytem v Richmondu, West Grace Street.”

Teda Eddingse jsem znala, byl to investigativní novinář tiskové agentury Associated Press, za své články získal několik prestižních cen. Zřídkakdy minul týden, aby mi kvůli něčemu netelefonoval. V danou chvíli jsem se s tím ztěžka racionálně vyrovnávala.

„Taky jsme v člunu objevili pistoli ráže devět milimetrů,” dodal detektiv Roche.

Když jsem opět promluvila, usilovala jsem o co

nejdůraznější tón. „Jeho totožnost v žádném případě neprozraďte novinářům a vůbec nikomu, dokud se neověří.”

„To už jsem všem přikázal. Nebojte se.”

„Dobře. Netuší nikdo, proč se právě tento člověk potápěl v kotvišti vyřazených lodí?”

„Možná tam hledal krámy z občanské války.” „Co vás vede k takové úvaze?”

„Spousta lidí hledá v řekách tady kolem dělové koule a podobně,” odvětil. „Tak fajn. My se tu do toho pustíme a vylovíme ho, aby se Roche ve vodě nepovaloval zbytečně dlouho.”

„Nechci, abyste se ho dotýkali, to, jestli zůstane ve vodě o trochu déle, na věci nic nemění.”

„Co chcete podniknout?” zeptal se Roche opět spíš defenzivně.

„Rozhodnu se na místě.”

„Podle mě není třeba, abyste sem jezdila…”

„Pane Rochi,” přerušila jsem ho, „o tom, jestli je třeba, abych se dostavila na místo činu, a vůbec o mých dalších krocích nerozhodujete vy.”

„Na místo už přijeli všichni a dneska odpoledne má sněžit. Nikdo tu nechce nečinně bloumat po molu.”

„Podle zákonů státu Virginie spadá tělo do mojí pravomoci, a ne do vaší nebo jiných policejních složek, hasičů, záchranářů či pohřebního ústavu. Nikdo se těla nedotkne, dokud k tomu nedám souhlas.” Mluvila jsem dostatečně autoritativně, aby pochopil, že sebou nenechám mávat.

„To znamená, že musím všechny záchranáře a lidi z loděnice zdržet na místě, tím je moc nepotěším. Mariňáci na mě tvrdě tlačí, aby se vyčistil prostor, než se přiženou novináři.”

„Tento případ nespadá do kompetence vojenského námořnictva.”

„Vykládejte jim to. Jsou to jejich lodě.”

„Ráda jim to vysvětlím. Zatím všem oznamte, že jsem na cestě,” řekla jsem a zavěsila.

Uvědomila jsem si, že se do domku vrátím možná po mnoha hodinách, zastrčila jsem tedy do škvíry mezi rámem a domovními dveřmi lístek pro Lucy s mírně zašifrovanou instrukcí, jak se dostane dovnitř v mé nepřítomnosti. Ukryla jsem klíč tak, aby ho našla jen ona, a uložila jsem lékařskou brašnu a potápěčské vybavení do kufru svého černého mercedesu. Do čtvrt na jedenáct se teplota zvýšila na tři stupně nad nulou. Marně jsem se opakovaně pokoušela zastihnout v Richmondu kapitána Petea Marina.

„Zaplaťpámbu,” vydechla jsem, když konečně v autě zazvonil radiofon.

„Scarpettová,” ohlásila jsem se bleskurychle. „Zdar.”

„Máš mít zapnutý pager. Jsem z tebe zdrcená,” řekla jsem.

„Tak proč na něj sakra voláš, pak není divu, že jsi zdrcená.” Z jeho tónu bylo zřejmé, že mě rád slyší. „Co se děje?”

„Vybavuješ si toho novináře, co ti tak leze na nervy?” Mluvila jsem opatrně, abych neprozradila nic konkrétního, protože skenery mohly zachytit náš rozhovor na vinách.

„Kterýho myslíš?”

„Toho, co pracuje pro AP a často se stavuje v mém úřadu.”

Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Co je s ním? Vynutil si na tobě rande?”

„Naneštěstí je to rande služební a určitě poslední. Jedu k řece Elizabeth. Volali z Chesapeaku.”

„Počkat. Snad ne rande na rozloučenou?” V jeho hlase zazněla obava.

„Bohužel ano.”

„Pěkně se to sere.”

„Máme jen řidičský průkaz, ještě není úpině jasno. Jedu tam a omrknu situaci, než s ním hneme.”

„Moment, kam se sakra ženeš,” zvýšil hlas Marino. „Proč se do toho vůbec montuješ? Nemůžou to vyřešit jiný lidi?”

„Musím ho vidět, než s ním něco provedou.”

Marinovi se to vůbec nelíbilo, úlohu ochránce bral velmi zodpovědně. Nemusel říct slůvko, abych to pochopila.

„Napadlo mě, že by ses mohl podívat k němu do bytu v Richmondu,” řekla jsem.

„Jo. Omrknu situaci.”

„Nevím, na co kápneme.”

„Radši bych, abys tu záležitost nechala na jiných.”

V Chesapeaku jsem odbočila k řece Elizabeth a opět doleva na High Street, míjela jsem cihlové kostely, autobazary a shluky karavanů, domovů na kolech. Za městskou věznicí a sídlem policie se prostíral doširoka dodaleka deprimující areál šrotoviště lodí s přízemními kasárenskými baráky, obehnaný reznoucím plotem s ostnatým drátem nahoře. Uprostřed hektarů kovu zarostlého plevelem se tyčila elektrárna, která spalovala odpad a uhlí proto, aby dodávala celé rozlehlé loděnici energii k její bezútěšné, líné existenci. Z vysokých komínů dnes nestoupal kouř a po železniční vlečce se nesunula lokomotiva s nákladními vagony, jeřáby v suchých docích nepracovaly. Bylo koneckonců Silvestra.

Potřebovala jsem se dostat k správní budově, fádní stavbě ze světlehnědých, zvětralých a sluncem vyšisovaných škvárobetonových tvárnic, za níž se do dálky prostírala nekonečná dlážděná mola. Z budky u brány vyšel mladý muž v civilu a s ochrannou přilbou. Stáhla jsem okno, vítr honil po obloze mračna.

„Sem je vstup zakázán,” oznámil mi a tvářil se naprosto nesmlouvavě.

„Jsem doktorka Kay Scarpettová, hlavní soudní lékařka,” představila jsem se a prokázala se kovovým odznakem, který osvědčoval mou pravomoc nade všemi, kdo náhle, nečekaně, za nejasných okolností nebo v důsledku násilí zemřeli ve státě Virginie.

Sklonil se a zkoumal symbol mého pověření. Několikrát se mi zadíval do obličeje a obhlédl mé auto.

„Tak vy jste hlavní soudní lékařka?” otázal se. „Jak to, že nejezdíte s furgonem?”

S touto otázkou jsem se nesetkala poprvé a trpělivě jsem odpověděla: „S furgony jezdí zaměstnanci pohřebních ústavů. Já nepracuje v pohřebním ústavu. Jsem soudní patoložka.”

„Potřebuju si ještě nějak ověřit vaši totožnost.” Předložila jsem mu řidičský průkaz a nepochybova

la, že s větší vstřícností se nesetkám ani poté, co mě pus

tí dovnitř. Ustoupil od auta a pozvedl k ústům vysílačku. „Tady jedenáct, volám dva.” Odvrátil se, jako by chtěl

odvysílat tajnou zprávu.

„Tady dva,” donesla se ke mně odpověď.

„Přijela doktorka Scaylattová.” Zkomolil mé jméno hůř, než jsem byla zvyklá.

„Desetčtyři. Jsme připraveni.”

„Jeďte, madam, vpravo uvidíte parkoviště,” pokynul mi mladý muž. „Tam nechte auto a jděte k molu číslo dvě, kde najdete kapitána Greena. To je oficiálně váš partner.”

„A kde najdu detektiva Roche?” zeptala jsem se.

„Musíte se hlásit u kapitána Greena,” pravil důrazně.

Zavřela jsem okno a on otevřel bránu opatřenou cedulemi s varováním, že vjíždím do průmyslové zóny, kde se vystavuji nebezpečí postřiku chemikáliemi, mohu se pohybovat jen vybavena ochrannými prostředky a par

kuji na vlastní riziko. V dálce se na nijakém obzoru hrozivě rýsovaly těžkopádné šedé nákladní lodě a tankery, minolovky, fregaty a křídlové čluny. U druhého mola se shromáždily sanitky, policejní vozy a skupinka lidí.

Zaparkovala jsem auto podle instrukcí a svižným krokem zamířila k lidem, kteří mě zdálky sledovali. Lékařskou brašnu a potápěčské nádobíčko jsem nechala v kufru, takže viděli, jak se k nim blíží žena středního věku v turistických šněrovacích botách, viněných kalhotách a vojensky světlezeleném kabátu Schoffel. Jen jsem vkročila na druhé molo, zabránil mi v chůzi distingovaný prošedivělý muž v uniformě, jako bych porušila zákaz vstupu na dané území. Postavil se mi do cesty a neusmíval se.

„Přejete si’?” zeptal se tónem, který mi jednoznačně přikazoval, abych se zastavila, ve větru mu poletovaly vlasy a zčervenaly tváře.

Opět jsem se představila.

„Á, výborně.” Neznělo to však, jako by ho můj příjezd potěšil. „Jsem kapitán Green z Vyšetřovací služby vojenského námořnictva. Opravdu si nepřejeme, aby kolem toho vznikl humbuk.” Odvrátil se a křikl na kohosi: „Hej, musíme odpojit káóčka…”

„Promiňte, vy jste vyšetřovatel vojenského námořnictva?” přerušila jsem ho, protože jsem chtěla mít od počátku jasno. „Domnívala jsem se, že tahle loděnice nepatří vojenské marině. Pokud ano, nemám tu co dělat. Potom případ spadá do kompetence vojenského námořnictva a soudní pitvu by měl provést váš patolog.”

„Tahle loděnice, madam, patří civilnímu podnikatelskému subjektu, nikoli vojenskému námořnictvu. Ale o případ se přirozeně zajímáme, protože někdo se neoprávněně potápěl v blízkosti našich plavidel.”

„Máte nějakou představu, proč to dotyčný dělal?” Rozhlížela jsem se.

„Hledači pokladů si myslí, že v těchhle vodách najdou dělové koule, lodní zvony a kdovíco ještě.”

Stáli jsme mezi nákladní lodí El Paso a ponorkou Exploiter, obě lesku zbavené trčely v přístavním bazénu. Voda se barvou podobala cappuccinu, uvědomila jsem si, že viditelnost bude pod hladinou horší, než jsem čekala. Poblíž ponorky se nacházel pracovní potápěčský prám. Ale neviděla jsem na něm oběť, záchranáře ani policisty vyšetřující její smrt. Zeptala jsem se na to Greena, z větru vanoucího od vody mi křehly tváře, ale odpověděl mi tím, že se ode mne opět odvrátil. „Hej, nemůžu tu čekat na Pinďu celý den,” houkl na muže v kombinéze a špinavé větrovce.

„Tak povoláme Bečku, kapitáne,” zněla odpověď.

„Ani za nic, José,” odmítl rezolutně Green, zdálo se, že se se zaměstnanci loděnice velmi dobře zná. „Toho chlapa rozhodně nevolejte.”

„To je v pytli, všichni víme, že v tuhle hodinu už není střízlivej,” ozval se jiný muž s dlouhým zcuchaným pinovousem.

„Jste tu jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet,” poznamenal Green a všichni se rozchechtali.

Obličej muže s pinovousem připomínal syrový hamburger. Holýma drsnýma rukama chránil před poryvy větru plamínek, zapálil si cigaretu a lišácky po mně pokukoval.

„Od včerejška jsem si nedal lotra, vážně ani sklenku vody,” zapřísahal se a jeho druhové se řehtali ještě víc. „Kurva, to je zima, div mi neupadne pták.” Rukama si třel tělo. „Měl jsem si vzít pořádnej burnus.”

„Já ti povím, koho v týhle prdeli nejvíc zkřísla zima,” promluvil další dělník a zacvakal umělým chrupem, tušila jsem, že má na mysli mrtvého potápěče. „Toho tuhýho chlápka.”

„Jenže ten už o tom neví.”

Ač stále podrážděnější, ovládla jsem se a řekla Greenovi: „Chápu, že se nemůžete dočkat, abychom se do toho pustili, ostatně já taky ne. Ale postrádám tu záchranáře a policisty. Taky jsem neviděla ten člun a místo na řece, kde se nalézá tělo.”

Upřelo se na mne pět párů očí, na oplátku jsem zkoumala ošlehané obličeje, které jako by patřily skupince pirátů přestrojených do současných kostýmů. Nebyla jsem v jejich tajném klubu vítána, což mi připomnělo profesionální začátky, kdy mě hrubost a osamění často donutily k pláči.

Green konečně odpověděl. „Policisté jsou v kanceláři a telefonují. V hlavní budově, té s tou velkou kotvou na podstavci u vchodu. Potápěči tam pravděpodobně budou taky, aby se do nich nedala zima. Tým záchranářů je na druhém břehu. Asi vás bude zajímat, že poblíž našla policie kombíka s přívěsem, který zřejmě patří zesnulému. Račte se mnou.” Vykročil. „Ukážu vám místo nálezu. Hodláte zřejmě bezprostředně zasáhnout s potápěči.”

„Správně.” Šla jsem s ním po molu.

„Vážně nevím, co si ad toho slibujete.”

„Dávno jsem se naučila si od ničeho nic neslibovat, kapitáne Greene.”

Když jsme míjeli staré vysloužilé lodě, všimla jsem si mnoha kovových drátů, které od nich vedly do vody. „Co je tohle?” zeptala jsem se.

„Káóčka — katodová ochrana,” odpověděl. „Elektrický náboj omezuje korozi.”

„Pevně doufám, že to někdo vypnul.”

„Elektrikář je na cestě. Vypne celé molo.”

„Potápěč se mohl zaplést do těch káóček. Nejsou pod vodou asi vidět.”

„Nic by se nestalo. Napětí je velmi mírně,” utrousil, jako by to měl vědět každý. „Vyjde to asi tak, jako by vás pošimrala devítivoltová baterie. Katodová ochrana ho nezabila. Tuhle položku můžete ze seznamu klidně škrtnout.”

Zastavili jsme se na konci mola, kde kotvila ponorka, záď z části nad hladinou. Asi sedm metrů od ní spočíval na hladině tmavozelený hliníkový člun, od kompresoru upevněného a chráněného vzdušnicí, který zaujal místo pasažéra, vedla dlouhá hadice. Na dně se povalovaly nástroje, součásti potápěčské výstroje a další předměty, jimiž se patrně někdo ve spěchu přehraboval. Snažila jsem se zhluboka dýchat, byla jsem rozčilenější, než jsem chtěla dát najevo.

„Pravděpodobně utonul,” řekl Green. „Skoro každý mrtvý potápěč, kterého jsem viděl, se utopil. Zahynuli často i v mělkých vodách, což se zjevně stalo i tady.”

„Jeho vybavení mi připadá dost neobvyklé.” Ignorovala jsem jeho autoritativní soud.

Díval se na ukotvený člun, s nímž líný proud prakticky nepohnul. „Nargila. Ano, tady je to dost neobvyklé.” „Běžel motor, když strážný objevil člun?”

„Došlo mu palivo.”

„Co je to za přístroj? Zhotovil ho někdo na koleně?”

„Je to na trhu dostupný certifikovaný výrobek,” odvětil. „Kompresor s benzinovým motorem o výkonu pěti koňských sil, nasává vzduch hadicí a dodává k regulátoru druhého stupně. Mohl zůstat pod vodou čtyři pět hodin. Dokud mu stačilo paliva.” Dál se díval stranou.

„Čtyři pět hodin? K čemu?” Zadívala jsem se na něho. „Chápala bych to, kdyby lovil humry nebo ušně.”

Mlčel.

„Co je tam dole?” naléhala jsem. „A nevykládejte mi, že památky na občanskou válku, oba dobře víme, že se tu nenajdou.”

„Po pravdě řečeno je tam prd.”

„On si ovšem myslel, že tam něco je,” namítla jsem.

„Naneštěstí pro něj se mýlil. Podívejte, jaká se ženou mračna. Rozhodně s tím musíme pohnout.” Vyhrnul si límec kabátu až k uším. „Předpokládám, že jste absolvovala kurs potápění.”

„Kdysi dávno.”

„Musím vidět váš průkaz potápěče.”

Pohlédla jsem k člunu a blízké ponorce a uvažovala, nakolik mi tihle lidé budou házet klacky pod nohy.

„Máte ho mít s sebou, když se chystáte pod hladinu,” řekl. „Myslel jsem, že to víte.”

„A já jsem zase myslela, že tuhle loděnici nespravuje vojenské námořnictvo.”

„Vím, jaké tu platí předpisy. To, kdo spravuje loděnici, s tím nemá co dělat.” Upřeně mě pozoroval.

„Rozumím.” Čelila jsem jeho pohledu. „Patrně budu potřebovat i povolení, abych mohla zaparkovat na molu a nemusela se sem vláčet kilometr s věcmi.”

„K parkování na molu opravdu musíte mít povolení.”

„Nic takového nemám. Nemám u sebe průkaz sportovního a záchranářského potápěče ani deník potápěče. Nemám u sebe oprávnění k provozování lékařské praxe ve státech Virginie, Maryland a Florida.”

Mluvila jsem tiše a klidně, jeho neoblomnost mě nezasáhla, jak si přál, a to ho dráždilo. Několikrát zamžikal, sálala z něj nenávist.

„Naposled vás žádám, abyste mi umožnil pracovat,” pokračovala jsem. „Zahynul tu nepřirozenou smrtí člověk, a to spadá do mojí pravomoci. Pokud neprojevíte vůli ke spolupráci, s potěšením zavolám státní policii, šerifa, FBI. Vyberte si. Do dvaceti minut se tu někdo z nich objeví. Mobilní telefon mám naštěstí u sebe.” Poklepala jsem si na kapsu.

„Chcete se potápět, pak směle do toho,” rezignovaně pokrčil rameny. „Musíte samozřejmě podepsat revers, že pokud se vám něco stane, zbavujete provozovatele loděnice jakékoli odpovědnosti. Pochybuju ovšem, že tu mají předepsaný formulář.”

„Chápu. Mám podepsat něco, co není k dispozici.” „Správně.”

„Nevadí,” řekla jsem. „Sepíšu revers sama.” „To musí udělat právník, ale jsou svátky.”

„Jsem právník a pracuju i o svátcích.”

Poklesla mu čelist. Měla jsem vyhráno, u mne neuspěje s nějakými formalitami. Vykročili jsme po molu zpět a mně se sevřel strachy žaludek. Nechtělo se mi pod hladinu a už vůbec se mi nelíbili ti, s nimiž jsem se tu setkala. Do ostnatého drátu byrokracie jsem se pochopitelně občas zapletla i dřív, když se případy dotýkaly vládních míst nebo velkého obchodu. Ale tohle bylo něco jiného.

„Dovolíte otázku? Ohledávají soudní lékaři vždycky mrtvolu tam, kde byla nalezena?” zeptal se můj průvodce sobě vlastním pohrdavým tónem.

„Zřídkakdy.”

„Pak mi vysvětlete, proč to tentokrát považujete za nutné.”

„Jakmile se pohne tělem, rázem se zničí všechno, co by mohlo blíž objasnit okolnosti smrti. A ty jsou v tomto případě natolik neobvyklé, že si zaslouží moji pozornost. Bohudík můžu provést ohledání na místě. Dočasně zastupuje okresního soudního lékaře, takže jsem se dostavila na výzvu místo něho.”

Odmlčel se, aby mi vzápětí zabrnkal na nervy. „Upřímně mě zarmoutila zpráva o úmrtí matky doktora Manta. Kdy se vrátí do práce?”

Snažila jsem se vybavit si ranní telefonát a hlas muže, který se představil jako Young a mluvil s výrazným jižanským akcentem. Green se podle všeho nenarodil na Jihu, já ovšem taky ne, což ale neznamenalo, že bychom nedovedli napodobit zdejší protahovanou mluvu.

„Nevím přesně,” odpověděla jsem obezřetně. „Netušila jsem, že se znáte.”

„Některé případy se kompetenčně překrývají, i když by třeba striktně vzato neměly.” Nebyla jsem si jista, co má na mysli.

„Doktor Mant pině chápal, jak je důležité nepřekážet,” pokračoval. „S lidmi jeho druhu se dobře spolupracuje.”

„Čemu je důležité nepřekážet, kapitáne Greene?”

„Například řešení případu, který je na pomezí kompetencí a logicky patří vojenskému námořnictvu. Lidé mohou překážet různými způsoby. Je to problém a může uškodit věci. Například takový potápěč. Leze, kam mu nepřísluší, a dopadnout to může všelijak.”

Zastavila jsem se a užasle se na něho zadívala. „Možná mám bujnou fantazii, ale jako byste mě zastrašoval.”

„Přineste si svoje nádobíčka. Zaparkujte si blíž, tam u toho plotu,” řekl a vykročil.

Dlouho poté, co zmizel v budově s velkou kot

vou u vchodu, jsem seděla na molu a usilovně

si navlékala přes zateplovací kombinézu potápěčský oblek z pogumované tkaniny. Nedaleko ode mne uvazovali záchranáři k pacholeti motorovou loď s plochým dnem. Dělníci loděnice zvědavě okouněli, dva muži na potápěčském prámu v neoprenu barvy pařížské modři prověřovali Interkomunikační systém a přepečlivě zkoumali potápěčské vybavení včetně mého.

Viděla jsem, že spolu mluví, ale nezaslechla jsem jediné slovo, upevňovali hadice a připravovali opasky se zátěží. Pokukovali po mně, až k mému překvapení jeden z nich vylezl po žebříku na molo, kde jsem se děla. Přešel ke mně a posadil se na studenou dlažbu. „Je tohle křeslo volné?” Byl to hezký mladý muž černé pleti a postavy atleta olympionika.

„Ještě před chvílí tu byli zájemci, ale poděli se kdovíkam.” Vytrvale jsem zápasila s potápěčským oblekem. „Zatraceně. Tyhle věci mě štvou.”

„Možná by to chtělo pro klid panáka.”

„Hm, to by tedy určitě pomohlo.”

„Musím s vámi pohovořit o zařízení pro komunikaci pod vodou. Používala jste ho někdy?”

Pohlédla jsem do jeho vážné tváře a zeptala se: „Sloužíte u zvláštní jednotky?”

„Kdepak. Jsem obyčejný mariňák. Moc toho o vašich spádech nevím, ale asi jste si představovala, že Silvestra strávíte jinak. Nechápu, proč se někdo v týhle řece potápí, ledaže si chce připadat jako slepý pulec, co se plácá v kaluži piný bláta. Anebo má v krvi málo železa a myslí si, že mu ten všudypřítomný rez prospěje.”

„Ze zdejšího rezu můžete chytit leda tetanus.” Rozhlédla jsem se. „Kdo je tu obyčejný mariňák a kdo ze zvláštní jednotky?”

„Ti dva na motorový lodi jsou od zvláštní jednotky. Ki Soo dole na prámu je jediný mariňák jako já, nade vším bdí neohrožený kapitán z vyšetřovací služby námořnictva. Ki je bezva chlap. A můj kámoš.”

Dal gestem najevo Ki Soovi, že je všechno v pořádku, ten je opětoval. Zaujalo mě to, protože se to zcela lišilo od toho, co mě tu dosud potkalo.

„Takže dobře poslouchejte.” Můj nový známý se mnou mluvil tak, jako bychom spolupracovali léta. „Interkomunikační zařízení je pro toho, kdo ho nepoužíval, oříšek. Může být dokonce dost nebezpečný.” Tvářil se zcela vážně.

„Seznámila jsem se s ním,” ujistila jsem ho, byť jsem se necítila moc pevná v kramflecích.

„Seznámit se s ním nestačí. Musíte se s ním skamarádit, protože vám může zachránit život stejně jako kamarád potápěč.” Odmlčel se. „A taky vás může zabít.”

Pracovala jsem s interkomunikačním zařízením při potápění jen jednou a znervózňovalo mě, že mám vyměnit svoji automatiku za těsnou celoobličejovou masku s mikrofonem bez ventilu. Bála jsem se zaplavení masky, že ji budu muset strhnout a horečně tápat po náhradním zdroji vzduchu na pavouku. Ale s tím jsem se nesvěřila, teď ne.

„Já to zvládnu,” znovu jsem ho ujistila.

„Výborně. Slyšel jsem, že jste profík. Mimochodem, jmenuju se Jerod a vím, kdo jste vy.” Sedě] po indiánsku, hodil do vody kamínek a udiveně sledoval, jak pomalu se po hladině rozevírají kola. „Doslechnu) jsem se o vás samý lichotivý věci. A jestli moje manželka zjistí, že jsem s vámi makal, bude žárlit.”

Nechápala jsem tak docela, co a jak se o mně mohl dovědět potápěč vojenského námořnictva, když nepočítám zmínky v novinách, které však nebyly vždycky lichotivé. Ale jeho slova působila na mnou psí náladu hojivě, chtěla jsem mu to dát najevo, když vtom pohlédl na hodinky, vzápětí na prám a setkal se s očima Ki Sooa.

„Paní doktorko, jsme připraveni k tanečku,” řekl a vstal. „Jak jste na tom vy?”

„Jsem připravena, jak mám být.” Taky jsem vstala. „Jak to nejlíp provedeme?”

„Nejlepší a vlastně jediný možný způsob je sestupovat podle jeho hadice.”

Stanuli jsme na konci mola a Jerod ukázal ke člunu.

„Už jsem dole jednou byl, kdybyste nesestupovala podle hadice, nikdy ho nenajdete. Už jste se někdy brodila beze světla kanály?”

„Zatím ne.” „Viděla byste kulový. A tady je to to samý.” „Podle vás se tedy těla nikdo nedotkl?”

„Do jeho blízkosti jsem se dostal jen já.”

Pozoroval, jak jsem se chopila jacketu a zastrčila do kapsy svítilnu.

„Na vašem místě bych se neobtěžoval. V těchhle podmínkách vám bude svítilna akorát překážet.”

Přesto jsem ji neodložila, chtěla jsem mít k dispozici veškeré možné pomůcky. Sestoupili jsme s Jerodem na potápěčský prám, abychom dokončili přípravy, ignorovala jsem očumování dělníků loděnice, vetřela jsem si do vlasů ochranný krém a přetáhla si přes hlavu neoprenovou kapuci. Připevnila jsem si řemínkem k vnější straně pravého lýtka nůž, sevřela oba konce opasku s osmikilogramovou zátěží, rychle ho zvedla a upevnila kolem pasu. Zkontrolovala jsem bezpečnostní ventily a natáhla si rukavice.

„Jsem připravena,” oznámila jsem Ki Soovi.

Přenesl komunikační zařízení a celoobličejovou masku.

„Připojím vaši středotlakou hadici k masce.” Mluvil bez cizího akcentu. „Prý už máte s tímhle pojítkem nějakou zkušenost.”

„Ano,” potvrdila jsem.

Přisedl ke mně na bobek a spiklenecky ztišil hlas. „Vy, Jerod a já budeme navzájem neustále ve spojení tímhle hračkofonem.”

Zařízení vypadalo jako červená plynová maska s pěti kšírami ústícími do kruhové podložky, která se upevní v zátylku. Jerod si stoupl za mne a pomohl mi do jacketu se vzduchovým přístrojem, zatímco jeho kamarád Ki Soo mě instruoval.

„Dýchejte normálně, a když budete chtít mluvit, stiskněte tlačítko na mikrofonu.” Názorně mi to předvedl. „Teď si to hezky přetáhněte přes hlavu a zasuňte pod

kapuci. Zastrčte si zbytek vlasů a přesvědčte se, jestli to dobře sedí i vzadu.”

Komunikační zařízení se mi znelíbilo, ještě než jsem vlezla do vody, protože se s ním hůř dýchalo. Sála jsem usilovně vzduch a plastovým hledím se dívala na dva potápěče, jimž jsem právě svěřila svůj život.

„Z lodi budou sledovat naše řeči tamti dva záchranáři, spustí do vody přijímací a vysílací sondu. Ten, kdo bude odposlouchávat nad hladinou, uslyší každé naše slovo. Rozumíte?” Ki Soo se na mne soustředěně díval, pochopila jsem to jako varování.

Přikývla jsem, ztěžka se mi dýchalo a zaléhaly mi uši. „Vezmete si ploutve hned?”

Zavrtěla jsem hlavou a ukázala na vodu.

„Tak běžte první, hodím vám je.”

O dobrých čtyřicet kilogramů těžší, než když jsem přijela, jsem se opatrně sunula k okraji potápěčského prámu a ještě jednou jsem se ujistila, že masku dokonale těsně překrývá kapuce. Katodová ochrana vypadala jako sumčí vousy, dráty visely z obrovských spících lodí a mizely pod větrem zčeřenou hladinou. Odhodlávala jsem se k jednomu z nejkrušnějších obřích kroků v životě.

Chlad mnou zprvu otřásl, hlavě chvíli trvalo, než se ohřála voda, která prosákla do mé kukly, zatímco jsem si natahovala ploutve. Co horšího, neviděla jsem na kontrolní konzoli ani na kompas. Neviděla jsem dokonce vlastní ruku, byť jsem si jí zašermovala před obličejem, rázem jsem pochopila, že svítilnu vláčím zbytečně. Kal pohlcoval světlo jako pijavý papír, musela jsem často vynořovat hlavu, abych udržela správný směr, plavala jsem k místu, kde hadice z člunu mizela v říční vodě.

„Všichni desetčtyři?” zaslechla jsem Ki Sooův hlas ve sluchátku, které mě tlačilo do lebeční kosti.

„Desetčtyři,” řekla jsem do mikrofonu a snažila se

uklidnit, pomalými pohyby nohou jsem udržovala polohu těsně pod hlaďinou.

„Jste u hadice?” To promluvil Jerod.

„Držím ji v rukou.” Připadala mi podivně napjatá, počínala jsem si opatrně, abych s ničím pokud možno nepohnula.

„Nepouštějte ji a sestupujte. Asi deset metrů. Měl by se vznášet těsně nade dnem.”

Začala jsem se nořit hlouběji, s přestávkami k vyrovnávání tlaku v uších, snažila jsem se nezazmatkovat. Nic jsem neviděla. Srdce mi tlouklo, přestože jsem se nutila ke klidu a zhluboka dýchala. Zastavila jsem se, zavřela oči a nechala se nadnášet, zvolnila jsem dech. Opět jsem se dala s hadicí v rukou do pohybu a dost jsem se vyděsila, když se najednou těsně přede mnou objevil tlustý zrezivělý kabel.

Pokusila jsem se dostat pod něj, ale neviděla jsem, odkud a kam vede, byla jsem o něco lehčí, než bych si přála, měla jsem si vzít větší zátěž na opasek nebo do kapes jacketu. Kabel se ocitl za mými zády a zaklesl se za můj dýchací přístroj. Škublo to automatikou, jako by ji někdo popadl a zacloumal jí, tlaková láhev se odkláněla a klouzala mi ze zad. Trhla jsem pásy jacketu, rychle jsem se z něj vyvlékla a soustředila se na to, co jsem kdysi trénovala.

„Všechno desetčtyři?” ozval se opět Ki Sooův hlas uvnitř mé masky.

„Mám technický problém,” odpověděla jsem.

Chopila jsem se tlakové láhve a sevřela ji mezi nohama, jako bych si na plavbu v chladné a neprůhledné vodě osedlala raketu.

„Potřebujete pomoc?”

„Ne. Dejte pozor na kabely.”

„Tady musíte dávat pozor na všechno,” upozornil mě hlas.

Připustila jsem si, že tady dole by člověk mohl zemřít na mnohé nástrahy, a vsunula jsem znovu paže do jacketu. Překulila jsem se na záda a upevnila všechny popruhy.

„Všechno desetčtyři?” ozval se opět Ki Sooův hlas. „Desetčtyři. Ztrácíte se mi.”

„Ruší tu kdeco. Hlavně všechny ty železné necky. Sestupujeme za vámi. Máme se přiblížit?”

„Zatím ne,” řekla jsem. Udržovali rozumný odstup, věděli, že chci vidět tělo, aniž by mě něco rozptylovalo, natož rušilo. Důležité bylo, abychom si nepřekáželi. Pomalu jsem sestupovala a blížila se ke dnu, předpokládala jsem, že hadice se o něco zachytila, což vysvětlovalo, proč je tak napjatá. Zaváhala jsem, kterým směrem postupovat, zkusila jsem to o několik desítek centimetrů vlevo, když vtom se o mne něco otřelo. Otočila jsem se a spatřila z bezprostřední blízkosti hlavu mrtvého muže, tělo do mne narazilo a postrčilo mě, jak jsem se od něj spontánně odtrhla. Muž se apaticky natřásal a pohupoval na konci své hadice, nahmatala jsem paže, měl je roztažené jako náměsíčník, mé pohyby ho přitahovaly.

Nechala jsem ho přiblížit se, plavně si to ke mně šinul, nebála jsem se, protože moment překvapení pominul. Vypadalo to, jako by se dožadoval mé pozornosti nebo mě vyzýval k tanci v pekelné tmě řeky, která si na něho činila nárok. Vyvážila jsem se, minimálně jsem pohybovala ploutvemi, neboť jsem nechtěla zvířit bahno na dně či se pořezat o rezatý lodní šrot.

Stiskla jsem tlačítko mikrofonu. „Mám ho. Nebo spíš on má mě. Vidíte něco?”

„Skoro nic. Jsme asi tři metry nad vámi. Zastavili jsme se.”

„Vydržte chvíli. Pak ho vytáhneme.”

Naposledy jsem pro všechny případy vyzkoušela

svítilnu, ale opravdu nebyla k ničemu, pochopila jsem, že tady musím provést ohledání rukama. Zastrčila jsem svítilnu do jacketu a přidržela si kontrolní konzoli těsně u masky. Stěží jsem odečetla, že jsem v hloubce deseti metrů a mám víc než polovinu vzduchové zásoby. Posunula jsem se tak, že jsem hleděla muži zblízka přímo do obličeje, ale v temné vodě jsem jen mlhavě rozlišila rysy a vlasy, které se vysvobodily zpod kapuce.

Uchopila jsem ho za ramena a opatrně zkoumala jeho prsa, sledovala jsem vedení hadice. Měl ji protaženu pod zátěžovým opaskem, dala jsem se jí vést k tornu, zač se zachytila. Asi po třech metrech mi vykvetl před očima obrovský zrezivělý lodní šroub. Dotkla jsem se korýši pokrytého kovového boku lodi, ustálila jsem polohu tak, abych se nepřiblížila víc než na délku paže. Nechtěla jsem se dostat pod plavidlo o rozměrech fotbalového hřiště a pak hledat poslepu možnost úniku, než spotřebuji veškerý vzduch.

Hadice se někde zaklesla, hmatala jsem po ní, jestli se nezalomila nebo ji něco nestlačilo, což by zamezilo přístupu vzduchu, ale nic takového jsem neshledala. A když jsem se ji pokusila uvolnit od lodního šroubu, podařilo se mi to celkem snadno. Potápěč by se určitě dokázal vysvobodit sám, pojala jsem jisté podezření, hadice se nejspíš zachytila za lodní šroub po jeho smrti.

„Vzduchová hadice se zaklesla za jednu loď,” referovala jsem vysílačkou. „Nevím, za kterou.”

„Potřebujete pomoc?” promluvil Jerod.

„Ne. Mám ho. Můžete táhnout.”

Ucítila jsem, že se hadice pohnula.

„Dobře. Vyvedu ho nahoru. Táhněte dál. Pomalu,” udílela jsem pokyny.

Podsunula jsem paže zezadu do podpaží mrtvého a začala kmitat nohama v kotnících a kolenou, nikoli pohybem z kyčli, protože prostor byl hodně omezený.

„Opatrně,” varovala jsem do mikrofonu, nemohla jsem stoupat rychleji než metr zhruba za tři vteřiny. „Pomalu, pomalu.”

V pravidelných intervalech jsem vzhlížela k hladině, ale nic jsem neviděla, dokud jsem se nevynořila. Najednou nade mnou visela břidlicově šedá mračna a nedaleko se pohupovala motorová loď. Nafoukla jsem záchrannou vestu mrtvého muže i svůj jacket, otočila jsem ho na břicho a odepnula mu zátěžový opasek, málem mi vyklouzl z rukou a potopil se. Přece jen se mi podařilo předat opasek záchranářům v motorové lodi s plochým dnem, ti očividně věděli, co mají dělat.

Jerod, Ki Soo a já jsme si ponechali masky, protože budeme ještě muset plavat k prámu. Dál jsme komunikovali vysílačkou a dýchali vzduch ze svých tlakových láhví, manévrovali jsme mrtvým tělem, abychom je uložili do koše z drátěného pletiva. Usilovně jsme šlapali vodu a pomohli záchranářům nebožtíka vyzvednout.

„Sundejte mu masku,” řekla jsem poté a pokynula záchranářům.

Zmateně civěli, neslyšeli jediné naše slovo, ztratili spojení se sondou.

„Máme vám sundat masky?” křikl konečně jeden z nich, když se ke mně přiblížil.

Gestem jsem odmítla a vehementně zavrtěla hlavou. Přidržela jsem se lodi a natáhla se tak, abych dosáhla do koše. Stáhla jsem mrtvému muži masku, vylila z ní vodu a položila ji vedle jeho hlavy zakryté kapucí, z níž čouhaly dlouhé mokré vlasy. Poznala jsem ho navzdory hluboké oválné rýze kolem očí. Poznala jsem ten rovný nos a tmavý knír, který rámoval jeho piné rty. Ano, byl to novinář, který se ke mně vždycky choval slušně.

„V pořádku?” Jeden z přítomných záchranářů mě tázavě pozoroval.

Pokynula jsem jim souhlasně rukou, byť zjevně ne

chápali smysl toho, co jsem právě udělala. Vedl mě k tomu kosmetický důvod, neboť čím déle by maska tlačila na pokožku, která už téměř ztratila pružnost, tím menší naděje, že rýha zmizí. Záchranáři a vyšetřovatelé tomu nepřikládají význam na rozdíl od nejbližších pozůstalých, kteří patrně budou chtít spatřit tvář Teda Eddingse.

„Vysílám?” otázala jsem se, když jsme se s Ki Sooem a Jerodem přiblížili na hladině těsně k sobě.

„Slyšíme vás. Co chcete udělat s tou dlouhatánskou hadicí?” zeptal se Jerod.

„Uřízněte ji tři metry od těla a zaškrťte konec,” požádala jsem. „Uložte hadici a jeho dýchací automatiku do plastového pytle.”

„Mám v záchranné vestě sběrný vak,” ochotně nabídl pomoc Ki Soo.

„Výborně. Poslouží nám.”

Když jsme udělali, co bylo v našich silách, chvilku jsme odpočívali, setrvávali nad kalnou hladinou a dívali se k tmavozelenému člunu s kompresorem. Z místa, kde jsme šlapali vodu, jsem zjistila, že Eddingsova hadice se zachytila za šroub Exp/oiteru. Ponorka byla zjevně vyrobena po druhé světové válce, možná v době korejské války, uvažovala jsem, jestli ji po zbavení vojensky choulostivých dílů prodají do starého železa. Přemýšlela jsem, jestli se Eddings potopil z nějakého důvodu právě zde, anebo ho sem po smrti zanesl proud.

Záchranářská motorová loď překonala polovinu vzdálenosti ke druhému břehu řeky, kde čekala sanitka, aby dopravila tělo do márnice. Jerod mi dal gestem znamení, že je všechno v pořádku, opětovala jsem je, ale vůbec mi nepřipadalo, že by tu věci byly v pořádku. Vypustili jsme jackety, vzduch zasyčel, a ponořili jsme se opět do vody barvy starých mincí.

Jeden žebřík vedl z vody na potápěčský prám, další na molo. Když jsem po nich stoupala, třásly se mi nohy, nemohla jsem se měřit silami s Jerodem a Ki Sooem, kteří se v piné výstroji pohybovali tak, jako by je nezatěžovala víc než vlastní pokožka. Nicméně jsem odložila jacket s tlakovou láhví, aniž bych požádala o pomoc. K mému autu přirazil policejní hlídkový vůz, Eddingsův člun vlekli do přístavu. Musí se ověřit totožnost oběti, ale já jsem o ní nepochybovala.

„Tak co o tom soudíte?” zazněl náhle hlas nad mou hlavou.

Vzhlédla jsem a’ spatřila na molu kapitána Greena a vedle něho vysokého štíhlého muže. Greenovi se zjevně zalíbila role ochránce a sklonil se, aby mi pomohl. „Tady, podejte mi tu bombu,” vyzval mě.

„Nebudu vědět víc, dokud neprovedu pitvu,” odpověděla jsem, podala mu tlakovou láhev a další součásti výstroje. „Děkuju. Člun s hadicí a vším ostatním ať taky ihned odvezou do márnice,” dodala jsem.

„Vážně to chcete? Co s tím budete dělat?”

„Nargilu budu vlastně taky pitvat.”

„Teď abyste všechno dobře očistila,” promluvil ke mně štíhlý muž, jako by se v potápění vyznal líp než Jacques Cousteau, jeho hlas mi byl povědomý. „Je tu spousta oleje a rezu.”

„Svatá pravda,” potvrdila jsem a lezla na molo.

„Jsem detektiv Roche,” řekl muž ležérně oděný v džínách a staré větrovce. „Slyšel jsem, jak říkáte, že se jeho hadice za něco zachytila.”

„Ano, a zajímalo by mě, jak jste to mohl slyšet.” Stanula jsem na molu a vůbec jsem se netěšila na to, že budu muset mokrou a špinavou výstroj odnést do auta.

„Samozřejmě jsme monitorovali vyzvednutí těla,” promluvil Green. „Poslouchali jsme vás s detektivem Rochem v budově.”

Vzpomněla jsem si na Ki Soovo varování a pohlédla na prám, kde on a Jerod odkládali svou výstroj.

„Hadice se zaklesla,” potvrdila jsem. „Ale nevím kdy. Možná předtím, než zemřel, možná potom.”

Zdálo se, že to Roche nezajímá, civěl na mne způsobem, který jsem nemohla přehlédnout. Byl velmi mladý a dost hezký, měl ušlechtilé rysy, smyslné rty a krátké kudrnaté černé vlasy. Zato se mi nelíbily jeho dotěrné, vlezlé oči. Sundala jsem si kapuci a prohrábla si splihlé vlasy, pozoroval, jak jsem na potápěčském obleku rozepnula zip a stáhla si jej k bokům. Mezi zateplovací kombinézu a pokožku při svlékání pronikla voda a mrazivě na mne dotírala. Brzy bych nesnesitelně prochladla. Už teď mi zmodrala kůže pod nehty.

„Jeden ze záchranářů mi řekl, že ten nebožák byl v obličeji celý červený,” obrátil se na mne kapitán, když jsem si uvazovala rukávy obleku kolem pasu. „Znamená to něco?”

„Podchlazená játra,” odpověděla jsem.

Dál se na mne zvídavě díval.

„Těla vystavená chladu zrůžovějí,” dodala jsem a roztřásla se.

„Rozumím. Takže to…”

„Ne,” přerušila jsem ho, cítila jsem se nevalně a naslouchat těm dvěma mi nepřidávalo. „Nemusí to znamenat vůbec nic. Poslyšte, není tu někde dámská toaleta, abych se mohla zbavit těch mokrých věcí?” Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem neviděla nic slibného.

„Tamhle.” Green ukázal k přívěsu u správní budovy. „Má vás detektiv Roche doprovodit a zorientovat?”

„Není třeba.”

„Doufám, že tam není zamčeno,” dodal Green.

Považovala bych za štěstí, kdyby bylo, protože mě čekalo něco příšerného, jediná toaleta a umyvadlo, neuklízelo se tam zjevně drahnou dobu. Dveře k pánské

toaletě zajišťoval visací zámek a řetěz, jako by si jedno z pohlaví zvlášť potrpělo na soukromí.

Přivěs se nevytápěl. Když jsem se svlékla, zjistila jsem, že neteče teplá voda. Omyla jsem se, jak jsem nejlépe mohla, a rychle si oblékla tepláky, šněrovací boty a nasadila čepici. Bylo půl druhé a Lucy už pravděpodobně dorazila do Mantova domku. Dolehla na mne únava, zatoužila jsem po horké sprše či dlouhé koupeli.

Nemohla jsem se zbavit Greena, kráčel se mnou k autu a pomohl mi uložit potápěčské vybavení do kufru. Právě nakládali na podvozek tmavozelený člun, odvezou ho do mého dočasného působiště v Norfolku. Jeroda a Ki Sooa jsem neviděla, zamrzelo mě, že jsem se s nimi nerozloučila.

„Kdy budete pitvat?” zeptal se Green.

Pohlédla jsem na něho, zachoval se jako typický slaboch obdařený mocí nebo hodností. Pokusil se mě zastrašit, a když neuspěl, nasadil přátelskou tvář.

„Hned teď.” Nastartovala jsem a pustila topení na piný výkon.

Zatvářil se překvapeně. „Ve zdejším úřadu soudního lékaře se dneska pracuje?”

„Pracuje, protože budu pracovat já,” odvětila jsem.

Nestačila jsem přibouchnout dveře, opřel se pažemi o jejich rám a shlížel na mne. Stál tak blízko, že jsem viděla popraskané žilky na jeho lícních kostech a chřípí a drobné změny pigmentace pokožky způsobené slunečním zářením.

„Navštívíte mě se zprávou?”

„Jakmile zjistím příčinu a způsob smrti, určitě ji s vámi proberu,” přislíbila jsem.

„Způsob smrti?” Zamračil se. „Pochybujete snad, že zemřel nešťastnou náhodou?”

„Pochybnost je matka moudrosti, pane kapitáne. Pochybovat patří k mé profesi.”

„Jestli mu najdete v zadku nůž nebo střelu, předpokládám, že mě vyrozumíte nejdřív ze všech,” pronesl ironicky a podal mi navštívenku.

Vyjela jsem, ještě předtím jsem ovšem vyhledala telefonní číslo márničního asistenta doktora Manta a doufala, že ho zastihnu doma. Uspěla jsem.

„Danny, tady Scarpettová,” ohlásila jsem se.

„Á, moc zdravím, madam,” pronesl překvapeně. Slyšela jsem ve sluchátku zpovzdáli vánoční hudbu

a vzrušenou debatu. Dannymu Websterovi bylo něco

málo přes dvacet a stále bydlel u rodičů.

„Nerada vás ruším právě na Silvestra,” spustila jsem. „Ale mám tu případ a musím neprodleně provést soudní pitvu. Jsem na cestě do úřadu.”

„Potřebujete mě?” Znělo to, jako by se tornu vůbec nebránil.

„Uvítala bych, kdybyste mi pomohl. Zatímco spolu mluvíme, vezou tělo a člun do márnice.”

„Pro mě to není problém, paní doktorka,” řekl zvesela. „Hned jsem tam.”

Zatelefonovala jsem do Mantova domku, ale Lucy tam nebyla, navolila jsem tedy kód, abych vyslechla vzkazy ze záznamníku. Byly dva, oba od přátel doktora Manta, vyjadřovaly soustrast. Z olověného nebe se začal sypat sníh, na dálnici byl rušný provoz, lidé jeli rychleji, než odpovídalo zásadám bezpečnosti. Přemýšlela jsem, co asi mou neteř zdrželo a proč nezavolala. Lucy bylo třiadvacet let a právě absolvovala Národní akademii FBI. Dělala jsem si o ni starosti, jako by stále potřebovala, abych ji chránila.

Úřad soudního lékaře okresu Tidewater sídlil v areálu všeobecné nemocnice na rušném předměstí Norfolku. Q budovu jsme se dělili se zařízením komisariátu zdravotnictví a naneštěstí i sanitární stanicí pro ochranu mořských živočichů. Parkoviště tudíž nepatřilo mezi

příjemná místa, s pachem rozkládajících se těl a zahnívajících ryb se zde člověk setkal v kteroukoli denní či noční dobu. Dannyho stařičká toyota už tam stála, když jsem odemkla vrata příjmové haly v zadním traktu, s uspokojením jsem shledala, že tam čeká tmavozelený člun.

Zavřela jsem za sebou a obcházela člun, prohlížela jsem si případné doličné předměty. Nízkotlakou hadici kdosi pečlivě svinul, a jak jsem požadovala, oddělená část s dýchací automatikou spočívala v zalepeném plastovém pytli. Dlouhá vysokotlaká hadice, stále napojená na kompresor, ležela na dně člunu. Vedle jsem zaznamenala pětilitrový kanystr na benzin a podle očekávání nejrůznější součásti potápěčské výstroje a vybavení člunu, kromě jiného zátěže, rezervní tlakovou láhev, pádlo, záchranný pás, svítilnu, přikrývku a signální pistoli.

Eddings měl v člunu taky elektromotor o výkonu pěti koňských sil, jehož patrně využil k nehlučnému proniknutí do zakázaných vod, v nichž našel smrt. Hlavní benzinový motor o výkonu třiceti pěti koňských sil odsunul a uzamkl, takže lodní šroub by byl nad hladinou, vybavila jsem si, že v té poloze jsem ho zahlédla v kotvišti. Ale nejvíc ze všeho mě zaujal otevřený kufřík z tvrdého plastu. V lisované pěnové podložce jsem objevila různé příslušenství k fotoaparátu a kazety s kinofilmem Kodak o citlivosti 100 ASA. Ale fotoaparát a blesk nikde, pochopila jsem, že je patrně navždycky pohltilo dno řeky Elizabeth.

Vyšla jsem na rampu a odemkla další dveře. V bíle vykachlíkované chodbě na vozíku u rentgenové komory spočíval v uzavřeném vaku Ted Eddings. Ztuhlé paže byly zapřené do černého vinylu, jako by se pokoušel vysvobodit, na podlahu pomalu odkapávala voda. Chystala jsem se poohlédnout po Dannym, když přikulhal z boční chodby se stohem ručníků, pravé koleno v červené výstuze, neboť si při fotbalu přivodil zranění předního křížového vazu. „Měli bychom ho dopravit do pitevny,” řekla jsem. „Víte, že nerada vidím těla bez dozoru na chodbě.”

„Bál jsem se, aby někdo neuklouzl,” vysvětlil a utíral ručníky vodu.

„Tím někým tady dneska můžete být jen vy nebo já.” Usmála jsem se na něho. „Ale děkuju, že jste na to myslel, rozhodně bych nerada, abyste sebou seknul. Co vaše koleno?”

„Nevěřím, že se to někdy zlepší. Zranil jsem se někdy před čtvrt rokem a doteď stěží slezu ze schodů.”

„To chce trpělivost, pokračujte v rehabilitaci a uvidíte, že se to spraví,” zopakovala jsem to, co už ode mne slyšel. „Zrentgenoval jste ho?” Danny už na utopencích pracoval. Věděl, že sotva najdeme v těle střely nebo zpřelámané kosti, ale rentgen mohl odhalit pneumotorax nebo emfyzém mezihrudní přepážky způsobený únikem vzduchu z plic v důsledku barotraumatu.

„Ano, madam. Filmy se vyvolávají.” Odmlčel se a zatvářil se nespokojeně. „Detektiv Roche z chesapeakeské policie je na cestě. Chce se zúčastnit pitvy.”

Ačkoli jsem vybízela detektivy, aby sledovali pitvu svých případů, Roche nebyl tím, koho by si přála mít v márnici.

„Znáte ho?” zeptala jsem se.

„Párkrát tady byl. Úsudek ponechám na vás.”

Napřímil se a poopravil si koňský ohon, z něhož unikly pramínky tmavých vlasů a padaly mu do očí. Pružný, ztepilý a zářivě se usmívající vypadal jako mladý Čerokéz. Často jsem přemýšlela, proč si zvolil tuhle práci. Pomohla jsem mu odvézt tělo do pitevny, a zatímco je vážil a měřil, zmizela jsem v šatně a osprchovala se. Když jsem se převlékala do operačního kompletu, přihlásil se pagerem Marino.

„Co je nového?” otázala jsem se, když se mi ozval v telefonu.

„Je to ten, koho myslíme?” zeptal se.

„Ano, tedy předběžně a neoficiálně.”

„Budeš ho hned pitvat?”

„Zrovna se k tomu chystám.”

„Počkej čtvrthodinku. Jsem skoro u tebe.”

„Ty sem jedeš?” vyhrkla jsem udiveně.

„Volám z auta. Pak podebatíme. Hned jsem na místě.”

Uvažovala jsem, co to znamená—Marino zřejmě něco zjistil v Richmondu. Jinak by nemělo smysl, aby jezdil do Norfolku. Samotná smrt Teda Eddingse nespadala do jeho pravomoci, ledaže by se o ni začala zajímat FBI, ale k tornu zatím chyběl důvod.

Marino a já jsme byli poradci FBI, respektive Útvaru zvláštního kriminálního vyšetřování, který se zabýval analýzou násilných trestných činů a kriminální psychologií a spolupracoval s policií při vyšetřování mimořádně obtížných a hrůzných případů vražd. Spolupracovali jsme na objasňování zločinů spáchaných mimo oblast naší hlavní funkční působnosti, ovšem pouze na vyzvání. Jenže na to, aby se chesapeakeská policie obrátila na FBI se žádostí o pomoc, bylo trochu brzy.

Detektiv Roche přijel dřív než Marino, nesl velkou papírovou obálku a trval na tom, abych mu poskytla operační plášť, rukavice, hledí, kapuci a přezůvky. Odebral se do šatny a potýkal se s ochrannými prostředky, zatímco Danny a já jsme se pustili do fotografování Eddingse ve stavu, v jakém ho přivezli, tedy stále v potápěčském obleku, z něhož odkapávala voda.

„Je mrtvý už hezky dlouho,” poznamenala jsem. „Ať se mu přihodilo cokoli, podle mě se to stalo krátce poté, co vstoupil do řeky.”

„Ví se, kdy to bylo?” zeptal se Danny a upínal čepele do rukojetí skalpelů.

„Předpokládáme, že někdy po setmění.”

„Nevypadá staře.”

„Bylo mu dvaatřicet.”

Zadíval se do Eddingsova obličeje a zesmutněl. „Působí to na mě stejně, jako když tady končívají děti nebo nedávno ten basketbalista, co se skácel mrtvý ve sportovní hale.” Pohlédl na mne. „Taky vás to někdy tak bere?”

„Nesmím si to připouštět, v zájmu těch mrtvých musím odvést dobrou práci,” odpověděla jsem a dělala si poznámky.

„A když jste s prací hotová?”

„Nikdy nejsme hotovi, Danny. Ale naše srdce to poznamená po zbytek života, nikdy se nevyrovnáme s lidmi, kteří tudy prošli.”

„Nedá se na ně zapomenout.” Vyložil vědro plastovým sáčkem na vnitřní orgány a postavil vedle mne na podlahu. „Aspoň já nemůžu.”

„Kdybychom na ně zapomněli, bylo by s námi něco v nepořádku,” přisvědčila jsem.

Ze šatny vyšel Roche, v ochranném oděvu na jedno použití a s hledím vypadal jako astronaut. Od vozíku si udržoval odstup, ale postavil se co nejblíž ke mně.

„Dívala jsem se do člunu,” prohodila jsem k němu. „Co jste odtud odebrali?”

„Především jeho bouchačku a náprsní tašku. Obojí jsem vzal s sebou, mám to tamhle v obálce. V kolikero rukavicích pracujete?”

„Co třeba fotoaparát, film a podobně?”

„Přivezl jsem všechno, co bylo v člunu. Určitě máte na rukou víc než jedny rukavice.” Naklonil se a přitiskl se ke mně ramenem.

„Nosím vždycky dva páry.” Odtáhla jsem se od něho. „Vzal bych si ještě jedny.”

Rozepnula jsem zip na Eddingsových mokrých potápěčských botách. „Jsou tam v té skříňce,” ukázala jsem.

Rozřízla jsem skalpelem potápěčský oblek a termoprádlo, protože dokonale posmrtně ztuhlé tělo by se obtížně svlékalo. Když jsem ho vysvobodila z neoprenu, ukázalo se, že celé tělo následkem podchlazení zrůžověla. Stáhla jsem z něj modré plavky a s Dannym jsme ho přeložili na pitevní stůl, přitiskli ztuhlé paže k tělu a pořídili další sérii fotografií.

Eddings neměl žádná zranění kromě několika starých jizev, převážně na kolenou. Ale příroda mu při zrození zasadila ránu zvanou hypospadie, postihla ho rozštěpem močové trubice, jež ústila ve spodní části penisu namísto ve středu žaludu. Tento drobný defekt ho musel zejména v dětství velmi deprimovat. V mužném věku se za něj možná styděl a k pohlavnímu styku přistupoval váhavě.

Při našich profesionálních setkáních si ovšem nepočínal plaše nebo pasivně. Vlastně jsem na něm oceňovala jeho sebevědomí a svým způsobem mě okouzloval, přestože mě okouzloval málokdo a nejméně novináři. Taky jsem samozřejmě věděla, že člověk se nějak prezentuje na veřejnosti a jinak se chová, když osamí ve dvou, dál jsem se snažila neuvažovat.

Nechtěla jsem si ho vybavovat živého, když jsem si zaznamenávala svá pozorování a naměřené hodnoty do tabulek na psací podložce. Ale část mé mysli odzbrojovala vůli a nabízela mi vzpomínku na naše poslední setkání. Událo se týden před Vánoci, seděla jsem v Richmondu ve své kanceláři zády ke dveřím a vkládala do otočného zásobníku diapozitivy. Nevěděla jsem o něm, dokud nepromluvil, a když jsem se otočila, stál ve dveřích s květináčem vánočního pepřovníku obsypaného červenými bobulemi.

„Můžu dál?” otázal se. „Nebo to mám odnést zase zpátky do auta?”

Pozdravila jsem se s ním a rozmrzele pomyslela na

recepční a ostrahu. Dostali příkaz nepouštět z haly novináře za uzamčené neprůstřelné dveře, pokud to neodsouhlasím, ale zejména ženy si Eddingse až příliš oblíbily. Vstoupil do kanceláře, postavil květináč na podlahu vedle psacího stolu, a když se usmál, rozzářil se celý jeho obličej.

„Napadlo mě, že by tohle místo mělo něco oživit a zpříjemnit.” Upřel na mne modré oči.

„Doufám, že jste to nemínil jako osobní kritiku.” Neudržela jsem se a rozesmála se.

„Obrátíme ho?”

Před očima mi vyvstala psací podložka s tabulkou, uvědomila jsem si, že na mne mluví Danny.

„Promiňte,” zamumlala jsem.

Ustaraně po mně mrkl, Roche zatím přecházel místností, jako by nikdy nepobýval v pitevně, nakukoval do prosklených skříněk a ohlížel se po mně.

„Všechno v pořádku?” zeptal se Danny delikátně. „Hned ho obrátíme,” řekla jsem.

Vnitřně jsem se zachvěla jako plamínek ve větru. Eddings měl tehdy na sobě sportovní kalhoty barvy khaki a černý svetr, snažila jsem se vybavit si jeho oči. Přemýšlela jsem, jestli se v nich nezračila předtucha toho, co se stane.

Po mnohahodinovém pobytu ve vodě tělo na dotek studilo, pomalu jsem objevovala jeho jiné stránky, konfrontace s tím, co jsem znala, mě znepokojila. Neúpinost chrupu, respektive absence předních stoliček, komplikovala skus. Měl hned několik velmi drahých keramických korunek a nosil jemně tónované kontaktní čočky, které podtrhovaly živost jeho očí. Když voda pronikla do masky, kupodivu nevyplavila čočku z pravého oka, takže nepřítomný pohled postrádal symetrii, působilo to, jako by na mne zpod klížících se víček civěli dva mrtví.

Dokončovala jsem vnější vyšetření, zbývala jeho nejinvazivnější část, neboť v případě nepřirozené smrti bylo nezbytné přesvědčit se o charakteru pohlavních styků mrtvých. Zřídkakdy mi jejich sexuální orientaci signalizovalo tetování, lidé se s takovými důvěrnými informacemi zpravidla nesvěřovali příliš ochotně. To, co mi kdo prozradil, jsem stejně nemohla považovat za fakt. Musela jsem zjistit, zda dotyčný praktikoval anální pohlavní styk.

„Co hledáte?” Roche se vrátil k pitevnímu stolu a stoupl si těsně za mne.

„Zánět konečníku, natržení řitního otvoru a poškození střevní stěny, otok případně nádor,” odpověděla jsem, aniž bych přerušila práci.

„Předpokládáte, že byl teplouš?” Roche mi koukal přes rameno.

Danny zrudl ve tváři, v očích se mu hněvivě zablýsklo.

„Anální prstenec a epitel nenarušeny,” řekla jsem a poznamenala si to. „Jinými slovy jsem nezjistila poranění, jež by odpovídalo aktivnímu homosexuálnímu pohlavnímu životu. Pane Rochi, udělejte mi laskavě trochu místa.”

Cítila jsem, jak mi funí na krk.

„Abyste věděla, pohyboval se tady po okolí a u spousty lidí si vymohl inteview.”

„Oč se zajímal?” zeptala jsem se, lezl mi vážně na nervy.

„To nevím.”

„Kdo mu poskytl rozhovor?”

„Na podzim sepsal článek o loděnici pro vyřazená plavidla. Víc by vám o tom pověděl kapitán Green.”

„Mluvila jsem s kapitánem Greenem a o ničem se nezmínil.”

„Článek otiskl The Virginian Pilot někdy v říjnu. Ne

bylo to nic významného. Takový typický rozsáhlejší informativní materiál. Podle mého názoru se sem vrátil, aby vyčmuchal něco většího.”

„Například?”

„Mě se neptejte. Nejsem novinář.” Pohlédl přes pitevní stůl na Danny ho. „Já média nesnáším. Vždycky vyrukují s nějakými praštěnými teoriemi a za každou cenu se pokoušejí je dokázat. Tenhle chlapík se celkem proslavil, ví se tady, že je zpravodajský eso agentury AP a vůbec. Co se týče úspěchu u ženských, šířila se o něm nadsazená fáma. Když do toho zavrtáte, kde nic, tu nic, jestli víte, jak to myslím.” Z jeho úsměvu čišela krutost, žasla jsem, nakolik ho nesnáším, přestože jsem se s ním seznámila teprve dnes.

„Odkud máte tyhle informace?” zeptala jsem se. „Chodím s nastraženýma ušima.”

„Vezměte vzorek vlasů a nehtů, Danny,” prohodila jsem.

„Taky si udělám čas, abych pohovořil s lidmi na ulici,” dodal Roche a otřel se mi o bok.

„Přejete si taky vous z kníru?” Danny sáhl na pojízdný stolek pro pinzetu a obálky.

„Ano, může být.”

„Provedete u něj testy na HIV?” Roche se o mne opět otřel.

„Ano,” odpověděla jsem.

„Takže ho přece jen považujete za teplouše.”

Ustala jsem v práci, měla jsem ho víc než dost. „Pane Rochi,” oslovila jsem ho důrazně a otočila se k němu, „jestli chcete setrvat v pitevně, musíte mi ponechat prostor k výkonu profese. Přestaňte se na mě lepit a chovejte se k mrtvým s úctou. Tenhle člověk netoužil po tom, aby ležel nahý a mrtvý na pitevním stole. A taky se mi nelíbí slovo teplouš.”

„No, nazývejte si ho podle libosti, ale jeho orientace

může být důležitá.” Pokud mu mé rozčilení vůbec došlo, rozhodně ho nevyvedlo z míry.

„Nevím bezpečně, jestli tento muž byl nebo nebyl homosexuál,” prohlásila jsem. „Ale naprosto bezpečně vím, že nezemřel na AIDS.”

Popadla jsem z pojízdného stolku skalpel a Roche se rázem choval jinak. Ustoupil, znervózněl, protože jsem se chystala k řezu, což ovšem tentokrát činilo problém i mně.

„Zúčastnil jste se někdy pitvy?” zeptala jsem se. „Několikrát.” Zdálo se, že bude zvracet.

„Můžete se tamhle posadit,” navrhla jsem mu nepříliš pohostinně a uvažovala, proč mu chesapeakeská policie přidělila nejen tento případ. „Nebo jděte na chodbu.”

„Je tu nějak horko.”

„Jestli se vám zvedá žaludek, použijte nejbližší odpadkový koš.” Danny se jentaktak držel, aby se nerozesmál.

„Chvilku tamhle posedím.” Roche přešel k psacímu stolu u dveří.

Provedla jsem rázně řez ve tvaru Y od ramen přes hrudní kost k pánvi. Jakmile se dostala krev do styku se vzduchem, ucítila jsem pach, který mě přinutil přerušit práci.

„Lipshaw uvedl na trh opravdu vynikající ostřičku na nástroje, rád bych ji pro nás opatřil,” řekl Danny. „Brousí se ve vodní lázni, stačí do ní jen strčit kudlu a hotovo.”

V tom, co jsem cítila, jsem se nemýlila, ale nemohla jsem tomu uvěřit.

„Prohlížel jsem si nový nabídkový katalog firmy,” pokračoval Danny. „A šílel jsem, že si nic z těch báječných věciček nemůžeme dovolit”

To přece není možné, pomyslela jsem si.

„Otevřete dveře, Danny,” vyzvala jsem ho tiše, ale naléhavě, až se lekl.

„Copak je?” zeptal se vyplašeně.

„Honem, vy větrejte pořádně,” pobídla jsem ho. Navzdory zraněnému kolenu rychle vykročil a otevřel dvojité dveře do chodby.

„Stalo se něco?” Roche se na židli narovnal.

„Kolem nebožtíka se šíří podivný pach.” Nechtěla jsem vyslovit podezření ihned, zvlášť ne před ním.

„Já nic necítím.” Vstal a rozhlédl se, jako by záhadný pach byl viditelný.

Eddingsova krev páchla po hořkých mandlích, nepřekvapilo mě, že to Roche ani Danny nezaznamenali. Schopnost cítit jisté kyanidy se dědí, a to ve třiceti procentech populace. Patřím k té šťastnější menšině.

„Dejte na mě.” Opatrně, abych nepoškodila mezižeberní svaly, jsem zčásti oddělila kůži od žeber. „Je to opravdu zvláštní pach.”

„Co to znamená?” zajímal se Roche.

„Na to dokážu přesně odpovědět až po laboratorních testech,” odvětila jsem. „Mezitím pečlivě prohlédneme veškeré jeho vybavení, abychom si ověřili, jestli všechno řádně fungovalo a nebožtík se například nenadýchal z hadice plynů.”

„Vy se vyznáte i v nargilách?” zeptal se mě Danny a vrátil se k pitevnímu stolu.

„Nikdy jsem s nimi nepotápěla.” Řez středem hrudi jsem laterálně podebrala. Přeložila jsem tkáň a z pokožky utvořila kapsu, kterou Danny napinil vodou. Ponořila jsem do ní ruku a zapíchla skalpel mezi dvě žebra. Sledovala jsem, jestli se neobjeví bublinky, což by svědčilo o tom, že do dutiny hrudní v důsledku zranění pronikl vzduch. Ale bublinky žádné.

„Přineste ze člunu nargilu a hadici,” požádala jsem. „Rozhodně bychom měli přizvat ke konzultaci specia

listu na potápění. Znáte tu někoho, koho bychom sehnali o svátcích?” obrátila jsem se na Dannyho.

„V Hampton Roads je obchod potřebami pro potápěče, který doktor Mant občas navštěvoval.”

Zjistil účastnická čísla a telefonoval, ale obchod byl o silvestrovském odpoledni, které přizdobilo sněženi, zavřený, doma majitele taky nezastihl. Pak Danny vyšel do příjmové haly, a když se po chvíli vracel, zaslechla jsem známý hlas, který s ním hlučně rozmlouval, chodbou se rozlehly těžké kroky.

„Kdybyste byl polda, nepovolili by vám to,” dolehl zřetelně do pitevny Marinův baryton.

„To vím, ale nechápu proč,” pravil Danny.

„Uvedu jeden sakramentsky dobrý důvod. Takový dlouhý vlasy dávají grázlům šanci navíc, zač vás popadnout. Co se mě týče, ostříhal bych se. Kromě toho byste se víc líbil ženským.”

Pete Marino přijel právě včas, aby pomohl přinést nargilu a svinutou hadici, což provázel otcovskou lekcí Dannymu. Celkem jsem chápala, proč měl Marino víc než nepříjemné problémy se svým dospělým synem.

„Víš něco o nargilách?” zeptala jsem se Marina, když vstoupil. Pohlédl na tělo a zarazil se. „Copak? Trpěl nějakou divnou nemocí?”

„Nargila se říká té věci, co jsi přinesl,” vysvětlila jsem.

Marino a Danny postavili zařízení na volný sousední ocelový pitevní stůl.

„Vypadá to, že obchody potřebami pro potápěče budou několik dní zavřené,” dodala jsem. „Jeho kompresor byl ovšem jednoduchý — motor o výkonu pěti koňských sil pohání pumpu, ta nasává přes filtr vzduch a přivádí ho hadici k automatice potápěče. Filtr se zdá být v pořádku. Hadice a veškeré spoje neporušené. Víc momentálně nevím.”

„Nádrž je prázdná,” všiml si Marino.

„Myslím, že benzin došel až po jeho smrti.”

„Proč?” Roche přešel k nám a zaujatě na mne, přesně řečeno na můj operační plášť ve výši prsou, civěl tak, jako bychom byli v místnosti sami dva. „Jak víte, že neztratil dole pojem o čase, a motor proto spotřeboval všechno palivo?”

„I kdyby ustala dodávka vzduchu, měl spoustu času, aby se vynořil,” vysvětlovala jsem. „Byl jen deset metrů pod hladinou.”

„I to je dost, zvlášť jestli se hadice o něco zachytila.” „Připouštím. Jenže v tom případě mohl odhodit zátěžový opasek a odříznout se.”

„Zmizel ten pach?” zeptal se Roche.

„Ne, ale není už tak silný.”

„Jaký pach?” zajímal se Marino.

„Z jeho krve se šířil podivný pach.”

„Po chlastu?”

„Ne, to právě ne.”

Zavětřil a pokrčil rameny, když se kolem mne Roche protáhl a přitom odvrátil oči od toho, co leželo na stole. Užasla jsem, když se o mne zase otřel, přestože kolem bylo dost místa a předtím jsem ho varovala. Oplešalý Marino ve flaušovém kabátě působil mohutně a sledoval Roche očima.

„Kdo je tohle?” zeptal se mě.

„A tak, vy dva se vlastně neznáte,” řekla jsem. „Detektiv Roche z Chesapeaku, kapitán Marino z Richmondu.”

Roche si zblízka prohlížel dýchací automatiku, Danny prořezával na vedlejším stole žebra. Zvuk, který při tom vznikal, se Rocheovi dral do uší. Zbělel jako mléčné sklo a poklesla mu brada.

Marino si zapálil cigaretu a z výrazu jeho tváře jsem usoudila, že si utvořil na Roche svůj názor a brzy mu to dá najevo.

„Nevím, jak vy, ale jednu věc jsem zjistil hodně dávno,” řekl detektivovi. „Jakmile člověk jednou spatří tohle, už pro něj játra nikdy nebudou to co dřív. Jen se dobře podívejte.” Zastrčil zapalovač do kapsičky u košile. „Já jsem příkladně zbožňoval jatýrka na cibulce.” Vyfoukl kouř. „Majestát smrti ovšem způsobil, že bych se jich dneska za nic na světě netknul.”

Roche se sklonil k nargile, téměř se jí dotýkal nosem, jako by pach gumy a benzinu byl protijedem, který potřeboval. Pokračovala jsem v práci.

„Poslyšte, Danny, jedl jste nčkdy od doby, co tu makáte, játra nebo dršťky?” pokračoval Marino.

„V životě jsem nic takovýho nejedl,” prohlásil Danny, zatímco jsme odstraňovali hrudní kost. „Ale úpině vás chápu. Když vidím v restauraci, jak se lidi ládují tlaky jater, koukám, kde nechal tesař díru. Zvlášť když jsou do růžova.”

Obnažením orgánů zápach zesílil, napřímila jsem se. „Cítíte to?” otázal se Danny.

„Ano, ovšem,” řekla jsem.

Roche se stáhl do nejvzdálenějšího kouta a pobavený Marino přešel až ke mně.

„Myslíš, že utonul?” zeptal se bez obalu.

„Ne. Ale musím se o tom přesvědčit,” odpověděla jsem.

„Jak se přesvědčíš, jestli se prostě neutopil?”

Marino se v utonutích moc nevyznal, neboť lidé zřídka vraždí tímto způsobem, proto intenzivně vyzvídal. Chtěl porozumět všemu, co dělám.

„Podniknu v tom směru několik věcí,” řekla jsem a neustávala v práci. „Už jsem udělala kapsu z kůže, napinila ji vodou a skalpel vložila do dutiny hrudní, abych zjistila, jestli se neobjeví bublinky. Teď napiním vodou osrdečníkový vak a propíchnu jehlou srdce, zase budu pozorovat, jestli z něj neuniknou bubliny. Prozkoumám mozek, jestli někde nenastalo tečkovité krvácení, a podívám se do měkké tkáně mezihrudí, kam se mohl dostat sklípkový vzduch.”

„Co se dozvíš?” zeptal se.

„Jestli nepronikl vzduch mezi bránici a plíce nebo nevznikla vzduchová embolie, což se stává v hloubce od pěti metrů, pokud potápěč nedostatečně dýchá. Nepřiměřený tlak v plicích může způsobit drobné trhliny ve sklípkových stěnách, vnitřní krvácení a únik vzduchu do jedné nebo obou pohrudničních dutin.”

„A to člověka usmrtí,” dedukoval Marino.

„Ano, nepochybně,” potvrdila jsem.

„Co když se moc rychle vynoříš nebo ponoříš?” Obešel stůl, aby lépe viděl.

„Nebezpečné změny tlaku, barotrauma spojené s ponořením nebo vynořením nelze předpokládat vzhledem k hloubce, do níž sestoupil. Jak vidíš, tkáně nejsou houbovité, což by odpovídalo smrti na přetlakovou chorobu. Nevezmeš si ochranný oděv?”

„Abych vypadal jako anděl smrti?” opáčil Marino a pohodil hlavou k Rocheovi.

„Hlavně abyste nedostal AIDS,” ozval se z kouta ochable Roche.

Marino si navlékl přes kabát zástěru a natáhl rukavice, vysvětlovala jsem mu při tom, co musím prozkoumat, abych mohla vyloučit smrt náhlou dekompresí respektive kesonovou chorobou či utonutím.

V okamžiku, kdy jsem vpíchla dlouhou jehlu do průdušnice, abych získala vzorek vzduchu pro test na kyanid, Roche se rozhodl k odchodu. Rychle přešel místnost, když sebral z pultu obálku s případnými doličnými předměty, papír zašustil.

„Takže nebudeme vědět víc, dokud se neprovedou testy,” utrousil ode dveří.

„Správně. Zatím nemůžu zodpovědně určit příči

nu a způsob smrti.” Odmlčela jsem se a zadívala se na něho. „Jakmile dokončím zprávu, pošlu vám ji. Než odejdete, ráda bych se ještě podívala na jeho osobní věci.”

Nechtělo se mu vrátit se ode dveří, měla jsem zkrvavené ruce.

Pohlédla jsem na Marina. „Ujal by ses toho?” „S radostí.”

Přešel k Rocheovi, převzal obálku a zabručel: „Pojďte. Probereme to na chodbě, evidentně potřebujete na vzduch.”

Zastavili se hned za dveřmi, pracovala jsem a slyšela, jak šustí papír. Podle zvuku jsem usoudila, že Marino vytáhl z pistole zásobnic, otevřel nábojovou komoru, když předtím zanadával, že zbraň nebyla zajištěna.

„Nad tím, že s sebou takhle nosíte nabitou a nezajištěnou zbraň, mi zůstává rozum stát,” zaburácel Marinův hlas. „Kristepane! To je něco jinýho než mít v obálce zasmrádlou svačinu.”

„Ještě se z toho nesňaly otisky prstů,” chabě se hájil Roche.

„Tak jste si měl navlíct rukavice a vybrat munici jako já. A stejně tak vyprázdnit nábojovou komoru. Kam jdete? Kde vás učili slušnýmu chování, na policejní akademii ve filmovým Keystonu?”

Marino nezmlkl, pochopila jsem, že Roche neodvedl na chodbu kvůli čerstvému vzduchu. Danny se na mne podíval přes stůl a zazubil se.

Marino se za chvíli vrátil, nevěřícně vrtěl hlavou. Ulevilo se mi, že Roche odešel, a dala jsem to najevo. „Panebože, co je to za člověka?”

„Myslí tím, čím ho obdařil Stvořitel,” poznamenal Marino. „Nadělil mu mezi nohy, protože ušetřil na hlavě.”

„Zmínil se, že tady párkrát byl, jenže to otravoval

doktora Manta vždycky v kanceláři,” řekl Danny. „Do márnice nikdy nepáchnul.”

„Dožral mě,” zamručel Marino.

„Povídá se, že když chodil na policejní akademii, v den, kdy se měl zúčastnit ukázkové pitvy, se hodil marod,” pokračoval Danny. „Donedávna pracoval v oddělení pro mladistvé. Detektivem oddělení vražd se stal teprve před dvěma měsíci.”

„No, to je trefa,” povzdechl si Marino. „Lepšího spolupracovníka jsme si nemohli přát.”

„Cítíš kyanid?” obrátila jsem se Marina.

„Ne. Momentálně cítím akorát cigaretu, chyběla mi, že bych brečel.”

„Danny?”

„Ne, madam.” Z jeho hlasu zaznělo zklamání.

„Zatím nic nenasvědčuje tomu, že se utopil. Žádné zabublání z hrudníku nebo ze srdce. Žádný podkožní emfyzém. V žaludku ani v plicích není voda. Překrvení orgánů zůstává otázkou.” Řízla jsem do jiné části srdce. „Hm, došlo k městnání krve v pravé komoře, a to v důsledku ochromení levé síně, a to znamená rychlou smrt. Taky má začervenalou žaludeční stěnu, což odpovídá působení kyanidu.”

„Znalas ho dobře, Kay?” otázal se Marino.

„Jen pracovně, jinak ne.”

„Hned uslyšíš, co vlastně bylo v obálce, Roche netušil, na co čučí, a já mu nápovědu dělat nebudu.”

Konečně si svlékl kabát a rozhlédl se, kam by ho pověsil, aby mu nic neublížilo, nakonec ho přehodil přes opěradlo židle. Zapálil si další cigaretu.

„Sakra, já se na tyhle podlaze přerazím,” zanadával, když přecházel k pitevnímu stolu, na němž spočívala nargila a hadice, načež se opřel o okraj. „Vsadím se, že jste si koleno zmasil tady,” utrousil k Dannymu.

„Prohrál byste.”

„Eddings měl s sebou pistoli Browning ráže devět milimetrů upravenou Birdsongem,” řekl Marino.

„Kdo je Birdsong?” Danny opatrně položil na misku vah slezinu.

„Rembrandt zakázkových úprav pistolí. Birdsongovi pošlete bouchačku a on z ní podle přání udělá vodotěsnou zbraň, barevně ji vyladí, aby splývala s prostředím, a podobně,” odpověděl Marino. „V podstatě ji rozebere, vypískuje, vystříká teflonem a vypálí. Zásahová jednotka FBI používá výhradně pistole v úpravě Birdsong.”

Nepochybovala jsem, že Eddings, který napsal řadu článků na téma prosazování zákona, se dověděl leccos i o Národní akademii FBI v Quantiku a jejích špičkových agentech.

„Upravené pistole můžou jistě používat i žabí muži vojenského námořnictva,” zauvažoval Danny.

„Ovšem, stejně tak útvary rychlého nasazení, týmy pro boj s terorismem i lidi jako já.” Marino si opět prohlížel nargilu a ventily. „A většina z nás, zřejmě včetně jeho, umí se zbraní obstojně zacházet. Ale nikdo nemá munici KTW, která pronikne i kovem, říká se jí zabiják poldů.”

„Eddings měl střelivo s teflonovým pláštěm?” Vzhlédla jsem.

„Sedmnáct kousků, jeden v komoře. Všechny s lakovaným červeným kroužkem kolem roznětky, takže navíc vodotěsný.”

„Tady by nesehnal střelivo s vysokou průbojností,” namítla jsem. „Tedy ne legálně, ve Virginii ho před lety postavili mimo zákon. A víš určitě, že pistoli upravovala firma Birdsong, která spolupracuje s FBI?”

„Vypadá to na mistrovské dílo Birdsonga,” odpověděl Marino. „Samozřejmě podobným úpravám se věnují i jiný firmy.”

Otevřela jsem žaludek mrtvého, můj se sevřel jako

pěst. Eddings vyloženě fandil těm, kdo hájí zákon. Prý dokonce jezdil s hlídkami, účastnil se policejních pikniků a sportovních klání. Ale netušila jsem, že se nadchl i pro zbraně, a nevěřila bych, že si nabije pistoli ilegální municí, která vraždila a zohavila lidi, od nichž získával informace a kteří se možná stali jeho přáteli.

„Žaludek obsahuje malé množství nahnědlé tekutiny,” konstatovala jsem. „Krátce před smrtí nejedl, pokud měl v úmyslu se potápět, ani mě to neudivuje.”

„Nemohl se nadýchat výfukových plynů, dejme tornu vlivem větrných poryvů?” Marino dál prohlížel nargilu. „Po nich by taky zrůžověl?”

„Ano, rozhodně provedeme test na oxid uhelnatý. Ale to nevysvětluje pach, který cítím.”

„Víš to jistě?”

„Tenhle pach znám.”

„Domníváte se, že byl zavražděn, viďte?” obrátil se na mne Danny.

„O tom se nikomu nezmiňujte.” Přitáhla jsem kabel z cívky nad hlavou a připojila pilku. „Ani policistům z Chesapeaku. Vůbec nikomu. Dokud nebudu mít výsledky všech testů a nesepíšu oficiální zprávu. Nerozumím tomu, co se tu děje. Proto si musíme počínat opatrněji než obvykle.”

Marino si měřil očima Dannyho. „Jak dlouho tady pracujete?”

„Osm měsíců.”

„Slyšel jste, co řekla doktorka, ano?”

Danny vzhlédl, překvapen změnou Marinova tónu.

„Víte, doufám, co znamená držet jazyk za zuby,” důrazně pravil Marino. „Nechvástat se před kamarády, nesnažit se ohromit rodinu nebo děvče. Jasný?”

Danny potlačil podráždění a provedl řez na hlavě v zátylku od ucha k uchu.

„Podívejte, jestli se něco prolákne, tak doktorka a já víme odkud,” pokračoval Marino v útoku, k němuž nezavdal Danny sebemenší podnět.

Danny oddělil skalp. Přetáhl kůži s vlasy dopředu přes oči, aby obnažil lebku, Eddingsův obličej ochabl a zdeformoval se, jako by posmutněl vědomím toho, co se děje. Zapnula jsem pilku a pitevnu vypinilo vysoké kvílení listu zařezávajícího se do kosti.

V půl čtvrté odpoledne se slunce skrylo za šedý

závoj mlhy, zem pokrývala deseticentimetrová

vrstva sněhu a vítr unášel drobné vločky jako kouř. Marino a já jsme kráčeli v Dannyho stopách na parkoviště, mladý muž odjel a ve mně přetrvával vůči němu nedobrý pocit.

„Takhle nemůžeš mluvit s lidmi, Pete,” obořila jsem se na Marina. „Moji zaměstnanci vědí, co je to diskrétnost. Danny neprovedl nic, zač by si zasloužil tak hrubé jednání, to si vyprošuju.”

„Je to kluk,” řekl. „Když ho dobře vycepuješ, odvděčí se ti. Kázeň především, dej na mě.”

„Vychovávat moje lidi ti nepřísluší. S Dannym jsem neměla potíže.”

„Ne? Možná právě tentokrát by ti potíže s ním přišly nejmíň vhod.”

„Velmi bych uvítala, kdyby ses nepokoušel řídit můj úřad.”

Zmáhala mě únava, náladu jsem měla nevalnou, Lucy stále v Mantově domku nebrala telefon. Marino parkoval vedle mne, odemkla jsem dveře.

„Jak oslaví příchod novýho roku Lucy?” zeptal se, jako by věděl, čím se v duchu obírám.

„Doufám, že se mnou. Ale zatím se mi neozývá.” Nasedla jsem.

„Začalo sněžit na severu, Quantico to zasáhlo nejdřív,” informoval mě. „Možná někde uvízla. Víš, jak to na dálnici za těchhle okolností vypadá.”

„Má radiofon. Kromě toho jede z Charlottesville.” „Jak to?”

„Na akademii rozhodli, že ji vyšlou na postgraduál na Virginskou univerzitu,” odvětila jsem.

„Co ještě bude studovat? Konstrukci mezigalaktických kosmických lodí?”

„Prý virtuální realitu.”

„Mohla uvíznout i na cestě ze Charlottesville.” Očividně se nechtěl rozloučit.

„Neubylo by jí, kdyby mi nechala vzkaz.”

Rozhlížel se po parkovišti. Bylo prázdné až na zasněženou tmavomodrou dodávku zdejší expozitury úřadu soudního lékařství. Vločky se ukládaly do Marinových silně prořídlých vlasů, určitě mu na oplešalou hlavu bylo zima, ale zjevně mu to nevadilo.

„Jak strávíš Silvestra ty?” Nastartovala jsem a spustila stěrače, aby očistily čelní sklo.

„Nejspíš posedím s kamarádama, dáme si partičku pokeru a něco pikantního na zub.”

„To nezní špatně.” Vzhlédla jsem, obličej mu venku zčervenal, dál se díval stranou.

„Rozhlídnu) jsem se v Eddingsově bytě v Richmondu, Kay, a nechtěl jsem o tom začínat před Dannym. Předpokládám, že tě to dost zajímá.”

Marino si chtěl popovídat. Netoužil po kamarádech ani po samotě. Chtěl být se mnou, ale za nic by to nepřiznal. Za všechna ta společná léta jsem ho dobře poznala, nevyjádřil by, co ke mně cítí, ač ke mně zjevně lnul.

„Nemůžu konkurovat pokeru,” řekla jsem a připou

tala se. „K večeři dneska udělám lasagne. A vypadá to, že Lucy nedorazí. Jestli chceš…”

„Vyrazit po půlnoci do Richmondu by asi nebylo moc rozumný,” přerušil mě. Sníh se honil po vyasfaltovaném parkovišti, zvedala se vánice.

„Disponuje pokojem pro hosty.”

Mrkl na hodinky a usoudil, že je čas na cigaretu.

„Ostatnč vracet se ted’ taky není nejlepší nápad,” prohlásil. „Potřebujeme si promluvit.”

„Ano, asi máš pravdu.”

Následoval mě pomalu do Sandbridge a on ani já jsme nepočítali s tím, že nás domek doktora Manta přivítá kouřem z komína. Lucyino postarší zelené miniauto parkovalo na příjezdové cestě a přikryla ho vrstva sněhu, z toho jsem poznala, že už se neteř patrně stačila zabydlet.

„Tohle nechápu,” řekla jsem Marinovi, když jsme přibouchli dveře aut. „Telefonovala jsem třikrát.”

„Asi bude lepší, když odjedu.” Bezradně stál vedle svého fordu.

„Nehloupni. Pojď. Něco vymyslíme. Je tam pohovka. Kromě toho Lucy tč hrozně ráda uvidí.”

„Kde máš ty potápěčský krámy?” zeptal se.

„V kufru.”

Společně jsme věci vyložili a nesli do domku doktora Manta, který v tomto počasí vypadal ještě bezútěšněji a jako by se zmenšil. Vzadu byla zasklená veranda, vstoupili jsme do domu tudy a odložili vybavení na dřevěnou podlahu. Lucy otevřela dveře od kuchyně, ovanulo nás aroma rajčat a česneku. Zmateně zírala na Marina s potápěčským vybavením v rukou.

„No tohle, co se děje?” vydechla.

Poznala jsem, že je podrážděná. Měly jsme si užít dnešní večer ve dvou, taková příležitost se vzhledem k našim složitým životům nenaskýtá často.

„To je na dlouhé povídání.” Čelila jsem jejímu zkoumavému pohledu.

Vešli jsme za ní do kuchyně, kde něco bublalo v hrnci na sporáku. Na pracovním stole leželo prkénko, Lucy zřejmě právě krájela papriku a cibuli. Měla na sobě tepláky FBI a lyžařské ponožky, vyzařovalo z ní zdraví, ale připadala mi nevyspalá.

„V komoře je hadice a u verandy pod vodovodním kohoutkem stojí plastová nádoba na odpadky,” instruovala jsem Marina. „Natoč prosím tě vodu a dej odmočit moji výbavičku.”

„Pomůžu ti,” prohodila Lucy k Marinovi.

„Teď rozhodně ne.” Objala jsem ji. „Nejdřív tě chci přivítat.”

Počkaly jsme, až Marino vyjde ven, převedla jsem ji ke sporáku a nadzvedla pokličku na hrnci. Stoupala z něj lahodná pára, což mě potěšilo.

„Nevěřím vlastním očím,” řekla jsem. „Bůh nad tebou drží ochrannou ruku.”

„Když ses nevrátila do čtyř hodin, pustila jsem se do omáčky, jinak by dneska na lasagne nedošlo.”

„Možná by to chtělo přidat červené víno. Taky trochu bazalky a špetku soli. Nahradila bych maso artyčoky, i když tím nepotěším Marina, ale může si to vylepšit šunkou. Co ty na to?” Přiklopila jsem pokličku.

„Co tady dělá, teto Kay?” zeptala se.

„Našla jsi můj vzkaz?”

„Jistě. Díky němu jsem se dostala dovnitř. Ale nestálo tam víc, než že jsi odjela k případu.”

„Promiň. Ale několikrát jsem ti volala.”

„V cizím domě neberu telefon,” vysvětlila. „A na záznamníku jsem nic nenašla.”

„Domnívala jsem se, že jsi nedorazila, tak jsem pozvala Marina. Nechtěla jsem, aby se v té vánici vracel do Richmondu.”

Ostře zelené oči se zaleskly zklamáním. „Pokud s ním nebudu muset spát v jedné místnosti, proč ne,” poznamenala s nádechem ironie. „Jen nechápu, co pohledával v Tidewateru.”

„To je na dlouhé povídání,” zopakovala jsem. „Případ, k němuž mě povolali, se váže k Richmondu.”

Vyšly jsme promrzlou verandou ven a rychle ostříkaly ledovou vodou ploutve, jacket, potápěčský oblek a ostatní vybavení. Pak jsme s Marinem všechno přenesli do podkroví, kde nemohlo nic zmrznout, a rozložili věci na několikanásobnou vrstvu ručníků. Osprchovala jsem se tak důkladně, jak dovolil bojler, a připadalo mi neskutečné, že Lucy, Marino a já jsme se sešli na Silvestra v domku na zasněženém pobřeží. Shledala jsem se s nimi opět v kuchyni, popíjeli italské pivo a studovali recept na pečení chleba.

„Děkuju, to stačí,” řekla jsem. „Přebírám otěže.” „Postupuj opatrně,” adresovala mi Lucy.

Vykázala jsem je ke stolu a ve velké míse zpracovala příslušné množství hrubé mouky, droždí, cukru a olivového oleje. Zapnula jsem troubu na nízký výkon a otevřela láhev Côte Rôtie, určenou kuchařce na prahu velkého díla k usrkávání. K jídlu se bude podávat chianti.

„Prohlédl jsi Eddingsovu náprsní tašku?” zeptala jsem se Marina, zatímco jsem krájela žampiony.

„Kdo je Eddings?” zajímala se Lucy.

Usadila se s oknem za zády na kraji pracovního stolu a popíjela peroni. Venku hustě sněžilo a stmívalo se. Vylíčila jsem jí, co se dneska stalo, nevyptávala se na podrobnosti a tiše naslouchala i Marinovi.

„Neobjevil jsem nic převratnýho,” oznámil. „Tři platební karty, MasteCard, Visa, AmEx, průkaz pojištěnce. Kromě podobných serepetiček několik účtenek. Pravděpodobně z restaurací, ověříme to. Mám otevřít ještě jed nu?” Strčil prázdnou láhev do koše na odpadky a otevřel ledničku. „Podívejme, co se tu nenajde.” Zazvonilo sklo. „Neměl u sebe moc hotovosti. Dvacet sedm dolarů.”

„Co fotografie?” otázala jsem se a válela těsto na desce poprášené moukou.

„Žádný jsem nenašel.” Zavřel ledničku. „A jak víš, nebyl ženatý.”

„Nevíme, jestli neudržoval nějaký trvalejší vztah,” řekla jsem.

„Dost možná, víme toho totiž sakramentsky málo.” Pohlédl na Lucy. „Slyšelas někdy slovo Birdsong?”

„Můj sig má úpravu Birdsong.” Pohodila hlavou směrem ke mně. „Stejně tak browning tety Kay.”

„Ten chlapík Eddings totiž měl browning ráže devět milimetrů v úpravě Birdsong jako tvoje teta. Plus střelivo s teflonovým pláštěm a červeným lakovaným kroužkem kolem roznětky. Tím bys prostřelila v průtrži mračen tucet telefonních seznamů.”

„K čemu to sloužilo novináři?” překvapeně se otázala Lucy.

„Některé lidi fascinují zbraně a munice,” odpověděla jsem. „Nevím ovšem, jestli k nim Eddings patří. Nikdy se mi o tom nezmínil, což ale ani nemusel.”

„V Richmondu jsem se s KTW ještě nesetkal,” pravil Marino s odkazem na typové označení střel s teflonovým pláštěm. „Legálně ani ilegálně.”

„Nemohl získat náboje při nějaké prezentaci zbraní?” napadlo mě.

„Možná. Jedno je jistý. Ten chlapík se asi účastnil řady takových akcí. Ještě jsem ti neporeferoval o jeho bytě.”

Přikryla jsem těsto vlhkou utěrkou a vložila jsem mísu do trouby seřízené na nejnižší výkon.

„Nebudu se šířit o všem, jen o tom nejdůležitějším, počínaje místností, která byla zjevně jeho zbrojnicí

a muničním skladem,” pokračoval. „Bůhvíkde trénoval střelbu. Ale má zbraně v úctyhodném výběru, včetně takových kousků jako AK47, MP5 a M16. S tím se nechodí na lov lišky. Kromě toho si předplatil řadu časopisů zaměřených na boj o přežití, například Soldier of Fortune, U S. Cavalry Magazine, Brigade Quartermaster:” Marino si dopřál doušek piva. „Taky jsme našli videokazety s instruktáží o tom, jak se stát odstřelovačem. A záznamy z výcviku zvláštních jednotek a podobný hity.”

Rozmíchala jsem vajíčka s nastrouhaným parmezánem a sýrem ricotta. „Nenarazil jsi ani na náznak toho, čím se asi zabýval?” Tajemství mrtvého muže nabývalo na závažnosti a znepokojovalo mě.

„Ne, ale na to vem jed, že po něčem šel.”

„Nebo někdo šel po něm,” dodala jsem.

„Bál se,” promluvila Lucy, jako by o případu něco věděla. „Člověk by se přece nešel potápět po setmění a nevzal si s sebou vodotěsnou devítku nabitou municí, která prostřelí i kov, kdyby se nebál. Tak se chová ten, kdo si myslí, že ho má kdosi oddělat”

Svěřila jsem se jim s podivným časně ranním telefonátem strážníka Younga, který zřejmě neexistuje. Zmínila jsem se o kapitánu Greenovi a vylíčila, jak se choval.

„Kdyby to byl pachatel — proč by ti telefonoval?” Marino se zamračil.

„Patrně nechtěl, abych se tam rozjela. Pokud mě v takových případech policie informuje podrobněji, obvykle počkám, až přivezou tělo do márnice.”

„Podle mě tě někdo chce zastrašit,” řekla Lucy. „V tom byl zřejmě smysl věci,” souhlasila jsem. „Zkusila jsi brnknout na číslo, které ti dal neexistu

jící strážník Young?” zeptala se.

„Ne.” „Kde ho máš?”

Předala jsem jí lístek s číslem a ona je vyťukala.

„To je číslo oblastní předpovědi počasí,” oznámila a zavěsila.

Marino odtáhl židli od snídaňového stolku pokrytého kostkovaným ubrusem, obráceně obkročmo se na ni posadil a paže složil na opěradlo. Všichni jsme chvíli mlčeli a v duchu se vyrovnávali s čím dál podivnější snůškou fakt.

Marino zapraskal kotníky prstů. „Poslyš, Kay, já si namouduši potřebuju zakouřit. Dovolíš, nebo musím ven?”

„Ven,” vybafla Lucy, palec namířený ke dveřím, tvá

řila se hrozivěji, než odpovídalo jejímu rozpoložení.

„A co když zapadnu do závěje, ty koni?” namítl.

„Napadlo deset centimetrů sněhu. Zapadneš leda do

osidel vlastní fantazie.”

„Zítra si vyjdeme na pobřeží a zastřílíme si do plechovek,” řekl. „Tu a tam potřebuješ dostat lekci, aby ses naučila zdvořilosti, zvláštní agentko Lucy.”

„Tady na pobřeží rozhodně střílet nebudete,” upozornila jsem oba.

„Pete, taky by sis mohl otevřít okno a foukat kouř ven,” navrhla Lucy. „Z toho vidíš, jak jsi závislý.”

„Jen když bude kouřit rychle,” souhlasila jsem nakonec. „Tenhle dům je vymrzlý ažaž.”

Okno projevilo zarputilost, ne však větší než Marino, jemuž se po hrubém násilí podařilo je otevřít. Přisunul si židli poblíž, zapálil si a vyfukoval kouř ven. Lucy a já jsme prostřely stříbrné příbory a ubrousky v obývacím pokoji, rozhodly jsme se pro útulnější stolování u krbových kamen než v kuchyni nebo ve stísněné jídelně, kde protahovalo.

„Ani ses nezmínila, jak se ti daří,” obrátila jsem se na neteř, která rozdmychávala oheň v kamnech.

„Daří se mi výborně.”

Když přikládala dříví, sršely v ohništi jiskry a sazemi vystlaný komín je vtahoval, Lucy se na rukou rýsovaly žíly a na zádech se vinily svaly. Dostala do vínku talent pro počítačovou vědu, nedávno osvědčila schopnosti v robotice, kterou studovala na Massachusettském vysokém učení technickém. Těmito odbornostmi se stala velmi zajímavou pro sekci zásahových jednotek FBI, ale očekávalo se víc od jejího intelektu než fyzických schopností. Žádná žena dosud neobstála v decimujícím výcviku zásahových jednotek a obávala jsem se, že Lucy nezná své meze.

„Jak tě zmáhá výcvik?” zeptala jsem se.

Zavřela dvířka, usedla na stupínek před kamny a zadívala se na mne. „Někdy dost.”

„Tělu to bez špetky tuku nesvědčí.”

„Kvetu zdravím a tuku mám víc než dost.”

„Hrozí ti anorexie, Lucy, nestrkej před tím hlavu do písku. Nesprávná výživa zabíjí. Viděla jsem její oběti.” „Stravuju se zdravě.”

Přešla jsem k ní a usedla, krbová kamna nám chabě hřála záda.

„Dej mi na to slovo.”

„Klidně.”

Jemně jsem ji plácla nad kolenem. „Poslyš, jsi zařazena jako technický expert sekce zásahových jednotek. Nepředpokládala jsem, že se budeš spouštět navijákem z vrtulníku a soutěžit s muži v tom, jakou vzdálenost uběhneš za čtyři minuty.”

Pohlédla na mne planoucíma očima. „Hlavně mi zrovna ty nic nevykládej o hranici možností. Nevšimla jsem si, že bys uznávala nějaká omezení našeho pohlaví.”

„Dokonale znám meze svých schopností,” oponovala jsem. „Pracuju vědomě na jejich hranici. Jen proto jsem obstála.”

„Víš, už mám piné zuby programování počítačů a robotů,” přiznala upřímně. „Pokaždé, když se stane něco závažného jako například bombový atentát v Oklahoma City, chlapi vyrazí na leteckou základnu Andrews, a mě nechají trčet na fleku. Nebo když už mě s sebou vezmou, zamknou mě na místě v nějaké kobce, jako bych byla jen nešikovný knihomol. Ale já přece nejsem nešika. A nechci být bezprizorná samotářka.”

V očích se jí náhle zatřpytily slzy, odvrátila se ode mne. „Zdolám sebenáročnější překážkovou dráhu. Umím slaňovat, střílet, potápět se. A co je důležité, umím se vypořádat s tím, když se ke mně chlapi chovají hulvátsky. Totiž, ne všichni jsou nadšení, že jsem mezi nimi.”

O tom jsem nepochybovala. Lucy odjakživa charakterizovaly extrémy, byla nesmírně nadaná, ale těžko se s ní vycházelo. Navíc byla krásná, výrazné rysy se snoubily se ztepilostí, upřímně jsem se divila, jak může obstát mezi padesáti muži týmu zvláštní jednotky, přitom se nedala žádným zlákat na schůzku.

„Jak se má Janet?” zeptala jsem se.

„Přeřadili ji do Washingtonu, zabývá se trestnými

činy bílých límečků. Aspoň že není moc daleko.” „Působí tam asi krátce.” Novinka mě zaskočila.

„Velmi krátce.” Lucy složila předloktí na kolenou. „Kde tráví dnešní večer?”

„U rodičů, mají byt v Aspenu.”

Mé mlčení vydalo za otázku, odpověděla podrážděně. „Ne, nepozvali mě. A ne proto, že bychom se s Janet nepohodly. Aby sis to nevykládala špatně.”

„Chápu.” Zaváhala jsem, pak jsem dodala: „Její rodiče zřejmě pořád nic nevědí.”

„Do prkýnka, co kdo ví? Myslíš, že to v práci neskrýváme? Držíme spolu a navzájem sledujeme, jak po nás vyjíždějí muži. Ohromně nás to těší,” dodala trpce.

„Vím, jak to chodí v práci,” řekla jsem. „Je to přesně

takové, jak jsem předpokládala. Víc mě zajímá postoj Janetiny rodiny.”

Lucy soustředěně pozorovala své ruce. „Stará se hlavně její matka. Tátovi na tom, upřímně řečeno, nezáleží. Vůbec si nepřipouští, že by se dopustil nějaké chyby, na rozdíl od mojí mámy. Jenže ta tvrdí, že ses chyb na mě dopustila ty, protože jsi mě vychovávala, a podle ní jsi mojí skutečnou matkou ty.”

Nemělo smysl oponovat ignorantským soudům mé jediné sestry, která naneštěstí byla Lucyiným zákonným rodičem.

„Ted’ máma svoji teorii vylepšila. Podle ní jsi první žena, do které jsem se zamilovala, a to vysvětluje všechno ostatní,” pokračovala Lucy ironicky. „Nevadí jí, že se to blíží incestu, přestože ty jsi úpině normální. Nezapomeň, že píše ty knihy pro děti a noří se do jejich duše, připadá si tudíž jako na slovo vzatá psycholožka a sexuoložka.”

„Mrzí mě, co všechno musíš ještě snášet,” řekla jsem učastně. Když jsme se v debatách dostaly na toto téma, nevěděla jsem dost dobře, co si počít. Pořád to pro mne bylo nové a do jisté míry zraňující.

„To nic.” Vstala, neboť Marino vešel do obývacího pokoje. „Člověk se musí naučit žít s lecčím.”

„Mám pro vás novinu,” oznámil Marino. „Podle předpovědi počasí ta bílá nádhera začne tát. Takže se odtud zítra dopoledne možná dostaneme.”

„Zítra je Nový rok,” podotkla Lucy. „Proč bychom odtud někam jezdili?”

„Protože musím tvojí tetě ukázat Eddi ngsův bejvák.” Odmlčel se a dodal: „A taky se k nám hrne Benton.”

Navenek jsem nereagovala. Benton Wesley šéfuje Útvaru zvláštního kriminálního vyšetřování FBI, který se zabývá analýzou násilných trestných činů, doufala jsem, že se s ním o svátcích nesetkám.

„Co to vykládáš?” pronesla jsem tiše.

Usedl na pohovku a chvíli si mě zamyšleně prohlížel. Odpověděl na otázku otázkou z upině jiného soudku. „Zajímá mě jedna věc, Kay. Jak je možný někoho otrávit pod vodou?”

„Nemuselo se to stát pod vodou,” namítla Lucy. „Třeba polkl před potopením cyankáli.”

„Ne, vyloučeno,” řekla jsem. „Cyankáli je velmi leptavé, kdyby je požil, našla bych rozsáhlé poškození žaludku. A patrně i dutiny ustní a jícnu.”

„Tak jak se to stalo?” naléhal Marino.

„Myslím, že se nadýchal kyanovodíku.”

Zatvářil se nechápavě. „Jak? Z kompresoru?”

„Vzduch se dostává do kompresoru přes filtr sacím ventilem,” připomněla jsem mu. „Co když někdo prostě smíchal trochu kyseliny chlorovodíkové s cyankáli a přiložil lahvičku k sacímu ventilu, aby kompresor dopravil plyn do masky?”

„Kdyby se Eddings nadýchal kyanovodíku pod hladinou, co by se stalo?” otázala se Lucy.

„Nastal by mrtvicový záchvat a smrt. V několika vteřinách.”

Vybavila jsem si vzduchovou hadici zachycenou za lodní šroub a uvažovala, zda byl Eddings v těsné blízkosti Exploiteru, když se náhle nadechl kyanovodíku. To by vysvětlovalo polohu, v níž jsem ho nalezla.

„Dá se otestovat kompresor na kyanid?” zeptala se Lucy.

„Zkusíme to,” řekla jsem. „Ale sotva něco najdeme, pokud pachatel nenasypal kyanid draselný přímo k sacímu ventilu. Někdo ovšem mohl se zařízením manipulovat před mým příjezdem. Větší naději skýtá část hadice přímo u těla. Jestli seženu někoho, kdo je ochoten pracovat v laboratoři o svátcích, pustí se do testů na toxické látky hned zítra.”

Neteř přešla k oknu a vyhlédla ven. „Pořád hustě sněží. Fantasticky to prosvětluje noc. Vidím i oceán. Jako černou zeď.” Znělo to melancholicky.

„To, co vidíš, je fakt zeď,” ozval se Marino. „Zděný plot na konci zahrady.”

Chvíli mlčela a já jsem si uvědomila, ak moc mi schází. V letech, kdystudovala na Virginské univerzitě, jsem ji vídala málo, a teď jsme se setkávaly ještě míň. I když mě přivedl nějaký případ do Quantika, zdaleka to neznamenalo, že vyšetříme čas, abychom se sešly. Padl na mne smutek z toho, že její dětství je pryč, část mé bytosti si přála, aby si vybrala život a profesionální zaměření méně drsné než to, co ji nevyhnutelně čeká.

Dál se dívala z okna a uvažovala nahlas. „Takže tu máme reportéra, kterého zajímají zbraně a boj o přežití. A ten se otráví kyanovodíkem při nočním potápění u vyřazených plavidel v prostoru, kam je vstup zakázán.”

„Považujme to za jednu z možností,” připomněla jsem jí. „Případ je otevřený. Na to nezapomínej, opatrně s tím.”

Otočila se. „Kde se dá sehnat cyankáli, když chce člověk někoho otrávit? Je to obtížné?”

„Používá se v různých průmyslových oborech, odtud se dá získat.”

„Například?”

„Třeba při těžbě a zpracování zlata. Taky při pokovování, jako vykuřovací prostředek, k výrobě kyseliny fosforečné z kostí. Jinými slovy, každý počínaje klenotníkem přes dělníky v průmyslových závodech po hubitele má přístup k cyankáli. Kromě toho kyanid draselný a kyselinu chlorovodíkovou najdeš v každé laboratoři.”

„Jestli někdo Eddingse otrávil, tak věděl, že se chystá k vyjížďce v člunu,” promluvil Marino. „Musel vědět kdy a kam.”

„Někdo věděl spoustu věcí,” souhlasila jsem. „Napří

klad jaký druh dýchacího přístroje použije, protože kdyby se potápěl s akvalungem namísto kompresoru, musel by zvolit upině jiný modus operandi.”

„Moc by mě zajímalo, co tam dole sakra dělal.” Marino prohraboval dříví a foukal do krbových kamen.

„Každopádně chtěl něco fotografovat,” řekla jsem. „A podle příslušenství, které měl s sebou, mu na tom záleželo.”

„Ale fotoaparát pro pořizování snímků pod vodou se nenašel,” hádala Lucy.

„Ne,” řekla jsem. „Proud ho mohl někam odnést nebo se zabořil do bahna. Bohužel asi použil přístroj, který se nouzově nevynoří.”

„Ráda bych měla ten film.” Lucy se opět dívala do sněžné noci, v duchu jsem se ptala, jestli nemyslí na Aspen.

„Jedno je víc než jistý, nefotil ryby.” Marino strčil do ohně silná, ještě nazelenalá polínka. „Takže zbývají lodě. Podle mě makal na nějakým článku a někomu se to nelíbilo.”

„Třeba sbíral materiál k článku,” připustila jsem, „ale to nemusí souviset s jeho smrtí. Někdo mohl využít příležitosti, že se potápěl, a zabít ho z upině jiného důvodu.”

„Kde je tu něco, co líp hoří?” Marino se vzdal pokusu o zapálení mokrých polínek.

„Venku pod dehtovým papírem je suché dříví,” odpověděla jsem. „Doktor Mant naskládal hranici dál od domu. Bojí se termitů.”

„Spíš by se měl bát, aby mu tenhle barák neshořel nebo ho neodnesl vítr.”

„Je kousek za domem, vyjdi verandou,” nasměrovala jsem ho. „Díky, Pete.”

Natáhl si rukavice, ale vyšel ven bez kabátu, zatímco kamna tvrdošíjně kouřila a vítr děsupině skučel v komí

ně. Pozorovala jsem neteř, která se stále dívala z okna. „Měly bychom zapracovat na večeři, nemyslíš’?” pobídla jsem ji.

„Co tam dělá?” pronesla zády ke mně.

„Pete?”

„Ano. Ten moula snad zabloudil. No ne, došel až ke zdi. Počkat. Nevidím ho. Zhasnul baterku.”

Jen domluvila, zježily se mi chloupky na šíji a okamžitě jsem vyskočila. Vřítila jsem se do ložnice a popadla z nočního stolku pistoli. Lucy mi byla v patách.

„Co je?” vykřikla.

„Pete nemá baterku,” vyhrkla jsem a vyběhla z pokoje.

4 Prudce jsem otevřela dveře z kuchyně na verandu a srazila se s Marinem. Málem jsme oba upadli.

„Do prdele, co vyvádíš?” zanadával za nákladem dříví.

„Někdo se tu potlouká,” důrazně jsem zašeptala.

Suché dříví zadunělo na podlaze, rozběhl se do zahrady s tasenou pistolí. To už stála vedle mne i Lucy se svou zbraní, dokázali bychom potlačit i vzbouřený dav.

„Obhlídněte dům,” houkl přes rameno Marino. „Omrknu to vzadu.”

Vrátila jsem se pro baterku a několik minut jsme s Lucy obcházely domek, napínaly oči a uši, ale slyšely jsme jen povrzávání našich bot ve sněhu a viděly jen vlastní šlápoty. Zaslechla jsem, jak cvakl závěr a Marino vybil pistoli, znovu jsme se setkali v hluboké tmě u verandy.

„U plotu jsou otisky bot,” vydechl, kouřilo se mu od

pusy. „Je to fakt divný. Vedou odtud k pobřeží a u vody mizí.” Rozhlédl se. „Máš tu nějaké sousedy, co chodívají večer na procházku?”

„Neznám žádné sousedy doktora Manta,” odpověděla jsem. „Ale rozhodně nemají co dělat v jeho zahradě. Ostatně copak by se člověk zdravého rozumu šel procházet po pobřeží v takovém nečase?”

„Kde všude jsou šlápoty na Mantově pozemku?” otázala se Lucy.

„Vypadá to, že přelezl zeď, udělal tři čtyři kroky do zahrady a zase se stáhl,” odvětil Marino.

Pomyslela jsem na Lucy, která dlouho stála u okna, v němž se rýsovala její zevnitř osvětlená silueta. Možná ji vetřelec zahlédl a vyplašil se. Pak mě napadlo něco jiného. „Víme vůbec, že to byl muž?”

„Jestli ne, tak upřímně lituju ženskou s tak obrovskou nohou,” řekl Marino. „Dotyčná osoba nosí boty stejný velikosti jako já.”

„Polobotky, sportovní nebo vysoké boty?” zeptala jsem se a zamířila ke zděnému plotu.

„Těžko říct. Podešev měla mřížkovaný vzor.” Kráčel za mnou.

Otisky podrážek mě znepokojily ještě víc. Nezanechaly je běžné vysoké boty nebo sportovní obuv.

„Proboha,” vydechla jsem. „Ta osoba měla na nohou potápěčské boty nebo něco takového, možná přezůvky. Podívejte!”

Ukázala jsem vzor Lucy a Marinovi. Sklonili se vedle mne, svítila jsem baterkou zešikma do šlápot.

„Nemají klenbu,” povšimla si Lucy. „Vážně to vypadá na potápěčské nebo surfařské boty. Moc se to sem nehodí.”

Vstala jsem a zadívala se přes zeď do tmy směrem ke vzdouvající se hladině. Nedovedla jsem si představit, že v těchto místech někdo vystoupil z moře.

„Můžeš to vyfotit?” požádala jsem Marina.

„Jistě. Nemám tu ale nic, abych pořídil odlitky.”

Vrátili jsme se do domu. Marino posbíral dříví a odnesl je do obývacího pokoje, Lucy a já jsme se věnovaly přípravě večeře, vnitřní napětí mi bralo chuť k jídlu. Nalila jsem si další sklenici vína, snažila jsem se zaplašit představu cílevědomého vetřelce a nahradit ji neškodným milovníkem procházek ve sněhu nebo nočního potápění.

Ale vědomí se bránilo, měla jsem zbraň neustále na dosah ruky a často jsem vyhlížela z okna. Strčila jsem lasagne do trouby, tíživý pocit mě neopouštěl. Vyndala jsem z ledničky parmezán reggiano a nastrouhala ho na posypání, naaranžovala jsem na talíře fíky a řezy melounu, Marinovi jsem přidala šunku. Lucy se zaobírala salátem, chvíli jsme pracovaly mlčky.

Když konečně promluvila, znělo to spíš zarmouceně. „Dostala ses do nějaké pěkné bryndy, teto Kay. Proč to vždycky potká tebe?”

„Nenechme se příliš unášet bujnou fantazií,” řekla jsem.

„Jsi v tomhle zapadlém koutě upině sama, dům nezabezpečuje alarm a přes zámek se dostaneš tak snadno jako do plechovky s patentním očkovitým otvírákem…”

„Dala jsi vychladit šampaňské?” přerušila jsem ji. „Brzy bude půlnoc. Lasagne se zapečou za deset patnáct minut, pokud trouba doktora Manta nefunguje jako všechno ostatní. V tom případě bychom se ovšem dočkali až touhle dobou na Nový rok. Nechápu, proč lidé zapékají lasagne hodiny. Pak se diví, že vyschnou a zrohovatí.”

Lucy se na mne upřeně dívala, odložila ostrý nůž vedle mísy na salát. Nakrájela celeru a mrkve, že by to stačilo regimentu vojáků.

„Jednou ti udělám lasagne con carciofi. S atryčoky a bešamelovou omáčkou namísto marinády…”

„Teto Kay,” zarazila mě netrpělivě. „Tohle u tebe nesnáším. A nenechám si to líbit. Momentálně ti na lasagne kašlu. Podstatné je, že jsi měla ráno moc divný telefonát. A že za záhadných okolností zemřel člověk a lidi kolem se chovali podezřele. Navíc se tu v noci někdo potuloval možná v potápěčském obleku.”

„Pochybuju, že se sem vrátí. Ať je to kdokoli. Pokud nechce narazit na nás tři.”

„Tady nemůžeš zůstat, teto Kay,” prohlásila.

„Zastupuju okresního soudního lékaře doktora Manta, a to z Richmondu nemůžu,” vysvětlila jsem a pohlédla ven oknem nad kuchyňským dřezem. „Kde je Marino? Pořád fotografuje?”

„Už je hezkou chvíli v domě.” Její nespokojenost byla téměř hmatatelná jako blížící se bouře.

Vešla jsem do obývacího pokoje a našla Marina spícího na pohovce, oheň v krbových kamnech plápolal. Očima jsem zabloudila k oknu, z něhož vyhlížela Lucy, a přesunula jsem se k němu. Za studeným sklem chabě jako bledý měsíc svítila zasněžená zahrada, posetá elipsovitými stíny našich šlápot. Zděný plot byl temný, neviděla jsem za něj na hrubozrnný písek, který se svažoval k oceánu.

„Lucy má pravdu,” ozval se za mými zády Marinův ospalý hlas.

Otočila jsem se. „Myslela jsem, že jsi deaktivoval.” „I když deaktivuju, vidím a slyším všechno,” prohlásil. Neubránila jsem se úsměvu.

„Koukej odtud vypadnout. Dej na mě.” Pracně se posadil. „V žádným případě bych nezůstával v týhle kůlničce uprostřed pustiny. Něco se stane a nikdo neuslyší tvůj křik.” Probodával mě očima. „Než tě najdou, zmrzneš na kost. Jestli tě dřív nesmete hurikán do oceánu.”

„Dík za radu.”

Sebral pistoli z konferenčního stolku, vstal a zastrčil

ji do pouzdra na opasku. „Můžeš nařídit některýmu ze svých doktorů, aby se dočasně ujal Tidewateru.”

„Jsem jediná, kdo nemá rodinu. Snáz se můžu hnout z domova, zvlášť v tuhle dobu.”

„Kecy, kecy, kecičky. Ještě se omlouvej za to, že jsi rozvedená a nemáš děti.”

„Neomlouvám se.”

„Vždyť sem nikoho nepošleš napůl roku. Kromě toho jsi taky velká šéfka. Máš sem převelet někoho jinýho, rodina nerodina. Seď ve svým domě.”

„Upřímně řečeno, nečekala jsem, že tu bude všechno tak drsné,” přiznala jsem. „Lidi platí spoustu peněz za bydlení v takovém domku u moře.”

Protáhl se. „Nemáš tu k pití něco americkýho?” „Mléko.”

„Myslel jsem něco v Millerově stylu.”

„Pověz mi, proč jsi telefonoval Bentonovi. Podle mého názoru je příliš brzy na to, abychom do věci zatahovali FBI.”

„A já si zase myslím, že co se týče jeho osoby, nejsi objektivní.”

„Neštvi mě,” varovala jsem ho. „Je hodně pozdě a já jsem k smrti utahaná.”

„Važ si mojí upřímnosti.” Cvrnkl do krabičky marlborek a sevřel cigaretu rty. „Přijede do Richmondu, o tom nepochybuju. S manželkou na svátky nikam nevyrazil, hádám, že cesta do terénu mu docela přijde vhod. A zvlášť do našich končin.”

Nevydržela jsem jeho pohled a lomcoval mnou vztek, že ví proč.

„Mimochodem, chesapeakeská policie o pomoc FBI moc nestojí,” pokračoval. „Požádal jsem o ni já a mám na to právo. Nezapomeň, že velím v revíru, kde bydlí Eddings. Z toho jasně vyplývá, že tohle vyšetřování pravomocně spadá pod více orgánů.”

„Případ patří Chesapeaku, ne Richmondu,” prohlásila jsem. „V obvodu Chesapeaku se našlo tělo. Nesmíš zasahovat do jejich kompetence, dobře to víš. A taky sem nemůžeš z vlastní vůle zvát FBI.”

„Po tom, co jsem našel při prohlídce Eddingsova bytu…”

„Co jsi našel?” skočila jsem mu do řeči. „Tak vysyp, co všechno jsi našel! Myslíš ten jeho arzenál?”

„Víc než to. Něco horšího. Ještě jsme se k tomu nedostali.” Pohlédl na mne a vyndal cigaretu z ust. „Richmond má závažný důvod, aby se o případ zajímal. Pokládej to za pozvání.”

„Pozvánkou pro mě bylo už to, že Eddings zemřel ve Virginii.”

„Nepřipadalo mi, že tě dopoledne v loděnici považovali za vítanýho hosta.”

Pomlčela jsem, protože měl pravdu.

„Měla jsi naopak dneska večer ve svým hájemství hosta ty, z čehož je jasný, jak jsi tu vítaná,” pokračoval. „Zainteresoval jsem na tom FBI, protože jde o víc než o to, že si nějaký chlápek vyjel v člunu a tys ho pak musela vylovit z řeky.”

„Co ještě jsi našel v Eddingsově bytě?” naléhala jsem. Zaznamenala jsem, že s odpovědí váhá, uhnul očima stranou, nechápala jsem proč.

„Naservíruju večeři a pak posedíme a probereme to,” navrhla jsem.

„Radši to necháme na zítřek.” Pokradmo mrkl směrem ke kuchyni, zjevně si nepřál, aby to Lucy vyslechla. „Odkdy se zdráháš mi něco svěřit, Pete?”

„Tohle se všemu vymyká.” Promnul si oběma rukama tváře. „Myslím, že Eddings se nějak zapletl s Novými sionisty.”

Lasagne byly vynikající, protože jsem čerstvou mozzarellu osušila v utěrkách, takže během pečení nepustila tolik vlhkosti, základem ovšem bylo kvalitní těsto. Zapekla jsem jídlo jen mírně, ne tak aby lasagne zhnědly a nadmuly se, posypala jsem je strouhaným parmezánem a dokonalé jídlo bylo na stole.

Marino snědl prakticky veškerý chléb, zčásti si ho tlustě namazal máslem a obložil šunkou, zčásti jen tak namáčel v rajské omáčce, kdežto Lucy se nimrala v malé porci na talíři. Chumelenice ještě zesílila a Marino nám vykládal o bibli Nových sionistů, kterou našel v Eddingsově bytě, když od S andbri dge zapraskalo a nebe ozářil ohňostroj.

Odsunula jsem židli od stolu. „Je půlnoc. Čas otevřít šampaňské.”

Marinovo sdělení mé rozrušilo víc, než jsem předpokládala, oproti obavám to bylo ještě horší. V průběhu let jsem často slýchala o Joelu Handovi a jeho fašistických následovnících, kteří se nazvali Novými sionisty. Chystali se nastolit nový řád, vytvořit ideální zemi. Vždycky jsem se obávala jejich tiché izolované existence za zdí tábora ve Virginii, neboť osnovali katastrofu.

„Nejlepší by bylo vzít útokem farmu toho sráče,” prohlásil Marino a vstal od stolu. „Mělo se to udělat dávno.”

„Jak bys to po právní stránce zdůvodnil?” otázala se Lucy.

„Ještě se ptej, u takových ptáků jako on není třeba se tím zdržovat.”

„To je nápad k nezaplacení, navrhni to Gradecké,” odkázala jsem ho posměšně na ministryni spravedlnosti.

„Koukej, znám v Suffolku, kde Hand žije, pár lidí, sousedi se shodují, že se tam děje něco divnýho, něco, co smrdí.”

„Sousedi si vždycky myslí, že se u sousedů děje něco divnýho, něco, co smrdí,” namítla Lucy.

Marino vytáhl z ledničky šampaňské, přinesla jsem sklenice. „V jakém směru to tam smrdí?”

„Po Nansemondu připlouvají říční čluny a vykládají z nich tak velikánský bedny, že na to potřebujou jeřáby. Nikdo neví, co se na Handově farmě děje, jen piloti si všimli, že tam v noci planou hranice, snad tam provozují nějaký tajemný rituály. Místní lidi se zapřísahají, že odtud každou chvíli slyší střelbu, a podle některých se tam vraždí.”

„Vím o vraždách v tomhle státě,” řekla jsem. „Nepamatuju, že by se některé z nich a vůbec jakýkoli zločin připisovaly Novým sionistům. Taky jsem neslyšela, že by pěstovali tajné rituály. Pohybují se na okraji politického spektra, je to zvláštní odrůda extrémismu. Evidentně nenávidí Ameriku a nejspíš by nejradši žili ve vlastním malém státě v čele s Handem coby králem. Nebo bohem. Podle toho, zač ho považují.”

„Mám to bouchnout?” Marino zvedl do výše láhev šampaňského.

„Jak na Nový rok, tak po celý rok,” řekla jsem. „Jedno mi pověz na rovinu.” Usadila jsem se na pohovce. „Opravdu se Eddings nějak zapletl s Novými sionisty?”

„Prokazatelně jen do té míry, že měl jejich bibli, jak jsem se už zmínil. Našel jsem ji při prohlídce jeho bytu.”

„A s tímhle ses mi zdráhal svěřit?” Tázavě jsem se na něho zadívala.

„Dneska večer ano,” přiznal. „Protože jsem nechtěl, aby se do toho namočila i ona, když to musíš vědět.” Pohlédl k Lucy.

„I když to oceňuju, Pete, nemusíš mě pořád před něčím chránit,” rozumně a věcně promluvila Lucy. Marino mlčel.

„Co je to za bibli?” zeptala jsem se ho.

„Nepatří k těm, co by sis vzala na mši.”

„Je to satanistická bible?”

„Ne, to podle mě ne. Aspoň ne taková, jak ji znám, protože nevelebí Satana a nehlásí se k symbolice, která k tomu patří. Ale není to nic, v čem by sis chtěla počíst před spaním.” Opět se podíval směrem k Lucy.

„Kde je teď?” zajímala jsem se.

Strhl z láhve fólii a odkroutil drát. Bouchlo to, zátka vyletěla a Marino rozléval šampaňské jako pivo, nakláněl sklenice, aby příliš nepěnilo.

„Lucy, přinesla bys laskavě můj kufřík? Je v kuchyni,” požádal, a jen vyšla z pokoje, zadíval se na mne a ztišil hlas. „Nebral bych to s sebou, kdybych věděl, že tu bude.”

„Proboha, je dospělá, působí jako agentka FBI,” připomněla jsem mu.

„Jo, jenže taky občas provede pěknou koninu. Nemusí se zabývat tak příšernýma věcma. Četl jsem to jen proto, že musím, a věř mi, že mi kolikrát naskočila husí kůže. Chtělo se mi dokonce vypravit se na mši, to jsi ode mě ještě neslyšela, co?” Tvářil se zarputile.

Nic takového jsem od něho opravdu dosud neslyšela a zneklidněla jsem. Lucy měla za sebou těžké období, kdy jsem se o ni bála. Vyznačovalo se psychickou labilitou a tendencí k sebezničení.

„Nemám právo ji chránit,” řekla jsem, když se vrátila do obývacího pokoje.

„Doufám, že nemluvíte o mně,” ušklíbla se a předala Marinovi kufřík.

„Ale ano, mluvíme o tobě,” přiznal. „Myslím si totiž, že tohle není nic pro tebe.”

Cvakly zámky.

„Je to váš případ.” Upřela na mne klidné oči. „Zajímá mě a ráda bych vám byť i jen nepatrně pomohla, kdyby to šlo. Ale jestli chcete, přesunu se jinam.”

Kupodivu jsem se málokdy rozhodovala obtížněji, protože když svolím, aby nahlédla do případu, před nímž jsem ji chtěla uchránit, ještě víc nahraje jejímu

profesionálnímu zanícení. Vítr otřásal okenními rámy a opíral se do střechy, znělo to jako sténání duchů. Přešla jsem k pohovce.

„Posaď se ke mně,” vyzvala jsem Lucy. „Podíváme se na to společně.”

Bible Nových sionistů nesla titul Handova bible, autor ji ve své božské skromnosti pojmenoval po sobě. Vytištěna byla antikvou na biblovém papíru a svázána v černé hlazené kůži, poněkud odřené a potřísněné, na vazbě stálo jméno, které mi nic neříkalo. Víc než hodinu jsme četly, Lucy se mi opírala o rameno a Marino přecházel sem tam, přinesl další dříví a pokuřoval, neposedný jako oheň v krbových kamnech.

Podobně jako křesťanská bible se text hemžil podobenstvími, proroctvími a příslovími, vyznačoval se názorností a přístupností. Právě to však byl jeden z důvodů, proč se tak těžko četl. Stránky byly zalidněny postavami a obrazy, které působily na podvědomí čtenáře. Bible líčila s dokonalým smyslem pro detail, jak zabíjet, mrzačit, zastrašovat, vymývat mozek a mučit člověka. Zcela jednoznačná pasáž o nevyhnutelnosti masakrů včetně ilustrací mnou otřásla.

Důraz na násilí mi připomněl inkvizici, z bible vyplývalo, že úkolem Nových sionistů je zavést na zemi svým způsobem novou inkvizici.

„Žijeme ve věku, kdy musíme z našeho středu vymýtit zkaženost,” napsal Hand. „Tuto činnost musíme provádět okázale a hlučně ji vybubnovávat. Musíme se bezmezně oddat vyhlazování jejích nositelů, cítit jejich řídkou chladnoucí krev na naší holé pokožce. Musíme následovat Nejvyššího k slávě a také k smrti.”

Četla jsem dál o zmaru a zírala na magické znaky, poznávala zvrácenou zaujatost všezahrnujícím paličstvím a jeho zdroje, které by mohly změnit rovnováhu ve světě. Když jsem dospěla ke konci bible, jako by mne a celý

domek obestřela neproniknutelná tma. Připadala jsem si pošpiněná a zvedal se mi žaludek při pomyšlení, že mezi námi žijí lidé, kteří takto uvažují.

Mlčely jsme víc než hodinu, první promluvila Lucy. „Bible zmiňuje Nejvyššího a nabádá k bezmezné oddanosti. Je jím člověk, nebo božstvo?”

„Ten podělanej Hand si snad myslí, že je Ježíš Kristus,” ozval se Marino a nalil si další sklenici šampaňského. „Vzpomínáš, jak se kdysi objevil u soudu?” Pohlédl na mne.

„Na to se nezapomíná.”

„Vstoupil do soudní síně s celou svitou, jeho obhájce z Washingtonu se honosil velikánskými zlatými kapesními hodinkami a hůlkou se stříbrnou rukojetí,” líčil Marino Lucy. „Hand měl na sobě modelový oblek od předního módního návrháře, dlouhý blond vlasy svázaný do koňskýho ohonu, ženský čekaly před soudní buďovou, aby ho aspoň na chvilku zblejskly, jako by to byl Michael Bolton, jeden žasne.”

„Proč stál před soudem?” Lucy mě pozorovala.

„Požádal o odtajnění některých informací, což státní

zástupce odmítl, takže musel rozhodnout soud.” „A jakých informací se dožadoval?”

„V podstatě mě chtěl donutit, abych změnila výrok o příčině a způsobu smrti senátora Coopera.”

„Proč?”

„Prohlašoval, že někdejšího senátora otrávili jeho političtí odpůrci. Cooper ve skutečnosti zemřel na náhlé krvácení zhoubného nádoru na mozku. Soudce Handovi nevyhověl.”

„Joel Hand tě asi nemá moc v lásce,” poznamenala.

„Pochopitelně.” Zadívala jsem se na bibli na konferenčním stolku a zeptala se Marina: „Co to jméno vyražené na vazbě? Víš, kdo je Dwain Shapiro?”

„Zrovna jsem to měl na jazyku,” řekl Marino. „Něco

jsem vymáčknul z počítače. Žil v táboře Nových sionistů v Suffolku až do podzimu, pak zběhl. Asi za měsíc ho někdo zavraždil při automobilové honičce v Marylandu.” Chvíli jsme mlčeli, černá okna domku mi připadala jako obrovské černé oči.

„Podezřívala policie někoho, našli se svědci?” zeptala jsem se

„Nic takového.”

„Jak získal Eddings Shapirovu bibli?” zajímala se Lucy.

„To je otázka za půl milionu,” odtušil Marino. „Možná se s ním Eddings někdy setkal, možná s jeho příbuznými. Ten svazek není fotokopie a na začátku knihy jasně stojí psáno, že ten, komu patří, nesmí bibli vydat ze svých rukou. A koho Noví sionisté přistihnou s cizí biblí, tomu brzy ustelou pod kytičkama.”

„Vypadá to, že něco takového potkalo Eddingse,” řekla Lucy.

Štítila jsem se bible, nejraději bych ji hodila do ohně. „Nelíbí se mi to,” poznamenala jsem. „Vůbec se mi to nelíbí.”

Lucy se na mne zvědavě zadívala. „Snad nejsi pověrčivá, teto Kay?”

„Ti lidé obcují se zlem,” řekla jsem. „Dobře vím, že zlo na tomhle světě existuje a nesmí se brát na lehkou váhu. Kde v Eddingsově bytě jsi našel tu bezbožnou bibli?” obrátila jsem se na Marina.

„Pod postelí,” řekl.

„Vážně prosím.”

„Já to myslím vážně.”

„Bydlel Eddings určitě sám?” zeptala jsem se. „Zdá se.”

„Co jeho rodina, příbuzní?”

„Otec zemřel, bratr žije v Maine, matka v Richmondu. Dokonce blízko tebe.”

„Mluvil jsi s ní?” vyptávala jsem se dál.

„Zastavil jsem se u ní, sdělil ji tu smutnou zprávu a vyžádal si od ní souhlas s důkladnou prohlídkou synova bytu, kterou provedeme zítra.” Mrkl na hodinky. „Vlastně už dneska.”

Lucy vstala a přesunula se ke krbovým kamnům. Usedla na stupínek, opřela se lokty o kolena a podepřela si bradu rukou. V popelu žhnuly uhlíky.

„Jak víš, že tuhle bibli opravdu vydali svému souvěrci jako kultovní předmět Noví sionisté?” otázala se. „Jisté je zatím jen to, že patřila Shapirovi, ale víme, jak se k ní dostal?”

„Shapiro ještě před čtvrt rokem vyznával učení Nových sionistů. Hand prý ovšem nemá velké pochopení pro lidi, co ho chtějí opustit. Dovol mi otázku. Kolik znáš bývalých Nových sionistů?”

Lucy si na nikoho nevzpomněla. Já taky ne.

„Nejmíň deset let má kolem sebe stoupence. Doslechli jste se někdy, že ho někdo opustil?” pokračoval. „Jak můžeme sakra vědět, koho pohřbil na svojí farmě?”

„Jak to, že jsem o něm do dnešního dne nic nevěděla?” otázala se spíš pro sebe Lucy.

Marino vstal a dolil nám šampaňské.

„Protože se o něm na massachusettský technice ani na Virginský univerzitě nepřednáší,” pravil.

sZa svítání jsem se posadila na posteli a dívala se do zahrady doktora Manta. Napadlo hodně sněhu, navršil se vysoko u zdi, slunce za píseč

nými přesypy leštilo moře. Na chvíli jsem zavřela oči

a myslela na Bentona Wesleyho. Uvažovala jsem, co asi

řekne tomu, kde jsem se zabydlela, a co si vůbec řekneme, až se dnes uvidíme. Naposledy jsme spolu mluvili v druhém prosincovém týdnu a dohodli jsme se, že náš vztah skončí.

Skulila jsem se na bok a přitáhla si přikrývku až k uším, když vtom jsem zaslechla tiché kroky. Vzápětí Lucy dosedla za mými zády na kraj postele.

„Dobré ráno, moje nejmilejší neteřinko,” zamumlala jsem.

„Jsem tvoje jediná neteř,” odpověděla a nepokazila naši hru. „Jak jsi věděla, že jsem to já?”

„Ještě že jsi to ty. Někdo jiný by přišel k urazu.” „Přinesla jsem ti kafe,” řekla.

„Jsi anděl.”

„Taktak,” zacitovala Marina. „Na tom se shodují všichni.”

„Snažím se být milá.” Zívla jsem.

Sklonila se ke mně, aby mě objala, ucítila jsem vůni anglického mýdla, které jsem dala do koupelny. A taky sílu a pevnost, uvědomila jsem si, oč jsem starší.

„Vedle tebe si připadám děsně.” Převalila jsem se na záda a dala si ruce za hlavu.

„Proč to říkáš?” Měla na sobě moje rezervní flanelové pyžamo a tvářila se udiveně.

„Protože už zřejmě nezvládnu Žlutou stezku,” odpověděla jsem poukazem na pověstnou překážkovou dráhu akademie FBI.

„Nikdo ji nepovažuje za snadnou.”

„Ty si s ní poradíš bez problémů.”

Zaváhala. „Momentálně ano. Ale ty nemusíš cvičit se zásahovou jednotkou.”

„Bohudík.”

Odmlčela se, pak dodala z povzdechem: „Víš, nejdřív mě dost naštvalo, když na akademii rozhodli, že mě vyšlou na měsíc zpátky na Virginskou univerzitu. Ale

koneckonců se mi celkovč uleví. Budu pracovat v laboratoři, jezdit na kole a běhat pro zdraví univerzitním parkem jako normální lidi.”

Lucy nebyla normální člověk a stěží kdy bude. Pochopila jsem s jistou dávkou smutku, že lidé s tak vysokým IQ jako ona se vydělují podobně jako mentálně zaostalí. Hleděla z okna, sníh venku svítil bělobou. Lucyiny vlasy v plachém ranním světle nabyly barvy růžového zlata, ohromilo mě, že jsem spřízněna s někým tak krásným.

„Ostatně vypadnout teď na čas z Quantika bude každopádně úleva.” Zarazila se a s vážnou tváří se ke mně obrátila. „Musím ti něco říct, teto Kay. A pochybuju, že tě to potěší. Možná by bylo lepší, kdybys to nevěděla. Nebýt tady Marino, řekla bych ti to hned včera.”

„Poslouchám.” Zbystřila jsem pozornost.

Znovu se zarazila. „Měla bys to vědět zvlášť proto, že se dneska uvidíš s Bentonem Wesleym. V akademii se šušká, že se s Connie rozcházejí.”

Nezmohla jsem se na slovo.

„Samozřejmě nevím, co je na tom pravdy,” pokračovala. „Ale něco z těch řečí jsem vyslechla. Částečně se týkají i tebe.”

„Proč by se mě to týkalo?” ohradila jsem se prudce.

„Uklidni se.” Zadívala se mi do očí. „Podezření se datuje od doby, co narostl počet případů, na kterých s nim spolupracuješ. Někteří agenti si myslí, že ses stala poradkyní FBI jen kvůli němu. Abys s ním mohla cestovat, zkrátka a dobře být s ním.”

„To je lež jako věž,” vyhrkla jsem podrážděně a vstala. „Souhlasila jsem, že se stanu poradkyní pro soudní patologii, protože ředitel vyzval Bentona, aby někoho získal, a ten se bez postranních úmyslů obrátil na mě. Spoluprací na případech pomáhám FBI a…”

„Přede mnou se nemusíš obhajovat, teto Kay,” přerušila mě.

Tím mě neuklidnila. „Jak může někdo tvrdit něco tak nehorázného! Nikdy jsem nepřipustila, aby se jakýkoli přátelský vztah promítl do profesionálních záležitostí.”

Lucy se ozvala až po chvíli. „Nemluvíme přece o pouhém přátelství.”

„Benton a já jsme velmi dobří přátelé.”

„Jste víc než přátelé.”

„V tuhle dobu už ne. A tobě do toho nic není.” Dotčeně vstala z postele. „Není fér, že si ze mě děláš blázny.”

Upřeně mě pozorovala, ale nevypravila jsem ze sebe slovo, měla jsem slzy na krajíčku.

„Dovolila jsem si tě informovat o tom, co se šušká, aby tě to nezaskočilo od někoho jiného,” řekla.

Nedokázala jsem ze sebe nic vymáčknout, Lucy se chystala odejít.

Uchopila jsem ji za ruku. „Já se přece na tebe nezlobím. Snaž se mě pochopit. Když slyším něco takového, neudržím se. Určitě bys na mém místě reagovala podobně.”

Odtáhla se ode mne. „Myslíš, že jsem nijak nereagovala, když jsem se ty řeči doslechla?”

Bezmocně jsem sledovala, jak důstojně kráčí z ložnice, neznám člověka, s nímž bych vycházela obtížněji. Náš celoživotní vztah je neustálý boj. Nikdy v něm nepolevila, dokud se nedomnívala, že jsem si vytrpěla, co jsem zasloužila, přestože věděla, jak ji mám ráda. Je to tak nespravedlivé, pomyslela jsem si a svěsila nohy na podlahu.

Prohrábla jsem si vlasy a odhodlala se, že vstanu a zdolám dnešní den. Měla jsem těžkou hlavu, procitnutím znejasnělé sny mi nepřidaly, zbyla po nich podivná pachuť. Zjevovala se mi v nich voda a krutí lidé,

bála jsem se jich a nedokázala jim čelit. Osprchovala jsem se, vzala z věšáku na dveřích koupelny župan a oblékla si ho, vklouzla jsem do domácích střevíců. Když jsem konečně vešla do kuchyně, seděli tam Marino a Lucy, oba už oblečení na cestu.

„Přeju dobré jitro,” pozdravila jsem a tvářila se, jako bychom se s Lucy dnes ještě neviděly.

„Taktak. Popřát je zapotřebí.” Marino vypadal, jako by probděl celou noc, cloumala jím nevrlost.

Přitáhla jsem si židli od snídaňového stolku a usedla k nim. Slunce zářilo a sníh se třpytil.

„Stalo se něco?” zeptala jsem se, nervy napjaté.

„Vzpomínáš si ještě na ty šlápoty u zdi včera v noci?” Obličej mu zbrunátněl.

„Ovšem.”

„Pár jich přibylo.” Odložil hrnek s kávou. „Tentokrát kolem našich auťáků, pocházejí od normálních zimních bot s traktorově vzorovanou podrážkou. Už tušíš, Kay?” zeptal se. Obávala jsem se, co řekne. „My tři dneska nikam nevyrazíme dřív, než přijede odtahová služba.”

Mlčky jsem vyčkávala.

„Někdo nám propíchnul pneumatiky,” dopinila Lucy s kamennou tváří. „Všem a všechny. Podle všeho nějakou širokou čepelí. Nejspíš velkým nožem nebo možná mačetou.”

„Z toho plyne poučení, že to rozhodně neprovedl pomatený soused nebo noční potápěč,” navázal Marino. „Řeč je o někom, kdo se sem vypravil s jasným cílem. Napoprvé jsme ho vyplašili, takže se sem on nebo někdo jiný vrátil.”

Vstala jsem, abych si nalila kávu. „Za jak dlouho nám opraví auta?”

„Dneska?” protáhle zaintonoval Marino. „Skoro vylučuju, že seženeme někoho, kdo by vám dvěma dneska opravil auťák.”

„S tím se nemůžeme smířit,” prohlásila jsem stroze. „Musíme se odtud dostat, Pete. Potřebujeme prohledat Eddingsův byt. A momentálně tady není ani zrovna moc bezpečno.”

„Tentokrát nepřeháníš,” utrousila Lucy.

Přešla jsem k oknu nad dřezem, z něhož jsem dobře viděla ni .naše auta, pláště vypadaly ve sněhu jako černé gumové kaluže.

„Pneumatiky jsou rozříznutý na boku i na běhounu, nedají se opravit,” upřesnil Marino.

„Co si tedy počneme?” naléhala jsem.

„Richmondská policie má smlouvy o vzájemné pomoci s regionálními sbory, už jsem telefonoval do Virginia Beach. Pomoc je na cestě.”

Jeho auto vyžadovalo speciální pneumatiky pro policejní vozidla, kdežto Lucyino a moje potřebovalo obutí Goodyear a Michelin, protože na rozdíl od Marina jsme přijely soukromými vozy. Upozornila jsem ho na to.

„Jede sem i odtahová kára,” řekl, když jsem se zase posadila. „Za pár hodin naloží tvýho meďoura a Lucyin hovnimobil a odvezou je do pneuservisu ve Virginia Beach.”

„Nemám žádný hovnimobil,” ohradila se Lucy.

„Proč sis sakra koupila auto, který vypadá, jako by ho posral papoušek? Nedokážeš se povznést nad módní trendy rodnýho Miami?”

„Nedokážu se povznést nad obsah svojí peněženky. Sehnala jsem to auto za devět set dolarů.”

„Jenže co dál?” utočila jsem na Marina. „Auta nám nikdo na počkání nepřezuje. Je Nový rok.”

„Taktak. Není nic jednoduššího, Kay. Pojedeš zkrátka do Richmondu se mnou.”

„Dobře.” Nechtěla jsem se hádat. „Než odjedeme, udělejme všechno, co se udělat dá.”

„Ty se hlavně sbal,” adresoval mi Marino. „Pro vlastní dobro bys odtud měla vypadnout co nejdřív.”

„Nemám na vybranou, musím tu zůstat, dokud se nevrátí z Londýna doktor Mant.”

Přesto jsem se sbalila, jako bych se do jeho domku v životě neměla vrátit. Nato jsme provedli vlastními silami a prostředky co nejdůkladnější šetření, neboť rozřezané pneumatiky posoudí zdejší policie jako pouhý přestupek a nebude se naším případem nijak horlivě zabývat. Nebyli jsme vybaveni na to, abychom pořídili odlitky stop, takže jsme šlápoty kolem aut jen vyfotografovali. Pojala jsem obavu, že se z nich stejně nedozvíme víc, než že podezřelý má velkou nohu a nosí běžné vysoké nebo šněrovací boty s traktorově vzorovanou podrážkou.

Když v pozdním dopoledni přijel mladý strážník Sanders a červené odtahové vozidlo, uložila jsem dvě zničené radiálky do kufru Marinova auta. Pozorovala jsem muže v kombinézách a vatovaných kazajkách, jak obdivuhodně rychle pracují ručními hevery, poté naviják vyzvedl přední část fordu do vzduchu, jako by Marinovo auto mělo vzlétnout. Strážník Sanders z Virginia Beach se zeptal, jestli to, co kdosi provedl na našich autech, nemohlo být namířeno proti mně jako hlavní soudní lékařce. Odpověděla jsem, že si to nemyslím.

„Na téhle adrese bydlí můj zástupce, okresní soudní lékař doktor Philip Mant,” vysvětlovala jsem. „Pobývá už asi měsíc v Londýně. Sloužím tu místo něho.”

„Ví někdo, že jste se tu zabydlela?” otázal se bystrý strážník.

„Pár lidí ano. Brala jsem jeho telefon.”

„Nicméně se nedomníváte, že to souvisí s vaším postavením a zdejším působením, madam?” Během rozhovoru si dělal poznámky.

„Momentálně chybí jakýkoli důkaz o takové souvis

losti,” odpověděla jsem. „Nelze vyloučit, že pachatelem byl nějaký šikula, který si na Silvestra přihnul a potřeboval si pak na něčem vybít energii.”

Sanders upřel zrak na Lucy, která rozmlouvala s Marinem u našich aut. „Kdo je to?” zeptal se.

„Moje neteř. Slouží u FBI,” odpověděla jsem a uvedla její jméno.

Přesunul se k ní a dali se do řeči. Vstoupila jsem hlavními dveřmi otevřenými dokořán do domku, abych provedla závěrečnou inspekci. Sluneční paprsky pronikaly okny dovnitř a potlačovaly barevnost zařízení, prohřátý vzduch se tetelil, pořád jsem cítila pach česneku ze včerejší večeře. Ještě jednou jsem se rozhlédla po mnou obývané ložnici, roztáhla závěsy, podívala jsem se do zásuvek a zkontrolovala obsah skříně. Z rozčarování na mne padl smutek. Zpočátku jsem si myslela, že se mi tu bude líbit.

Nahlédla jsem do pokojíku, kde spala Lucy, a přešla do obývacího pokoje, v němž jsme seděli až do velmi pozdních nočních hodin a četli Handovu bibli. Vzpomínka na to mě zneklidňovala stejně jako můj sen, na pažích mi naskočila husí kůže. Strach jako by se šířil krevním oběhem, náhle jsem nedokázala vydržet v prostém domově svého kolegy ani o vteřinu déle. Vyběhla jsem na verandu a do zahrady. Na slunci jsem se uklidnila, zadívala jsem se k oceánu a můj zájem opět upoutala zeď.

Blížila jsem se k ní, kozačky se mi bořily hluboko do sněhu, noční šlápoty zmizely. Vetřelec, jehož baterku Lucy zahlédla, přelezl zeď a rychle zmizel. Ale později se vrátil, on anebo někdo jiný, protože šlépěje kolem aut musely vzniknout poté, co přestalo sněžit, a nepocházely od potápěčských nebo surfařských bot. Zadívala jsem se přes zeď na písečné přesypy svažující se k široké pláži. Na sníh načechraný v závějích jako cukrová vata navazovaly roztřepené hřebeny mořských vin.

Zčeřená hladina se zbarvila do tmavomodra, nespatřila jsem na pobřeží živáčka, kam mé oko dohlédlo.

Dívala jsem se přes zeď dlouho, zcela mě pohltily uvahy a obavy. Když jsem se otočila, abych se vrátila, lekla jsem se, neboť za mnou stál na dosah paže detektiv Roche.

„Proboha,” vydechla jsem. „Přikradl jste se jako duch, to mi nedělejte.”

„Našlapoval jsem do vašich stop. Proto jste mě neslyšela.” Žvýkal, ruce v kapsách krátkého kožichu. „Když chci, umím se pohybovat neslyšně.”

Zírala jsem na něho; můj odpor k němu sílil. Měl na sobě černě kalhoty a polovysoké boty, jeho oči skrývaly tmavé letecké brýle. Ale na tom nezáleželo. Udělala jsem si o detektivu Rocheovi obrázek. Takový typ mužů znám.

„Dověděl jsem se, co tu napáchal nějaký vandal, tak jsem přijel nabídnout pomoc,” prohlásil.

„Chesapeakeskou policii jsme nevolali, pokud vím,” poznamenala jsem.

„Virginia Beach a Chesapeake mají navzájem propojený ohlašovací kanál, takže jsem slyšel o vašich potížích,” řekl. „Přiznávám, hned mě napadlo, že tu může být souvislost.”

„Souvislost s čím?”

„S naším případem.” Přistoupil blíž. „Vypadá to, že si někdo zasedl na vaše auta. Jako by vás chtěl varovat. Abyste nestrkali nos, kam ho podle jeho mínění strkat nemáte.”

Mé oči zabloudily k jeho nohám, k polovysokým koženým šněrovacím botám červenohnědé barvy, zadívala jsem se na šlápoty, které zanechal ve sněhu. Roche měl velikánskou nohu a podrážka jeho bot traktorové vzorování. Znovu jsem pohlédla do obličeje, který by mohl být hezký, kdyby z něho nečišela banalita a pod lost. Nereagovala jsem hned, ale odpověděla jsem mu zpříma.

„Mluvíte jako kapitán Green. I vy mi vyhrožujete?” „Jen se vám svěřuju se svým postřehem.”

Přistoupil ještě blíž, ucouvla jsem a dotkla se zády zdi. Z tajícího sněhu na hřebeni odkapávala voda na límec mého kabátu a ve mně se vařila krev.

„Mimochodem, co je v našem případu nového?” pokračoval a téměř na mne nalehl.

„Ustupte prosím,” vyzvala jsem ho.

„Nejsem si jist, že se mi se vším svěřujete. Myslím, že velmi dobře víte, co se stalo Tedovi Eddingsovi, ale tajíte mi informace.”

„Teď se s vámi o případu ani o ničem jiném bavit nebudu,” řekla jsem.

„Vážně? Vrhne to na mě špatné světlo, musím se zodpovídat nadřízeným.” Myslela jsem, že se mi to snad zdá, když si dovolil položit mi ruku na rameno a dodal: „A vy mi přece nechcete ublížit.”

„Nesahejte na mě,” varovala jsem ho. „Nežeňte věci do krajnosti.”

„My dva musíme táhnout za jeden provaz, proto bychom měli překonat naše komunikační problémy.” Ponechal ruku na mém rameni. „Mohli bychom spolu vyrazit na večeři do nějaké poklidné restaurace, uvolnit se. Máte ráda mořské speciality? Znám na pobřeží opravdu diskrétní podnik.”

Mlčela jsem a přemítala, jestli mu mám stisknout průdušnici.

„Odhoďte zábrany. Věřte mi. Všechno bude, jak má být. Tady nejste v metropoli, snobismus nepěstujeme, nenarazíte tu na dávno odkecaný veličiny jako v Richmondu. Žijeme tu napino a taky necháme žít. Víte, jak to myslím?”

Pokusila jsem se vyvléknout, ale popadl mě za paži.

„Mluvím s vámi.” Zaznělo to hněvivě. „Ani krok, když s vámi mluvím.”

„Ustupte,” požádala jsem.

Pokusila jsem se vyprostit paži, ale byl překvapivě silný.

„Ať máte sebevíc titulů, se mnou se těžko můžete měřit.” Dýchal mi do tváře, cítila jsem mátovou žvýkačku.

Dívala jsem se mu zpříma do leteckých zrcadlovek.

„Dejte ty ruce pryč!” přikázala jsem mu zvýšeným hlasem. „A hned!” rozkřikla jsem se na něho, jako bych ho v případě neuposlechnutí hodlala zabít.

Roche mě náhle pustil, usilovně jsem se prodírala hlubokým sněhem, srdce mi poskakovala v setrvačně zrychleném rytmu. Když jsem se doplahočila k domku, zastavila jsem se a lapala po dechu, připadala jsem si jako omráčená.

„Na zahradě jsou nové šlápoty, měly by se vyfotit,” adresovala jsem všem. „Šlápoty detektiva Roche. Před chvílí byl tam vzadu.”

„Co tím sakra myslíš, že byl před chvílí vzadu?” podivil se Marino.

„Debatovali jsme tam.”

„Kruci, jak se tam dostal, že ho nikdo z nás neviděl?”

Zadívala jsem se na silnici, ale nikde auto, které by patřilo Rocheovi. „Nevím, jak se tam dostal,” řekla jsem. „Možná to vzal přes zahrady sousedů. Nebo od pláže.”

Lucy mě pozorovala a nevěděla, co si má myslet. „Nevrátíš se sem?” zeptala se. „Vůbec?”

„Ne,” odpověděla jsem. „Pokud bude záležet jen na mně, tak se sem nevrátím.”

O tom, co se událo vzadu na zahradě, jsem se nešířila, dokud jsme svižně neujížděli Marinovým autem po dálnici číslo 64 na západ do Richmondu.

„Ten slizoun!” zvolal. „Hovado zahnojený, tak on si k tobě dovoloval! Parchant jeden. Proč jsi nekřičela?”

„Myslím, že od někoho dostal za ukol, aby lehce zaharašil, a pak na mě uhodil,” řekla jsem.

„Taková sprosťárna! On tě zkrátka napadnul. Je třeba ho zatknout.”

„To, co si na mě dovolil, není trestné,” prohlásila jsem.

„Popadnul tě za paži.”

„Mám požádat o vystavení zatykače za to, že mi svíral paži?”

„Nemá tě co svírat.” Zuřil, ale neodtrhoval pozornost od řízení. „Vyzvalas ho, aby tě pustil, a on nic. To je omezování osobní svobody. Dokonce na hranici únosu. Sakra, všechno má svý meze!”

„Nahlas to vnitřní inspekci,” poradila Lucy z předního sedadla a pohrávala si se skenerem, nedokázala udržet ruce chvíli v klidu. „Poslyš, Pete, nefunguje ti tiché ladění,” dodala. „A nebere ti to vůbec třetí kanál. To je třetí okrsek, ne?”

„Co taky čekáš, když jsem na hony od Williamsburgu? Jsem snad od státní policie?”

„Ne, ale kdybys chtěl chytit třetí kanál, zřejmě bych to dokázala i s touhle vymožeností.”

„Ty bys mě snad dokázala spojit i s raketoplánem,” poznamenal podrážděně.

„Jestli můžeš, zařiď, ať s nějakým co nejdřív odstartuju,” prohodila jsem směrem k ní.

6 Přijeli jsme do Richmondu v půl třetí odpoledne, hlídač otevřel bránu a vpustil nás do chráněného areálu, kam jsem se velmi nedávno

přestěhovala. Jak bylo pro tuto část Virginie typické,

nenasněžilo tu, zato ze stromů hojně odkapávala voda,

neboť déšť v noci zmrzl, a během dne se výrazně zvýšila teplota.

Můj kamenný dům stál dál od ulice na srázu nad ohbím Jamesovy řeky lemovaným skalisky, zalesněný pozemek chránil tak hustý železný plot, že se jím neprotáhlo ani nejhubenější malé dítě. Neznala jsem žádné své sousedy a nehodlala jsem na tom nic měnit.

Když jsem se rozhodla, že poprvé v životě budu stavět dům, netušila jsem, jaké mě čekají problémy. Ať šlo o břidlicovou střechu, dlážděné chodníčky nebo barvu domovních dveří, všechno se stalo terčem kritiky sdružení vlastníků. Když to dospělo tak daleko, že mě zoufalé telefonáty mého stavitele rušily i v pitevně, pohrozila jsem sdružení, že je budu žalovat. Nemusím dodávat, že pozvání na večírky v rámci tohoto společenství se nehrnula.

„Sousedy určitě potěší, že ses vrátila domů,” poznamenala ironicky neteř, když jsme vystoupili z auta.

„Myslím, že mi nevěnují tolik pozornosti.” Lovila jsem v kabelce klíče.

„Nic si nenamlouvej,” řekl Marino. „Jsi tu jediná, kdo ve dne v noci vyráží na místa, kde se vraždilo, a řežeš mrtvoly. Když jsi doma, zvědavci tráví spoustu času u okna, aby tě zahlídli. A hlídač, když projedeš branou, všechny nejspíš obvolá, aby jim to sdělil.”

„Pěkně děkuju,” vzdychla jsem a odemkla domovní dveře. „Zrovna jsem si začínala pochvalovat, že bydlím právě tady.”

Alarm se varovně rozebzučel, rychle jsem stiskla příslušné tlačítko, aby se nerozběsnil. A jako vždycky jsem se rozhlédla, protože jsem ve svém domě ještě zcela nezdomácněla. Bála jsem se, že bude střechou zatékat, opadávat omítka nebo se projeví jiná závada, a když bylo všechno v pořádku, tetelila jsem se blahem z vykonaného díla. Dům byl dvoupodlažní, vnitřní prostory propojené a okna orientovaná tak, aby zachytila každý foton světla. Celou jednu stěnu obývacího pokoje tvořily skleněné tabule, nabízel se jimi pohled na kilometry Jamesovy řeky, na sklonku dne jsem odtud pozorovala, jak slunce zapadá za stromy na březích.

S ložnicí sousedila pracovna, která konečně odpovídala velikostí mým potřebám, zastavila jsem se tam a nejdřív omrkla fax. Dorazily čtyři písemnosti.

„Přišlo něco důležitého?” zeptala se Lucy, která šla za mnou, zatímco Marino vynášel krabice a tašky.

„Všechno je pro tebe, od matky.” Předala jsem jí papírový pás.

Zamračila se. „Proč mi sem faxuje?”

„Neoznámila jsem jí, že přesídlím na přechodnou dobu do Sandbridge. A ty?”

„Ne. Ale babička ví, kde jsi pobývala, ne?”

„Ovšem. Jenže moje matka se s tou tvojí ne vždycky domluví.” Lucy se mezitím začetla. „Je všechno v pořádku?”

„Máma je praštěná. Instalovala jsem do jejího počítače mechaniku na CD ROM, připojila modem a ukázala jí, jak se s tím pracuje. Moje chyba. Bombarduje mě otázkami. Co fax, to dotaz ohledně počítače.” Rozčileně listovala stránkami.

Její matka vyváděla z míry i mne. Dorothy je moje sestra, můj jediný sourozenec, a ani se neobtěžovala popřát svému jedinému dítěti do nového roku.

„Tohle odeslala dneska,” pokračovala neteř. „Jsou svátky, ale ona si píše další svoji přiblblou dětskou knížku.”

„Bud’ spravedlivá,” krotila jsem ji. „Její knížky nejsou přiblblé.”

„To je na tom nejdivnější. Nevím, kde nasbírala zkušenosti, ale z mojí výchovy určitě ne.”

„Kéž byste se vy dvě přestaly hádat.” Vyslovila jsem

to, co Lucy opakuji celý život. „Jednou se s ní budeš muset smířit. A pokud možno dřív, než umře.”

„Pořád myslíš na smrt.”

„Ano, protože o ní něco vím, je to odvrácená strana života. Nemůžeš ji ignorovat, jako nemůžeš ignorovat noc. Musíš s Dorothy najít společnou řeč.”

„Ne, to je vyloučený.” Otočila mé kožené pracovní křeslo a posadila se proti mně. „Neexistuje jediný záchytný bod. Nerozumí mi ani v nejmenším a nikdy nerozuměla.”

To byla zřejmě pravda.

„Můj počítač je ti pině k dispozici,” řekla jsem. „Vyřídím to bleskově.”

„Marino se pro nás zastaví ve čtyři hodiny,” dodala jsem.

„Nevšimla jsem si, že odjel.”

„Před chvilkou.”

Zaťukaly klávesy, odešla jsem do ložnice, začala vybalovat a promýšlet další postup. Potřebovala jsem auto a uvažovala, kde bych si nějaké rychle půjčila. A potřebovala jsem se taky převléct, ale nevěděla jsem, co si vzít na sebe. Zlobilo mě, že si při pomyšlení na Wesleyho dělám starosti s tím, co si obléknu, čas kvačil a já jsem dostala ze setkání s ním strach.

Marino nás vyzvedl přesně tak, jak slíbil, někde dokonce našel otevřenou myčku aut a stačil natankovat benzin. Jeli jsme po Monument Avenue směrem na jih do městské části zvané Fan, lemovala ji starobylá výstavná sídla a historizující domy, v nichž se ubytovávali bohatší studenti. U sochy Roberta E. Lee odbočil do Grace Street, kde bydlel v bílém jednopatrovém domě se dvěma byty inspirovaném latinskoamerickou architekturou Ted Eddings, nad krytým dřevěným sloupovým vchodem povlával červený praporek S anta Clause. Mezi sloupy byl napjatý ostře žlutý vymezovací pás, jakoby morbidní parodie vánoční výzdoby, výrazná černá písmena zakazovala vstup zvědavcům.

„Za daných okolností nechci, aby někdo lezl dovnitř, nevím, kdo všechno má klíče,” vysvětloval Marino a odemykal vstupní dveře. „A už vůbec nestojím o to, aby se dostavil na kontrolu stavu podělanýho majetku domácí.”

Wesley se zatím neobjevil, už jsem si myslela, že sem nepřijede, když vtom jsem zaslechla dravé předení jeho šedivého BMW. Zaparkoval na protější straně ulice, vypnul motor, sledovala jsem, jak se zatahuje anténa.

„Počkám na Bentona, jestli chceš jít dovnitř, Kay,” nabídl se Marino.

„Potřebuju s ním mluvit.” Lucy sestoupila ze schodů.

„Jdu dovnitř,” řekla jsem a navlékla si baviněné rukavice, počínala jsem si, jako bych se s Wesleym neznala.

Vešla jsem do Eddingsovy rozměrné předsíně a okamžitě na mne ze všeho dýchla jeho přítomnost. Jeho puntičkářská osobnost se promítla do minimalistického vybavení nábytkem, indiánských koberečků a naleštěné podlahy, jeho vášnivost do odvážných monotypií zavěšených na zlatožlutých stěnách. Prach vytvořil jemnou vrstvu narušenou všude, kde patrně policie nedávno otvírala skříně a zásuvky. Begonie, fíkusy, popínavý fíkovník a brambořík jako by želely ztráty svého pána, rozhlížela jsem se po konývce na zalévání. Našla jsem ji u pračky, napinila vodou a dopřávala ji rostlinám, proč by měly zahynout. Neslyšela jsem vstoupit Bentona Wesleyho.

„Kay?” pronesl tiše za mými zády.

Otočila jsem se a Wesley spatřil zármutek, který nepatřil jemu.

„Co to děláš?” Civěl, jak zalévám květináč.

„Přesně to, co vidíš.”

Beze slova se mi díval do očí.

„Znala jsem ho, myslím Teda,” vysvětlovala jsem. „Nijak zvlášť dobře, ale u mých zaměstnanců se těšil oblibě. Mnohokrát mě žádal o vyjádření, vážila jsem si ho… Já…” Ztratila jsem nit.

Wesley pohubl, tím se jeho rysy ještě vyostřily, vlasy měl teď úpině bílé, ačkoli nebyl o mnoho starší než já. Vypadal unaveně, ostatně jako většina mých známých, ale ne rozvedeně. Nezdálo se, že by strádal odloučením od manželky nebo ode mne.

„Pete mi pověděl o vašich autech,” řekl.

„Nad tím zůstává rozum stát.” Zalévala jsem dál.

„A taky o tom detektivovi. Jak se jmenuje? Roche? Musím stejně promluvit s jeho šéfem. Zatím se navzájem telefonicky sháníme, ale až se spojíme, něco uslyší.”

„Nedělej to, není třeba.”

„Nijak mě to neobtěžuje,” řekl.

„Radši to nech být.”

„Dobře.” Zvedl ruce na znamení, že se vzdává, a rozhlédl se. „Neužil ani ty peníze, co měl, a umřel,” poznamenal.

„Někdo se mu staral o rostliny,” řekla jsem. „Jak často?” Pohlédl na květináče.

„Rostliny, které nekvetou, se zalévají jednou týdně, ostatní každý druhý den, respektive s ohledem na teplotu prostředí.”

„Takže tady se nezalévalo nejvýš týden?”

„Možná o něco déle,” odpověděla jsem.

Vtom vešli do domu Lucy a Marino a odebrali se do dalších místností.

„Ráda bych se rozhlédla po kuchyni,” řekla jsem a odložila konývku.

„Výborný nápad.”

Byla mrňavá a jako by ji od šedesátých let nikdo nemodernizoval. Vestavěné skříňky obsahovaly staré nádobí a desítky konzerv, například s tuňákem nebo polévkami, také trvanlivé pečivo reprezentované suchary. V ledničce Eddings uchovával hlavně pivo. Zaujala mě však jediná láhev šampaňského Louis Roederer Cristal, ozdobená velkou červenou mašlí.

„Objevila jsi něco?” Wesley se díval pod dřez.

„Možná.” Dál jsem zkoumala ledničku. „Tohle stojí v restauraci sto padesát dolarů, i v obchodě nejde cena pod sto dvacet.”

„Víš, kolik ten chlapík vydělával?”

„Ne. Ale závratné příjmy to asi nebyly.”

„Měl hodně krémů na boty, čisticích prostředků a podobně,” řekl Wesley a vstal.

Otáčela jsem láhev v rukou a přečetla nálepku na vinětě. „Sto třicet dolarů a nebyla zakoupena v místě. Pokud vím, v Richmondu neexistuje obchod vínem, který by nesl název The Wine Merchant.”

„Možná to měl být dárek. Tím by se vysvětlila ta mašle.”

„Nemohl láhev koupit ve Washingtonu?”

„Co já vím. Ve Washingtonu víno v poslední době nenakupuju,” odvětil.

Zavřela jsem ledničku a vnitřně se zatetelila, neboť on i já jsme milovali víno. S potěšením jsme ho vybírali, kupovali a popíjeli, ať už jsme se k sobě tulili na pohovce nebo v posteli.

„Nijak zvlášť se nezásobil,” poznamenala jsem. „Nevypadá to, že tady pravidelně jedl.”

„Skoro to nevypadá ani na to, že tu bydlel,” dodal.

Přiblížil se ke mně, vnímala jsem intenzivně a palčivě jeho přítomnost. Vždycky používal jemnou kolínskou s vůní skořice a dřeva, kdykoli a kdekoli jsem ji ucítila, okamžitě na mne omamně zapůsobila tak jako teď.

„Jsi v pořádku?” zeptal se tónem určeným jen pro mne.

„Ne,” odpověděla jsem. „Všechno je to dost hrozné.” Přibouchla jsem dvířka skříňky silněji, než bylo třeba.

Vyšli jsme společně do předsíně. „Musíme si posvítit na jeho finanční záležitosti, aby se objasnilo, kde bral peníze, aby se mohl stravovat mimo dům a kupovat drahé šampaňské.”

Doklady jsme našli v pracovně, policie je zatím nezkoumala, protože oficiálně nebyl spáchán zločin. Navzdory mému podezření o příčině Eddingsovy smrti a podivným okolnostem, jež ji obklopovaly, podle zákona nebyla kvalifikována jako vražda.

„Podíval se někdo do počítače?” otázala se Lucy a ukázala na čtyřistaosmdesátšestku na psacím stole.

„Ne,” odpověděl Marino, který se probíral šanony v zelené kovové skříni. „Podle našeho člověka si uživatel přístup L ‘ ,tům chránil.”

Lucy sáhla myši a na obrazovce naskočilo okno

pro zadání hesla,

„Pochopitelně, utrousila. „Jistil se heslem, což není nic neobvyklého. Ale trochu mě udivuje, že tu nevidím vůbec žádné diskety. Haló, Pete! Nenašli jste nějaké diskety?”

„Jo, tamhle je jich celý zásobník.” Ukázal ke knihovně zapiněné historickými pracemi o občanské válce a v kůži vázanými encyklopediemi.

Lucy se chopila zásobníku a otevřela ho.

„Kdepak. To jsou instalační diskety WordPerfectu.” Zadívala se na nás. „Většina lidí si přece svoji práci zálohuje a on velmi pravděpodobně na něčem pracoval i doma.”

To jsme ovšem mohli jen předpokládat. Bezpečně jsme věděli jen to, že Eddings byl zaměstnancem tiskové agentury Associated Press a pracoval v její zdejší kanceláři v centru ve Čtvrté ulici. Jestli něco dělal doma, zjistíme, teprve až se Lucy podaří restartovat jeho počítač, odčarovat ho a získat přístup k souborům. Deaktivovala šetřič obrazovky a probírala se adresáři WordPerfectu, ale nic nenalézala. Eddings neuložil jediný soubor.

„Do prkýnka,” ulevila si Lucy. „Nad tím vážně zůstává rozum stát, on snad ten svůj počítač vůbec nepoužíval.”

„To sotva,” namítla jsem. „I kdyby pracoval sebevíc v kanceláři, musel občas něco dělat i doma.”

Lucy ťukala do klávesnice, Marino a Wesley se probírali finančními doklady, jež Eddings pečlivě ukládal do koše na písemnosti v zásuvce ve skříni.

„Doufám, že nevymazal podadresář,” řekla Lucy. Podařilo se jí spustit operační systém. „Bez zdrojové zálohy nic nezregeneruju, jenže záloha nikde.”

Sledovala jsem, jak vyťukala uudelete . a zaentrovala. Jako zázrakem se na obrazovce objevilo jméno souboru drogy.pas, Lucy znásobila snahu a následovala další. Užasle jsme civěli na dvacet šest jmen souborů, které se jí podařilo regenerovat.

„Tohle je na DOS 6 skvělé,” poznamenala a začala tisknout.

„Dá se zjistit, kdy soubory někdo vymazal?” zeptal se Wesley.

„Datum a hodina vymazání všech souborů je stejná,” odpověděla. „A hrome! Třicátého prvního prosince mezi jednou hodinou jednou minutou a jednou hodinou třicet pět. Tou dobou už byl ale Eddings mrtvý, ne?”

„Záleží na tom, kdy přijel do Chesapeaku,” řekla jsem. „Jeho člun spatřil strážný až v šest hodin ráno.”

„Mimochodem, údaj o čase se odečítá z hodin v počítači. Měl by tudíž být přesný,” dopinila.

„Trvá vymazání takového počtu souborů opravdu víc než půl hodiny?” zeptala jsem se.

„Ne. Dá se to zvládnout nejvýš za pár minut.”

„Pak někdo soubory možná četl, než je vymazal,” dedukovala jsem.

„Dělává se to tak. Potřebujeme víc papíru pro tiskárnu. Počkat, ukradnu nějaký od faxu,”

„Když ses o tom zmínila, můžeme získat záznamy z deníku?” otázala jsem se.

„Samozřejmě.”

Vytiskla list s bezvýznamnou faxovou diagnostikou a telefonními čísly, jimiž se budu zabývat později. Ale přinejmenším jsme nyní bezpečně věděli, že v době, kdy již Eddings nežil, někdo nastartoval jeho počítač a vymazal všechny soubory. Ten, kdo to učinil, nepatřil k poučenějším uživatelům, vysvětlovala Lucy, protože počítačový odborník by vymazal i podadresář souborů a příkaz undelete by zplaněl.

„Nedává to smysl,” řekla jsem. „Lidi si práci zálohují a Ted rozhodně nebyl nedbalý. Co jeho trezor na zbraně?” obrátila jsem se Marina. „Nenašel jsi tam nějaké diskety?”

„Ne.”

„To znamená, že se někdo podíval do domu i do trezoru patrně především kvůli datům,” uvažovala jsem nahlas.

„Jestli ano, pak dotyčný musel znát číselnou kombinaci pro trezor a kód alarmu.”

„Shodovaly se?”

„Ano. Užíval datum narození pro všechno.” „Jak ses to dověděl?”

„Od jeho matky,” odpověděl.

„A co klíče?” zeptala jsem se zamyšleně. „U mrtvého jsem žádné nenašla. Musel přece nějaké mít, když jel autem.”

„Roche tvrdí, že nic takovýho neobjevil,” řekl Marino, i to mi připadalo podivné.

Wesley sledoval, jak z tiskárny vycházejí stránky s obnovenými soubory. „Všechno to vypadá na novinové články,” konstatoval.

„Uveřejněné?” otázala jsem se.

„Některé patrně ano, protože jsou dost staré. Například ten o nárazu letadla do Bílého domu. Nebo o sebevraždě Vince Fostera.”

„Možná Eddings dělal generální uklid,” prohodila Lucy.

„Á, tady něco máme!” Marino zkoumal výpis z učtu. „Desátýho prosince na jeho účet někdo telegraficky poukázal tři tisíce dolarů.” Otevřel další obálku a zadíval se na obsah. „To samý v listopadu.”

Nejen v říjnu, ale po celý rok se dělo totéž, z dalších informací vyplývalo, že Eddings nutně potřeboval vedlejší příjmy. Měsíčně splácel tisícem dolarů hypotéku, pravidelné měsíční platby činily přibližně taky tolik, přitom jeho roční plat nepřesahoval čtyřicet pět tisíc dolarů.

„Krucinál! S těmi příjmy bokem ročně nahrabal skoro osmdesát tisíc,” řekl Marino. „To není špatný.”

Wesley se odvrátil od tiskárny a přešel ke mně. Podal mi list papíru.

„To je nekrolog Dwaina Shapira,” komentoval výtisk. „Byl otištěn v listu Washington Post šestnáctého října loňského roku.”

Článek byl stručný, stálo v něm, že Shapiro pracoval jako mechanik obchodního zastoupení firmy Ford ve Washingtonu a byl zastřelen za volantem při automobilové honičce, když se pozdě v noci vracel domů z baru. Nejbližší pozůstalí žijí ve Virginii, o příslušnosti k Novým sionistům nebyla v článku zmínka.

„Tohle nenapsal Eddings, ale zpravodaj Postit,” řekla jsem.

„Jak asi získal tu bibli?” položil otázku sobě a všem Marino. „A proč sakra ležela pod postelí?”

„Třeba si v ní četl,” odvětila jsem. „A možná ne

chtěl, aby ji někdo jiný, například hospodyně, viděl.”

„Teď jsem narazila na poznámky.” Lucyi nu pozornost zcela upoutala obrazovka, otevírala soubor za souborem a označovala je příkazem k vytištění. „Vida, dospěli jsme k něčemu podstatnému. Fakt zírám!” Zmocnilo se jí vzrušení, laserová tiskárna předla a cvakala, text zaplňoval stránky. „To je síla!” Přestala ťukat do klávesnice a otočila se k Wesleymu. „Shromáždil řadu materiálů o Severní Koreji a zároveň informace o Joelu Handovi a Nových sionistech.”

„Co ho zajímalo na Severní Koreji?” Pročítal vytištěné stránky, zatímco Marino se probíral další zásuvkou.

„Problémy, které měla před několika lety naše vláda se severokorejskou, když se pokoušeli ve svojí jaderné elektrárně získat plutonium použitelné k výrobě zbraní.”

„Dá se předpokládat, že Hand se hodně zajímá o jadernou fúzi, energii a podobně,” řekla jsem. „V jeho bibli se na to najdou narážky.”

„Dobrá, dejme tomu, že tohle je profilová práce věnovaná Handovi,” připustil Wesley. „Lépe řečeno hrubý náčrt velkého článku o něm.”

„Proč by Eddings vymazal soubor obsahující rozpracovaný zásadní článek?” pídila jsem se po nějakém vysvětlení. „Nebyla by to zvláštní shoda okolností, kdyby to udělal v noci, kdy zemřel?”

„To by odpovídalo někomu, kdo se chystá spáchat sebevraždu,” řekl Wesley. „A nemůžeme zcela vyloučit, že ji nespáchal.”

„Ovšem,” znovu se zapojila do debaty Lucy. „Vymazal veškerou svoji práci, aby se lidé nedověděli, co nechtěl nikomu svěřit. A pak zinscenoval vlastní smrt, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Možná mu velmi záleželo na tom, abychom se nedověděli, že spáchal sebevraždu.”

„Zní to pravděpodobně,” souhlasil Wesley. „Třeba se do něčeho zapletl a nedokázal se z toho vymanit, to by vysvětlovalo i ty peníze, poukazované každý měsíc na jeho účet. Taky pochopitelně mohl trpět depresemi nebo ztrátou blízké osoby, o níž nevíme.”

„Vymazat soubory, sebrat diskety, na nichž je zálohoval, anebo jejich výtisky mohl i někdo jiný,” řekla jsem. „Někdo to třeba udělal až po jeho smrti.”

„Takový člověk by ovšem musel mít klíče a znát kódy a kombinace,” připomněl mi Wesley. „A musel vědět, že Eddings nebude doma a neobjeví se.” Letmo na mne pohlédl.

„Ano,” přikývla jsem.

„Pěkně to komplikuješ.”

„Tohle je komplikovaný případ,” trvala jsem na svém. „Jestli se Eddings otrávil pod vodou kyanovodíkem, pak jsem si jista, že to nemohl sám sobě udělat. Taky by mě zajímalo, proč měl tolik zbraní. A proč si vzal do člunu pistoli v úpravě Birdsong nabitou municí KTW.”

Wesley mě opět počastoval pohledem, jeho klid mě dráždil. „To, že se zajímal o problematiku přežití, lze samozřejmě chápat i jako projev psychické lability,” řekl.

„Anebo ho k tomu podnítil strach, že ho někdo zavraždí.”

Přešli jsme do neméně zajímavé místnosti. V polici zavěšené na zdi spočívaly samopaly. Pistole, revolvery a střelivo byly uloženy v trezoru Browning, který policie otevřela dnes dopoledne. Ted Eddings vybavil malý pokoj pouzdrovým lisem, digitální váhou, lisovadlem, začisťovačem a vším potřebným ke kompletaci střeliva se speciální nápiní. Měděné nábojnice a rozbušky skladoval v zásuvkách. Střelný prach uchovával ve starém vojenském soudku, zjevně si oblíbil laserové zaměřovače, dalekohledy a přístroje pro noční vidění.

„Podle mě to neměl v hlavě docela v pořádku,” prohlásila Lucy, která přisedla na bobek k trezoru a otevírala plastová pouzdra s pistolemi a revolvery. „Tohle svědčí o něčem víc než o paranoidních sklonech. On si snad myslel, že ho napadne celá armáda.”

„Pokud jde člověku někdo po krku, pak je určitá míra vztahovačnosti na místě,” řekla jsem.

„Já si vážně čím dál víc myslím, že ten chlapík byl praštěnej,” ozval se Marino.

Dál jsem se k jejich soudům nevyjadřovala. „Cítila jsem v pitevně kyanid,” připomněla jsem jim a trpělivost mě opouštěla. „Nemohl se nadýchat jedovatého plynu ještě v člunu, pak by do vody přepadla mrtvola.”

„Kyanid jsi cítila jen ty, nikdo jiný, a toxikologický rozbor ještě nemáme,” důrazně pravil Wesley.

„Co tím chceš naznačit, že se utopil?” Upřeně jsem ho pozorovala.

„Nevím.”

„Neshledala jsem nic, co by svědčilo o utonutí,” řekla jsem.

„Vždycky shledáš neklamné známky utonutí?” otázal se ne bezdůvodně. „Myslel jsem, že utonutí se prokazuje dost obtížně, proto létají po celých Státech k takovým případům soudní lékaři z jižní Floridy, aby je pomohli rozlousknout.”

„Začínala jsem svoji dráhu na jihu Floridy, a co se týče utonutí, považují mě za předního soudního znalce,” pronesla jsem důrazně.

Pokračovali jsme v dohadování i venku na chodníku u jeho auta, chtěla jsem, ať mě odveze domů, abychom dokončili spor. Měsíc se schoval za mraky, nejbližší kandelábr byl na hony daleko, skoro jsme se navzájem neviděli.

„Proboha, Kay, já přece neříkám, že nerozumíš svojí práci,” ohradil se.

„Znělo to tak.” Stála jsem u dveří na straně řidiče, jako by to bylo mé auto a chystala jsem se s ním odjet. ,Zasedl sis na mě. Chováš se jako mizera.”

„Vyšetřujeme smrt člověka,” pravil se sobě vlastním klidem. „Teď není vhodná chvíle, abychom cokoli brali osobně.”

„Když dovolíš, Bentone, lidi nejsou stroje. A berou si věci osobně.”

„Jistě, ale teď to zvlášť komplikuje situaci.” Přešel ke mně a odemkl dveře. „Reaguješ dotčeně kvůli mně. Asi to nebyl nejlepší nápad.” Zámky povolily. „Neměl jsem sem dneska jezdit.” Usedl za volant. „Ale považoval jsem to za důležité. Jde mi o věc a myslel jsem, že k tornu přistupuješ stejně.”

Obešla jsem auto a nastoupila, udivilo mě, že mi neotevřel dveře jako obvykle. Najednou na mne padla únava a bála jsem se, že se rozbrečím.

„Ono je to důležité a děláš dobře, že za tím jdeš,” řekla jsem. „Ten člověk je mrtvý. Myslím si, že byl zavražděn, a nejen to, domnívám se, že kápnul na něco závažného a zároveň, obávám se, velmi špinavého. Taky podle mého soudu nevymazal z vlastního počítače veškeré soubory a nezničil zálohovaná data, to by totiž nasvčdčovalo tomu, že se chystá zemřít.”

„Ano. To by nasvědčovalo na sebevraždu.”

„A tu nespáchal.”

Snažili jsme se ve tmě dívat sobě do očí.

„Myslím, že v noci, kdy zemřel, někdo vstoupil do jeho domu.”

„Někdo, koho znal.”

„Nebo někdo, kdo se znal s tím, kdo sem měl přístup. A to mohl být kolega, přítelkyně, blízká osoba. Mimochodem, jeho klíče od domu zmizely.”

„Patrně předpokládáš, že to souvisí s Novými sionisty.” Značně slevil z polemického tónu.

„Toho se opravdu obávám. A někdo mě varoval, abych z toho vycouvala.”

„Pak by do toho ovšem byla zapletena chesapeakeská policie.”

„Snad ne celý sbor,” podotkla jsem. „Možná jen Roche.”

„Pokud je pravda, co říkáš, Roche je jen taková pěna na povrchu, vnější slupka hodně vzdálená od jádra. Podle mého názoru se o tebe zajímá z jiných pohnutek.”

„Zastrašit mě a odradit, to je jeho jediný cíl,” prohlásila jsem. „A právě proto ho podezřívám, že v tom jede napino.”

Wesley mlčel, díval se čelním sklem, i já jsem na okamžik vypnula a jen hleděla na jeho profil.

Po chvíli se ke mně obrátil. „Nezmínil se doktor Mant, že mu někdo vyhrožoval, Kay?”

„Přede mnou ne. Ale pochybuju, že by se mi svěřil. Zvlášť kdyby se bál.”

„Čeho? Právě to mi dělá těžkou hlavu,” řekl, nastartoval a rozjel se ulicí. „Jestli Eddings kroužil kolem Nových sionistů, jak to souviselo s doktorem Mantem?”

Neznala jsem odpověď, a tak jsem pomlčela, Wesley se soustředil na jízdu.

Zakrátko opět promluvil. „Nemohl tvůj britský kolega prostě pláchnout do vlasti? Víš určitě, že jeho matka zemřela?”

Pomyslela jsem na márničního technika, který z uřadu soudního lékaře tidewaterského okresu před Vánoci bez uvedení důvodu, a aniž dal výpověď, odešel. A nato náhle odjel i Mant.

„Dala jsem na jeho slova,” přiznala jsem. „Ale nemám důvod ho podezřívat ze lži.”

„Kdy se vrátí z mateřské dovolené do práce Mantova zástupkyně?”

„Sotva porodila.” „Hm, to se dá těžko předstírat.”

Ujížděli jsme po Malvern, drobné kapky hustého deště píchaly do čelního skla jako špendlíky. Zrála ve mně slova, která jsem nedokázala vypustit z ust, když jsme pokračovali po Cary Street, dolehlo na mne zoufalství. Chtěla jsem Wesleymu říct, že jsme se rozhodli správně, ale ukončení vztahu neznamená konec citům. Chtěla jsem se zeptat na jeho manželku Connie. Chtěla jsem ho pozvat k sobě domů jako dřív a otázat se, proč mi vůbec nezatelefonoval. Old Locke Lane tonula ve tmě, pomalu jsme sjížděli k řece.

„Vracíš se ještě v noci do Fredericksburgu?” zeptala jsem se.

Po malé prodlevě řekl: „Connie a já se rozvádíme.” Nedutala jsem.

„Žili jsme spolu dlouho, rozvod bude komplikovaný a potáhne se. Díkybohu aspoň za to, že odrostly děti.” Stáhl okno a hlídač pokynul, abychom pokračovali.

„Hrozně mě to mrzí, Bentone,” vypravila jsem ze sebe, v opuštěné namoklé ulici vedoucí k mému domu působilo jeho BMW hlučně.

„Dá se říct, že mám, co jsem si zasloužil. Scházela se s jiným mužem skoro rok, a já jsem nic netušil. To jsem psycholog, viď?”

„Co je to za muže?”

„Stavitel z Fredericksburgu, jeho firma nám dělala v domě nějaké upravy.”

„Ví ona o nás?” Přinutila jsem se k té otázce, měla jsem Connie ráda a byla jsem přesvědčena, že až se dozví pravdu, bude mě nenávidět.

Odbočili jsme na příjezdovou cestu a Wesley neodpověděl, dokud nezaparkoval u domovních dveří.

„Vlastě nevím.” Zhluboka se nadechl a pozoroval své ruce na volantu. „Pravděpodobně se jí donesly drby, ale ona drbům nedopřává sluchu, natož aby jim věřila.”

Odmlčel se. „Věděla, že spolu trávíme spoustu času, často někam cestujeme a podobně. Ale podle mě si myslí, že náš vztah je ryze pracovní.”

„Cítím se hrozně.”

Nic neřekl.

„Bydlíš pořád doma?” zeptala jsem se.

„Connie se odstěhovala,” odpověděl s trpkostí v hlase. „Pronajala si byt a zřejmě se tam pravidelně schází s Dougem.”

„To je ten stavitel?”

Ve tváři se mu nepohnul ani sval, upíral zrak do čelního skla. Nachýlila jsem se k němu a jemně jsem ho uchopila za ruku.

„Chci ti všemi silami pomoct,” zašeptala jsem. „Ale musíš mi povědět, co mám udělat.”

Pohlédl na mne a na okamžik se v jeho očích zatřpytily slzy, které platily jí. Stále miloval svou ženu, a přestože jsem ho chápala, nechtěla jsem je vidět.

„Nemůžu toho po tobě ani moc chtít.” Odkašlal si. „Zvlášť ne teď. A nejspíš ani celý nadcházející rok. Ten člověk, s kterým žije, má rád peníze a ví, že nějaké mám, v neposlední řadě z majetku mojí rodiny. Nechci přijít o všechno.”

„Vzhledem k tomu, jak se zachovala, se toho nemusíš bát.”

„Je to složité. Musím být opatrný. Chci, aby mě děti nepřestaly mít rády, aby si mě vážily.” Pohlédl na mne a odtáhl ruku. „Vidíš, jak jsem na tom. Nechme prosím zatím věci tak, jak jsou.”

„Věděl jsi to o ní v prosinci, když jsme se rozhodli ukončit…”

Přerušil mě. „Ano. Věděl.”

„Chápu.” Hlas se mi zadrhl. „Měl jsi mi to říct. Možná by se všechno zjednodušilo.”

„Těžko by se něco zjednodušilo.”

„Dobrou noc, Bentone.” Vystoupila jsem z auta a neotočila jsem se, abych se dívala, jak odjíždí.

Lucy si pustila cédéčko s Melissou Etheridgeovou, byla jsem ráda, že mám neteř u sebe a domem zní hudba. Nutila jsem se nemyslet na něho, jako by se v mysli dalo jen tak přejít do jiné místnosti a zamknout za sebou. Lucy se oháněla v kuchyni, odložila jsem si a postavila kabelku na pult.

„Všechno v pořádku?” Lucy zavřela ramenem ledničku a nesla vejce ke dřezu.

„Spíš jde úpině všechno šejdrem,” posteskla jsem si. „Potřebuješ se najíst, ale naštěstí jsem tu já coby kuchařinka.”

Opřela jsem se o pult. „Jestli se někdo snažil zakamuflovat Eddingsovu smrt jako nešťastnou náhodu nebo sebevraždu, pak rozumím intrikám a výhrůžkám adresovaným mně a úřadu soudního lékaře v Norfolku. Ale proč by někdo vyhrožoval mým zaměstnancům předtím, Lucy? Dedukce je tvoje silná stránka, vysvětli mi to.”

Rozklepla vejce do misky, oddělila bílky a dala do mikrovinky rozpéct loupák. Její samozřejmý návyk na netučnou dietu mě deprimoval, nechápala jsem, jak o tom může vydržet.

„Nevíš přece, jestli někomu v minulosti vyhrožovali,” řekla věcně.

„To je pravda, zatím ne.” Pustila jsem se do přípravy vídeňské kávy. „Snažím se tornu přijít na kloub. Hledám motiv, ale mám prázdné ruce. Proč do toho nepřidáš trochu cibule, petržele a mletého pepře? Taky by neškodila špetka soli.”

„Můžu ti nabídnout svoji specialitu?” zeptala se, zatímco šlehala vejce.

„Nemám ani moc hlad. Možná si později vezmu trochu polévky.”

Zašilhala po mně. „Mrzí mě, že jde všechno šejdrem.” Měla na mysli Wesleyho, ale věděla, že s ní o něm nebudu mluvit.

„Nedaleko odtud bydlí Eddingsova matka,” řekla jsem. „Musím s ní promluvit.”

„Ještě dneska? Takhle v noci?” Přestala šlehat vejce.

„Třeba si potřebuje s někým popovídat právě dneska v noci. Vyrozuměli matku, že zemřel její syn, víc se s ní nikdo nebavil.”

„Hm, nezačal ten nový rok šťastně,” zamumlala Lucy.

7 Nemusela jsem složitě pátrat po adrese a telefonním čísle, protože matka zesnulého žurnalisty byla jediná Eddingsová bytem ve Windsor

Farms. Podle žlutých stránek bydlela v elegantní ulici Sulgrave lemované stromořadím, známé rezidencemi bohatých lidí a tudorskými sídly ze šestnáctého století překřtěnými na Virginia House a Agecroft, které ve dvacátých letech rozebrali v Anglii a přepravili sem loděmi v bednách. Noc ještě tolik nepokročila, ale když jsem se dovolala, její hlas zněl, jako by se probrala ze spánku.

„Volám správně paní Eddingsovou?” zeptala jsem se, a když to potvrdila, představila jsem se.

„Promiňte, asi jsem si zdřímla.” Zaslechla jsem v jejím hlase strach. „Sedím v obývacím pokoji a koukám na televizi. Pane na nebi, ani nevím, co dávají, snad Moji skvělou kariéru. Viděla jste to?”

„Paní Eddingsová, potřebovala bych se na něco zeptat ohledně vašeho syna Teda,” řekla jsem zpříma. „Jsem soudní lékařka a zabývám se jeho případem.

Ráda bych, kdybyste mě přijala. Bydlím jen kousek od vás.”

„Někdo se mi o vás zmínil.” Hřejivý témbr bytně[ slzami. „I o tom, že bydlíte blízko.”

„Vyhovovalo by vám, kdybych přijela ještě teď?” zeptala jsem se po krátké odmlce.

„Ale ano, bude mě moc těšit. Mimochodem, jmenuju se Elizabeth Glenn.” Nato se rozplakala.

Zatelefonovala jsem Marinovi domů, televize tam vyhrávala tak hlasitě, že jsem nechápala, jak může slyšet ještě něco jiného. Ohlásil se, ale zjevně si nepřál, aby ho kdokoli rušil.

„Jasně, zjisti, co se dá,” nabádal mě, když jsem mu sdělila, kam se chystám. „Sedím momentálně na zadku, ale moc si nedáchnu. V Mosby Courtu to vypadá na výtržnosti.”

„To nám ještě scházelo.”

„Za chvíli tam vyrážím. Jinak bych tě doprovodil.”

Zavěsili jsme, důkladněji jsem se oblékla, protože jsem neměla auto. Lucy v pracovně telefonovala, podle naléhavého přidušeného tónu mluvila s Janet. Zamávala jsem na ni ode dveří a naznačila na hodinkách, že se vrátím asi za hodinu. Když jsem vyšla z domu a vykročila chladnou vlhkou tmou, můj elán se v nitru stáhl kamsi do kouta jako tvor, který hledá úkryt. Promluvit s pozůstalými po obětech tragédií patří v mé profesi k tomu nejdrastičtějšímu.

Za ta léta jsem se setkala s nejrůznějšími reakcemi, tu jsem se stala obětním beránkem, jindy modlou, zapřísahanou, abych to nějak udělala a zvrátila smrt. Viděla jsem lidi plakat, kvílet, nadávat, zuřit, někteří naproti tomu vůbec nereagovali, ale vždycky jsem musela zůstat lékařkou, zachovat si odstup, avšak neztratit laskavost, v tom jsem se hodně pocvičila.

To, jakou odezvu ve mně tyto situace vyvolávaly, jsem

si nechávala pro sebe. Nikdo neviděl, jak jsem reagovala, ani manžel během našeho krátkého svazku, stala jsem se mistrem ve skrývání nálad, vyplakávala jsem se ve sprše. Pamatuju si, že jsem kvůli tomu nějaký čas měla kopřivku a namluvila jsem Tonymu, že trpím alergií na některé rostliny, měkkýše a siřičitan v červeném Víně. Můj někdejší manžel se tím nevzrušoval, nezajímalo ho to.

Ve Windsor Farms panoval tajemný klid, kráčela jsem od řeky za poslední řadou domů. Viktoriánské železné lucerny, které připomínaly Anglii, halila mlha, ačkoli v oknech většiny impozantních sídel se svítilo, jako by nikdo nebyl vzhůru, a venku jsem nepotkala vůbec nikoho. Listí lnulo k chodníku jako mokrý papír, poprchávalo a začínalo mrznout. Byla ode mne pošetilost, že jsem se vypravila ven bez deštníku.

Když jsem došla na adresu v Sulgrave, hned jsem se zorientovala, vedle totiž bydlel můj známý soudce, několikrát jsem byla u něho na večírku. Dvoupatrový zděný dům Eddingsových ovlivněný federalistickou architekturou završovaly nad obloukovitými okny mansardy a zdvojené komíny se stříškami, nad rámovými domovními dveřmi s výpiní se klenul nadsvětlík. Vlevo od krytého vchodu stál po desetiletí na stráži kamenný lev. Vystoupala jsem po kluzkých schodech a musela důrazně dvakrát zazvonit, než se za masivními dřevěnými dveřmi ozval zesláblý hlas.

„Tady doktorka Scarpettová,” ohlásila jsem se a dveře se pomalu otevřely.

„Myslela jsem si, že jste to vy.” Spatřila jsem obličej, v němž se zračila úzkost, škvíra ve dveřích se rozšiřovala. „Pojďte prosím dál, do tepla. Tohle je strašná noc.”

„Venku mrzne,” řekla jsem a vstoupila.

Paní Eddingsová, vytříbeně, až marnotratně upravená, byla stále hezká žena jemných rysů, hedvábné bílé vlasy si vyčesala tak, aby daly vyniknout vysokému inteligentnímu čelu. Měla na sobě dlouhou černou sukni, kašmírový rolák a vestu, jako by celý den statečně přijímala návštěvy. Ale oči nedokázaly zatajit, že utrpěla nenahraditelnou ztrátu, když mě vedla halou, její krok působil nejistě, nabyla jsem podezření, že pila.

„To je zvláštní,” řekla jsem, když ode mne přebírala kabát. „Tolikrát jsem šla nebo jela kolem vašeho domu a netušila, kdo tu bydlí.”

„A kde bydlíte vy?”

„Kousek odtud. Na západ od Windsor Farms.” Ukázala jsem tím směrem. „Mám nový dům. Vlastně jsem se sem přestěhovala až na podzim.”

„Ano, ovšem, vím, kde to je.” Zavřela dveře od šatny a vedla mě dál. „Znám tam řadu lidí.”

Salon, kam jsme vstoupily, působil jak muzeum starožitností, vynikaly v něm perské koberce, lampy od Tiffanyho a nábytek z tisového dřeva ve stylu biedermeieru. Usedla jsem na krásnou černou čalouněnou pohovku, byť poněkud tvrdou, a ihned jsem zauvažovala, jak asi vycházela matka se synem. Zařízení a výzdoba jejich příbytků na ně prozrazovaly, že jsou patrně vyhraněnými houževnatými osobnostmi a příliš se spolu nestýkají.

„Váš syn se mnou mnohokrát pracovně hovořil,” zahájila jsem debatu, když jsme se uvelebily.

„Ach, opravdu?” Chtěla se usmát, ale pokus hned ztroskotal.

„Promiňte. Vím, jak je to těžké,” pronesla jsem konejšivě, zatímco se opřela v červeném koženém křesle a sbírala síly. „Teda jsem si časem velmi oblíbila. A moji zaměstnanci, myslím ženy, ho milovaly.”

„Teda milovali všichni,” řekla. „Od narození okouzloval. Vzpomínám si na jeho první velké interview tady v Richmondu.” Zadívala se do krbu, ruce sepjaté. „Ho

vařil s guvernérem Meadowsem, určitě si na to pamatujete. Ted z něho jako jediný vymámil interview. Bylo to v době, kdy se o guvernérovi šuškalo, že bere drogy a stýká se s ženami pochybné pověsti.”

„Ano, jistě,” odpověděla jsem, „ale takové věci se o guvernérech občas šuškají.”

Odvrátila se, ve tváři zármutek, když si uhladila vlasy, ruce se jí třásly. „Jak se to mohlo stát? Proboha, jak to, že se utopil?”

„Nemyslím si, že se utopil, paní Eddingsová.” Užasle se zarazila a vyvalila na mne oči. „Tak co se stalo?”

„Ještě to přesně nevím. Čekám na výsledky testů.”

„Co se mohlo přihodit?” Utírala si slzy papírovým kapesníkem. „Policista, který mi to přišel oznámit, uvedl, že syn zemřel pod vodou. Ted se potápěl v řece, pořídil si k tomu tu výstroj.”

„Mohla to způsobit řada příčin,” vysvětlovala jsem. „Třeba selhal dýchací přístroj. Možná se nadýchal výfukových plynů. Ale v tuto chvíli se jen dohaduju.”

„Žádala jsem ho, aby nepoužíval ty věci. Mnohokrát jsem ho prosila, aby se s tím nepotápěl.”

„Takže zařízení použil i předtím.”

„Jeho koníčkem bylo hledat památky z občanské války. Potápěl se na mnoha místech s detektory na kov. Loni našel v Jamesově řece několik dělových koulí. Překvapuje mě, že to nevíte. Napsal o svých dobrodružstvích několik článků.”

„Potápěči obvykle mívají parťáka, buddyho,” navázala jsem. „Nevíte, s kým se potápěl?”

„Možná s sebou tu a tam někoho brával. Ale nic o tom nevím, o svých přátelích se se mnou moc nebavil.”

„Zmínil se vám někdy, že se chystá potápět a hledat památky na občanskou válku v řece Elizabeth?” otázala jsem se.

„Nevím o tom, že se tam chystal. Přede mnou se nezmínil. Čekala jsem, že mě dneska navštíví.” Zavřela oči, svraštila obočí, ňadra se jí dmula a klesala, jako by v místnosti nebylo dost vzduchu.

„Co se dělo s památkami na občanskou válku, které našel?” pokračovala jsem. „Kam je ukládal?” Neodpověděla.

„V jeho domě jsme nic takového nenašli, paní Eddingsová. Jediný knoflík od uniformy, přezku z opasku, střelu. Ani detektor na kov.”

Mlčela, ruce se jí třásly, zatínala prsty do papírového kapesníku.

„Musíme zjistit, co váš syn hledal v loděnici pro vyřazená plavidla v Chesapeaku, je to moc důležité,” naléhala jsem. „Potápěl se v zakázaném prostoru mezi odstrojenými loděmi vojenského námořnictva a nikdo neví proč. Tam asi sotva hledal památky na občanskou válku.”

Utkvěle hleděla do ohně a její hlas zněl jakoby z dálky. „Tedovy zájmy se měnily. Kdysi sbíral motýly. To mu bylo deset. Pak se všech zbavil a pustil se do hledání drahokamů a zlata. Pamatuju, jak rýžoval zlato na nejpodivnějších místech a pinzetou vybíral u silnice granáty. Potom se věnoval numismatice, ale mince za čas většinou utratil, protože prodejní automaty na kolu nerozlišují mezi stříbrnými a obyčejnými čtvrťáky. Pak přišly na řadu karty hráčů baseballu, známky, děvčata. U ničeho dlouho nevydržel. Svěřil se mi, že ho baví novinařina, protože se pořád setkává s něčím novým.”

Naslouchala jsem hlasu, v němž zřetelně zněl tragický podtón.

„Ach, myslím, že by mě radši vyměnil za jinou matku, kdyby to šlo.” Slza jí stékala po tváři. „Musela jsem ho hrozně otravovat.”

„Tak hrozně, že by nepřijal vaši finanční podporu, paní Eddingsová?” zeptala jsem se zdrženlivě.

Povytáhla bradu. „Teď zabíháte až příliš do soukromí.”

„Ano, vím, a mrzí mě, že se tomu nemůžu vyhnout. Ale jsem soudní lékařka a váš syn se stal mým případem. A mým ukolem je učinit všechno, co je v mých silách, abych zjistila, jak zemřel.”

Zhluboka, rozechvěle se nadechla a rozepnula si nejhořejší knoflík u vesty. Vyčkávala jsem, až potlačí slzy.

„Posílala jsem mu peníze každý měsíc. Víte, jak je to s dědickou daní, přitom Ted si zvykl žít nad poměry. Za to může jeho otec a já nakonec taky.” Hlas se jí lámal. „Synové vyrůstali až moc jako v bavince. Ostatně i já jsem si žila jako v bavince, než zemřel Arthur.”

„Čím byl váš manžel?”

„Pracoval v tabákovém průmyslu. Seznámili jsme se za války, kdy se cigarety vyráběly hlavně tady a představovaly stejnou vzácnost jako nylonky.”

Vzpomínky ji uklidňovaly, nepřerušovala jsem ji.

„Jednou jsem šla na večírek důstojnického klubu v hotelu Jefferson. Arthur byl kapitánem, sloužil u jednotky, které se říkalo Richmondští jezdci, a uměl ohromně tancovat.” Usmála se. „Tančil, ako by hudbu vdechoval a proudila mu v žilách, okamžitě si mě získal. Nemohli jsme od sebe odtrhnout oči a žili jsme jen pro sebe.”

Odvrátila se, oheň zapraskal a plameny se zamihotaly, jako by chtěly něco důležitého podotknout.

„Samozřejmě z toho plynuly problémy,” pokračovala. „Arthur a já jsme byli neustále pohlceni sami sebou a chlapcům asi někdy připadalo, že překážejí.” Zadívala se mi zpříma do očí. „Ani jsem se nezeptala, jestli si dáte čaj nebo něco ostřejšího.”

„Děkuju, není třeba. Rozuměl si Ted se svým bratrem, paní Eddingsová?”

„Už jsem dala Jeffovo číslo tomu policistovi. Jak jen

se jmenuje? Martino nebo tak nějak. Připadal mi poněkud obhroublý. Víte, kapka goldschlägeru v takovou noc jako dneska člověku udělá dobře.”

„Ne, opravdu děkuju.”

„To jsem se naučila od Teda,” rozhovořila se do šíře a náhle jí opět vytryskly slzy. „Přišel tomu na chuť, když lyžoval na západě, přivezl domů láhev. S trochou skořice to chutná jako oheň. Přesně těmi slovy doprovodil dárek. Odevšak mi vozil takové drobnosti.”

„Vozil vám taky šampaňské?”

Kultivovaně se vysmrkala.

„Zmínila jste se, že vás dneska měl navštívit,” připomněla jsem.

„Čekala jsem ho na oběd,” potvrdila.

„V jeho ledničce byla láhev vynikajícího šampaňského převázaná mašlí. Napadá mě, jestli vám ji nechtěl přinést k dnešnímu obědu.”

„Panebože…” Hlas se jí zachvěl. „Koupil ji určitě pro jinou slavnostní příležitost. Já šampaňské nepiju. Bolí mě z něj hlava.”

„Hledáme jeho diskety,” řekla jsem. „A jeho poznámky, z nichž by se dalo usoudit, čemu v poslední době jako novinář věnoval pozornost. Nepožádal vás, abyste mu tady něco uschovala?”

„V podkroví je jeho sportovní vybavení, ale všechno staré jako Metuzalém.” Selhal jí hlas a odkašlala si. „A sešity ze školy.”

„Nevíte, jestli si nepronajal bezpečnostní schránku?” „Ne.” Zavrtěla hlavou.

„Nemohl nějaké věci svěřit do uschovy například svým přátelům?”

„Neznám jeho přátele.” Na okenní tabulky zabubnoval mrznoucí déšť.

„O jeho milostném životě taky nic nevíme. Podle vás s nikým nechodil?”

Pevně stiskla rty.

„Povězte mi, pokud se v něčem mýlím.”

„Před několika měsíci sem přivedl jedno děvče. V létě, takový očividně vědecky zaměřený typ.” Nadechla se. „Zřejmě psal právě nějaký článek a díky tomu se seznámili. Trochu jsme se kvůli ní pohádali.”

„Proč?”

„Byla atraktivní a zjevně nepraktická, ryze akademicky založená. Možná dokonce univerzitní profesorka. Přesně si nevzpomínám, ale podle mého pochází odněkud ze zámoří.”

Vyčkávala jsem, ale nic víc nedodala.

„V čem jste se neshodli?” zeptala jsem se.

„Od chvíle, kdy jsem ji spatřila, jsem věděla, že nemá dobrou povahu, nepřála bych si ji do domu,” odvětila paní Eddingsová.

„Bydlí někde nablízku?”

„Předpokládám, že ano, ale nevím kde.”

„Stýkal se s ní i nadále?”

„Netuším, s kým se Ted stýkal,” řekla odměřeně, ale věděla jsem, že lže.

„Váš syn se podle všeho doma moc nezdržoval, paní Eddingsová.”

Beze slova se na mne dívala.

„Měl nějakou hospodyni? Nebo aspoň někoho, kdo by mu zaléval květiny a podobně?”

„Když potřeboval, posílala jsem mu svoji hospodyni,” odpověděla. „Corian. Občas mu přinesla něco k jídlu. Ted se neobtěžoval vařením.”

„Kdy u něho byla naposled?”

„Nevím,” řekla tak, abych pochopila, že ji mé neustálé vyptávání unavuje. „Předpokládám, že někdy před Vánocemi, pak onemocněla chřipkou.”

„Nezmínila se někdy Corian, že ji v jeho domě něco zarazilo?”

„Asi myslíte zbraně,” usoudila. „To byla jeho další vášeň, začal je sbírat asi před rokem. Nepřál si k narozeninám nic jiného — jen dárek s osvědčením z některého obchodu se zbraněmi. Jako by se žena odvážila do takových míst.”

Dál na ni naléhat postrádalo smysl, protože toužila po jediném — aby byl její syn naživu. Všechno nad to, vyšetřování či jakoukoli jinam cílenou aktivitu, považovala za vpád do soukromí, které si odhodlaně střežila. Před desátou hodinou jsem odešla a dvakrát jsem na opuštěných ulicích ve tmě málem upadla. Mrzlo čím dál víc, ozývalo se praskání, jak se vytvářela námraza na stromech a keřích.

Návštěva přispěla k mé sklíčenosti, patrně všichni znali Eddingse jen povrchně anebo takového, jakým byl kdysi dávno. Dověděla jsem se, že sbíral mince a motýly a okouzloval své okolí. Byl ctižádostivým a nepříliš obezřetným investigativním novinářem, přemítala jsem, že je asi dost absurdní obcházet v takovém počasí jeho nejbližší a vyptávat se na něho. Co by si asi pomyslel, kdybych mu řekla, že mě jeho smrt velmi zarmoutila?

Když jsem vstoupila do svého domu, nechtěla jsem už s nikým mluvit, odebrala jsem se rovnou do ložnice. Hřála jsem si ruce v proudu teplé vody a opláchla si obličej, když Lucy stanula ve dveřích koupelny. Okamžitě jsem poznala, že má jednu ze svých náladiček.

„Najedla ses dosyta, nemáš hlas?” Zadívala jsem se na její obraz v zrcadle nad umyvadlem.

„Nikdy nejím dosyta,” odpověděla podrážděně. „Telefonoval nějaký Danny z márnice v Norfolku. Prý mu volali ze servisu ohledně našich aut.”

V prvním okamžiku má otupělá mysl nereagovala. Pak jsem si vzpomněla. „Dala jsem odtahové službě číslo tamní úřadovny.” Utřela jsem si obličej ručníkem.

„Asi nechal na záznamníku svoje číslo domů a tam ho večer zastihli.”

„To je jedno. Máš se mu ozvat.” Tvářila se na mne v zrcadle tak, jako bych něco provedla.

„Copak je?”

„Potřebuju odtud vypadnout.”

„Pokusím se zařídit, abychom tu měly zítra auta,” slíbila jsem dotčeně.

Vyšla jsem z koupelny, následovala mě.

„Musím se vrátit na univerzitu.”

„Ovšem, Lucy.”

„Nechápeš proč. Čeká mě tam moře práce.”

„Nevěděla jsem, že se už rozbíhá tvoje mimořádné studium.” Zamířila jsem do obývacího pokoje a nahlédla do baru.

„Na tom nesejde, jestli se rozbíhá nebo ne. Musím zvládnout spoustu věcí. Je mi záhadou, jak sem chceš dostat naše auta. Třeba by mě Marino zavezl k tornu mému.”

„Marino má práce nad hlavu, zařídím to jednoduše,” řekla jsem. „Danny přiveze do Richmondu moje auto a jeho kamarád tvého suburbana. Do Norfol ku se Danny s kamarádem vrátí autobusem.”

„Kdy?”

„V tom je jediná potíž. Nemůžu po Dannym chtít, aby sem dopravil moje soukromé auto v pracovní době.” Otevřela jsem láhev chardonnay.

„To je v háji.” S Lucy cloumala netrpělivost. „Takže auto podle všeho nebudu mít zítra k dispozici?”

„Uvidíme, obávám se, že na tom budeme obě stejně,” řekla jsem.

„Co si počneš?”

Podala jsem jí sklenici vína. „Nějak se dopravím do práce a nejspíš hodně času protelefonuju. Nenavštívíš zdejší úřadovnu FBI?”

Pokrčila rameny. „Znám tu pár lidí, co se mnou absolvovali akademii.”

Měla jsem na jazyku, že by ji možná někdo z agentů vzal do jejich tělocvičny, kde by ze sebe setřásla špatnou náladu, ale pomlčela jsem.

„Nechci víno.” Odložila skleničku. „Dám si spíš pivo.”

„Proč se vztekáš?”

„Nevztekám se.” Vytáhla z malé ledničky láhev Beck’s Light a zbavila ji uzávěru.

„Nesedneš si?”

„Ne,” odsekla. „Mimochodem, nevyplaš se, že nemáš v kufříku tu bibli, půjčila jsem si ji.

„Proč?” Zneklidněla jsem.

„Četla jsem si v ní, když jsi odešla k paní Eddingsové.” Napila se piva. „Chtěla jsem se jí ještě jednou probrat pro případ, že jsme něco přehlédli.”

„Myslím, že ses jí věnovala dost,” prohlásila jsem kategoricky. „Ostatně my všichni.”

„Je tam jakási starozákonní část. Ale nezdá se mi satanistická.”

Mlčky jsem ji pozorovala a přemýšlela, co se odehrává v tom neuvěřitelně složitém mozku.

„Připadala mi docela zajímavá a má svoji podmanivost, když se tomu člověk poddá. Mě to ale nevzrušuje, nepoddala jsem se tornu,” rozpovídala se.

Položila jsem sklenici na stůl. „Určitě je to velice působivé.”

„Momentálně mě vzrušuje, že tu musím trčet, navíc jsem utahaná. Půjdu spát. Dobrou noc.” S těmi slovy odešla.

Neměla jsem na spaní pomyšlení. Namísto toho jsem seděla u krbu pina starostí o ni, neboť jsem pravděpodobně znala neteř líp než kdokoli. Třeba se nepohodla s Janet a zítra se to zase urovná, možná ji opravdu čeká

spousta práce a to, že jí okolnosti brání rozjet se ihned do Charlottesville, pro ni představuje problém.

Vypnula jsem krb, zkontrolovala ještě jednou aktivaci alarmu, vrátila se do ložnice a zavřela za sebou dveře. Nemohla jsem usnout, tak jsem se posadila na posteli, rozsvítila lampičku, naslouchala poryvům větru a zkoumala žurnál Eddingsova faxu. V posledních dvou týdnech navázal spojení s osmnácti účastníky, každý z nich byl něčím zajímavý, vyplývalo z toho, že na něčem soustředěně pracoval nejen v kanceláři, ale zčásti i doma.

Zarazilo mě, že pokud pracoval doma, minimálně komunikoval se zastoupením AP v centru. Od poloviny prosince faxoval do kanceláře jen dvakrát, tedy aspoň z faxu, který měl doma. To se dalo zjistit snadno, stejně jako že využíval štítku rychlé volby, v identifikačním sloupci deníku stála známá zkratka „AP DESK” vedle méně obvyklých „NAVSEA”, „DRMS”, „CPT” a „LM”. Tři z těchto účastníků měli směrová čísla okresu Tidewater, střední a severní Virginie, kdežto směrové číslo DRMS patřilo Memphisu ve státě Tennessee.

Pokoušela jsem se usnout, ale informace mi vířily hlavou, kladly mi otázky, nedokázala jsem vypnout. Uvažovala jsem, s kým se Eddings v těchto různých místech spojil a jestli na tom vůbec záleží. A hlavně jsem z ničeho nevyrozuměla, kde přesně zemřel. Pořád jsem viděla jeho mrtvé tělo vznášející se v kalné řece a napojené na hadici, v tu chvíli už zbytečnou, která se zachytila o zrezivělý lodní šroub. Cítila jsem posmrtnou ztuhlost, když jsem ho podebrala pažemi a plavala s ním vzhůru. Než jsem se vynořila, věděla jsem, že zemřel před mnoha hodinami.

Ve tři hodiny v noci jsem se znovu posadila na posteli a civěla do tmy. V domě bylo ticho až na obvyklé zvuky, jak v něm pracoval čas, ale moje mysl se nedala prostě odpojit. Váhavě jsem svěsila nohy na podlahu, srdce mi zrychleně tlouklo, jako bych se ponocováním v tuto dobu dopouštěla něčeho nepatřičného. Přešla jsem do pracovny, zavřela se a napsala následující dopis:

VŠEM ZAINTERESOVANÝM

Znám jen toto faxové číslo, jinak bych zatelefonovala. Potřebuji zjistit Vaši totožnost případně další upřesňující údaje, neboť Vaše číslo se objevilo ve faxovém deníku nedávno zesnulé osoby. Ozvěte se mi prosím co nejdřív. Pokud si chcete ověřit autenticitu tohoto dopisu, obraťte se na kapitána Petea Marina z Richmondské městské policie.

Uvedla jsem svá telefonní čísla, funkci, podepsala se včetně titulů a odfaxovala dopis všem účastníkům uvedeným v Eddingsově žurnálu, pochopitelně vyjma Associated Press. Chvíli jsem seděla u psacího stolu, utkvěle hleděla před sebe, jako by můj fax měl okamžitě chrlit odpovědi. Ale nic z něj nelezlo, tak jsem si četla a čekala. V rozumnou hodinu, krátce po šesté, jsem zatelefonovala Marinov i.

„Zdá se, že se výtržnosti nekonaly,” řekla jsem poté, co přístroj patrně spadl z nočního stolku, zapraštěl na podlaze a Marino do něj zabručel. „Jsem ráda, že jsi vzhůru,” dodala jsem.

„Kolik je hodin?” Znělo to, jako by se probíral z těžkého bezvědomí.

„Nejvyšší čas, abys vstal a exceloval.”

„Zatkli jsme pět lidí. Ostatní se pak uklidnili a stáhli se. Jak to, že jsi poránu tak čilá?”

„Jsem čilá pořád. Poslyš, potřebovala bych svézt do práce a taky koupit nějaké potraviny.”

„Stavím se na kafe,” řekl. „Vezmu tě, kam potřebuješ.”

Když Marino přijel, Lucy stále ještě spala a já

jsem vařila kávu. Otevřela jsem mu, rozhlédla se

po ulici a vyděsila se. Richmond přes noc pokryl led, slyšela jsem v rádiu, že padající větve a stromy na několika místech ve městě strhly elektrické vedení.

„Měl jsi nějaké problémy?” zeptala jsem se a zavřela domovní dveře.

„Podle toho v jakým směru.” Marino mi předal sáček s potravinami a odložil si.

„Co se týče jízdy.”

„Mám řetězy. Ale šaškoval jsem venku ještě po půlnoci a jsem utahanej jako pes.”

„Nefňukej. Dáš si pořádný kafe.”

„Tu břečku, co nemá grády, nechci.”

„Pravou guatemalskou, ta tě postaví na nohy, uvidíš.” „Kde je kůzle?”

„Ještě spí.”

„Taktak. Není nad to.” Opět zívl.

Připravovala jsem v kuchyni s mnoha okny čerstvý ovocný salát, občas jsem vyhlédla ven. Hladina řeky nabyla barvy cínu, proud líně plynul. Skály se potáhly ledem, stromy začínaly pohádkově jiskřit v probouzejícím se ranním světle. Marino si nalil vlastnoručně uvařenou kávu, přidal bohatě cukru a smetany.

„Chceš?” zeptal se.

„Prosím černou.”

„To mi nemusíš připomínat.”

„Na nic nespoléhám,” řekla jsem a vytáhla ze skříňky talíře. „Zvlášť ne na muže, zřejmě se na vás projevují mendelovské zákony dědičnosti, takže si nedokážete zapamatovat detaily důležité pro ženy.”

„Dejme tomu, ale já ti uvedu celý seznam toho, co si Doris nezapamatovala, počínaje tím, že si půjčovala moje nářadí a nevracela ho na místo,” pravil s odkazem na svou bývalou manželku.

Soustředila jsem své usilí na pracovní stůl, zatímco Marino se rozhlížel, jako by si chtěl zapálit cigaretu. Nedovolila bych mu to.

„Hádám, že ti Tony nikdy neuvařil kafe,” vyjádřil se. „Tony pro mě nikdy moc neudělal, kromě toho, že se snažil, abych otěhotněla.”

„Neodvedl moc dobrou práci, ledaže jsi děti nechtěla.”

„S ním ne.”

„A teď?”

„S ním bych je nechtěla ani teď. Tumáš.” Podala jsem Marinovi talíř. „Sedni si.”

„Počkat. Co je to?”

„Chceš ještě něco?”

„Neštvi mě, Kay. Tohle není jídlo. Co jsou sakra ty zelený kolečka s černýma brokama?”

„To je kiwi, vřele doporučuju. Určitě jsi je už někdy jedl,” trpělivě jsem hájila salát. „Vytáhla jsem z mrazáku loupáky.”

,Fajn, ty by bodly. Se smetanovým sýrem. Nemáš mák?”

„Jestli tě budou dneska testovat na drogy, budeš pozitivní na morfium.”

„A nedávej mi nic nízkotučnýho. Chutná to jako sádra.”

„Neboj se. Ale sádrou nepohrdej, na něco je dobrá.”

Ošidila jsem ho aspoň o máslo, abych mu trochu prodloužila život. Postupně jsme se s Marinem stali něčím víc než spolupracovníky i přáteli. Byli jsme na sobě závislí zvláštním, nevysvětlitelným způsobem.

„Pověz mi, co všechno jsi vyváděla,” vyzval mě, když

jsme usedli k snídaňovému stolu u širokého okna. „Vím, že jsi byla celou noc vzhůru a na něčem kutala.” Ukousl si loupák a sáhl po džusu.

Vylíčila jsem mu svou návštěvu u paní Eddingsové a zmínila se o dopisu, který jsem napsala a rozeslala na čísla mně neznámých adresátů.

„Divný je, že faxoval všude jinde, jen ne do vlastní agentury.”

„Do agentury odeslal dva faxy,” připomněla jsem mu. „Musím s těmi lidmi promluvit.”

„Hodně štěstí. Pamatuj, že jsou to novináři.”

„Přesně toho se obávám. Pro ty trubce je Eddings jen materiál pro další článek. Domáknout se informací, to je jejich jediná vášeň. Čím hůř zemřel, tím líp pro ně.”

„Nevím. Ale předpokládám, že jeho kolegové budou mimořádně skoupí na slovo. Těžko jim to vyčítat. Vyšetřování smrti lidi děsí, pokud na něm nemají osobní zájem.”

„Kdy budou výsledky toxikologických testů?” zeptal se Marino.

„Doufejme, že dneska.”

„Výborně. Když se potvrdí tvůj předpoklad ohledně kyanovodíku, pak s věcí pohneme. Zatím se snažím vyvrátit pověry o neškodnosti tmářských bludů veliteli útvaru rychlýho nasazení a přemýšlím, co a jak podniknout s těmi Keystonskými strážníky v Chesapeaku. Tvrdím Wesleymu, že je to vražda, a on po mně žádá důkazy, protože je to i jeho pivo.”

Jméno, které zaznělo, mě rozrušilo, vyhlédla jsem oknem na nesplavnou řeku, která plynula mezi mohutnými temnými skalisky. Slunce se prodíralo šedivými mraky, slyšela jsem, jak v zadní části domu, kde se ubytovala Lucy, crčí voda ve sprše.

„Zdá se, že se Šípková Růženka probudila,” komentoval zvuk Marino. „Nepotřebuje taky svézt?”

„Myslím, že se chystá navštívit zdejší úřadovnu FBI. Měli bychom vyrazit,” dodala jsem, neboť moje pracovní doba začíná jako vždycky v půl deváté.

Pomohl mi sebrat špinavé nádobí a uložit je do dřezu. Za minutku jsem na sobě měla kabát, v ruce lékařskou brašnu a kufřík, když vtom se objevila v hale má neteř s mokrými vlasy a zahalená do koupacího pláště.

„Zdál se mi sen,” pronesla sklíčeně. „Někdo nás ve spánku postřílel. Ranou z devítky do zátylku. A naaranžoval to jako loupež.”

„Vážně?” opáčil Marino a natáhl si rukavice lemované králičí kožešinkou. „A kde jsi vlastně spala? Protože když jsem tu já, něco takovýho je naprosto vyloučená věc.”

„Tys tu nebyl.”

Znovu na ni pohlédl, uvědomil si, že nemlátí jen

tak prázdnou slámu. „Cos jedla včera na noc?”

„Bylo to jako film. Muselo to trvat hodiny.” Podíva

la se na mne unavenýma očima pod opuchlými víčky.

„Nechceš jet ke mně do úřadu?” navrhla jsem jí.

„Ne, ne. Já už se nějak zabavím. Mít kolem sebe

mrtvoly je to poslední, co mi chybí.”

„Sejdeš se s někým z agentů, které tady znáš??” zeptala jsem se zneklidněle.

„Nevím. Měla bych trénovat s akvalungem, ale nechce se mi rvát se do obleku a plácat se v krytém bazénu, kde to smrdí chlorem. Radši tu počkám na auto a pak odjedu.”

Za jízdy do centra jsme toho moc nenamluvili, zimní pneumatiky opatřené řetězy s chřestěním drtily led. Věděla jsem, že Marinovi dělá Lucy starosti. I když ji občas potýral, kdyby si něco takového dovolil někdo jiný, Marino by mu svýma obrovskýma holýma rukama zakroutil krkem. Znal ji už coby desetiletou. Naučil ji řídit pětirychlostní dodávku a střílet z ručních zbraní.

„Na něco se tě musím zeptat, Kay,” promluvil konečně, když rytmické chřestění řetězů zvolnilo před budkou výběrčích dálničního poplatku. „Myslíš, že je Lucy v pořádku?”

„Každého někdy tlačí noční můra,” odvětila jsem.

„Zdar, Bonito,” houkl na výběrčí a podal jí oknem průkazku. „Kdy něco provedete s tím počasím?”

„Tohle mi nevyčítejte, kapitáne.” Vrátila mu kartičku a závora se zvedla. „Tady přece všemu šéfujete vy.”

Její rozjásaný hlas nás provázel i při rozjezdu, pomyslela jsem si, jak je smutné, že žijeme v době, kdy i výběrčí mýtného musí nosit plastové rukavice, neboť se bojí fyzického kontaktu s lidmi. Kdoví jestli to nedospěje tak daleko, že budeme všichni žít v plastových bublinách, abychom nezemřeli na nemoci jako AIDS nebo na virus Ebola.

„Zdá se mi, že se chová trochu divně,” pokračoval Marino a zavřel okno. Po odmlce se zeptal: „Kde je Janet?”

„Teď u rodičů v Aspenu, aspoň myslím.”

Hleděl před sebe a soustředil se na řízení.

„Po tom, co se stalo v domku doktora Manta, bych Lucy nevyčítala, že je vyplašená,” dodala jsem.

„Sakra, jako by trable vyhledávala,” řekl. „Ji přece něco jen tak nerozhodí. Proto ji FBI zařadila do výcviku k zásahové jednotce. Toho, kdo se má střetnout s bílými rasisty, nesmí kdeco vykolejit. Těžko je špatná jen z toho, že se jí zdál přiblble ošklivej sen.”

Odbočil z dálnice na Sedmou ulici, projeli jsme po kočičích hlavách Shockhoe Slip, načež zamířil na sever Čtrnáctou ulicí, kde jsem pracovala, pokud jsem byla ve městě. Úřad hlavního soudního lékaře státu Virginie sídlil v jakoby přikrčené hladce omítnuté budově s malými temnými okny, které mi připomínaly pichlavé, podezřívavé oči. Směrem k východu shlížely na chudin skou čtvrť, k západu do výstavného centra, nad našimi hlavami prořezávala nebe rychlostní městská komunikace a železniční trať.

Marino zajel na parkoviště za budovou, zapiněné navzdory stavu silnic pozoruhodným počtem aut. Vystoupila jsem před zavřenými vraty příjmové haly a odemkla postranní dveře. Po rampě určené pro vyložení nosítek jsem vstoupila do márnice a mé uši okamžitě zaznamenaly zvuky charakteristické pro pracovní ruch v tomto podlaží. Pitevna se nalézala hned za velkou lednicí, dveře byly dokořán. Vstoupila jsem dovnitř, právě když Fielding, můj zástupce, odpojoval od těla mladé ženy na druhém stole sondy a katétry.

„Přibruslila jste?” zahalasil a nezdálo se, že ho můj příchod překvapil.

„Málem. Možná si budu muset dneska půjčit naši dodávku. Momentálně jsem bez auta.”

Sklonil se k mrtvé a zachmuřeně si prohlížel vytetovaného chřestýše svinutého kolem jejího pokleslého levého prsu s dramaticky rozevřenou tlamou zamířenou na bradavku.

„To mi povězte, proč si někdo nechá na sobě udělat něco tak uhozeného.”

„Podle mě si díla nejvíc užil sám tetující,” řekla jsem. „Mrkněte se na vnitřní stranu dolního rtu. Pravděpodobně bude tetovaná i tam.”

Odtáhl a ohrnul dolní ret, na němž se zevnitř skvělo nyní zdeformované Šoustej!

Fielding na mne ohromeně civěl. „Jak jste to věděla?”

„Tetování je očividně amatérské, brala asi život dost

sportovně a hádám, že vězení neviděla jen zvenčí.”

„To souhlasí.” Chopil se čistého ručníku a otřel si

obličej.

Mému zástupci, postavou kulturistovi, byl vždycky operační komplet v určitých partiích těsný a potil se,

i když jsme my ostatní málem drkotali zuby. Ale byl to především schopný soudní patolog. Příjemný, svědomitý a věřím, že i loajální podřízený.

„Pravděpodobně se předávkovala,” vysvětlil, zatímco skicoval tetování na kartu. „Myslím, že se na Silvestra rozšoupla až moc.”

„Jacku, kolikrát jste jednal s chesapeakeskou policií?” změnila jsem téma.

Nepřestal skicovat. „Mockrát ne.”

„A co v poslední době?”

„To už vůbec ne. Proč?” Vzhlédl ke mně.

„Střetla jsem se s jedním z jejich detektivů, bylo to poněkud zvláštní.”

„V souvislosti s Eddingsem?” Začal omývat tělo, dlouhé tmavé vlasy povlávaly nad zářivě lesklou ocelí. „Ano.”

„Víte, divné je, že Eddings mi nedávno telefonoval. Vlastně ani ne den před smrtí.” Fielding systematicky pracoval s hadicí.

„Co chtěl?” nastražila jsem se.

„Zrovna jsem tu měl rozdělaný případ, takže jsem s ním nemluvil. Teď toho lituju.” Vystoupil na připravené schůdky a začal fotografovat polaroidem. „Zdržíte se ve mčstě dlouho?”

„Ještě nevím.”

„Kdybyste potřebovala vypomoct v Tidewateru, jsem k dispozici.” Od fotoaparátu se zablesklo, čekal na snímek. „Zapomněl jsem vám říct, že Ginny je zase v jiném stavu a asi by ráda vypadla z domu někam ven. Miluje oceán. Povězte mi, jak se jmenuje detektiv, co vám komplikuje život, a já ho vyrohuju.”

„Kéž by to někdo udělal,” povzdechla jsem si.

Fotoaparát opět bleskl. Vybavil se mi Mantův domek a nedokázala jsem si ani vzdáleně představit, že by tam Fielding s manželkou pobývali.

„Bude rozumné, když zůstanete tady,” vedl dál svou. „Ostatně doktor Mant se nezdrží v Anglii dlouho.”

„Děkuju. Možná by stačilo, kdybyste tam v týdnu podle situace zajel.”

„Klidně. Podala byste mi nikon?”

„Který?”

„N50, tu jednookou zrcadlovku. Je tamhle ve skříňce.” Mávl rukou.

„Upravíme rozvrh služeb,” řekla jsem a podala mu fotoaparát. „Ale abyste s Ginny pobývali v domku doktora Manta, to nejde, věřte mi.”

„Měla jste tam potíže?” Odtrhl z polaroidu další snímek a odložil stranou.

„Marino, Lucy a já jsme zahájili nový rok propíchnutými pneumatikami.”

Fotoaparát mu poklesl v rukou, zaraženě se na mne podíval. „Zatraceně. Nemohla to být rána naslepo?”

„Určitě ne.”

Nastoupila jsem do výtahu, vyjela o patro výš, odemkla svou kancelář a do očí mě uhodil Eddingsův vánoční pepřovník. Na postranním stolku by mi překážel, tak jsem se ho chopila, ale nevěděla, kam s ním. Chvíli jsem zmateně a rozrušeně přecházela sem tam, až jsem rostlinu nakonec postavila na původní místo, vyhodit jsem ji nechtěla a ani předat na památku na něho některému ze zaměstnanců.

Podívala jsem se otevřenými dveřmi do předpokoje a nepřekvapilo mě, že tam Rose není. Mé sekretářce

přibývala léta a nerada jezdila autem do centra i za příznivějšího počasí. Pověsila jsem kabát na ramínko a obezřetně se rozhlédla, uspokojilo mě, že všechno se zdálo být v pořádku až na úklid, který se provádí po normální pracovní době. Jenže úklidový personál, oficiálně nazývaný hygienickými asistenty, se pro práci v této budově těžko hledal. Málokdo tu vydržel a dolů se odvážily výjimky:

Zdědila jsem kancelář po předchozím šéfovi, ale kromě dřevěného obložení stěn v ní nebylo památky po časech, kdy tu soudní patolog Cagney vykuřoval doutníky, popíjel burbonku s policisty a řediteli pohřebních ustavů a pracoval v pitevně s holýma rukama. Můj předchůdce ovšem také nemohl spoléhat na pomoc alternativních světelných zdrojů a testování DNA.

Vzpomínám si, jak jsem po jeho smrti vstoupila do těchto prostor k pracovnímu pohovoru coby uchazečka o funkci hlavní soudní lékařky. Pohlédla jsem tehdy na chlapácky drsnou, okázalou výstavku trofejí, a když jsem spatřila silikonový prsní implantát znásilněné a zavražděné ženy, táhlo mě to zase zpátky na předchozí působiště do Miami.

Předchozímu šéfovi by se red’ jeho kancelář patrně nelíbila, nekouřilo se v ní a znevažující a bohémské manýry se tu nepěstovaly. Zařídila jsem ji nikoli státním, ale vlastním dubovým nábytkem, dlaždicovou podlahu jsem zakryla sice strojově vyrobeným, leč výrazně barevným kobercem arabského původu. Měla jsem tu pár květin a vzrostlý fíkus, ale obrazy jsem vyloučila, neboť jsem podobně jako psychiatři nechtěla, aby ze stěn něco provokovalo, a upřímně řečeno i proto, že jsem potřebovala veškerý prostor pro skříně a knihovny. A co se týče trofejí, na Cagneyho by sotva zapůsobila hrací autíčka, kamiony a vláčky, jež jsem používala s vyšetřovateli k názorným rekonstrukcím dopravních nehod.

Několik minut jsem se probírala košem na příchozí dokumenty, piným červeně orámovaných úmrtních listů vybízejících k soudní pitvě, a zeleně orámovaných, které nic nenárokovaly. Pitevní zprávy se dožadovaly mého podpisu, znak na monitoru počítače oznamoval, že mám elektronickou poštu. To všechno počká, pomyslela jsem si, a vykročila opět do chodby, abych se podívala, kdo je v práci. Když jsem došla ke dveřím první kanceláře, zjistila jsem, že dorazila jen Cleta, ale právě ji jsem potřebovala.

„Paní doktorko, netušila jsem, že jste tady,” podivila se.

„Napadlo mě, že bude lepší, když se vrátím do Richmondu a zkusíme s doktorem Fieldingem zajišťovat tidewaterský okres odtud,” řekla jsem a přitáhla si židli k jejímu psacímu stolu.

Cleta pochází z Florence v Jižní Kalifornii, nešetří mejkapem, o to víc však na délce sukní, neboť se domnívá, že štěstí souvisí s krásou, té ovšem příliš nepobrala. Seděla vzpřímeně na židli, před sebou zčásti roztříděné ponuré fotografie případu, na nose bifokály, v ruce lupu. Stranou na ubrousku ležel balíček kulatých sušenek, které zakoupila v sousedním bufetu, zapíjela je vitaminovým nápojem.

„Vypadá to, že to na silnicích taje,” informovala mě.

„Prima.” Usmála jsem se. „Jsem ráda, že jste tady.” Tvářila se potěšeně a vylovila z mělké krabice další fotografie.

„Pamatujete si na Teda Eddingse, Cleto?”

„Ach, ano, madam.” Najednou to vypadalo, že se rozpláče. „Vždycky se choval tak mile, když se tu zastavil. Pořád tomu nemůžu věřit.” Kousla se do dolního rtu.

„Doktor Fielding mi sdělil, že sem Eddings koncem týdne telefonoval,” řekla jsem. „Nevzpomínáte si na to náhodou?”

Přikývla. „Ano, madam, samozřejmě. Vlastně na to musím pořád myslet.”

„Mluvila jste s ním?”

„Ano.”

„Vzpomenete si, co říkal?”

„Chtěl mluvit s doktorem Fieldingem, ale linka do pitevny byla obsazená. Tak jsem se zeptala, jestli můžu

něco vyřídit, a chvíli jsme žertovali. Znala jste ho přece.” V očích se jí zajiskřilo, hlas se zachvěl. „Zeptal se, jestli pořád konzumuju tolik javorového sirupu, jinak prý si neumí vysvětlit, že mám tak sladký hlas. A pozval mě na rande.”

Poslouchala jsem, zrudly jí tváře.

„Pochopitelně to nemyslel vážně. Pokaždé říkal: ,Tak kdy si spolu vyrazíme?’ Ne, nemyslel to vážně,” zopakovala.

„Třeba ano, to je přece úpině v pořádku,” poznamenala jsem laskavě.

„On už měl děvče.”

„Jak to víte?”

„Vyjádřil se, že ji někdy přivede ukázat, nabyla jsem dojmu, že s ní chodil dost vážně. Myslím, že se jmenovala Loren, ale jinak o ní nevím vůbec nic.” Pochopila jsem, že Eddings s mými zaměstnanci vedl podobně osobní rozhovory, přetrvávající překvapení z toho, že ke mně získával přístup snáz než jiní novináři, pominulo. Neodbytně na mne dotírala myšlenka, že týž talent mu vynesl smrt.

„Nesvěřil se vám, o čem chce s doktorem Fieldingem mluvit?” zeptala jsem se a vstala.

Chvíli usilovně přemýšlela, nepřítomně se probírala snímky, jež svět nikdy nespatří. „Okamžik. Ach, ano. Týkalo se to ozáření. Podle čeho se pozná, jestli na ně člověk zemřel.”

„Jakého ozáření?”

„Vyrozuměla jsem z toho, že zřejmě píše nějaký článek o rentgenových přístrojích. Nedávno se to hodně propíralo v novinách, protože lidi se bojí těch bomb v dopisech.”

U Eddingse jsme ovšem nenašli nic, co by naznačovalo, že shromažďoval materiál k takovému článku. Vrátila jsem se do své kanceláře, pustila se do úřadování a odpovídala na telefonické vzkazy. Po hodině jsem se za stolem pustila do pozdního lehkého oběda, když vstoupil Marino.

„Co tě přivádí?” Překvapeně jsem na něho zírala. „Nechceš půlku sendviče s tuňákem?”

Zavřel dveře a usedl v kabátě, výraz v jeho tváři mě vyplašil. „Mluvila jsi s Lucy?” zeptal se.

„Co jsem odešla z domu, tak ne.” Odložila jsem sendvič. „Proč?”

„Telefonovala mi,” řekl a mrkl na hodinky. „Zhruba před hodinou. Zajímala se, jak by se mohla spojit s Dannym a domluvit se s ním o svém autě. Mluvila, jako by byla opilá.”

V prvním okamžiku jsem se nezmohla na slovo, vyhledala jsem jeho oči. Pak jsem se odvrátila. Nezeptala jsem se ho, jestli si tím je jist, Marino o takových věcech hodně věděl a nebyla mu neznámou ani Lucyina minulost.

„Měla bych jet domů?” tiše jsem se zeptala.

„Houbeles. Podle mě má prostě náladičku a kope ko

lem sebe. Koneckonců nemá auto, aby sedla za volant.” Zalapala jsem po dechu.

„Myslím, že momentálně je v bezpečí. Ale napadlo mě, že bys o tom měla vědět, Kay.”

„Děkuju,” hlesla jsem zasmušile.

Doufala jsem, že problém Lucyiny náklonnosti k alkoholu se vyřešil, od sebezničujících časů, kdy řídila auto v opilosti a málem zahynula, jsem si nevšimla žádných znepokojivých znamení. Ale kdyby nebylo ničeho jiného, z jejího podivného chování ráno v domě a z toho, co mi sdělil Marino, jsem pochopila, že se děje něco neblahého. Nevěděla jsem, co si počít.

„Ještě něco,” dodal a vstal. „Asi by se v tomhle stavu neměla ukazovat na akademii.”

„Ne, ovšemže ne.”

Odešel a já jsem chvíli sklíčeně stála za zavřenými dveřmi, myšlenky mi táhly hlavou jako líný říční proud za mým domem. Neuvědomovala jsem si, jestli jsem víc rozhněvaná nebo vyplašená, když jsem si vybavila, jak jsem Lucy nabízela víno nebo jí dopřávala pivo, připadala jsem si oklamaná. Vzápětí jsem téměř propadla zoufalství, pochopila jsem velikost toho, co dokázala, čeho se kvůli tomu musela vzdát, a náhle mi vyvstaly před očima jiné obrazy. Představila jsem si strašlivé scény zosnované člověkem, který chtěl být božstvem, a věděla jsem, že má neteř navzdory pronikavé inteligenci neprohlédne tak snadno temnou podstatu této moci. Nepochopí její zhoubnost.

Oblékla jsem si kabát, natáhla rukavice, věděla jsem, kam mám jít. Vykročila jsem, abych oznámila v předpokoji svého zástupce, že odcházím, když vtom zazvonil telefon. Zvedla jsem ho pro případ, že volá Lucy. Ale ohlásil se náčelník chesapeakeské policie, představil se jménem Steels a sdělil mi, že se právě vrátil z Chicaga.

„Omlouvám se, že se na vás obracím touto cestou,” řekl a znělo to upřímně. „Ale potřebuju si s vámi naléhavě promluvit o detektivu Rocheovi.”

„Taky si s vámi o něm potřebuju promluvit,” přiznala jsem. „Snad bychom mohli jít rovnou k věci, povězte mi, v čem je problém.”

„Podle něho jste jeho problémem vy,” pravil.

„To je absurdní.” Stěží jsem potlačovala zlost. „Abychom nechodili kolem horké kaše, váš detektiv se chová nevhodně, neprofesionálně a brání vyšetřování. Nechci ho už vidět v pitevně.”

„Jistě chápete, že něco takového musí vnitřní inspekce důkladně prošetřit,” řekl. „Bude nezbytné, abyste sem v určité fázi přijela a pojednali jsme o tom.”

„Z čeho mě obviňuje on?”

„Ze sexuálního obtěžování.”

„Harašení se dneska hodně nosí,” pravila jsem ironicky. „Detektiv Roche ovšem nepatří mezi moje podřízené, velíte mu vy, ne já, a k sexuálnímu obtěžování obvykle patří zneužití moci a postavení. Ale mluvím ryze akademicky, neboť v tomto případě se role vyměnily. To váš detektiv mi činil návrhy na intimní sblížení, a když jsem odmítla, obtěžoval mě.”

Po pauze Steels prohlásil: „To je ale tvrzení proti tvrzení.”

„Ne, to je prostě jeho zhovadilost. A jestli se mě ještě jednou dotkne, postarám se, aby ho zatkli a uvěznili.” Mlčel.

„Pane náčelníku,” pokračovala jsem, „za krajně důležité téma považuju znepokojivou situaci kolem záležitostí, které spadají do vaší působnosti. Můžeme si promluvit o Tedu Eddingsovi?”

Odkašlal si. „Samozřejmě.”

„Znáte ten případ?”

„Dokonale. Pečlivě jsem ho prostudoval a znám ho do detailu.”

„Výborně. Pak jistě souhlasíte, že by se měl vyšetřovat s maximálním nasazením.”

„Zastávám názor, že každá podezřelá smrt se musí řádně vyšetřit, v Eddingsově případě jsem však našel jasné vysvětlení.”

Poslouchala jsem a můj vztek rostl.

„Možná víte nebo nevíte, že se zajímal o památky na občanskou válku, usilovně je sbíral. Nedaleko místa, kde se potápěl, se odehrály velké bitvy, nejspíš tam hledal přírůstky, dělové koule a podobně.”

Pochopila jsem, že Roche patrně mluvil s paní Eddingsovou nebo náčelník četl některé Eddingsovy články o lovu pokladů pod vodou. Nestudovala jsem historii, ale věděla jsem o ní dost, aby mi takové vysvětlení připadalo děravé a absurdní.

‘,Největší bitvy na vodě nebo poblíž ve vaší oblasti probíhaly mezi Merrimakem a Monitorem,” řekla jsem Steelsovi. „A to je dost daleko, u Hampton Roads. Neslyšela jsem o bitvě na řece Elizabeth a v její blízkosti tam, kde je dneska loděnice.”

„Ale paní doktorko, copak opravdu všechno tak bezpečně víme?” otázal se hloubavě. „Nemohlo se tam a kdekoli střílet, nehynuli všude lidé, nevyhazoval se různý materiál a šrot? Tenkrát válku nesnímala televize a na bojiště se neslétly tisíce zpravodajů. Jen Mathew Brandy, mimochodem jsem velký fanda historie a o občanské válce jsem přečetl stohy knih. Osobně jsem přesvědčen, že ten chlapík Eddings se potápěl v loděnici a pročesával říční dno kvůli relikviím. Nadýchal se výfukových plynů ze svého kompresoru a zemřel. Pokud měl něco v ruce, například detektor na kov, tak ten zapadl do bahna.”

„Pracuju na případu jako na možné vraždě,” pravila jsem pevně.

„Podle toho, co vím, s vámi nemohu souhlasit.”

„Státní zástupkyně mi patrně dá za pravdu, až s ní promluvím.”

Na to náčelník nereagoval.

„Předpokládám, že nehodláte přizvat analytiky Útvaru zvláštního kriminálního vyšetřování, když jste se rozhodl pro verzi nehody,” dodala jsem.

„Za této situace nevidím sebemenší důvod, proč obtěžovat FBI. To jsem jim taky sdělil.”

„Hernajs, hernajs, hernajs,” klela jsem šeptem, vztekle jsem popadla kabelku a vypochodovala ze dveří.

Dole v kanceláři márnice jsem z věšáku na zdi sebrala klíčky, došla na parkoviště a odemkla dveře tmavomodrého kombíku, který občas používáme k převozu mrtvých. Není tak nápadný jako pohřební vůz, ale nikoho by nepotěšilo, kdyby parkoval na příjezdové cestě v sousedství. Prodloužené vozidlo mělo tónovaná skla zneprůhledněná žaluziemi podobnými těm, jimiž vybavují furgony pohřební ústavy, vzadu chyběla sedadla a podlahu pokrývala překližka, speciálně ukotvené a upravené bezpečnostní pásy bránily, aby se během transportu nosítka smýkala sem tam. Márniční technik zavěsil na zpětné zrcátko několik osvěžovačů vzduchu, z pronikavé cedrové vůně se mi dělalo mdlo.

Stáhla jsem na škvíru okno a rozjela se po Main Road, blahořečila jsem tornu, že vozovka je nyní jen mokrá a dopravní špičku počasí přece jen trochu otupilo. Vlhký chladný vzduch mi příjemně ovíval tvář, věděla jsem, co musím udělat. Od doby, kdy jsem se cestou domů zastavila v kostele, uplynul nějaký pátek, dělávala jsem to jen v kritických situacích, kdy mě život přitlačil ke zdi. Na křižovatce Three Chopt Road a Grove Avenue jsem odbočila na parkoviště u chrámu svaté Brigity, cihlové stavby s břidlicovou střechou, jejíž dveře vzhledem k tomu, jak se změnil svět, nezůstávaly na noc odemčené. Ale v tuto hodinu se tu scházeli členové anonymního sdružení alkoholiků, věděla jsem, kdy sem mohu zajít a nerušeně setrvat.

Vstoupila jsem postranními dveřmi, pokřižovala se konečky prstů smočenými ve svěcené vodě a pokračovala dál, před sebou kněžiště se sochami svatých střežících kříž a barevná okna s výjevy ukřižování. Zvolila jsem poslední lavici a přála si, aby zaplápolaly svíce, ale přílišné okázalosti učinil přítrž druhý koncil vatikánský. Poklekla jsem a pomodlila se za Teda Eddingse a jeho matku. Pomodlila jsem se za Marina a Wesleyho. Hluboce pohroužena do nejtajnějšího kouta své duše jsem se pomodlila za neteř. Pak jsem seděla se zavřenýma očima a cítila, jak napětí zvolna polevuje.

Těsnč před šestou jsem se zvedla a odcházela, ale

v chrámové předsíni jsem spatřila otevřené dveře do osvětlené knihovny.

Nevím, co mě tam přitáhlo, snad niterná potřeba konfrontovat ďábelskou knihu svatým čtením, chvilku nad katechismem by mi možná předepsal i kněz. Když jsem vstoupila dovnitř, postarší žena právě ukládala do police knihy.

„Paní doktorka Scarpettová?” obrátila se na mne tázavě, zjevně překvapena a potěšena zároveň.

„Dobrý večer.” Zastyděla jsem se, nevybavilo se mi její jméno.

„Já jsem Edwardsová.”

Vzpomněla jsem si, že působí v sociálních službách církve a pečuje o potenciální konvertity od katolicismu, mezi něž mě asi brzy započítá, neboť zřídka chodím na mši. Malá a baculatá žena nikdy nepobývala v klášteře, ale probouzela ve mně týž pocit viny jako řádové sestry, když jsem byla mladá.

„Nevídám vás tu často v tuto hodinu,” řekla.

„Zastavila jsem se po práci,” vysvětlila jsem. „Asi jsem zmeškala večerní pobožnost.”

„Ta bývá o nedělích.”

„Ach, ovšem.”

„Těší mě, že vás zase jednou vidím.” Její oči pátraly

v mém obličeji, pochopila mou duchovní potřebu. Rozhlédla jsem se po policích.

„Hledáte něco určitého?” otázala se.

„Katechismus.”

Přešla místnost, vytáhla z regálu knihu a podala mi ji. Byl to rozměrný svazek, zapochybovala jsem nad správností takového rozhodnutí, zmáhala mě unava a Lucy ve svém rozpoložení se do takové knihy sotva začte.

„Ráda vám pomohu, jestli něco potřebujete.” Znělo to laskavě.

„Uvítala bych, kdybych mohla chvíli pohovořit s knězem,” přiznala jsem.

„Otec O’Connor je na návštěvě v nemocnici.” Nepřestala mě pátravě pozorovat. „Mohla bych vám nějak pomoci já?”

„Nejspíš ano.”

„Posaďme se tady,” vyzvala mě.

Přitáhly jsme si židle od prostého dřevěného stolu,

u jakého jsem sedávala coby žákyně církevní školy

v Miami. Náhle jsem si připomněla užas, který jsem za

žívala nad stránkami knih, učila jsem se s láskou a du

ševní únik z domova byl pro mne požehnáním. Paní

Edwardsová a já jsme se k sobě navzájem vždycky

chovaly přátelsky, ale obtížně jsem hledala slova, neboť

k takové míře upřímnosti jsem se odhodlala zřídkakdy.

„Nemůžu zabíhat příliš do detailů, protože to, co mě tíží, vyplývá z případu, na kterém pracuju,” řekla jsem uvodem.

„Rozumím,” přikývla.

„Snad postačí, když uvedu, že jsem se setkala se satanistickou biblí. Nevzývá sice přímo ďábla, ale zlo ano.”

Nereagovala slovy, dál se mi dívala do očí.

„A Lucy taky. Moje třiadvacetiletá neteř. Četla si v ní.”

„A z toho vyplývají vaše problémy?” zeptala se paní Edwardsová.

Zhluboka jsem se nadechla, připadala jsem si hloupě. „Vím, že to zní divně.”

„Ovšemže ne,” ujistila mě. „Nesmíme podceňovat

moc zla a neměli bychom kolem něj nikdy přešlapovat.”

„Snažím se mu v profesi ustavičně čelit,” prohlásila

jsem. „Právě špatnosti mi zajišťují přísun pacientů. Ale

málokdy jsem se seznámila se spisem, o jakém mluvím.

Zdají se mi uzkostné sny a moje neteř se chová velmi

nevyrovnaně, věnovala té bibli hodně času. Bojím se především o ni. Proto jsem tady.”

„Následuj to, čemu ses naučil a z čeho jsi čerpal jistotu,” zacitovala. „Není nic prostšího.” Usmála se.

„Asi vám tak docela nerozumím,” přiznala jsem.

„Na to, s čím jste se mi svěřila, není jednoduchý lék, paní doktorko. Nemůžu vám položit ruce na hlavu, zaplašit tmu a zbavit vás zlých snů. To nedokáže ani otec O’Connor. Nemáme obřad, který by to vyřešil. Můžeme se za vás modlit a samozřejmě budeme. Ale vy i Lucy se musíte neprodleně vrátit k víře. Čerpat z toho, co vás v minulosti posilovalo.”

„Proto jsem se tu dnes zastavila,” řekla jsem.

„Výborně. Vyřiďte Lucy, ať vyhledá cestu k náboženské komunitě a modlí se. Měla by přijít do kostela.”

Kéž bych se takového dne dočkala, pomyslela jsem si, když jsem jela domů, a mé obavy zesílily, jen jsem překročila práh. Ještě nebylo ani sedm hodin večer, a Lucy ležela v posteli.

„Spíš?” Sedla jsem si ve tmě k ní a pohladila ji po zádech. „Lucy?”

Neodpověděla a já jsem v duchu děkovala, že tu stále nejsou naše auta. Bála jsem se, že by se zřejmě hned rozjela do Charlottesville. Bála jsem se, aby nezopakovala veškeré strašné omyly, jichž se kdy dopustila.

„Lucy?” oslovila jsem ji znovu.

Pomalu se převrátila na záda. „Copak?”

„Přišla jsem se na tebe podívat,” zašeptala jsem. Osušila si oči, uvědomila jsem si, že nespala, ale plakala.

„Co ti je?” otázala jsem se.

„Nic.”

„Něco určitě. Nejvyšší čas, abychom to probraly. Nejsi sama sebou a já ti chci pomoct.”

Neodpověděla. „Budu tu sedět, dokud se mi nesvěříš, Lucy.”

Ještě chvíli mlčela, všimla jsem si, že se jí zachvěla oční víčka, civěla do stropu. „Janet to řekla,” soukala ze sebe. „Řekla to mamce a taťkovi. Pustili se do ní, jako by o jejích citech věděli víc než ona sama. Jako by s ní něco nebylo v pořádku.”

V jejím hlase sílil hněvivý tón, nadzvedla se, podložila si polštáře pod záda a zpola se posadila.

„Ženou ji do psychologické poradny,” vylezlo z ní.

„To mě mrzí,” řekla jsem. „K tomu můžu dodat snad

jen to, že je to jejich problém, a ne vás dvou.”

„Nevím, co podnikne. Je to dost zlé, bojíme se, aby

se to neprovalilo v FBI.”

„Musíte zmobilizovat síly a přiznat si pravdu, jak na tom jste.”

„To kdybych věděla. Někdy se nevyznám sama v sobě.” Byla čím dál rozrušenější. „Nesnesu to. Je to těžké a hlavně tak nefér.” Položila mi hlavu na rameno. „Proč nejsem jako ty? Proč nemám všechno snazší?”

„Nejsem si jista, že chceš být jako já. A rozhodně se mi nežije snáz, skoro nic důležitého se neprosazuje snadno. Ty a Janet můžete obstát, pokud je k tomu ve vás dostatek odhodlání. A jestli se opravdu milujete.”

Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla.

„Přestaň s tím destruktivním chováním.” Ve tmě jsem vstala z postele. „Kde je ta bible?”

„Na psacím stole,” odpověděla.

„V pracovně?”

„Ano. Dala jsem ji tam.”

Podívaly jsme se na sebe, oči jí svítily. Hlasitě popotáhla a vysmrkala se.

„Chápeš, proč není dobré se na něco takového soustředit?” otázala jsem se.

„Uvědom si, nač se v jednom kuse soustředíš ty. Zaměřila ses jen na to, co míří pod dni.”

„Ale jen proto, abych zjistila, proč tomu tak je, hlídám si, jak daleko můžu zajít a kam nesmím vstoupit. Musíš respektovat sílu protivníka, ať jím sebevíc opovrhuješ. Jinak prohraješ, Lucy. Pochop to radši co nejdřív.”

„Chápu,” zašeptala a sáhla po katechismu, který jsem nechala ležet v nohách postele. „Co je to, mám ještě dneska přečíst celou knížku?”

„Něco jsem ti přinesla z kostela. Napadlo mě, že se do toho možná ráda podíváš.”

„Na církev zapomeň,” hlesla.

„Proč?”

„Protože zapomněla na mě. Považuje lidi jako já za nenormální, podle toho bych za to, jaká jsem, měla propadnout peklu nebo skončit ve vězení. Tak vypadá situace. Nevíš, co je to ocitnout se v izolaci.”

„Izolace mě provází po větší část života, Lucy. Po. znala jsem diskriminaci na lékařské fakultě, kde jsem byla jednou ze tří žen v ročníku. Nebo na právech, muži mi odmítali půjčit poznámky, když jsem onemocněla a prošvihla přednášku. Proto se snažím neonemocnět. Proto se neopíjím a nezalézám do postele.” Mluvila jsem důrazně, potřebovala to slyšet.

„To je něco jiného,” namítla.

„Tvrdíš, že je to něco jiného, aby ses mohla vymlouvat a litovat,” řekla jsem. „Tak se mi zdá, že ten, kdo zapomíná a odmítá, jsi ty. A ne církev. Ani společnost. A dokonce ani Janetini rodiče, kteří tornu prostě jen nerozumějí. Myslela jsem, že jsi silnější.”

„Jsem silná.”

„Všechno má svoje meze,” uzavřela jsem téma. „Nechoď mi do domu opilá a nepřetahuj si pak přikrývku přes hlavu, nebudu celý den schnout starostí o tebe. A když se ti snažím pomoct, neodstrkuj mě a vůbec každého.”

Beze slova mě upřeně pozorovala. Nakonec se zeptala: „Vážně jsi kvůli mně šla do kostela?”

„Šla jsem tam kvůli sobě,” odvětila jsem. „Ale disputovala jsem hlavně o tobě.”

Odhodila přikrývku. „Údělem člověka je velebit Boha a věčně se Bohem radovat,” prohlásila a vstala. Zastavila jsem se ve dveřích.

„To je z katechismu. Všeobsáhlá slova. Navštěvovala jsem na univerzitě i bohoslovecké přednášky. Budeš večeřet?”

„Ano.”

„Na co máš chuť?” zeptala jsem se.

„Na něco lehkého.” Přešla ke mně a objala mě. „Odpusť, teto Kay,” řekla.

V kuchyni jsem nejdřív otevřela mrazák, ale nic mě neinspirovalo. Nahlédla jsem do ledničky, ale jak se mi v duši rozhostil mír, chuť k jídlu pominula. Snědla jsem banán a uvařila si kávu. V půl osmé mě zaskočila slova, která se ozvala z vysílačky spočívající na pultu.

„Tady šest set pro jedničku,” nesl se z éteru Marinův hlas.

Sáhla jsem po mikrofonu a ohlásila se. „Jednička slyší.”

„Můžeš mi zatelefonovat?”

„Nadiktuj mi číslo,” vyzvala jsem ho a tušila jsem cosi neblahého.

Frekvence přidělená mému úřadu mohla být odposlouchávána, kdykoli se vyskytl choulostivější případ, detektivové se vyhýbali rádiovému spojení. Marino uvedl číslo veřejného telefonního automatu.

Když jsem se dovolala, řekl: „Promiň, neměl jsem drobný.”

„Co se děje?” Nemarnila jsem čas.

„Vynechal jsem soudního lékaře, který má pohotovost, chceš být v takových případech informovaná první.”

„Tak co je?”

„Malér, Kay, je mi to fakt moc líto. Máme tady Dannyho.”

„Dannyho?” zareagovala jsem zmateně.

„Jo, Dannyho Webstera. Z tvého norfolkského pracoviště.”

„Co tím myslíš, že ho máte?” Zmocnil se mě strach. „Co provedl?” Napadlo mě, že ho nejspíš zatkli za volantem mého auta. Možná s ním havaroval.

„Je mrtvý, Kay,” pronesl Marino.

Oba jsme se odmlčeli.

„Panebože.” Opřela jsem se o pult a zavřela oči. „Ach, můj ty bože. Co se mu stalo?”

„Poslyš, nejlíp uděláš, když sem přijedeš.”

„Kde jsi?”

„V Sugar Bottom, u toho starýho železničního tunelu. Tvoje auto parkuje o blok dál směrem do kopce u Libby Hill Parku.”

Víc jsem se nevyptávala, Lucy jsem řekla, že odjíždím a vrátím se pravděpodobně velmi pozdě. Popadla jsem lékařskou brašnu a pistoli. Znala jsem tu kdysi vykřičenou část města v kopci i okolí tunelu, marně jsem přemýšlela, co tam Dannyho zlákalo. Měl s kamarádem přivézt mé auto a Lucyina suburbana k úřadu, kde by je od nich převzal můj administrátor a odvezl oba na autobusové nádraží. Church Hill není daleko od Úřadu hlavního soudního lékaře státu Virginie. Nešlo mi do hlavy, proč by Danny jezdil v mém mercedesu kamkoli jinam, než měl. Nebyl to člověk, který zneužívá cizí důvěry.

Ujížděla jsem svižně po West Cary Street, míjela velké zděné domy se střechami s měděnými okapy a břidlicovými taškami, k nimž vedly odbočky přehrazené masivními černými tepanými branami ze železa. Připadalo mi poněkud surrealistické, že uháním v márničním kombíku touto elegantní částí metropole k místu, kde skonal jeden z mých zaměstnanců, a vyčítala jsem si, že jsem opět opustila Lucy. Neuvědomovala jsem si, jestli jsem na odchodu nastavila na příslušný režim alarm a vypnula senzory pohybu. Ruce se mi třásly a zatoužila jsem po cigaretě.

Libby Hill Park se rozkládá na jednom ze sedmi richmondských pahorků, realitní kanceláře nyní tuto oblast považují za velmi atraktivní. Frontu sto let starých domů a sídla v klasicistním slohu zdařile zrekonstruovali lidé, kteří projevili dostatek odhodlání a vyrvali historickou část metropole ze spárů chátrání a zločinu. Většina nových obyvatel si bydlení zde pochvaloval a, ale já bych nedokázala žít v blízkosti deprimujících plodů pozdější levné bytové výstavby a městské části, kde kvetl obchod drogami. Nechtěla bych pracovat na případech ze svého sousedství.

Policejní hlídkové vozy pulsovaly červenými a modrými světly po obou stranách Franklin Street. Noc byla velmi temná, sotva jsem viděla osmiúhelníkový hudební pavilon a bronzového vojáka na vysokém žulovém podstavci shlížejícího na Jamesovu řeku. Můj mercedes obklopili policisté a televizní štáby, od krytých vchodů sledovali dění zvědaví místní obyvatelé. Pomalu jsem projížděla kolem, ale nepoznala jsem, jestli auto bylo nějak poškozeno, dveře na straně řidiče ovšem zely dokořán a uvnitř se svítilo.

Směrem na východ se Dvacátá devátá ulice svažovala k Sugar Bottom, neoficiální název vznikl snad z toho, že tu kdysi kvetl obchod mezi prostitutkami a virginskými džentlmeny, ale možná měl úpině jiný původ, natolik jsem se v místním kulturním dědictví nevyznala. Renovované domy náhle vystřídaly zchátralé činžáky a polorozpadlé chatrče s dehtovou lepenkou na střeše, stranou od chodníku, uprostřed hustě zalesněného strmého svahu, zelo ústí od dvacátých let zavaleného železničního tunelu.

Vzpomněla jsem si, jak jsem nad touto oblastí jednou letěla v policejním vrtulníku a spatřila mezi stromy černou díru tunelu a blátivou jizvu někdejšího železničního svršku, který k ní vedl od řeky. Pomyslela jsem na osobní vlak a dělníky patrně dodnes uvězněné ve vagonech, znovu jsem si marně kladla otázku, proč sem Danny dobrovolně zamířil. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli poraněnému kolenu by snad víc než zaváhal. Zaparkovala jsem co nejblíž Marinova fordu a okamžitě se na mne slétli novináři.

„Doktorko Scarpettová, že tam na kopci stojí vaše auto?” zeptala se mě zpravodajka, která pospíchala po mém boku. „Ten černý mercedes prý patří vám,” naléhala, když jsem neodpověděla.

„Můžete vysvětlit, jak se sem dostal?” Muž mi strčil mikrofon přímo před obličej.

„Přijela jste sem s ním vy?” dorážel další.

„Ukradli vám vůz? Ukradla vám ho oběť? Myslíte, že to souvisí s drogami?”

Hlasy se překrývaly, nikdo nečekal, až na něho přijde řada, a já jsem mlčela. Když mě poznali strážníci, okamžitě rázně zasáhli.

„Hej, ustupte!”

„No tak! Slyšeli jste?”

„Nechte dámu projít.”

„Neobtěžujte! Pracujeme na místě činu. Doufám, že jste to přestála bez úhony.”

Náhle mě uchopil za paži Marino. „Banda nevycválaná,” ulevil si a měřil si pohledem novináře. „Buď opatrná na každým kroku. Skoro až k tunelu půjdeme lesem. Co máš za boty?”

„Já to zvládnu.”

Od ulice se strmě svažovala pěšina. Šli jsme dlouho, vedla nás světla, která vykrajovala cestu ze tmy jako měsíc plavební dráhu v úzkém zálivu. Po stra nách se les sléval v černou zeď, slabý vítr čeřil vzduch. „Fakt bud’ opatrná,” upozornil mě opět Marino. „Je tu bláto a všude pino krámů.”

„Krámů?” opáčila jsem.

Rozsvítila jsem baterku a namířila kužel světla na úzkou rozblácenou pěšinu poházenou rozbitým sklem a starým papírem, z ostružinového houští a mezi stromy prosvítaly do Běla vyšisované vyhozené boty.

„Místní si tu udělali skládku,” vysvětlil Marino.

„S poraněným kolenem nemohl sejít dolů,” řekla jsem. „Nedostala bych se tam snáz?”

„Leda v mým náručí.”

„Díky. Potřebuju se dole nerušeně rozhlédnout.”

„Sama tam rozhodně nebudeš. Nevíme, jestli se tu pořád ještě někdo neskrývá.”

„Tamhle je krev.” Namířila jsem baterku asi o dva metry níž, než jsem stála, a na uschlém listoví se zalesklo několik velkých kapek krve.

„Dál je krve spousta.”

„A nahoře na ulici?”

„Žádná. Zdá se, že to začíná až tady. A dá se vysledovat na pěšině až k místu, kde leží.”

„Dobře. Pojďme na to.” Rozhlédla jsem se a opatrně našlapovala od pěšiny dolů, Marino šel ztěžka za mnou.

Policie vedla žluté vymezovací pásy strom od stromu a snažila se zajistit co největší prostor, momentálně jsme nevěděli, jak rozsáhlé je místo činu. Neviděla jsem tělo, dokud jsme se nevynořili z lesíka na mýtince, již z jihu od řeky protínal starý železniční svršek a mizel v zejícím ústí tunelu na západě. Danny Webster ležel zpola na zádech, zpola na boku s nepřirozeně rozhozenými pažemi a roztaženýma nohama. Hlava mu spočívala ve velké kaluži krve. Pomalu jsem si ho prohlížela ve světle baterky, zaznamenala jsem velké skvrny od bláta a trá

vu na jeho svetru a džínách, seschlé listí a další nečistotu nalepené ve zkrvavených vlasech.

„Skutálel se z kopce,” poznamenala jsem, když jsem si všimla, že se mu zčásti uvolnily pásy od červené výztuhy na pravé noze a zachytila se za nimi nečistota. „Byl mrtvý nebo skoro mrtvý, když znehybněl v téhle pozici.”

„Ano, je celkem jasný, že ho zastřelili o něco výš,” řekl Marino. „Začal krvácet a snažil se uniknout, ale po několika krocích se zhroutil a svalil se dolů.”

„Možná mu někdo dal naoko šanci k úniku.” Neudržela jsem chladný, objektivní tón. „Vidíš tu výztuhu kolena? Dovedeš si představit, jak pomalu a ztěžka se asi pohyboval po pěšině? Co ho stálo usilí se tudy prodírat s poraněnou nohou?”

„Nějaký všivák ho zastřelil jako rybu v sudu,” konstatoval Marino.

Neodpověděla jsem a posvítila baterkou na trávu a odpadky směrem vzhůru k ulici. Tmavočervené kapky krve potřísnily časem a počasím vybělené kartony od mléka.

„A co jeho peněženka?” zeptala jsem se.

„Měl ji v zadní kapse kalhot. S jedenácti dolary a platebními kartami.” Marino kolem sebe neustále těkal očima.

Pořídila jsem několik fotografií, načež jsem přiklekla k tělu a pootočila je tak, abych lépe viděla Dannyho roztříštěný zátylek. Krk měl stále teplý, krev se srážela. Otevřela jsem lékařskou brašnu.

„Tumáš.” Rozložila jsem plastovou plachtu a podala ji Marinovi. „Přehoď to přes něho, změřím mu teplotu.”

Zakryl tělo, aby je neviděly jiné oči než naše, stáhla jsem mu džíny a krátké spodky, obé znečištěné. Nebylo neobvyklé, že se lidé ve chvíli smrti pomočí a pokálejí, tělo tak bezprostředně reaguje na děs.

„Nezahrával si čirou náhodou s drogama?” otázal se Marino.

„Nemám důvod si něco takového myslet,” odpověděla jsem. „Ale nevím.”

„Nezdálo si ti například, že si žije nad poměry? Vzhledem k tomu, kolik vydělával?”

„Vydělával nějakých dvacet jedna tisíc dolarů ročně. Nevím, jestli si žil nad poměry. Bydlel jako svobodný sám.”

Tělesná teplota činila 34,5 stupně, položila jsem teploměr na brašnu, abych zjistila teplotu okolního vzduchu. Pohnula jsem pažemi a nohama, posmrtná ztuhlost se začínala zmocňovat jen malých svalů na prstech a kolem očí. Dannyho tělo bylo stále teplé a pružné, jako by žil, když jsem se k němu sklonila, ucítila jsem jeho kolínskou a věděla jsem, že na tuhle vůni nezapomenu. Podsunula jsem pod něho plachtu a převrátila tělo na záda, prohlížela jsem další rány, které stále krvácely.

„V kolik hodin jste dostali zprávu?” zeptala jsem se Marina, který se pomalu sunul k tunelu a baterkou ohledával divokou spleť keřů a popínavého vína.

„Člověk ze sousedství zaslechl střelbu z těchhle míst a v devatenáct nula pět zavolal na tísňovou linku 911. Do patnácti minut jsme našli tvůj auťák i jeho. Takže zhruba před dvěma hodinami. Odpovídá to tvým zjištěním?”

„Skoro mrzne. Byl oblečený do zimy a jeho teplota klesla o dva a půl stupně. Ano, to souhlasí. Podej mi prosím ty sáčky. Víš, co se stalo s jeho kamarádem, který měl přivézt Lucyina suburbana?”

Přetáhla jsem mu hnědé papírové sáčky přes ruce a zajistila je na zápěstích gumičkami, abych uchránila drobné stopy jako zbytky střelného prachu, vlákna nebo tkáň pod nehty pro případ, že se svým vrahem bojoval. Ale nepředpokládala jsem to. Ať se dělo cokoli, podle

mého soudu Danny udělal přesně to, co se od něho žádalo.

„Pořád ještě nevíme, kdo je ten jeho kamarád,” informoval mě Marino. „Pošlu hlídku k tobě do úřadu, aby to zjistila.”

„Dobrý nápad. Kamarád s tím taky mohl mít něco společného.”

„Tady jedno sto,” řekl Marino do vysílačky, zatímco jsem pokračovala ve fotografování.

„Jedno sto, slyším,” ohlásil se dispečer.

„Desetpět pro jakýkoli hlídkový vůz, který se pohybuje v blízkosti státního úřadu soudního lékařství na Čtrnácté ulici a Franklin Street.”

Danny byl zastřelen zezadu, z těsné blízkosti, neli kontaktně. Chtěla jsem se Marina zeptat na nábojnice, když jsem zaslechla hluk, který dobře znám.

„Ach, ne,” zasténala jsem, když řehtavý zvuk zesílil. „Ať se nepřibližují, Pete!”

Ale bylo pozdě, vzhlédli jsme a nad nás se právě snesl vrtulník a začal kroužit. Reflektor pročesával ustí tunelu a studenou tvrdou zemi, na níž jsem klečela, mozek a krev na rukou. Zastínila jsem si oči před oslepující září, kolem zavířilo listí a odpadky, holé stromy se rozkymácely. Neslyšela jsem, co Marino řval, jen jsem viděla, že zuřivě mává baterkou proti nebi, já jsem se snažila co nejlépe zakrýt mrtvolu vlastním tělem.

Přetáhla jsem Dannymu před hlavu plastový pytel a zahalila ho plachtou, zatímco zpravodajský štáb Channel 7 ničil z ignorance nebo cynismu, možná z obého, místo činu. Dveře vrtulníku se otevřely, kameraman se vyklonil do noci a světlo mě vyhmátlo pro zprávy ve třiadvacet hodin. Nato listy rotorů zabouřily k ústupu.

„Zasraný parchanti !” fičel Marino a hrozil za nimi pěstí. „Rozstřílet vám prdele je málo!” 9 Dispečer k nám nasměroval záchranku a já jsem zatáhla zip na transportním vaku s tělem. Když jsem vstala, pocítila jsem slabost. Na pár oka

mžiků jsem znehybněla, tvář mi trnula zimou, nic jsem neviděla.

„Záchranáři ho můžou odnést,” řekla jsem Marinovi. „Zažene někdo ty supy s televizními kamerami?”

Jasná světla se vznášela v temné ulici jako satelity, čekali, až se objevíme. Pohlédl ke mně, oba jsme věděli, že s reportéry nic nepořídíme, ani s tím, co o nás natočí. Pokud se nám doslova nepletou pod nohama, mohou si dělat, co libo, zvlášť když létají ve vrtulnících, které nemůžeme zaplašit nebo zadržet.

„Odvezeš si ho sama?” zeptal se Marino.

„Ne. Záchranáři už dorazili. Ale bude třeba, aby jim s ním někdo pomohl nahoru. Povolej je.”

Marino mluvil do vysílačky, naše baterky dál olizovaly odpadky, spadané listí a díry piné bahnité vody.

„Nechám tu pár lidí, aby prošťárali okolí,” informoval mě poté Marino. „Jestli pachatel neposbíral nábojnice, musí se tu někde povalovat.” Pohlédl do kopce. „Potíž je v tom, že mohly odletět daleko a ten zatracený vrtulník všechno rozprášil kdovíkam.”

Za několik minut sestoupili záchranáři dolů s nosítky, pod nohama jim praštělo rozbité sklo a ‘řinčel kov. Čekali jsme, až naloží tělo, prozkoumala jsem půdu pod ním. Zadívala jsem se k černému ústí tunelu, kdysi vyhloubenému v příliš sypkém svahu, takže se po čase propadl, vydala jsem se k němu a zastavila se na okraji. Světlo baterky odhalilo uvnitř o kus dál zaslepující, kdysi nabílenou cihlovou zeď. Rezivějící hřeby čouhaly ze

shnilých pražců pokrytých blátem, lidé sem naházeli staré pneumatiky a láhve.

„Tady nic není, Kay.” Marino dokráčel v mých šlépějích. „Kruci!” Uklouzl a málem upadl. „Už jsme to tu prohledali.”

„Tudy by rozhodně nemohl uniknout,” konstatovala jsem a kužel světla klouzal po klenbě a rozbujelém uschlém býlí. „Ani by se tu nikdo neschoval. Málokdo ovšem ví, jak to tu vlastně vypadá.”

„Pojď,” vyzval mě Marino tiše a pevně mě uchopil za paži.

„Tenhle kout si pachatel nevybral náhodou. Ani z místních až sem prakticky nikdo nechodí.” Svítila jsem kolem dokola. „Pachatel byl ovšem znalec prostředí.”

Voda odkapávala z ostění. „Není tu bezpečno, Kay.”

„Pochybuju, že to tady Danny znal. Místo úmyslně a chladnokrevně zvolil pachatel.” Můj hlas se odrážel ozvěnou od starého tmavého vyzdění.

Marino mi stiskl paži, neprotestovala jsem. „Udělala jsi na místě činu, co jsi mohla. Pojďme.”

Bláto pohlcovalo moje kozačky a přelévalo se přes okraj jeho černých vojenských šněrovacích bot, brodili jsme se nocí po zaneřáděném železničním svršku. Lezli jsme do kopce mezi odpadky, opatrně našlapovati vedle krvavé stopy, kterou zanechalo Dannyho tělo, když se kutálelo dolů jako staré harampádí. Prudký vítr způsobený rotory vrtulníku všechno zpřevracel, jednoho dne toho může využít nápaditý obhájce. Odvrátila jsem obličej od reflektorů na kamerách a fotoblesků. Vyškrábali jsme se s Marinem nahoru kousek stranou a s nikým jsme nepromluvili.

„Ráda bych viděla svoje auto,” řekla jsem, když se rozsvítila doutnavka na jeho vysílačce.

„Jedno sto,” ohlásil se a přiblížil si ji blíž k ústům. „Mluvte, sto sedmnáct,” vyzval dispečer kohosi.

„Zkontroloval jsem parkoviště před i zá budovou, kapitáne,” hlásil strážník s osobním kódem 117 Marinovi. „Po popsaném vozidle není ani vidu ani slechu.”

„Desetčtyři.” Marino nechal poklesnout vysílačku a tvářil se znepokojeně. „Lucyin suburban neparkuje u tvého úřadu. Tohle nechápu. Nic tady nedává smysl.”

Zamířili jsme k Libby Hill Parku po svých, protože to nebylo daleko a chtěli jsme si promluvit.

„Podle mě Danny možná někoho svezl,” řekl Marino a zapálil si cigaretu. „Dost bych dal na to, že v tom jsou drogy.”

„To by si za volantem mého auta nedovolil,” namítla jsem a hned si uvědomila svou naivitu. „Nikoho by nes vezl.”

Marino se ke mně obrátil. „Aleale, to přece nemůžeš vědět.”

„Nezavdal příčinu k tornu, abych ho považovala za nezodpovědného, zapleteného do drog a podobně.”

„Podle mě si evidentně občas dopřál výlet za hranice všedního života.”

„O ničem takovém nevím.” Nechtělo se mi dál pokračovat v debatě.

„Radši se přeptej, kdovíproč ses tu málem koupala v jeho krvi.”

„V tomhle směru jsem vždycky opatrná, ať vyšetřuju kohokoli.”

„Upozorňuju jen na to, že i lidi, které člověk zná, mnohdy zklamou,” vedl dál svou, pod námi zářilo velkoměsto. „A lidi, co znáš jen napůl, se někdy ukážou horší než úpině neznámí. Věřila jsi Dannymu, protože jsi ho měla ráda a myslela sis, že odvádí dobrou práci. Ale třeba potají jel v něčem, co by ses nedověděla.”

Neodpověděla jsem. Mělo to logiku.

„Byl to příjemný mládenec, hezký mladý muž. Najednou se mu naskytla možnost řídit bezvadný auto.

Přinejmenším ho mohla zlákat příležitost, a než auto vrátí šéfce, chtěl si vyhodit z kopýtka. V horším případě to spojil s fetem.”

Spíš jsem se klonila k tomu, že se Danny mohl stát obětí pokusu o krádež vozidla, podotkla jsem, že tahle trestná činnost kvete v centru i v téhle části města.

„Možná,” připustil Marino, právě když jsem spatřila své auto. „Jenže tvůj bourák je pořád tady. Proč by pachatel odvlekl řidiče z ulice, zastřelil ho a pak se na auťák vykašlal? Proč s ním neujel? Asi by stálo za úvahu, jestli vražda neměla homosexuální pozadí. Nenapadlo tě to?”

Dorazili jsme k mému mercedesu, novináři se na nás slétli, fotografovali a kladli další a další otázky, jako by šlo o zločin desetiletí. Nevšímali jsme si jich, přešli k otevřeným dveřím na straně řidiče a nahlédli do interiéru mého Mercedesu 5230. Prohlédla jsem loketní opěrky, popelníky, přístrojovou desku, kožené čalounění, ale neshledala jsem nic nepatřičného. Neviděla jsem žádné známky rvačky, jen kobereček na místě spolujezdce byl zašpiněný. Všimla jsem si nevýrazných otisků podrážek.

„Našli jste auto takhle? Dveře byly otevřené?” vyptávala jsem se.

„Dveře jsme otevřeli. Nebyly zamčené,” odpověděl Marino.

„Vlezl někdo dovnitř?”

„Ne.”

„Tohle tu nebylo.” Ukázala jsem na kobereček. „Co?”

„Vidíš ty otisky bot a hlínu’?” pronesla jsem tiše, aby to nezaslechli novináři. „Na sedadle spolujezdce neměl nikdo sedčt. A to jak když řídil Danny, tak ani předtím v servisu ve Virginia Beach.”

„A co Lucy?”

„Ne. Už dlouho se mnou nejela. Vlastně si nevzpomínám, že bych od posledního čištění někoho vezla.”

„Neboj se, dokonale auto prohlídneme a vyluxujeme.” Uhnul očima a váhavě dodal. „Musíme ovšem vůz zadržet.”

„Chápu,” hlesla jsem a vydali jsme se zpátky ulicí nad tunelem k místu, kde jsme parkovali.

„Zajímalo by mě, jestli se Danny vyznal v Richmondu,” podotkl Marino.

„Pobýval služebně u mě v uřadu,” odpověděla jsem a nějak to na mne dolehlo. „Vlastně u nás po přijetí absolvoval týdenní stáž. Nevím přesně, kde se ubytoval, ale myslím, že v Comfort Inn na Broad Street.”

Chvíli jsme šli mlčky, dodala jsem: „Určitě se vyznal v okolí uřadu.”

„Hm, to znamená i tady, protože k tobě to odtud není zas tak daleko, nějakých patnáct křižovatek.”

Něco mě napadlo. „Co když se tu zvečera zastavil, aby něco snědl, než se vydá na zpáteční cestu autobusem? Nemohlo ho sem zavést něco upině pozemského?”

Naše auta parkovala poblíž několika hlídkových vozů a skříňového náklaďáku výjezdové identifikační skupiny, novináři se stáhli. Odemkla jsem márničního kombíka a nastoupila. Marino postával s rukama v kapsách a podezřívavě mě sledoval, dobře mé znal.

„Dneska ho asi nebudeš pitvat, viď?”

„Ne.” Nebylo to nutné a neměla jsem to v umyslu. „Ale domů se ti taky nechce, hádám.”

„Čeká nás fůra práce,” řekla jsem. „Čím déle budeme otálet, tím víc ztratíme.”

„Kde to chceš oťuknout?” otázal se, dobře věděl, jaké to je, když zavraždí někoho, s kým člověk pracoval.

„Je tu řada podniků, kde se dá něco sníst. Například Millie’s.”

„Kdepak. Tam je draho. To samý v Patrick Henry’s

a ve většině fajnových zapadáků ve S lip a S hockhoe Bottom. Tvrdila jsi, že Danny zase tolik nevydělával, pokud ovšem nepřišel k prachům jinak.”

„Předpokládejme, že neměl žádné vedlejší příjmy. A taky že se zastavil někde přímo na cestě k mému úřadu, to znamená na Broad Street.”

„Poe se sice nenalézá přímo na Broad Street, ale je to blizoučko k Libby Hill Parku. A samozřejmě do očí bije Hill Cafe,” řekl.

„To jsou dobré tipy,” souhlasila jsem.

Když jsme vstoupili k Poeovi, provozní právě oznamoval zavírací hodinu. Čekali jsme dost dlouho na to, abychom se dověděli, že tam povečeřelo jen pár hostů a nikdo z nich nepřipomínal Dannyho. Vrátili jsme se k autům a pokračovali východním směrem po Broad Street do Hill Cafe ve Dvacáté osmé ulici, píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že restaurace byla jen jeden blok od místa, kde se našel můj mercedes.

Proslula Bloody Mary a specialitami na kajenském pepři, po řadu let byla oblíbeným lokálem policistů. I já jsem ji několikrát navštívila, většinou s Marinem. Byla to spíš taková domácká hospoda, i v tuto hodinu se u stolu těžko hledalo místo, vzduch zhoustl kouřem, televizor hlučně vyhrával, ESPN uváděla klipy Howieho Longa. Daigo myla za pultem sklenice, a když spatřila Marina, zazubila se na něho.

„Co tu děláte tak pozdě?” zeptala se, jako bychom sem nikdy v takovou hodinu nezavítali. „Kde jste byli, když se tu děly věci?”

„Jak to zvečera vypadalo v podniku, kde se dělají nejlepší sendviče s pečínkou ve městě?” Marino se k Daigo naklonil, aby nikdo neslyšel, nač se ptá.

Daigo, štíhlá žena černé pleti, si mě prohlížela, jako by mě už někde viděla, ale nedovedla si mě zařadit. „Slétla se sem masa lidí,” odpověděla. „Myslela jsem, že pad nu. Čím vám a vaší přítelkyni posloužím, kapitáne?” „Ještě uvidíme,” řekl Marino. „Nepoznáváte paní doktorku?”

Zamračila se a oči jí zajiskřily poznáním. „Ovšem, už jsem vás tu viděla. S ním. Vzali jste se konečně vy dva?” Zahýkala smíchy, jako by v životě neplácla nic trefnějšího.

„Poslyšte, Daigo, zajímá nás, jestli tu dneska večer nebyl jeden mládenec. Muž bílé pleti, šlachovitý, dlouhé tmavé vlasy, vyložený fešák. Měl na sobě koženou bundu, džíny, svetr, tenisky a červenou výztuhu na koleně. Věk dvacet pět let, přijel novým černým mercedesem s několika anténami na střeše.”

Mhouřila oči, chmuřila se, utěrka se jí plandala v ruce, zatímco Marino do ní dál hučel. Usoudila jsem, že policie se jí v minulosti vyptávala mnohokrát na choulostivé věci a podle našpulení ust se zdálo, že nechová sympatie k cynickým zlým lidem, kteří bezcitně ničí životy slušných občanů.

„A, vím přesně, koho myslíte,” vyhrkla.

Její slova na nás zapůsobila jako výstřel z pistole. Získala si veškerou naši pozornost, oba jsme strnuli.

„Přišel někdy kolem pátý hodiny, poměrně brzy,” řekla. „Tou dobou tu byli jako vždycky hlavně pivaři. Ale na večeři jen tu a tam někdo. Sedl si tamhle.”

Ukázala k nyní neobsazenému stolu pod pavučinovitě se prostírající rostlinou v pozadí, kde se na bílé zdi skvěl barvami hýřící obraz kohouta. Mé oči utkvěly na stole, u něhož Danny kvůli mně v hlavním městě naposledy pojedl, a v duchu jsem si ho vybavila. Nejdřív živého a vstřícného, s hřejivým usměvem a lesknoucími se dlouhými vlasy, potom zkrvaveného a zabláceného ve tmě na svahu piném odpadků. Píchlo mě na prsou, na okamžik jsem pohlédla stranou. Musela jsem očím nabídnout něco jiného.

Když jsem se trochu vzpamatovala, otočila jsem se k Daigo a řekla: „Pracoval u mě na soudním lékařství. Jmenoval se Danny Webster.”

Dlouho na mne civěla, bezezbytku pochopila význam mých slov. „Ach ne,” zavzdychala tiše. „Tak to byl on. Ježíšku na křížku, já tomu nemůžu věřit. Bylo to v televizních zprávách, lidi o tom tady od večera mluví, protože se to stalo prakticky za rohem.”

„Ano,” přisvědčila jsem.

Prosebně se zadívala na Marina. „Byl to ještě kluk. Přišel sem bez zlýho úmyslu, nikomu nic neudělal, snědl jen svůj námořnický sendvič a nato ho někdo zabil!” Pobouřeně utírala pult. „Kolem nás bují ničemnost. Přerůstá nám přes hlavu. Ničí mě to, rozumíte? Někdo zabije člověka jakoby nic.”

Několik večeřících hostů zaslechlo útržky našeho rozhovoru, ale věnovali se jídlu a nepokukovali po nás. Marino měl na sobě uniformu, ztělesňoval pro ně vysokou šarži, lidé v jeho přítomnosti přemýšleli nad vlastními hříšky. Počkali jsme, až Daigo zaplaší splín, našli jsme si stůl v nejpoklidnějším koutě. Daigo přivolala pokývnutím servírku.

„Co si dáte, zlatíčko?” zeptala se mě Daigo.

Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení, objednala jsem si bylinkový čaj, ale tím se zdaleka nespokojila.

„Nechte to na mě. Přines tady šéfce misku chlebovýho nákypu s omáčkou Jack Daniel’s, nebojte se, whisky se vyvařila,” řekla tónem dietní sestry. „A šálek silné kávy. Kapitáne?” Pohlédla na Marina. „Jako obvykle, zlatíčko? To se rozumí.” Nečekala na odpověď. „Takže sendvič se středně propečeným stejkem, osmahlou cibulku a navíc porci pomfritků. K tomu francouzský dresink, kečup, hořčici, majonézu. Bez moučníku. Takového muže musíme udržet při životě.”

„Smím?” Marino vytáhl cigaretu, jako by potřebo

val dopinit své menu o něco, co ho dneska zabije.

Daigo si taky zapálila cigaretu a pověděla nám, co si pamatovala, získali jsme veškeré dostupné informace, neboť Hill Cafe patřilo k podnikům, kde si všímají hostů odjinud. Danny se zdržel necelou hodinu. Přišel i odešel sám a ani se nezdálo, že by někoho očekával. Vypadalo to, že spěchá, protože se často díval na hodinky, objednal si námořnický sendvič s pomfrity a pepsikolu. Dannyho Webstera stálo jeho poslední jídlo pět dolarů a dvacet sedm centů. Obsluhovala ho servírka Cissy, dal jí dolar spropitného.

„A neviděli jste, že by se tu ometala nějaká podezřelá osoba? I během dne?” vyptával se Marino.

Daigo zavrtěla hlavou. „Ne, kapitáne. To ale neznamená, že se tu na ulici nepoflakoval nějaký lump. Venku na ně narazíte. A nemusíte chodit daleko. Já jsem si ale nikoho nevšimla. Ani nikdo z hostů si nestěžoval, že by v okolí někdo takovej opruzoval.”

„Potřebujeme vyslechnout co nejvíc vašich hostů,” řekl Marino. „Třeba si někdo všiml, že se něco děje kolem auta, zatímco Danny seděl tady.”

„Máme pokladní stvrzenky.” Prohrábla si vlasy, ale jen si je rozčepýřila. „Většinu lidí, co sem chodí, známe.”

Chystali jsme se k odchodu, nicméně jsem se ještě potřebovala zeptat na jeden detail. „Vzal si s sebou něco na cestu, Daigo?”

Zjevně jsem ji uvedla do rozpaků, vstala od stolu. „Musím se zeptat.”

Marino zamáčkl druhou cigaretu, ve tváři zrudl. „Je ti dobře?” zeptala jsem se.

Otřel si obličej ubrouskem. „Je tu sakramentsky horko.”

„Odnesl si pomfrity,” oznámila Daigo, když se vrátila. „Podle Cissy snědl sendvič a zelný salát, ale zabalil

si skoro všechny pomfrity. A u pokladny si pak koupil velký balíček žvýkaček.”

„Jakých’?” zeptala jsem se.

„Dentyne, prý si tím je jistá.”

Když jsme s Marinem vyšli ven, rozepnul si límeček bílé košile, která patřila k uniformě, a trhnutím si povolil kravatu. „Kruci, někdy si vyčítám, že jsem odešel z oddělení vražd,” ulevil si, neboť když velel detektivům, nosil civil. „Kašlu na to, kdo mě uvidí,” zabručel. „Jeden by chcípnut”

„Pověz mi, až se ta chvíle přiblíží.”

„Neboj se, ještě nejsem zrale] pro tvůj pitevní stůl. Jen jsem se přežral.”

„To je pravda. A taky jsi moc kouřil. Právě tohle připravuje lidi pro moje stoly, čert aby to vzal. Na smrt nikdo nepomyslí. Mám dost zbytečného umírání.”

Došli jsme k erárnímu kombíku, soustředěně mě zkoumal, pátral, jestli před ním něco neskrývám. „Jsi v pořádku?”

„Co myslíš? Danny byl můj zaměstnanec.” Když jsem zašátrala po klíčích, ruka se mi třásla. „Byl to sympatický a slušný chlapec. Vždycky se snažil jednat správně. Přivezl mi auto z Virginia Beach, protože jsem ho o to požádala, a teď mu chybí zátylek. Jak myslíš, že mi je?”

„Myslím, že se z toho obviňuješ.”

„Možná právem.”

Stáli jsme ve tmě a měřili se navzájem očima.

„Neblázni,” řekl. „Provinil se gauner, který stiskl spoušť. Nemáš s tím vůbec nic společnýho. Ale na tvým místě bych se cítil stejně.”

„Proboha!” náhle jsem vydechla.

„Co je?” Vyplašil se a rychle se rozhlédl v domnění, že mě něco vystrašilo. „Jeho balíček s jídlem. Co se s ním stalo? V mercedesu nebyl. Nevšimla jsem si, že by tam vůbec něco bylo. Ani obal od žvýkaček.”

„Sakra, to je fakt. Nezahlíd jsem nic ani na ulici u tvýho meďoura. U těla oběti, na místě činu, nikde nic.”

Jedno místo ale nikdo neprozkoumal, a sice právě to, kde jsme stáli, ulici poblíž restaurace. A tak jsme s Marinem znovu vytáhli baterky a zahájili pátrání. Postupováli jsme Broad Street, a když jsme odbočili do Dvacáté osmé ulice, našli jsme u obrubníku malý bílý sáček, načež se v čísi zahradě divoce rozštěkal pes. Podle sáčku jsme usoudili, že Danny zaparkoval můj vůz co nejblíž restauraci, kde domy a stromy vrhaly temné stíny a veřejné osvětlení bylo chabé.

„Nemáš v kabelce nějakou tužku nebo propisku?” Marino přidřepl k předpokládaným zbytkům Dannyho večeře.

Objevila jsem jednu propisku a hřeben s dlouhou rukojetí. Těmito jednoduchými nástroji otevřel sáček a prohlížel obsah. Uvnitř byly studené pomfrity v alobalu a balíček žvýkací gumy Dentyne. Pohled na to námi otřásl, dokládal skličující příběh. Danny se střetl s pachatelem, když zamířil z restaurace k mému autu. Někdo se patrně vynořil ze stínu a vytáhl zbraň, právě když Danny odemykal dveře. Vypadalo to, že ho pachatel donutil dojet o ulici dál a odtud odvedl na zalesněný svah, kde na Dannyho čekala smrt.

„Kéž by ten zatracenej pes zavřel tlamu,” řekl Marino a vstal. „Počkej tady. Hned jsem zpátky.”

Přešel ulici ke svému autu a otevřel kufr. Když se vrátil, nesl velký hnědý papírový pytel, který policie používá na uložení rozměrnějších důkazů. Pomohla jsem mu ho otevřít a on pomocí hřebenu a tužky vmanévroval sáček se zbytky Dannyho večeře dovnitř.

„Měl bych to odevzdat na noc do úschovy, ale neradi přijímají potraviny. Kromě toho nemají ledničku.” Když pytel uzavíral, papír zapraskal.

Naše šouravé kroky se rozléhaly ulicí.

„Je to studenější, než kdyby to člověk vytáhl z ledničky,” pokračoval Marino. „Jestli z toho sejmeme nějaké otisky prstů, budou nejspíš patřit jemu. Přesto požádám laboratoř, aby to omrkli.”

Zamkl pytel do kufru, kde mnohokrát přechovával důkazy. Marinova nechuť k důslednému respektování policejních předpisů se neslučovala s jeho postavením.

Rozhlížela jsem se temnou ulicí lemovanou auty. „Ať se stalo cokoli, začalo to tady,” pronesla jsem.

Marino mlčel a taky se soustředěně rozhlížel. Pak se zeptal: „Myslíš, že si pachatel vyhlídl tvýho meďoura? Že to byl motiv?”

„Nevím.”

„Třeba šlo o loupež. Díky autu vypadal Danny prachatější, než byl.”

Znovu se mě zmocnil pocit viny.

„Pořád si myslím, že někoho svezl, třeba vzal stopaře,” uvažoval Marino.

„Asi by bylo snesitelnější, kdyby jel v něčem nekalém,” řekla jsem. „Bylo by to pro nás snazší, protože bychom si mohli namlouvat, že si vlastní smrt zavinil zčásti sám.”

Marino na mne pohlédl. „Jeď domů a vyspi se. Mám tě doprovodit?”

„Děkuju. Není třeba.”

Ale nedařilo se mi. Cesta byla delší, jednou jsem špatně odbočila, ať jsem sáhla na cokoli, připadala jsem si nešikovná. I stáhnout okno a odpočítat u závory drobné pro výběrčího mýtného mi činilo potíže. Když jsem posléze vyhodila stvrzenku, minula jsem koš na odpadky, někdo za mnou zatroubil a já jsem sebou trhla. Byla jsem vyvedena z míry, nebylo nic, čím bych se uklidnila, ani whisky by nestačila. K bráně do střeženého obytného areálu jsem dorazila skoro v jednu hodinu po půlnoci, dovnitř mě pustil zachmuřený hlídač, který se nejspíš dověděl o vraždě ze zpravodajství a tušil, odkud jedu. Když jsem se doploužila ke svému domu, ohromeně jsem zírala na Lucyin suburban zaparkovaný na příjezdové cestě.

Lucy byla vzhůru a zjevně pookřála, vyvalovala se na pohovce v obývacím pokoji. V krbu plápolal oheň, přes nohy si přehodila přikrývku, v televizi bujaře exceloval Robin Williams.

„Co se seběhlo?” Usedla jsem do křesla. „Jak se sem dostalo tvoje auto?”

Měla na očích brýle a četla jakousi příručku vydanou FBI. „Přijala jsem telefonát přesměrovaný z tvého úřadu,” rozhovořila se. „Ten chlapík, co sem vezl můj auťák, přijel k budově soudního lékařství v centru, ale neobjevil se tam ten tvůj zaměstnanec. Jak se jmenoval, Danny? Takže ti z mého auta brnknul a telefon zazvonil tady. Vysvětlila jsem mu, jak se sem dostane, a čekala jsem u brány.”

„A dál?” naléhala jsem. „Ani nevím, jak se ten člověk jmenuje. Údajně to měl být Dannyho známý. Danny řídil moje auto. Bylo domluveno, že zaparkují obě auta za úřadem.” Zarazila jsem se a zrozpačitěla. „Ty nemáš vůbec ponětí, co se stalo, Lucy? Víš, proč jsem přijela domů tak pozdě?”

Sáhla po dálkovém ovládáni a vypnula televizor. „Vím jen tolik, že tě povolali k případu. To jsi mi řekla, než jsi odjela.”

Zasvětila jsem ji. Pověděla jsem jí, kdo byl Danny a že nežije, taky o autě. Všechno jsem jí podrobně vylíčila.

„Netušíš, kdo byl ten člověk, co ti přivezl auto, Lucy?”

„Nevím.” Posadila se. „Nějaký Hispánec, křestním jménem Rick. Kluk s náušnicí, nakrátko ostříhaný, vy

padal tak na dvaadvacet třiadvacet let. Byl hrozně slušný a milý.”

„Kde je teď? Zůstalo u toho, že jsi od něj jen převzala auto?”

„Ne. Odvezla jsem ho na autobusové nádraží, George mi vysvětlil kam.”

„George?”

„Hlídač, co v tu dobu sloužil u brány. Těsně před devátou.”

„Rick se tedy vrátil do Norfolku.”

„Nevím, co dělal potom,” řekla Lucy. „Když jsem ho vezla, tvrdil, že se Danny určitě objeví. Pravděpodobně doteď o ničem neví.”

„Panebože. Doufejme, že ne, leda by se to dověděl ze zpravodajství. Doufejme, že nebyl tam co já.”

Zhrozila jsem se pomyšlení na to, že Lucy jela sama autem s neznámým mužem, vyvstala mi před očima Dannyho hlava. Vybavilo se mi, jak jsem přes zkrvavené, kluzké rukavice ucítila roztříštěnou kost.

„Považuješ Ricka za podezřelého?” zeptala se Lucy překvapeně.

„Momentálně jako každého jiného.”

Chopila jsem se telefonu. Marino taky právě dorazil domů, ale než jsem stačila cokoli říct, přerušil mě.

„Našli jsme nábojnici.”

„Výborně,” vydechla jsem ulevou. „Kde?”

„Když se podíváš z ulice dolů směrem k tunelu, tak v hustém podrostu asi tři metry vpravo od pěšiny, kde začínaly stopy krve.”

„Zbraň měla pravostranný vyhazovač,” konstatovala jsem.

,Určitě, leda by Danny a jeho vrah sestupovali pozpátku a v obráceným pořadí. Ten grázl to myslel víc než vážně. Střílel zbraní ráže jedenáct čtyřicet tři a municí Winchester.”

„Pak ho usmrtil se zárukou,” přisvědčila jsem.

„Přesně tak. Někdo chtěl mít jistotu, že zemře.”

„Pete, Lucy se večer setkala s Dannyho kamarádem.” „S tím, co přivezl její auto?”

„Ano.” Vypověděla jsem mu, co jsem zjistila.

„Aspoň něco z toho vyplývá,” řekl Marino. „Ti dva se cestou rozdělili, ale Danny se tím nijak neznepokojoval, protože klidně dal kamarádovi adresu a telefonní číslo.”

„Dá se zjistit, kdo je Rick, dřív než zmizí? Nemůžou ho zadržet, až bude vystupovat z autobusu?” ptala jsem se.

„Brnknu kolegům v Norfolku. Stejně mě to nemine, protože někdo musí navštívit Dannyho rodiče a vyrozumět je, snad se to proboha už nedověděli z médií.”

„Jeho rodiče žijí v Chesapeaku,” sdělila jsem mu nepříliš příznivou zprávu, uvědomila jsem si, že s nimi budu muset promluvit i já.

„Do prdele!” ulevil si Marino.

„S detektivem Rochem o ničem nemluv a hlavně ať se nepřibližuje k Dannyho rodičům.”

„Nech to na mě. A ty se urychleně spoj s doktorem Mantem.”

Vyťukala jsem ihned číslo bytu jeho matky v Londýně, ale nikdo telefon nezvedl, zanechala jsem tedy naléhavý vzkaz. Čekala mě řada telefonických hovorů, ale zmáhala mě unava. Sedla jsem si k Lucy na pohovku.

„Jak se tu dařilo tohě?” zeptala jsem se.

„Probírala jsem se katechismem, ale k biřmování jsem ještě nedozrála.”

„Doufám, že se tak jednou stane.”

„Bolí mě hlava a nechce to povolit.”

„Zasloužíš si to.”

„Máš pinou pravdu.” Třela si spánky.

„Proč to děláš po všem, co jsi kvůli tornu podstoupila?” neodpustila jsem si otázku.

„Nikdy si to neumím vysvětlit. Možná proto, že se musím pořád držet hodně zkrátka. Ostatně jako většina agentů. Makáme na doraz, až se z nás kouří. A v pátek večer se utrhneme ze řetězu.”

„Tentokrát ses aspoň utrhla v bezpečí.”

„Přestala ty ses vůbec někdy ovládat?” Hleděla mi zpříma do očí. „Nikdy jsem tě takovou neviděla.”

„Nechtěla jsem, abys to viděla,” přiznala jsem. „Dost sis v tomhle směru užila se svojí matkou, potřebovala jsi najít v někom oporu.”

„Neodpověděla jsi na moji otázku.” Vzdorovala mému pohledu.

„Na jakou? Jestli jsem se někdy opila?”

Přikývla.

„To není nic, čím se člověk může pyšnit, a já jdu spát.” Vstala jsem

„Víc než jednou?”

Vykročila jsem a její hlas mě následoval. Zastavila jsem se ve dveřích a ohlédla se. „Lucy, ve svém dlouhém a klopotném životě jsem udělala lecjakou hloupost. A proto jsem tě nikdy nesoudila za nic z toho, co jsi udělala ty. Jen jsem se o tebe obávala, když jsi podle mého soudu sklouzávala na šikmou plochu.” Vyjadřovala jsem se zdrženlivě.

„Strachuješ se o mě teď?”

Usmála jsem se. „Budu se o tebe strachovat po zbytek života.”

Odebrala jsem se do ložnice a zavřela za sebou dveře. Položila jsem na noční stolek browning a vzala si benadryl, jinak bych na těch pár hodin, které mi zbývaly, neusnula. Když jsem za svítání procitla, stále jsem seděla na posteli, lampa svítila, na klíně mi spočívalo poslední číslo časopisu Journal of the American Bar

Association. Vstala jsem a vyšla do chodby, ke svému překvapení jsem zjistila, že dveře od Lucyiny ložnice jsou otevřené a postel neustlaná. Neseděla na pohovce v obývacím pokoji, pospíšila jsem tedy do jídelny v přední části domu. Vyhlédla jsem oknem a spatřila jinovatkou pokrytý trávník a prázdnou příjezdovou cestu, suburban očividně dávno odjel.

„Lucy,” procedila jsem skrze zuby, jako by mě mohla slyšet.

„Zpropadená Lucy…”

Zpozdila jsem se na pracovní poradu

o deset minut, což se nestávalo, ale nikdo

to nekomentoval a zdálo se, že to nikomu nevadí. Vzduch ztěžkl vraždou Dannyho Webstera, tragédie jako by náhle mohla pohltit nás všechny. Mí ohromení spolupracovníci se pohybovali jako zpomalený film, nikomu to moc nemyslelo. Po všech těch letech mi Rose přinesla kávu a zapomněla, že piji černou.

Zasedací místnost, nedávno nově zařízená, se sytě modrým kobercem, rozměrným podlouhlým stolem a tmavým obložením stěn působila příjemným dojmem. Ale anatomické modely na stolcích a lidská kostra v ochranném plastovém rubáši připomínaly drsnou realitu, jež se tu projednávala. Pochopitelně tu nebyla okna a umění reprezentovaly portréty předchozích hlavních soudních lékařů státu Virginie, výhradně mužů, kteří na nás přísně hleděli ze stěn.

Naproti mému administrátorovi a jeho zástupci seděl šéf toxikologického oddělení kriminologické laboratoře, která sídlí v horních patrech budovy. Fielding po mé levici vyjídal plastovou lžičkou z vaničky dietní

jogurt, vedle něho zaujala místo nová kolegyně, má: druhá zástupkyně.

„Všichni víte, co strašlivého potkalo Dannyho Webstera,” pronesla jsem zasmušile v čele stolu. „Jeho nesmyslná smrt zajisté hluboce zasáhla každého z nás.”

Přihlásila se nová zástupkyně. „Je u případu něco nového, paní doktorko?”

„V danou chvíli víme následující,” řekla jsem a shrnula známá fakta. „V noci na místě činu jsem zjistila nejméně jednu střelnou ránu v zátylku oběti,” uzavřela jsem.

„A co nábojnice?” zeptal se Fielding.

„Policie našla jednu v porostu nedaleko ulice.”

„Pachatel ho tedy zastřelil v Sugar Bottom, v autě nebo poblíž něj.”

„Nevypadá to, že by byl zastřelen uvnitř nebo v bezprostřední blízkosti auta,” řekla jsem.

„Komu to auto patří?” otázala se zástupkyně, která vystudovala medicínu ve zralejším věku a vyznačovala se až příliš vážnou povahou.

„Mně. Byl to můj mercedes.”

Zástupkyni to dokonale zmátlo, převyprávěla jsem tudíž bodový scénář. Nato vyrukovala se závažnou hypotézou. „Neměla jste být obětí vy?”

„Ježíšikriste!” Fielding podrážděně odložil vaničku s jogurtem. „Něco takového ani nevyslovujte!”

„Skutečnost není vždycky příjemná,” pravila zástupkyně, nesmírně chytrá a stejně tak suchopárná. „Podotýkám jen, že pokud auto doktorky Scarpettové parkovalo před restaurací, kterou předtím několikrát navštívila, někdo na ni možná čekal a situace ho zaskočila. Nebo někdo sledoval auto a nevěděl, že nesedí za volantem, když Danny jel sem, byla už tma.”

„Přejděme k ostatním dnešním případům,” řekla jsem a usrkla kávu, kterou Rose ochutila umělým sladidlem a nízkotučnou smetanou.

Fielding před sebou rozložil složku s dokumenty o nových případech a svým seveřansky netrpělivým tónem probral seznam. Kromě Dannyho nás čekaly tři pitvy. Muže, který uhořel, vězně postiženého selháním dlouhodobě nemocného srdce a sedmdesátileté ženy s kardiostimulátorem a defibrilátorem.

„Trpěla depresí, převážně v důsledku potíží se srdcem,” informoval Fielding. „Dneska v noci, kolem třetí hodiny, slyšel manžel, že vstává z postele. Odešla do pracovny a střelila se do prsou.”

Možná k tomu přibudou další případy náhlých umrtí na infarkt myokardu a oběti dopravních nehod. Zamítla jsem pitvu staré ženy, která jednoznačně zemřela na rakovinu, stejně tak chudáka, který podlehl trombóze věnčitých tepen. Konečně jsme odsunuli židle a já jsem se vydala k márnici. Spolupracovníci respektovali mé soukromí a na nic se nevyptávali. Nikdo nepromluvil ani ve výtahu, hleděla jsem přímo před sebe na zavřené dveře, i v šatně jsme se převlékali a myli si ruce mlčky. Natáhla jsem si přezůvky a rukavice, když ke mně přistoupil Fielding a promluvil mi u ucha.

„Nechcete, abych se o něho postaral?” Díval se mi vážně do očí.

„Já si s tím poradím,” řekla jsem. „Nicméně děkuju.”

„Nenuťte se do toho, paní doktorko. V týdnu, kdy tu absolvoval stáž, jsem tu nebyl. Nikdy jsem se s ním nesetkal.”

„To je v pořádku, Jacku.” Vykročila jsem.

Nebylo to poprvé, co jsem se rozhodla pitvat člověka, jehož jsem znala, většina policistů i někteří lékaři to nechápali. Namítali, že zjištění bývají objektivnější, když se případem zabývá někdo jiný, což je omyl, protože patolog se stejně stává bezděky svědkem. Neznala jsem Dannyho zas tak důvěrně ani dlouho, ale pracoval

pro mne a stálo ho to Život. Prokáži mu tedy aspoň co nejlepší službu.

Spočíval na vozíku vedle pitevního stolu číslo jedna, kde obvykle pracuji, teď po ránu vypadal hůř než včera, zasáhlo mě to s nebývalou silou. Byl studený a posmrtná ztuhlost zachvátila celé tělo, jako by se to lidské

v něm v noci, poté co jsem ho opustila, vzdalo. V obličeji mu zaschla krev, rty měl pootevřené, jako by se ve chvíli, kdy z něho vyprchával život, pokoušel něco říci. Oči tupě zíraly štěrbinami zpod víček, zaznamenala jsem červenou výztuhu na koleně a vzpomněla si, jak vytíral podlahu. Vybavil se mi ve chvílích veselí, a taky jeho smutný pohled, když mluvil o Tedu Eddingso

vi a jiných mladých lidech, kteří náhle zemřeli. ,„racku!” Zamávala jsem na Fieldinga.

Skoro ke mně přiklusal. „Prosím, madam.”

„Přijímám vaši nabídku.” Začala jsem lepit štítky na zkumavky pro vzorky, které stály na pojízdném stolku vedle nástrojů. „Využiju vaši pomoc, když budete tak laskav.”

„Co přesně potřebujete?”

„Zapracujeme na něm společně.”

„Samozřejmě. Mám taky zapisovat?”

„Vyfotografujeme ho tak, jak je, ale nejdřív dáme na stůl prostěradlo,” řekla jsem.

Danny dostal číslo 3096, což znamenalo, že byl naším třicátým případem nového roku v centrální oblasti Virginie. Po hodinách strávených v lednici se nepoddával, když jsme ho přenesli na pitevní stůl, paže a nohy práskly do nerezavějící oceli, jako by protestoval proti tomu, co s ním hodláme dělat. Zbavili jsme ho špinavého, zakrváceného oblečení. Paže nechtěly vyklouznout z rukávů, houževnatě se vzpíraly i těsné džíny. Zalovila jsem v kapsách a vytáhla dvacet sedm centů, tyčinku jeleního loje a svazek klíčů. „To je divné,” řekla jsem, zatímco jsme skládali kusy

oděvu a prádla na vozíku pokrytém prostěradlem na

jedno použití. „Kam se poděl můj klíč od auta?” „Myslíte ten s dálkovým ovládáním?”

„Ano, ten.” Rozepnula jsem pásy a sňala kolenní výztuhu.

„Na místě činu už asi být nemůže.”

„Nenašli jsme ho. Protože nezůstal v zapalování, měl ho Danny nejspíš u sebe.” Stáhla jsem opatrně sportovní ponožky.

„Buď klíč sebral vrah, nebo se ztratil.”

Pomyslela jsem na vrtulník, který tam všechno zpřevracel, slyšela jsem, že záběr s Marinem byl ve zprávách. Hrozil pěstí a řval, obžalovával celý svět, stála jsem kousek od něho.

„Vida, je tetovaný.” Fielding uchopil psací desku s klipsem.

Danny měl na obou nártech zřetelně vyvedenou hrací kostku.

„Ježkovy zraky, to muselo bolet!” zvolal Fielding.

Objevila jsem pro běžné oko sotva patrnou jizvu po operaci slepého střeva a ještě starší na levém koleně, zřejmě následek úrazu v dětství. Jizvy na pravém koleně po operaci kloubu zarudly, svaly na téže noze jevily známky mírné ochablosti. Odebrala jsem vzorky z jeho vlasů a zpod nehtů, na první pohled nic nesvědčilo o boji. Ať se před Hill Cafe setkal s kýmkoli, nepostavil se na odpor, jen upustil sáček se zbytky jídla.

„Obrátíme ho,” řekla jsem.

Fielding uchopil nohy, já jsem pevně sevřela podpaží. Překulili jsme ho na břicho, v prudkém světle jsem lupou pečlivě zkoumala zátylek. Dlouhé tmavé vlasy měl slepené zaschlou krví a mrtvou tkání, pohmatem jsem vyšetřila temeno hlavy.

„Musím tohle vyholit, abych nabyla jistoty. Ale vy

padá to na kontaktní střelnou ránu za pravým uchem. Co je s rentgenovými snímky?”

„Už by měly být hotové.” Fielding se rozhlédl. „Musíme to rekonstruovat.”

„Zatraceně.” Pomohl mi sestavit hlubokou hvězdicovou ránu, byla tak obrovská, že to vypadalo, jako by tudy střela spíš vylétla.

„Rozhodně je to vstupní rána,” konstatovala jsem, když jsem skalpelem pečlivě vyholila vlasy na části temene. „Vidíte, tady je slabý otisk ústí hlavně. Skoro nezřetelný. Přesně tady.” Ukázala jsem zkrvaveným prstem v rukavici. „Účinek byl pustošivý. Jako by pachatel střílel z pušky.”

„Ráže jedenáct čtyřicet tři?”

„Ano,” zamumlala jsem spíš pro sebe s měřítkem v ruce. „Určitě to byla střela ráže jedenáct čtyřicet tři.”

Oddělovala jsem temeno lebky, abych se podívala na mozek, když vstoupil pitevní technik a připevnil rentgenové snímky na prosvětlovací panel. Střela, která se zřetelně bíle rýsovala, uvízla v dutině čelní, osm centimetrů pod temenem. „Panebože,” vydechla jsem a užasle civěla na snímek.

„K čertu, co to je?” vyhrkl Fielding a oba jsme odstoupili od pitevního stolu, abychom lépe viděli.

Deformovaná střela se vepředu rozprskla, jako by dravec roztáhl ostrý spár. „Tohle HydraShock nedělá,” poznamenal můj zástupce.

„Ne. To je nějaká speciální, zvlášť učinná munice.” „Starfire nebo Golden Sabre?”

„Ano, něco podobného,” odpověděla jsem, s takovou střelou jsem se v márnici ještě nesetkala. „Myslím, že jde o Black Talon, protože nalezená nábojnice nepochází od PMC nebo Remingtonu, ale od firmy Winchester. Tam vyráběli i Black Talon, než museli střelivo stáhnout z trhu.” „Winchester stále vyrábí S ilvertip.”

„Silvertip to určitě není,” upozornila jsem. „Viděl jste někdy Black Talon?”

„Jen v časopisech.”

„Mosazí opláštěná a černou ochrannou vrstvou opatřená střela s bodovou výdutí ve špici vykvete přesně takhle. Vidíte ty drápy?” Ukázala jsem na snímek. „Má neuvěřitelně ničivé učinky. Vynikající střelivo pro ochránce zákona, ale hotový děs ve špatných rukou.”

„Kristeježíši,” ohromeně zvolal Fielding. „Vypadá to jako miniaturní chobotnice.”

Stáhla jsem si latexové rukavice a nahradila je látkovými z pevné husté tkaniny, neboť střelivo jako Black Talon se považovalo na chirurgii za nebezpečné, tím nebezpečnější pak bylo v pitevně. Znamenalo větší hrozbu než píchnutí jehlou, nevěděla jsem, jestli Danny neměl hepatitidu nebo AIDS. Nechtěla jsem se pořezat o roztřepený kov, který ho zabil, vrahovi by se tak podařilo zmařit dva životy jednou ranou.

Fielding si natáhl modré nitrilové rukavice, které byly odolnější než latexové, ale pro tuto příležitost ne dostatečně.

„Ty vám poslouží leda při značení,” řekla jsem. „Ale ne na tohle.”

„Nejsou k ničemu?”

„Ne,” odpověděla jsem a zapnula pitevní pilu. „Když si je necháte a budete pokračovat, určitě se říznete.”

„Tohle nevypadá, že pachatel chtěl ukrást automobil. Někdo měl opravdu vážné umysly.”

Zvýšila jsem hlas, abych se prosadila přes vytí pily. „Vážnější než vážné, to mi věřte.”

To, co jsem shledala pod temenem, bylo ještě horší. Střela poškodila spánkovou, týlní, temenní a čelní kost. Kdyby neztratila energii roztříštěním skalní kosti, rotující pařát by vylétl ven a přišli bychom o velmi důležitý

doličný předmět. Co se týče mozku, Black Talon napáchal strašlivou spoušť. Tlak plynu a drtivý průnik měděného a olověného tělesa vyhloubil uděsnou trasu zázračnou materií, která činila Dannyho tím, kým byl. Vyňala jsem střelu a důkladně ji omyla v slabém roztoku cloroxu, neboť tělesné tekutiny mohou být infekční a urychlují oxidaci kovových důkazů.

Téměř v poledne jsem ji uložila pro jistotu do dvou plastových obálek a odnesla nahoru do balistické laboratoře, kde mají uloženy ve vitrínách nebo na policích v hnědých papírových sáčcích a opatřeny štítky nejrůznější střelné zbraně. Imponující je zejména tamní sbírka samopalů, ale i nejrůznějších nožů a dýk, sloužící k identifikaci chladných zbraní podle řezných či bodných ran, opatrují i pár mečů. Henry Frost, nový muž v Richmondu, ale autorita ve svém oboru, se právě upřeně díval na obrazovku počítače.

„Neukázal se tu Marino?” zeptala jsem se, když jsem vstoupila.

Frost vzhlédl, zamhouřil oříškově hnědé oči, jako by se právě vrátil z dalekých končin, kde jsem nikdy nebyla. „Před nějakými dvěma hodinami.” Ťukl na několik kláves.

„Předal vám tedy nábojnici.” Přešla jsem k jeho židli. „Zrovna na ní pracuju,” řekl. „Prý je to priorita priorit.”

Frost, zhruba můj vrstevník, se nejméně dvakrát rozvedl. Byl to přitažlivý muž sportovního vzhledu, souměrných ušlechtilých rysů a černých vlasů. Z potřeby lidí pyšnit se svou jedinečností vznikají legendy, podle nich Frost běhá maraton, pěstuje na horských řekách rafting a dokáže na sto kroků sestřelit mouchu sedící na slonovi. Podle toho, jak jsem ho poznala já, miluje svůj obor víc než kteroukoli ženu a nebaví se o ničem jiném radši než o zbraních.

„Odpovídá nábojnice ráži jedenáct třiačtyřicet?” zeptala jsem se.

„Víme bezpečně, že se podílela na zločinu?” Zadíval se na mne.

„Ne,” přiznala jsem. „Bezpečně to nevíme.” Přitáhla jsem si židli na kolečkách. „Nábojnice se našla asi tři metry od místa, kde se patrně střílelo. V hustém porostu. A já mám tohle.” Sáhla jsem do kapsy laboratorního pláště a vytáhla obálku se střelou Black Talon.

„No ne!” zvolal.

„Patří to k munici Winchester ráže jedenáct třiačtyřicet?” zeptala jsem se,

„Laik žasne, odborník se diví.” Otevřel obálku a zmocnilo se ho vzrušení. „Změřím pole a drážky a hned vám povím, jestli je to jedenáct třiačtyřicítka.”

Přešel ke srovnávacímu mikroskopu a k upevnění střely použil vosk a metodu vzduchové mezery, takže na kovu nezanechal žádnou stopu navíc.

„Tak jedeme,” řekl, aniž se po mně ohlédl. „Vývrt hlavně levotočivý, vzniklo nám tu šest polí a drážek.” Přeměřil posuvným mikrometrem pole a drážky a zásobil údaji počítač. „A teď proženu zjištěné hodnoty vévéčkem,” řekl s poukazem na počítačem zpracovanou Vzorkovnici vývrtů hlavní střelných zbraní, vytvořenou na půdě FBI. „Hned zjistíme nejen ráži,” pronesl poněkud akademicky a ťukal do klávesnice. Zatímco se počítač probíral databází, Frost zkoumal střelu vernierovým měřítkem. Zjištění, že její ráže činí 11,43 milimetru, celkem nepřekvapilo, vzorkovnice vývrtů hlavní nám ovšem poskytla seznam dvanácti typů střelných zbraní, z nichž mohla být střela Black Talon vypálena. Všechny, kromě pistole Sig Sauer a několika revolverů Colt, patřily k vojenské výzbroji.

„A co nábojnice?” otázala jsem se. „Dozvíme se z ní něco bližšího?”

„Zrovna jsem nastavoval video, ale program jsem nespustil.”

Vrátil se k židli, na níž seděl, když jsem vstoupila, a prsty se mu rozběhly po klávesnici terminálu napojeného modemem na systémový program FBI DRUGFIRE, obrazovou databázi střelných zbraní. Ta je součástí rozsáhlé a obsažné Analytické informační sítě pro objasňování zločinů, z jejího oficiálního názvu Crime Analysis Information Network vznikla zkratka CAIN. Vytvořila ji Lucy a umožňovala mimo jiné zjistit vazby mezi střelnými zbraněmi a zločiny. Zajímalo mě, jestli zbraň, která zabila Dannyho, zabila nebo zranila už předtím, podle typu střeliva totiž útočník nebyl žádný nováček.

Terminál, osobní počítač 486 turbo, byl propojen s videokamerou a srovnávacím mikroskopem, na dvacetipalcovou obrazovku se přenášel průběžně snímaný obraz. Frost vyvolal jiné menu a náhle naskočila na monitor šachovnice piná stříbřitých nábojnic ráže 11,43 mm, každá s jinými charakteristickými znaky. Nábojnice spjatá s mým případem se přesunula do levého horního rohu, viděla jsem veškeré stopy, které na ní zanechal závěr, uderník, vyhazovač a ostatní kovové části zbraně, jež vypálila projektil do Dannyho hlavy.

„Ta vaše to dostala víc doleva.” Frost ukázal na vryp ve tvaru ostruhy, který vycházel z kruhového důlku způsobeného nárazem uderníku. „A je tu ještě jeden menší důlek, taky vlevo.” Dotkl se obrazovky prstem.

„Od vyhazovače?” zeptala jsem se.

„Ne, přisuzoval bych ho zpětnému rázu uderníku.” „Je to obvyklé?”

„U zbraní téhle ráže je to dost vzácné,” odpověděl a upřeně hleděl na nábojnici. „Tak ji důkladně proklepneme.”

„Do toho.”

Frost zvýraznil na obrazovce charakteristické stopy na nábojnici, a to polokulovitý tvar důlku, který vyrazil úderník do měkkého kovu roznětky, směr vrypu a paralelní menší důlek. Střelu Black Talon, kterou jsem vyňala z Dannyho mozku, jsme záměrně ponechali stranou, neboť jsme nemohli dokázat, že patří k nábojnici, byť jsme o tom hyli víceméně přesvědčeni. Vztah mezi těmito dvěma doličnými předměty pro nás věcně neexistoval, neboť pole a drážky na střele a důlky a vrypy způsobené uderníkem na nábojnici se k sobě mají asi tak jako otisky prstů a vzoru podešve. To, že patří k sobě, mohou dokázat jen svědci.

Tentokrát se to kupodivu prokázalo bez nich. Za minutu dvě poté, co Frost spustil vyhledávání, nám DRUGFIRE oznámil, že poniklovaný váleček nalezený tři metry od místa, kde jsme objevili Dannyho krev, si nárokuje několik uchazečů.

„Tak se podíváme, co tu máme.” Frost mluvil sám k sobě a vyžádal si na obrazovku seznam. „Tohle je váš favorit.” Ukázal prstem na sklo. „Bezkonkurenčně vede. S velkým náskokem před pelotonem.”

„Sig Sauer P220, ráže jedenáct čtyřicet tři,” vydechla jsem a zadívala se na něho. „Tahle nábojnice patří k určité zbrani, protože se shoduje s jinou nábojnicí, která z ní byla vystřelena?”

„Ano. Ať se propadnu, jestli ne. Bože, netrestej mě.”

„Potřebuju se ujistit, že tomu rozumím.” Nevěřila jsem vlastním očím. „Do DRUGFIRE se nedostane zbraň, která neprojde laboratoří. Tam ji z nějakého důvodu postoupí policie.”

„Tak to funguje,” přisvědčil Frost a zapnul tiskárnu. „Tenhle sig jedenáct třiačtyřicet z databáze je podle nábojnice nalezené poblíž Dannyho Webstera totožný s tím, z něhož se na něj střílelo. Tolik víme už teď. Stačilo, abych porovnal nábojnici z místa činu s tou,

kterou laboratoř získala při testovací střelbě, poté co zbraň dostala.” Vstal.

Nehnula jsem se od počítače a dešifrovala údaje DRUGFIRE o zmíněné pistoli, sestávající hlavně ze znaků a zkratek. A o důlku, vrypu a menším důlku, které zanechával úderník na nábojnicích. Pomyslela jsem na ztuhlé tělo Teda Eddingse ve studené vodě řeky Elizabeth. Pomyslela jsem na mrtvého Dannyho u tunelu, který nikam nevede.

„Ta pistole se ovšem zase’ dostala mezi lidi,” řekla jsem.

Frost sešpulil rty a otevřel registraturu. „Vypadá to tak. Ale nevíme, proč vlastně pistoli zavedli do souboru.” Hrabal se v přihrádkách a dodal: „Zbraň poslala do laboratoře policejní stanice v Henriku. Kdepak je CVA5471? Máme tady vážně hrozně málo místa.”

„Laboratoř ji převzala loni na podzim.” Přečetla jsem datum na monitoru. „Dvacátého devátého září.”

„Ano. K tomu dni byla zanesena do databáze.”

„Nevíte, proč se policii zbraň poslala?”

„To se musíte zeptat jich,” odpověděl Frost. „Zapojíme do toho Marina.”

„Zlatý nápad.”

Zavolala jsem Marinovi na pager, Frost mezitím vytáhl pořadač. Vyhledal příslušnou průhlednou plastovou obálku, do nichž se ukládají tisíce nábojnic a brokovnicových patron, které se ročně dostanou do virginských laboratoří.

„Prosím,” řekl.

„Máte tu nějakého siga dvěstědvacítku?” Také jsem vstala.

„Jednoho. Na polici s jinými automatickými jedenáct třiačtyřicítkami.”

Zatímco upevňoval nábojnici z testovací střelby pod mikroskop, přešla jsem do místnosti, která připomínala

kabinet hrůzy nebo hračkářství, záleželo na hledisku. Regály a panely zaplňovaly pistole, revolvery, samopaly a pušky. Deprimovalo mě pomyšlení, kolik lidí usmrtily zbraně soustředěné v tomto stísněném prostoru, a kolik z nich patřilo k mým případům. Pistole Sig Sauer P220 byla černá a natolik se podobala devítce, jež patřila ke standardní výzbroji richmondské policie, že bych je letmým pohledem nerozlišila. Samozřejmě při bližším zkoumání ano — jedenáct třiačtyřicítka byla o něco větší a lišilo se rovněž ústí hlavně.

„Kde máte razítkovací polštářek?” zeptala jsem se Frosta, který se skláněl nad mikroskopem a ostřil na obě nábojnice, aby je bezprostředně porovnal.

„V horní zásuvce mého psacího stolu, víc vzadu,” instruoval mě, do toho zazvonil telefon.

Vytáhla jsem lahvičku s inkoustem na pořizování otisků prstů a rozprostřela na tenkou měkkou plastovou podložku sněhobílou baviněnou tkaninu s keprovou vazbou. Frost zvedl telefon.

„Ahoj, velký šéfe! Na něco jsme kápli v DRUGFIRE,” spustil, pochopila jsem, že mluví s Marinem. „Mohl bys něco proklepnout?”

Vysvětlil Marinovi, co jsme zjistili. Nato zavěsil a řekl mi: „Probere s Henrikem, co je zapotřebí.”

„Dobře,” utrousila jsem zamyšleně, přitlačila jsem ústí hlavně pistole na polštářek a vzápětí na keprovou tkaninu.

„Vyznačuje se velmi charakteristickými rysy,” řekla jsem a zkoumala několik černých otisků ústí hlavně bojové pistole, respektive její mušky, zarážky zpětného vodítka a konce kluzné dráhy.

„Myslíte, že takhle můžeme typ pistole bezpečně identifikovat?” otázal se Frost a znovu upřel zrak do mikroskopu.

„Z kontaktní rány teoreticky ano. Potíž ovšem spo

čívá v tom, že zbraň ráže jedenáct třiačtyřicet nabitá vysoce učinnou municí nadělá neuvěřitelnou spoušť, takže se na hlavě nenajde dobrý otisk.” Dannyho případ to potvrzoval, i když jsem se s dovedností plastického chirurga pokoušela o kouzla, abych co nejlépe zrekonstruovala vstupní ránu. Ale při porovnání otisků na tkanině s nákresy a fotografiemi pořízenými v márnici jsem neshledala nic neslučitelného s předpokladem, že vražednou zbraní byla pistole Sig Sauer P220. Dokonce jsem usoudila, že tvar mušky a nález na okraji vstupní rány se shodují.

„Tohle potvrzuje naše předchozí zjištění,” řekl Frost, soustředěně hleděl do srovnávacího mikroskopu a ostřil.

Oba jsme sebou trhli, zaduněly kroky, někdo běžel chodbou.

„Chcete se podívat?” zeptal se.

„Ano.” Kolem dveří přeběhl další člověk, zřejmě na opasku mu zhěsile chřestil svazek klíčů.

„Co je to za zmatky?” Frost vstal a zamračeně pohlédl ke dveřím.

Hlasy v chodbě zesílily, několik lidí nyní pospíchalo v opačném směru. Frost a já jsme vyšli z laboratoře

v okamžiku, kdy kolem proběhli muži z ostrahy objektu, mířili k centrále. Vědci v laboratorních pláštích stáli ve dveřích a rozhlíželi se. Všichni se vyptávali všech, co se děje, když se náhle rozezněl signál požárního poplachu a na stropě se rozblikala červená světla.

„Do háje, to je nějaké protipožární cvičení?” zavřeštěl Frost.

„Žádné se neplánovalo.” Tiskla jsem si ruce k uším, abych se bránila hluku a křiku pádících lidí.

„Znamená to snad, že hoří?” Situace Frosta očividně konsternovala.

Pohlédla jsem ke stropu na růžici automatického hasicího zařízení a řekla jsem: „Musíme odtud.”

Rozběhla jsem se dolů a rozrazila dveře do chodby v poschodí, kde mám kancelář, když vtom od stropu se zaburácením vytryskl pod silným tlakem studený halový plyn. Znělo to, jako bych se ocitla mezi obřími činely, do nichž zběsile buší miliony paliček, v běhu jsem nahlížela do místností. Fielding zmizel, evakuace kanceláří se uskutečnila tak rychle, že u psacích stolů zůstaly otevřené zásuvky, pod mikroskopy sklíčka se vzorky. Valila se na mne mrazivá mračna, připadalo mi, že se účastním v hurikánu leteckého náletu. Vřítila jsem se do knihovny, zkontrolovala umývárny, a ujištěna, že všichni bezpečně opustili poschodí, jsem seběhla do vstupní haly a vyrazila hlavním vchodem. Venku jsem se zastavila, abych nabrala dech a uklidnilo se srdce.

Požární poplach a cvičení měly přísný řád jako většina státem organizovaných opatření. Věděla jsem, že své zaměstnance najdu na parkovací ploše v prvním patře Monroe Tower na druhé straně Franklin Street. Pracovníci kriminologické laboratoře se rovněž shromáždili na určených místech, z šéfů a manažerů jsem opustila budovu poslední, vyjma správce objektu. Přecházel teď stejně jako já ulici, ochrannou přílbu v podpaží. Když jsem na něho zavolala, otočil se a mhouřil oči, jako by mě nepoznával.

„Co se to proboha děje?” zeptala jsem se, když jsme srovnali krok a blížili se k chodníku.

„To si ani nepřejte vědět, s něčím takovým se v rozpočtu na letošní rok nepočítalo.” Byl to starý, vždycky dobře oblečený a nepříjemný muž. Dneska byl v ráži.

Dívala jsem se na budovu a nezahlédla žádný kouř,

za řevu sirén a blikání majáků se blížila hasičská auta.

„Nějaký osel spustil ten sakramentský hasicí systém,

a ten se nedá zastavit, dokud nevychrlí všechny chemi

kálie.” Probodával mě očima, jako bych to zavinila já.

„Kdyby bylo po mým, naprogramuju prodlevu spuštění, aby se zabránilo tomuhle.”

„Pokud by nastal chemický požár nebo výbuch, systém by moc nepomohl,” neodpoustila jsem si zdůraznit, většina jeho návrhů byla stejně nedomyšlená. „Kdyby se něco takového stalo, třicetivteřinovou prodlevou byste tomu dal pěkně na frak.”

„Nic takovýho se nestalo. Máte ponětí, jak to přijde draho?” Pomyslela jsem na písemnosti na psacím stole a jiné důležité věci v kanceláři, nyní možná zničené. „Proč spustil systém?”

„Koukejte, momentálně jsem informovaný asi tak jako vy.”

„Jenže tisíce litrů chemikálií se rozprášily v mých kancelářích, márnici, v anatomickém oddělení.” Šli jsme do schodů, doléhala na mne naprostá bezmoc.

„Houby víte, kde všude to spustilo,” odmítl hrubě moji stížnost. „A hasicí médium zmizí jako pára.”

„Postříkalo to všechna těla určená k pitvě, včetně několika zavražděných. Doufejme, že s tím žádný obhájce nevyrukuje u soudu.”

„Hlavně doufejte, že se najde způsob, jak to zaplatíme. Napinění nádrží halonem stojí několik set tisíc dolarů. Možná vám to pár nocí nedá spát.”

Na parkovací ploše v prvním patře trávilo nečekanou pracovní přestávku několik set lidí. Protipožární cvičení nebo falešný poplach obvykle pojímali jako rozptýlení, za dobrého počasí neztráceli náladu. Ale dneska nerelaxoval nikdo. Byl chladný, pošmourný den, lidé vzrušeně debatovali. Správce objektu se ode mne odtrhl a dal se do řeči s jedním ze svých pomocníků. Rozhlížela jsem se. Právě jsem zahlédla hlouček svých zaměstnanců, když mi spočinula ruka na rameni.

Trhla jsem sebou. „Krucinál, co je s tebou?” zeptal se Marino. „Trpíš posttraumatickou stresovou poruchou?” „Nejspíš ano. Byl jsi v budově?”

„Ne, ale dost blízko. Slyšel jsem o požárním po

plachu z vysílačky, napadlo mě, že to tu omrknu.” Povytáhl si policejní opasek ověšený těžkou výstro

jí, očima zkoumal dav. „Povíš mi, co se tu sakra děje?

Nastalo někde samovolný vznícení?”

„Nevím, co se přesně stalo. Někdo patrně spustil falešný požární poplach a uvedl do činnosti hasicí systém v celé budově. Proč jsi šel sem?”

„Tamhle jsem viděl Fieldinga.” Pohodil hlavou. „A Rose. Všichni jsou pohromadě. Vypadáš fakt jako opařená.”

„Pohyboval ses v okolí?” zeptala jsem se. Kdykoli odpovídal vyhýhavě, něco viselo ve vzduchu.

„Slyšel jsem ten podělanej požární poplach živě už od Broad Street.”

Úděsné řinčení zvonce na druhé straně ulice náhle jako na povel ustalo. Přistoupila jsem ke zdi parkovací plochy a vyhlédla přes ni zčásti v obavách, co spatřím, až nás zase pustí do budovy. Hasičská auta burácela na parkovištích, hasiči v ochranných oděvech vstupovali do budovy různými vchody.

„Když jsem viděl, co tu probíhá, pomyslel jsem si, že budeš tady,” dodal Marino. „Tak jsem na tebe chtěl dohlídnout.”

„Odhadl jsi to správně.” Zimou mi zmodralo za nehty. „Zjistil jsi už něco v Henriku? Vypadá to, že podle nábojnic Dannyho zabila střela vypálená z pistole Sig Sauer P220, která patřila do výzbroje tamní policejní stanice.” Dál jsem se opírala o studenou betonovou zeď a dívala se na městské centrum.

„Proč myslíš, že se mi to podařilo zjistit tak rychle?” „Protože se tě všichni bojí.”

„Což je taky správný.”

Marino přistoupil těsně ke mně. Taky se opřel o zeď,

ale zády, neměl rád lidi za sebou, nikterak to ovšem nesouviselo s dobrým vychováním. Znovu překontroloval přívěsky na opasku a zkřížil paže na prsou. Vyhýbal se mým očím, zjevně se vztekal.

„Jedenáctýho prosince strážník z Henrika zastavil řidiče na dálnici číslo 64 u mechanicsvillskýho nájezdu. Když strážník přišel k autu, chlapík vystoupil, dal se na útěk a náš strážník se rozběhl za ním. Bylo to v noci.” Vytáhl cigaretu. „Při pronásledování překročili hranici okresu, dostali se do města a ve Whitcomb Courtu ten muž zmizel.” Cvakl zapalovačem. „Neví se, co za tím bylo, ale strážník při pronásledování někde ztratil bouchačku.”

Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že před několika lety henrická policie přezbrojila z devítek na typ Sig Sauer P220 ráže 11,43 mm.

„Tu zmíněnou pistoli?” zeptala jsem se znepokojeně.

„Jo.” Zašlukoval. „Ale v Heiu i i pčistupovali chytře. Pro případ, že by se něco takovýhoišYálo, zanesli všechny sigy do DRUGFIRE.” %‘J!’

„To jsem nevěděla.”

„Nediv se. Poldové ztrácejí bouchačky jako jiný lidi, taky jim je kradou. Když o ně přijdou, není špatný mít možnost dešifrovat jejich stopy, zvlášť když s nimi někdo spáchá trestný čin.”

„Dannyho tudíž zastřelil pachatel tou bouchačkou, kterou ztratil jistý strážník z Henrika,” chtěla jsem se ujistit.

„Taktak.”

„Pistole se ztratila při akci zhruba před měsícem,” pokračovala jsem. „A pachatel tou zbraní zavraždil Dannyho.”

Marino se ke mně obrátil a oklepl popel. „Ještě že jsi nepřijela autem k Hill Cafe ty.”

Nezmohla jsem se na slovo.

„Ta část města není nijak zvlášť daleko od Whitcomb Courtu a dalších špatných adres,” uvažoval nahlas. „Takže bych se přece jen nevzdával verze krádeže auta.”

„Ne.” Proti tornu se ve mně všechno vzpíralo. „Ostatně nikdo moje auto neukradl.”

„Třeba se stalo něco, co toho grázla přimělo změnit plány,” namítl.

Neodpověděla jsem.

„Z nejrůznějších důvodů. U některýho domu se rozsvítilo světlo nad vchodem. V dálce zahoukaly sirény. Zničehonic spustil někde alarm. Možná se po vraždě Dannyho vyděsil a nedokončil, co začal.”

„Nemusel ho proto zastřelit.” Sledovala jsem provoz na ulici pod námi. „Mohl klidně ukrást mercedes

u restaurace. Proč by zloděj s Dannym odjel a zavedl ho na zalesněný svah?” Pevně jsem stála na svém. „Proč by to dělal kvůli autu, a pak ho neodcizil?”

„Někdy se dějí i tiAflochopitelný věci.”

„A co ta odtahy služba a servis ve Virginia Beach?” otázala jsem se. „Oťukal to tam někdo?”

„Danny vyzvedl tvůj bourák v patnáct třicet, teda

v určenou dobu, kdy ti slíbili, že bude připravený.” „Počkej, kdy mi kdo něco takového slíbil?”

„Přece když jsi do servisu telefonovala.”

Zaraženě jsem se na něho zadívala. „Netelefonovala jsem tam.”

Oklepl popel. „Podle nich jo.”

„Ne.” Zavrtěla jsem hlavou. „Volal tam Danny. Dostal to za úkol. Jednal se servisem podle dispozic.”

„Telefonoval někdo, kdo se představil jako doktorka Scarpettová. Nebyla to Lucy?”

„Pochybuju, že by se za mě vydávala. Telefonovala žena?”

Zaváhal. „Trefná otázka. Ale zeptej se Lucy, ať se ujistíme, že nevolala ona.”

Hasiči se hrnuli z budovy, brzy nám umožní vrátit se do úřadu. Zbytek dne strávíme kontrolou pracovišť, spekulacemi a hořekováním, zároveň budeme doufat, že nepřivezou další případy.

„Ta věc se střelivem mi vrtá hlavou,” pronesl poslé

ze Marino.

„Frost bude do hodiny zase v laboratoři,” řekla jsem, ale Marino jako by nedbal.

„Brnknu mu. Nepolezu do toho zmatku.”

Nabyla jsem dojmu, že se se mnou nechce rozloučit a přemýšlí nejen o tomto případu.

„Něco tě trápí,” řekla jsem.

„To víš, Kay, vždycky se něco najde.”

„Co se našlo tentokrát?”

Vytáhl znovu balíček marlborek a já jsem pomyslela na svou matku, jejímž stálým společníkem je teď kyslíková bomba, protože holdovala témuž zlozvyku jako on.

„Nedívej se tak na mě,” utrhl se a vylovil zapalovač. „Nechci, aby ses ničil. Dneska se dost činíš.”

„Všichni musíme umřít.”

„Pozor, pozor,” zahřímalo z reproduktoru na cisterně s vodním dělem. „Tady richmondský hasičský sbor. Zásah skončil. Můžete se vrátit do budovy.” Standardní nahrávka denervovala opakováním, monotónností a interpunkčním pípáním. „Pozor, pozor… Zásah skončil. Můžete se vrátit do budovy.”

„Co se mě týče,” pokračoval Marino, aniž si všímal okolního zmatku, „chci zhebnout, až budu pít pivo, přikusovat placky s čili a kyselou smetanou, hulit, prokládat to burbonkou a koukat na fotbal.”

„Taky se ti to může stát při sexu.” Neusmála jsem se, neshledávala jsem nic zábavného na tom, že si ničí zdraví.

„Doris mě ze sexu vyléčila.” Když přišla řeč na ženu,

která byla jeho manželkou po větší část života, Marino vždycky zvážněl.

„Kdy jsi o ní slyšel naposled?” zeptala jsem se v domnění, že odtud pramení jeho rozpoložení.

Odlepil se od zdi a přihladil si silně prořídlé vlasy. Opět si škubnutím povytáhl opasek, jako by nenáviděl atributy své profese a vrstvy tuku, jimiž ho obdařil krušný život. Viděla jsem fotografie z doby, kdy byl policistou v New Yorku a seděl na koni nebo na motocyklu, štíhlý a svalnatý, s hustými kaštanovými vlasy, na nohou vysoké kožené boty. Tehdy Doris určitě považovala Petea Marina za fešáka.

„Včera večer. Občas volává. Většinou kvůli Rockymu.” Tak zněla přezdívka jejich syna.

Marino sledoval, jak se státní zaměstnanci trousí ke schodišti. Upažil, natáhl i prsty a zhluboka se nadechl. Podrbal se za krkem, lidé pomalu opouštěli parkoviště, většinou prochladlí a rozmrzelí z toho, jak jim falešný poplach narušil den.

„Co od tebe chce?” Nedalo mi to, abych se nezeptala. Ještě jednou se rozhlédl. „No, vypadá to, že se vdala. To je hlavní zpráva dne.”

Úplně mi to vyrazilo dech. „Moc mé to mrzí, Pete,” zašeptala jsem.

„Vzala si takovýho parazita, co má velký fáro s koženým čalouněním. Není to od ní roztomilý? Nejdřív mě opustí. Pak se zase chce vrátit. Molly se kvůli tomu se mnou rozejde. A Doris se nato kliďánko vdá.”

„Mrzí mě to,” zopakovala jsem.

„Radši se vrať dovnitř, ať nechytneš zápal plic,” pobídl mě. „Já pojedu na revír a brnknu Wesleymu, co se tu stalo. Bude se zajímat o tu bouchačku a upřímně řečeno” — v chůzi na mne pohlédl — „umím si představit, jak FBI zareaguje.”

„Prohlásí, že Danny zemřel náhodou,” řekla jsem.

„A možná uhodí hřebíček na hlavičku. Spíš se zdá, že Danny sháněl špetku cracku nebo něčeho podobnýho a narazil na zlýho řízka, co našel policajtskou bouchačku.”

„Pořád tomu nevěřím.”

Přešli jsme Franklin Street, zadívala jsem se k severu, impozantní novogotické nádraží z červených cihel s kopulí a věží s hodinami mi bránilo v pohledu na Church Hill. Danny se jen málo odchýlil od trasy, po níž se měl včera večer pohybovat, když mi vezl auto. Nic nenasvědčovalo tornu, že se sháněl po drogách. Neshledala jsem žádný fyzický náznak, že by bral drogy. Zprávu z toxikologie jsem sice ještě nedostala, ale věděla jsem, že ani nepije.

„Mimochodem, stavil jsem se na technický stanici na Sedmnáctý a Duvalově ulici,” řekl Marino, když odemykal svůj ford. „Odpoledne můžeš mít zpátky svýho meďoura.”

„Už ho proklepali?”

„Ano. Makalo se na tom přes noc, aby se všechno dostalo do laborky hned ráno, jak otevřou, dal jsem jim jasně najevo, že se s tím nehodláme zdlouhavé’ srát. Ostatní počká.”

„Co se našlo?” zeptala jsem se a spontánně se bránila pomyšlení na to, co se dělo v mém autě.

„Otisky neznámé osoby. A trocha sajrajtu, ten vyluxovali. Není nad důkladnost.” Nasedl a nechal pootevřené dveře. „Ještě si ověřím, jestli sem tvůj auťák přivezli a máš čím jet domů.”

Poděkovala jsem mu, ale když jsem kráčela do budovy, věděla jsem, že tím autem nepojedu. Že je už nikdy nebudu řídit. Nedokázala bych nejen usednout za volant, ale ani odemknout dveře.

Cleta vytírala mopem halu a recepční Megan se pustila ručníky do nábytku, řekla jsem oběma, že to není nutné. Inertní plyny na bázi halonu, vysvětlovala jsem jim trpělivě, nepoškodí papír ani citlivé přístroje.

„Látka se odpaří a nic po sobě nezanechá,” zaručila jsem se. „S čištěním se netrapte. Ale narovnejte obrazy na stěnách, taky na Meganině psacím stole je pěkný nepořádek.”

Ve vstupní hale se na podlaze povalovaly žádosti o darování orgánů a další formuláře.

„Stejně to tu pořád nějak divně páchne,” poznamenala Megan.

„Páchnou časopisy, jinak nic, ty hlavinko,” řekla Cleta. „Vždycky divně páchnou.” Obrátila se ke mně. „A co počítače?”

„Těch by se to nemělo dotknout ani v nejmenším,” odpověděla jsem. „Starost mi dělají podlahy, zvlhly. Otřete to tady do sucha, ať nikdo neuklouzne.”

S rostoucí beznadějí jsem opatrně našlapovala na kluzké dlaždice, které zaměstnanci stírali. Když jsem se blížila ke své kanceláři, vzchopila jsem se, ve dveřích jsem se zastavila. Sekretářka v předpokoji už pracovala.

„Tak jak jsme dopadly?” otázala jsem se Rose.

„Docela dobře, až na nějaká ta lejstra, jako by do nich fouknul čaroděj ze země Oz. Květiny jsem stačila dát do pořádku.” Rose, žena velitelského typu, dost stará na to, aby odešla do penze, se na mne dívala přes brýle na čtení. „Vždycky jste si přála, aby odkládací koše na příchozí i odchozí písemnosti zely prázdnotou, teď se vám to spinilo.”

Kam jsem pohlédla, všude se povalovaly jako spadané podzimní listí pitevní zprávy, umrtní listy a další papíry. Na podlaze, na policích, jeden kousek se zachytil ve větvích fíkusu.

,Jestli něco nemůžete najít, neznamená to ještě pří

rodní katastrofu. Klidně ta lejstra pusťte z hlavy. Natáhnu tu provázky a rozvěsím je sponkami na papír.” Během řeči Rose neustávala v práci, z drdolu se jí uvolnil pramínek šedivých vlasů.

„Nic takového nebude zapotřebí,” spustila jsem na starou notu. „Halou se odpaří a zmizí.”

„Všimla jsem si, že jste si nevzala z regálu ochrannou přílbu.”

„Nebyl čas.”

„Škoda že tu nemáme Okna.” Tuto větu vyslovila Rose nejméně jednou týdně.

„Stačí, když všechno posbíráme,” řekla jsem. „Žádné zmatkování.”

„Už jste někdy zažila tohle zaplynování?”

„Ne.”

„Vidíte.” Položila na stůl hromadu ručníků. „Člověk nemůže být nikdy dost opatrný.”

Posadila jsem se k psacímu stolu, otevřela horní zásuvku a vytáhla několik krabiček se sponkami na papíry. Pokoušelo se o mne zoufalství, bála jsem se, že se rozbrečím. Sekretářka mě znala líp než vlastní matka, uměla číst v mé tváři, ale nepřestala pracovat.

Po dlouhé odmlce pronesla: „Proč nejdete domů, paní doktorko? Já tady uklidím.”

„Uklidíme společně, Rose,” pravila jsem neustupně. „Ten chlápek z ostrahy objektu je pěkný blboun.”

„Jaký chlápek?” Ustala jsem v práci a zadívala se

na ni.

„Ten, co spustil hasicí systém, údajně si myslel, že se nahoře vlivem radioaktivních látek něco taví.”

Civěla jsem na ni, sebrala z koberce umrtní oznámení. Sponkou na papír pověsila dokument na provázek natažený mezi skříněmi, pokračovala jsem mechanicky v uklidu desky svého psacího stolu.

„O čem to proboha mluvíte?” otázala jsem se.

„Opakuju, co jsem zaslechla. Debatovalo se o tom na parkovišti.” Narovnala si záda a rozhlédla se. „Uschne to dřív, než to posbírám. Jako v nějaké science fiction.” Zavěsila další umrtní oznámení. „Všechno se v dobré obrátí.”

Nevyjádřila jsem se, pomyslela jsem opět na své auto. Už teď jsem se bála se na ně jen podívat, skryla jsem obličej v dlaních. Rose nevěděla, co si počít, ještě nikdy mě neviděla plakat.

„Nedáte si kávu?” zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jako by se tu přehnala větrná smršť. Zítra bude všechno zase tak, jako by se nic nestalo,” snažila se mě utěšit.

S povděkem jsem přijala, že odešla. Jen za sebou tiše zavřela dveře, zmožena unavou jsem se opřela na židli. Zvedla jsem telefon a zkusila se dovolat Marinovi, ale ten nebyl u sebe, tak jsem vyhledala číslo autosalonu McGeorge Mercedes a doufala, že zastihnu Waltera.

Uspěla jsem.

„Waltře? Tady Scarpettová. Mohl byste prosím přijet pro moje auto?” obrátila jsem se na něho bez dlouhých uvodů a zaváhala jsem. „Asi bych vám to měla vysvětlit.”

„Nic nevysvětlujte. Nakolik je poškozené?” zeptal se, zjevně informován ze zpravodajství.

„Pro mě jako by ho zrušili. Jiný to bude považovat za prakticky nový vůz.”

„Rozumím a upině vás chápu. Co byste si přála?” „Můžete mi ho ihned za něco vyměnit?”

„Mám skoro stejný vůz. Ale ojetý.”

„Moc?”

„Nepatrně. Patří mojí ženě. S500 černý, s koženým čalouněním.”

„Můžete sem s ním někoho poslat na zadní parkoviště, abychom si auta vyměnili?”

„Milá paní doktorko, už jedu.”

Přijel v půl šesté, mezitím se setmělo, což je pro obchodníka nejvhodnější doba k předvedení ojetého auta někomu, kdo je naléhavě potřebuje. Ale vzhledem k dlouholetým obchodním kontaktům s Walterem bych od něho koupila auto i naslepo, protože mu věřím. Je to nesmírně distingovaný muž s dokonalým knírem a nakrátko ostříhanými vlasy. Obléká se lépe než většina advokátů a nosí zlatý náramek s upozorněním pro lékaře, že trpí alergií na včelí bodnutí.

„Vážně mě to moc mrzí,” řekl, když jsem vyklízela kufr.

„Mě to víc než mrzí.” Nenutila jsem se do srdečnějšího tónu a neskrývala své rozpoložení. „Mám jen jeden klíč. Druhý se ztratil. Jestli vám to nevadí, ráda bych hned odjela. Nechci vidět, jak budete odvážet moje auto. Takže se rozloučím. S radiofonem to vyřešíme potom.”

„Ovšem. Podrobnosti dojednáme jindy.”

Nepřikládala jsem jim význam. Momentálně mě nezajímalo ani to, jestli jsem udělala dobrý obchod a zda auto opravdu odpovídá hodnotou tomu, za které jsem je vyměnila. Teď bych klidně usedla i za volant pojízdné míchačky betonu. Nastartovala jsem, zamkla dveře a položila pistoli do přihrádky v tunelu mezi sedadly.

Vyrazila jsem po Čtrnácté ulici a odbočila k nájezdu na dálnici, po níž obvykle pokračuji domů, ale sjela jsem z ní po několika kilometrech a chvíli kličkovala ulicemi. Chtěla jsem se držet trasy, kterou pravděpodobně včera večer zvolil Danny, z Norfolku se zřejmě blížil k městu od západu po dálnici číslo 64. Nejsnáz by se dostal k mému úřadu, kdyby z ní sjel u lékařské fakulty Virginské univerzity. Ale podle mého názoru to neudělal.

Když se blížil k Richmondu, patrně dostal hlad, ale neměl zájem o podniky v okolí mého působiště. Danny se tu po stáži u nás vyznal. Domnívala jsem se, že odbočil na Pátou ulici tak jako nyní já a pokračoval po Broad Street. Minula jsem ve tmě tonoucí opuštěné staveniště biologickomedicínského výzkumného areálu, kam se jednoho dne přestěhuje můj úřad.

Potkala jsem několik policejních hlídkových vozů a za jedním jsem zastavila na semaforech u Marriott Street. Pozorovala jsem strážníka, který si rozsvítil vnitřní lampičku a něco si poznamenával na kovovou psací podložku. Mladičký blonďák se chopil mikrofonu a něco říkal. Viděla jsem, jak pohybuje rty a vyhlédl oknem směrem k detašované služebně okrskové policejní stanice na rohu. Od úst se mu kouřilo, přihnul si z láhve 7Eleven, poznala jsem, že neslouží u policie dlouho, protože nesledoval okolí. Neuvědomoval si, že ho někdo pozoruje.

Rozjela jsem se a odbočila vlevo na Broad Street, minula charitativní útulek a starý obchodní dům Miller & Rhoads, který natrvalo uzavřel dveře, neboť v centru nakupovalo čím dál míň lidí. Radnice historického městského centra se tyčila na jedné straně ulice jako žulová pseudogotická pevnost, naproti se rozkládal areál Lékařské fakulty Virginské univerzity, kde jsem se dobře vyznala já, ale sotva Danny. Pochybovala jsem, že ví o The Skull & Bones, kde se stravovali lékaři a někteří studenti. A stěží tušil, kde se dá v okolí zaparkovat.

Usoudila jsem, že udělal to co každý, kdo se příliš nevyznal ve městě a navíc řídil drahé auto svého šéfa. Ujížděl dál a zastavil na prvním přívětivém místě. Tady se přímo nabízela restaurace Hill Cafe. Objížděla jsem blok domů tak, jak musel i on, aby zaparkoval v místech, kde jsme našli pytlík se zbytky jídla. Zastavila jsem u nádherné rozložité magnolie, vystoupila a zasunula

pistoli do kapsy kabátu. Za plotem se okamžitě rozštěkal pes. Patrně velký pes, znělo to až nenávistně, jako bychom se už někdy střetli. V poschodí domu jeho majitele se rozsvítilo.

Přešla jsem ulici a vstoupila do pině obsazené restaurace, v níž to jen hučelo. Daigo mixovala z whisky kyselé koktejly a nevšimla si mě, dokud jsem si nepřitáhla k baru stoličku.

„Vypadáte, jako byste dneska večer potřebovala něco ostřejšího, zlatíčko,” řekla a do každé skleničky dala plátek pomeranče a višeň.

„Určitě, jenže ještě pracuju,” odtušila jsem, psí štěkot mezitím ustal.

„S vámi a kapitánem jsou potíže. Pořád makáte.” Vyměnila si pohled s číšníkem.

Přešel k pultu, chopil se skleniček a Daigo začala vyřizovat další objednávku.

„Uvědomujete si ještě toho psa odnaproti? Na druhé straně Dvacáté osmé ulice?” otázala jsem se přidušeně.

„Myslíte Zmetka? Aspoň tak tý psí potvoře říkám já. Víte, kolik hostů to prašivý zvíře vyděsilo?” Blýskla po mně očima a vztekle krájela umetu. „Je to totiž napůl ovčák a napůl vlk,” pokračovala, dřív než jsem se zmohla na slovo. „Dotíral na vás?”

„Štěká divoce na celé kolo, napadlo mě, jestli se nerozštěkal, když odtud včera večer odcházel Danny Webster. Zvlášť když zřejmě parkoval u magnolie, co roste na zahradě, kde pobíhá ten pes.”

„To odporný psisko štěká skoro pořád.”

„Pak chápu, že si nemůžete vzpomenout…”

Přerušila mě, zatímco přebírala objednávku, sáhla po plechovce s pivem. „Ovšemže si vzpomínám. Fakt je, že štěká na každýho. S tím chudákem mládencem to nebylo jinak. Když vyšel ven, Zmetek se rozštěkal na piný pecky. Mrcha pes, štěká jako zjednanej.”

„Jak to tady vypadalo, než Danny odešel?” zeptala jsem se.

Chvíli přemýšlela, náhle jí svitlo v očích. „Teď když se ptáte, vybavuju si, že zvečera pes štěkal vážně v jednom kuse. Dokonce jsem si postěžovala, že se z toho zblázním, málem jsem zatelefonovala majiteli tý bestie.”

„A co ostatní hosté? Přišlo hodně lidí, když tu Danny seděl?”

„Ne,” pravila s naprostou jistotou. „Především se tu objevil brzy. Kromě nejvěrnějších štamgastů tu tou dobou nikdo nebyl. Nevzpomínám si, že by nejmíň do sedmi někdo přišel na večeři. A to už byl pryč.”

„Jak dlouho štěkal pes po jeho odchodu?”

„S menšíma pauzama snad celou noc jako vždycky.” „Takže ne nepřetržitě.”

„To by nevydržel ani Zmetek. Nepřetržité ne.” Pronikavě si mě změřila očima. „Jestli vás napadá, že ten hafan štěkal možná kvůli tomu, že někdo venku čekal na toho mládence,” ukázala na mne nožem, „tak to pusťte z hlavy. Kdyby se tu ten ničema ukázal a psisko se rozštěkalo, vezme nohy na ramena. Proto ho chovají. Ti lidi odnaproti.” Opět ukázala nožem.

Znovu jsem pomyslela na ukradený sig, jímž byl zastřelen Danny, na to, kde zbraň strážník ztratil, a pochopila jsem Daigo. Obyčejný kriminálník by se bál, že velký uštěkaný pes na něho obrátí pozornost. Poděkovala jsem jí a vyšla ven. Chvíli jsem postála na chodníku a dívala se na světelná jezírka plynových lamp řídce rozesetá v úzkých temných ulicích. V prostorách mezi domy a domky tma ještě zhoustla, kdokoli tam mohl čekat, aniž byl viděn.

Pohlédla jsem přes ulici k svému novému autu a zahrádce, kde pobýval zmíněný pes. Momentálně byl tiše, vykročila jsem tedy směrem k domu, abych zjistila, jak zareaguje. Nejevil o mne zájem, dokud jsem se nepři

blížila k zahrádce. Tu se ozvalo přidušené zlověstné vrčení, z něhož mi přejel mráz po zádech. Ve chvíli, kdy jsem odemykala dveře auta, stálo zvíře na zadních nohou, štěkalo a třáslo drátěným plotem.

„Hlídáš si svoje území, kamaráde?” oslovila jsem němou tvář. „Kéž bys mi tak pověděl, co jsi viděl včera v noci.”

Pohlédla jsem k domu, v poschodí se náhle otevřelo okno.

„Frku, ticho!” zaječel tlustý muž s rozcuchanými vlasy. „Ticho, ty podvraťáku!” Okno se přibouchlo.

„Měj se, Frku,” rozloučila jsem se se psem, přezdívka Zmetek se mi zdála přece jen vkusnější. „Opouštím tě.” Naposled jsem se rozhlédla a nasedla do auta.

Jízda od restaurace Hill Cafe k renovovaným domům kolem Frankl i n Street, kde policie objevila mé auto, trvala i při respektování značek omezujících rychlost necelé tři minuty. V kopci k Sugar Bottom jsem otočila, pokračovat ještě blíž po úzké odbočce nad místo činu, zvlášť s mercedesem, bylo vyloučeno. To mě přivedlo k další úvaze.

Přemítala jsem, proč se útočník pohyboval pěšky exkluzivní oblastí, kde fungoval propracovaný systém občanských patrol, jemuž se dostalo značné publicity. Church Hill vydával vlastní informační bulletin, místní obyvatelé vyhlíželi z oken a neváhali kdykoli přivolat policii, natož jakmile zaslechli střelbu. Bezpečnější by bylo poodjet autem o něco dál.

Jenže to vrah neudělal, napadlo mě, že možná tento kout znal, ale nevěděl, jak se v poslední době proměnil, protože nebyl zdejší. Taky možná nezmizel s mým autem jednoduše proto, že nedaleko parkovalo jeho a můj vůz ho nezajímal. Nestál o něj ze zištných důvodů a ani jím neprchl. Tato verze měla svou logiku, pokud pachatel Dannyho z nějakého důvodu déle sle doval. V době, kdy Danny večeřel, útočník klidně zaparkoval, vrátil se pěšky k restauraci a čekal ve tmě

u mercedesu, zatímco pes štěkal.

Pokračovala jsem Franklin Street, když mi na boku zavibroval pager. Rychle jsem po něm sáhla a nasvítila displej. Neměla jsem ještě v autě zabudovaný radiofon, rozhodla jsem se tedy, že zajedu do svého úřadu. Zamířila jsem ze zadního parkoviště k postranním dveřím, vyťukala bezpečnostní kód, prošla márnicí a vyjela výtahem do poschodí. Stopy po falešném požárním poplachu zmizely, ale úmrtní oznámení stále povlávala na provázku, jak je rozvěsila Rose. Usedla jsem k psacímu stolu a ohlásila se Marinovi.

„Kde se sakra touláš?” vyhrkl.

„Volám z kanceláře,” odvětila jsem a podívala se na hodiny.

„To pro tebe touhle dobou není právě vhodný místo. A vsadím se, že jsi sama. Večeřela jsi?”

„Jak to myslíš, že to pro mě není touhle dobou vhodné místo?”

„Dejme si rande, vysvětlím ti to.”

Domluvili jsme se, že se sejdeme v Linden Row Inn

v centru, podnik skýtal jisté soukromí. Nepospíchala jsem, protože Marino bydlí za řekou, ale byl rychlý. Když jsem přijela, seděl ve výčepu u stolu poblíž krbu. Nebyl ve službě a popíjel pivo. Barman byl starší pitoreskní muž s černým motýlkem a právě se pachtil s velkým kbelíkem ledu, z reproduktorů zněla tichá hudba.

„Co je?” spustila jsem na Marina, sotva jsem usedla. „Stalo se něco?”

Měl na sobě černou golfovou košili, břicho napínalo látku a vytvářelo nad opaskem džín cosi jako pneumatiku. V popelníku se povalovalo několik špačků a pivo, které popíjel, nebylo nejspíš první a nebude ani poslední.

„Chceš slyšet, jak to bylo odpoledne s tím falešným požárním poplachem, nebo tě už někdo informoval?” Pozvedl džbánek k ústům.

„Nikdo se neobtěžoval. Jen se mi donesla strašidelná fáma o radioaktivitě,” odpověděla jsem, barman právě přinášel ovoce a sýr. „Pellegrino s citronem prosím,” objednala jsem si.

„Zřejmě je to víc než fáma,” podotkl Marino.

„Cože?” Zamračila jsem se na něho. „Jak to, že víš, co se děje v mém úřadu, a já nic?”

„Hned uslyšíš, ta radioaktivita totiž souvisí s jistou vraždou ve městě.” Dopřál si další doušek piva. „Přesně řečeno s vraždou Dannyho Webstera.”

Poskytl mi chvíli, abych se rozebrala v nové informaci, ale nedokázala jsem překročit vlastní stín.

„Tvrdíš, že Dannyho tělo bylo radioaktivní?” zeptala jsem se nevěřícně v naději, že se nezbláznil.

„Ne. Ale ten sajrajt, co jsme vyluxovali z tvýho auta, ano. A věř mi, že hoši, co ho zkoumali, se z toho málem posrali strachy, ostatně mě taky moc netěší, že jsem se hrabal v tvým fáru. Nestačí, že moje lidi tu a tam bodnou štíři a uštknou hadi, málo se topíme v problémech. Teď jsou v podobný situaci jako vojáci, co ve Vietnamu zažili agent orange. Řada veteránů po čase zemřela na rakovinu.”

Tvářila jsem se nedůvěřivě. „Mluvíš o tom, co se našlo pod předním sedadlem vedle řidiče v mém mercedesu?”

„Ano, a být tebou, už bych do něj nesednul. Ten neřád se ti může dostat na kobylku i po dlouhý době.”

„Do toho auta už opravdu nesednu, buď bez obav. Kdo tě informoval o radioaktivitě toho, co se vyluxovalo?”

„Ta dáma od elektronového mikroskopu s analyzátorem. Geigerův počítač se probudil, protože narazil na uran. Údajně se jí to stalo prvně.”

„To věřím,” přisvědčila jsem.

„Vyvolalo to paniku mezi lidmi z ostrahy a jeden z nich rozhodl o evakuaci budovy. Jenže zapomněl, že když rozbije sklíčko na té malé červené krabičce a škubne páčkou, spustí i hasicí zařízení.”

„Pokud je mi známo, systém se nikdy nepoužil,” řekla jsem. „Celkem chápu, že na to někdo zapomněl. Prostě si to neuvědomil.” Pomyslela jsem na správce objektu a jeho postoj k věci. „Panebože, to všechno kvůli mému autu. Vlastně kvůli mně.”

„Ne, Kay.” Marino mi pohlédl zpříma do očí, tvářil se velmi vážně. „Všechno se stalo proto, že nějaký grázI zavraždil Dannyho. Kolikrát ti to mám sakra opakovat?”

„Docela bych si dala skleničku vína.”

„Přestaň se obviňovat. Vím, co se v tobě děje. Moc si to bereš.”

Rozhlížela jsem se po barmanovi, bylo mi u krbu horko. Čtyři lidé, kteří seděli nejblíž, se hlasitě bavili o někdejší „kouzelné zahradě” na dvoře hostince, kde si v dětství stráveném v Richmondu hrával Edgar Allan Poe.

„Píše o tom v jedné své básni,” řekla žena.

„Taky o zdejších vynikajících krabích plackách.”

„Nelíbí se mi, že k tomu takhle přistupuješ,” pokračoval Marino, naklonil se ke mně a zvedl ukazováček. „Navíc vím, že podnikáš leccos na vlastní pěst. Nespím, chápeš?”

Barman si mě všiml a zamířil k nám. Zavrhla jsem chardonnay, objednala si skotskou, odložila si sako a pověsila ho přes opěradlo židle. Potila jsem se a bylo mi celkově prachmizerně.

„Dej mi jednu marlborku,” požádala jsem Marina. Otevřel ústa a ohromeně na mne civěl.

„Prosím.” Natáhla jsem ruku.

„Ne, nic nedostaneš,” prohlásil neoblomně.

„Něco ti navrhnu. Já vykouřím jednu, ty vykouříš jednu, a pak toho oba necháme.”

Zaváhal. „To nemyslíš vážně.”

„Zatraceně vážně.”

„Nevidím v tom pro sebe nic výhodnýho.”

„Až na maličkost, zůstaneš naživu. Jestli už ovšem není pozdě.”

„Díky. Návrh se zamítá.” Vytáhl krabičku cigaret, vyklepl dvě cigarety, v druhé ruce zapalovač.

„Kdy jsi hulila naposled?”

„Přesně nevím. Asi před třemi roky.” Nezapálená cigareta chutnala neutrálně, ale svírat ji mezi rty mi působilo blaho, jako by rty nebyly stvořeny k ničemu jinému.

První šluk se mi zařízl do plic jako ostrá čepel, okamžitě se mi zatočila hlava. Přesně tak mi idylo, když jsem si v šestnácti letech zapálila první kamelku. Nikotin jako tehdy obloudil můj mozek, běh světa se zpomalil a myšlenky se mi slévaly.

„Panebože, tohle mi chybělo,” zamumlala jsem a oklepala popel.

„Tak už mě kvůli tomu nesekýruj.”

„Někdo musí.”

„Tohle přece není marjánka a podobný svinstvo.”

„Nic takového jsem nekouřila. Ale kdyby to nebylo

nezákonné, dneska bych si to možná dopřála.” „Nešil. Začínáš mě děsit.”

Naposled jsem vdechla kouř a uhasila cigaretu, Marino mě pozoroval, ve tváři úžas. Kdykoli jsem se chovala tak, jak mě neznal, znervózněl.

Vrátila jsem se k věci. „Poslyš, podle mého názoru Dannyho včera večer někdo sledoval a k vraždě nedošlo náhodnou shodou okolností při loupeži, konfliktu mezi homosexuály nebo kvůli drogám. Vrah na něho čekal, možná hodinu, a střetl se s ním, když se vrátil k mému autu zaparkovanému u magnolie ve tmě ve Dvacáté osmé

ulici. Víš o tom psovi, co hlídá nedaleký dům? Podle

Daigo štěkal po celou dobu, co Danny seděl v Hill Cafe.”

Marino si mě chvíli zkoumavě prohlížel. „Vida, neříkal jsem to? Tys tam dneska večer byla.”

„Ano.”

Odvrátil hlavu, na tváři mu ztvrdly čelistní svaly. „Přesně to ti vyčítám.”

„Daigo si vzpomněla, že pes v jednom kuse štěkal.” Mlčel.

„Šla jsem ulicí a pes se nerozštěkal, dokud jsem se nepřiblížila k domu, který hlídal. Pak začal běsnit. Posloucháš mě?”

Opět mě vyhledal očima. „Kdo tam vydržel hodinu čekat, když čokl takhle vyváděl? Povídej, Kay.”

„Žádný zabiják z leknutí,” odpověděla jsem, právě když se přede mnou objevilo pití. „V tom je ten vtip.”

„Dobrá.” Dopil pivo. „Ale proč to všechno? Co sakra ten kluk věděl? Ledaže se zapletl do drog nebo jinýho organizovanýho zločinu.”

„O Tidewateru věděl leccos,” odvětila jsem. „Žil tam. Pracoval pro můj úřad. Přinejmenším byl okrajově zasvěcen do Eddingsova případu a ten, kdo zavraždil Eddingse, to udělal velmi rafinovaně. Byla to důkladně promyšlená, úkladná vražda.”

Marino si zamyšleně třel tvář. „Takže jsi přesvědčená, že ty dva případy spolu souvisejí.”

„Podle mě si někdo nepřál, abychom to zjistili. Chtěl, aby to vypadalo, že se něco zvrtlo při krádeži auta nebo jiném každodenním zločinu.”

„To si taky doteďka všichni myslí.”

„Všichni ne.” Zadívala jsem se mu do očí. „Všichni rozhodně ne.”

„Jsi teda přesvědčená, že Dannyho oddělali úmyslně v rámci profesionální akce.”

„Taky jsem mohla být na jeho místě já. Anebo mě jeho vražda měla zastrašit. Těžko říct.”

„Máš Eddingsovy výsledky z toxikologie?” zahájil Marino další kolo.

„Víš, jak to dneska u nás vypadalo. Doufám, že je dostanu zítra. Pověz mi, jak jsi uspěl v Chesapeaku.” Pokrčil rameny. „Nejsem o nic moudřejší.”

„Jak to, že nejsi o nic moudřejší?” obořila jsem se na něho netrpělivě. „Mají na tři sta policistů. Copak nikdo na případu Teda Eddingse nedělá?”

„I kdyby měli tři tisíce poldů, stačí, aby haprovalo jedno oddělení, z našeho hlediska oddělení vražd. Tuhle bariéru nemůžeme překročit, protože případem se pořád zabývá detektiv Roche.”

„Tomu nerozumím,” povzdechla jsem si.

„Taktak, dál se vyšetřuje tvůj případ.”

Roche mi nestál za zmínku.

„Na tvým místě bych si kryl záda.” Pohlédl mi do očí. „Neber to na lehkou váhu.” Odmlčel se. „Víš, že poldové mezi sebou dost žvaní, něco se mi doneslo. Šíří se drb, že ses vášnivě vrhla na Roche a jeho šéf dělá všechno pro to, aby tě guvernér vykopnul.”

„Ať si klidně lidi drbou podle libosti,” odsekla jsem znechuceně.

„Potíž je v tom, že je mladý a některý lidi napadlo, že by tě mohl zajímat.” Zaváhal, čišelo z něj opovržení Rochem, patrně by si to s ním nejradši vyřídil ručně. „Nerad to říkám, ale lepší by bylo, kdyby nebyl takový hezoun.”

„Ten, kdo dobře vypadá, se automaticky nestává objektem harašení, Pete. K tomu musí být dva, a proto mi to nedělá nejmenší starost.”

„Jenže on ti chce uškodit, Kay, a tvrdě na tom maká. Ať tak nebo onak, určitě využije všech pák, aby tě odrovnal.”

„Ať si stoupne do fronty k těm, co jim už dlouho ležím v žaludku.”

„V servisu ve Virginia Beach si vzpomněli, že ten, kdo volal a představil se tvým jménem, mluvil tak nějak divně, prý to mohl být i muž.” Upřeně se na mne díval. „To jen abys věděla.”

„Danny by se takhle nepitvořil.”

„Dejme tomu. Ale Roche ano.”

„Co děláš zítra?” zeptala jsem se.

Povzdechl si. „Nevím, kam dřív skočit.”

„Měli bychom podniknout výlet do Charlottesville.” „Proč?” Zamračil se. „Snad Lucy zase netrojčí?”

„Proto tam nechci jet. Ale třeba ji tam uvidíme,”

odpověděla jsem.

Druhý den dopoledne jsem se vydala na

okružní cestu za důkazy a nejprve jsem se za

stavila v laboratoři elektronové mikroskopie, kde právě Betsy Ecklesová, forenzní vědecká autorita v oboru, pokovovávala rozprašováním čtverec gumy z pneumatiky. Seděla ke mně zády, chvíli jsem pozorovala, jak zpracovává vzorek na podložce, poté ho uloží do skleněné podtlakové komory, aby atomické částice zlata dokonale přilnuly. Všimla jsem si řezu uprostřed gumy, připadalo mi to povědomé, ale nebyla jsem si jista.

„Dobré ráno,” řekla jsem.

Otočila se od impozantního ovládacího stolu s manometry, číselníky a digitálními mikroskopy, které utvářely z pixelů obrazy na monitorech. Prošedivělá a dokonale upravená žena v dlouhém laboratorním plášti vypadala ztrápeněji než jindy.

„Á, dobré jitro, paní doktorko,” oplatila mi pozdrav a umístila vzorek proříznuté gumy do komory.

„Tak tohle je z těch zničených pneumatik?” zeptala jsem se.

„Balistikové mě požádali, abych se na to podívala. A prý hned. Neptejte se mě proč.”

Úkol ji nijak nepotěšil, zkoumat tímto způsobem něco, co se nepovažovalo za důkaz vážného zločinu, bylo dost neobvyklé. Nechápala jsem, proč se to stalo prioritou dne, když jsou laboratoře zavaleny prací, ale kvůli tomu jsem nepřišla.

„Chtěla jsem se zeptat na ten uran,” řekla jsem.

„To je poprvé, co jsem na něco takového narazila.” Otevřela plastovou obálku. „Za dvaadvacet let.”

„Potřebujeme vědět, o který izotop uranu jde.”

„Pochopitelně, ale nikdy jsme se tu s tím nesetkali, takže nevím, kde to zjistit. Tady to nedokážu.”

Pomocí lepicí pásky nanášela na tyčinku částečky jakési nečistoty a uložila ji do skleněné trubice. S takovým neušlechtilým materiálem pracovala denně a nepřestalo ji to zajímat.

„Kde je teď radioaktivní vzorek?” zeptala jsem se. „Tam, co jsem ho odložila. Neotevřela jsem tubus a ani se mi nechce.”

„Seznámíte mě s prozatímními výsledky?”

„Samozřejmě.”

Přešla ochotně k digitálnímu mikroskopu, zapnula monitor a obrazovka se zapinila černým vesmírem posetým hvězdami různé velikosti a tvaru. Některé byly zářivě bílé, jiné šedé, všechny pouhému oku neviditelné.

„Zvětším to třitisíckrát,” řekla a manipulovala ovládacími prvky. „Můžu ještě víc.”

„To snad postačí.”

To, co se nyní nabízelo našim očím, připomínalo

pohled teleskopem z hvězdárny. Kovové sféry vypadaly jako trojrozměrné planety, ohklopené malými měsíci a hvězdičkami.

„Tak tohle pochází z vašeho auta,” informovala mě Betsy Ecklesová. „Zářící částice prozrazují uran. Ty nevýrazné patří oxidům železa obsaženým běžně v půdě. Pak je tu hliník, který dneska najdete prakticky všude. Taky silikon a písek.”

„Zhruba to, co se přilepí člověku na podrážky,” poznamenala jsem. „Až na uran.”

„Na něco vás chci upozornit. Uran se tu vyskytuje ve dvou podobách. Ty lalokovité a kruhovité tvary patří uranu, který byl v rámci nějakého procesu roztaven. A teď se podívejte tady.” Ukázala prstem. „Tyhle tvary jsou nepravidelné, s ostrými hranami, jakoby vzniklé strojovým opracováním.”

„CP&L používá uran jako palivo v jaderných elektrárnách.” Společnost Commonwealth Power & Light zásobuje elektrickou energií celou Virginii a některé oblasti Severní Karolíny.

„Ano, ovšem.”

„Kde by se tu mohl ještě vyskytovat a používat?” otázala jsem se.

Chvíli přemýšlela. „Nejsou tu doly ani úpravny. Na Virginské univerzitě mají jeden reaktor, ale ten slouží hlavně výuce.”

Dál jsem soustředěně sledovala malou bouři radioaktivního materiálu, který zanesl do mého auta ten, kdo zavraždil Dannyho. Pomyslela jsem na střelu Black TaIon a její dravčí spár, na podivný telefonát v Sandbridgi a na kohosi, kdo přelezl zděný plot. Považovala jsem za spojovací článek Eddingse, respektive to, že se zajímal o Nové sionisty.

„To, že automaticky naskočil Geigerův počítač, přece ještě neznamená, že radioaktivita dosáhla nebezpeč

ného stupně,” řekla jsem. „Na druhé straně uran není zcela neškodný.”

„Problém spočívá v tom, že jsme se tu s ničím takovým ještě nesetkali.”

„To se vyřeší.” Nutila jsem se k trpělivosti. „Tenhle materiál patří ke stopám souvisejícím s vyšetřováním vraždy. Jsem příslušná soudní lékařka a případ spadá do kompetence kapitána Marina. Na základě mého a Marinova pověření stačí oficiálně požádat o analýzu. Přepravíme vzorek na Virginskou univerzitu a nukleární fyzikové přesně určí izotop uranu.”

Samozřejmě se to neobešlo bez konferenčního telefonátu s ředitelem Kriminologického ústavu a státním komisařem pro zdravotnictví, který byl mým přímým nadřízeným. Obávali se konfliktu zájmů, neboť uran pocházel z mého auta a Danny byl mým zaměstnancem a spolupracovníkem. Když jsem namítla, že přece nejsem podezřelá, uklidnili se a souhlasili s vydáním a testováním radioaktivního vzorku mimo resort.

Vrátila jsem se do laboratoře elektronové mikroskopie a Betsy Ecklesová otevřela hrozivý tubus, vzala jsem si baviněné rukavice. Opatrně jsem se chopila zapečetěné skleněné trubice a vložila ji do plastového sáčku, který jsem uzavřela a označila štítkem. V témže poschodí jsem se zastavila u balistiků a zhraňových techniků, Frost právě seděl před srovnávacím mikroskopem a zkoumal starý vojenský bajonet. Zeptala jsem se ho na vzorek rozřezané pneumatiky pokovené zlatem, protože jsem měla určité podezření.

„Zdá se, že jsem objevil pravděpodobného viníka,

který zničil pneumatiky,” uvítal mě a zkoumal čepel.

„Tenhle bajonet?” Odpověď jsem znala předem.

„Správně. Dostal jsem ho dneska dopoledne.” „Od koho?” Moje tušení se měnilo v jistotu.

Pohodil hlavou k papírovému sáčku na sousedním

stole. Přečetla jsem číslo případu, datum a jméno „Roche”.

„Z Chesapeaku,” odpověděl Frost.

„Nevíte, kde se našel?” Potlačovala jsem vztek.

„V kufru auta. Víc jsem se nedověděl. Zřejmě je tam kvůli tomu pěkně horko.”

Vyšla jsem o poschodí výš do toxikologické laboratoře, to byla z mého hlediska poslední nezbytná zastávka. Měla jsem náladu pod psa a nepotěšilo mě, že se mi na domácí půdě potvrdilo to, co mi nos napověděl v norfolkské pitevně. Doktor Rathbone byl rozložitý starý muž se stále smolně černými vlasy. Zastihla jsem ho u psacího stolu, podepisoval laboratorní zprávy.

„Právě jsem vám volal.” Vzhlédl ke mně. „Jak jste oslavila příchod nového roku?”

„Dost nekonvenčně, prakticky vůbec. A vy?”

„Mám syna v Utahu, tak jsme byli u něj. Kdybych tam našel práci, hned bych se tam přestěhoval, ale Pochybuju, že by mormoni stáli o moji odbornost.”

„Vaši odbornost potřebují všude,” řekla jsem. „Předpokládám, že už máte výsledky k Eddingsovu případu,” dodala jsem a pomyslela na bajonet.

„Koncentrace kyanidu ve vzorku krve činí nula celá pět miligramu na litr, což je smrtelné, jak víte.” Podepisoval další zprávy.

„A co nargila a hadice?”

„Nic průkazného.”

Nepřekvapilo mě to a ani na tom nezáleželo, neboť Eddings byl nepochybně otráven kyanovodíkem, okolnosti jednoznačně svědčily o tom, že byl zavražděn. Znala jsem státní zástupkyni v Chesapeaku, zastavila jsem se ve své kanceláři, vyrozuměla ji a ona požádala policii, aby podnikla patřičné kroky.

„Ani jste mi kvůli tomu nemusela volat,” řekla. „Tím líp.”

„Nedělejte si zbytečné starosti.” Mluvila podrážděně. „Co je to tady za partu idiotů! Zabývá se tou věcí FBI?”

„V Chesapeaku prý jejich pomoc nepotřebují.”

„Já žasnu. Tváří se, jako by vyšetřovali vraždy potápěčů kyanovodíkem dnes a denně. Ozvu se vám.”

Zavěsila jsem, popadla kabát a tašku a vyšla ven, vypadalo to na hezký den. Marino parkoval u chodníku ve Franklin Street, seděl za volantem, okno stažené, motor běžel. Když jsem se přiblížila, otevřel dveře a uvolnil zámek kufru.

„Kde to máš?” zeptal se.

Pozvedla jsem obálku z manilového papíru, zjevně se vyděsil. „Neseš to jen v tomhle?” zvolal a vyvalil oči. „Myslel jsem, že to dáš do kovového kontejneru.”

„Nebuď směšný. Uran můžeš držet holou rukou a neublíží ti.”

Uložila jsem obálku do kufru.

„Jak to, že teda spustil Geigerův počítač?” přel se dál, když jsem nasedla. „Probudil se přece proto, že ten sajrajt je radioaktivní, ne?”

„Uran je pochopitelně radioaktivní, ale ne zas tolik, protože se rozpadá pomalu. Navíc vzorek v kufru je mrňavý.”

„Poslyš, trochu radioaktivní podle mě znamená tolik jako trochu těhotná nebo trochu mrtvý. Jestli jsi ohledně toho v pohodě, proč jsi prodala svýho meďoura?”

„Kvůli tomu ne.”

„Nechci, aby mě to ozářilo, jestli tobě na tom nezáleží, tvoje věc,” rozčiloval se.

„Nic tě neozáří.”

Nenechal se zastavit. „Divím se, že mě a moje auto vystavuješ působení uranu.”

„Pete, řada těch, kdo se dostali ke mně do márnice, trpěla tuberkulózou, hepatitidou, meningitidou, AIDS.

Zučastnil ses pitev a vždycky jsi byl u mě v bezpečí.” Jel po dálnici rychle, často předjížděl.

„Pochop, že bych tě vědomě nevystavila žádnému nebezpečí,” dodala jsem.

„Dejme tornu, že vědomě ne. Jenže taky nemusíš všemu rozumět. No schválně — kdy ses naposled setkala s radioaktivitou?”

„Teď poprvé,” přiznala jsem. „V případu ovšem nehraje radioaktivita hlavní roli, vykazují ji jen mikroskopické částečky špíny. A o radioaktivitě něco vím. Znám učinek rentgenových paprsků, izotopů kobaltu, jódu a technecia, které se využívají k léčbě rakoviny. Lékaři se musí vyznat ve spoustě věcí, nemoc z ozáření patří mezi ně. Můžeš zpomalit a držet se v jednom jízdním pruhu?”

Znepokojeně jsem ho pozorovala, přece jen povolil plynový pedál. Pot se mu perlil na temeni, stékal po spáncích, ve tváři zrudl. Ostře se mu rýsovaly čelisti, pevně svíral volant a ztěžka dýchal.

„Zajeď do odstavného pruhu,” požádala jsem. Nereagoval.

„Zastav, hned!” přikázala jsem, z mého tónu pochopil, že nemá smysl odporovat.

Odstavný pruh byl široký a vedle byla ještě vyasfaltovaná krajnice, beze slova jsem vystoupila a přešla ke dveřím na jeho straně. Pokynula jsem mu, aby se vysoukal. Uposlechl. Uniforma na zádech mu nasákla potem, viděla jsem skrze ni obrysy nátělníku.

„Asi na mě leze chřipka,” zamumlal.

Seřídila jsem si sedadlo a zrcátka.

„Nevím, co to se mnou je.” Otřel si zpocený obličej kapesníkem.

„Dolehla na tebe panická ataka,” řekla jsem. „Zhluboka dýchej a snaž se uklidnit. Předkloň se a zkus se dotknout špiček nohou. Povol svalstvo, uvolni se.”

„Jestli někdo uvidí, že řídíš policejní auto, dají mi na prdel,” poznamenal odevzdaně a zapnul si bezpečnostní pás.

„Policie a radnice by měly zaplesat, že neřídíš. Momentálně bys neměl stoupnout ani na koloběžku. Nejvíc by ti slušelo, kdybys poseděl u psychiatra.” Mrkla jsem po něm, zjevně mu bylo trapně.

„Čertví co se mnou je,” zabručel a civěl z okna. „Pořád se trápíš kvůli Doris?”

„Nevím, jestli jsem ti někdy vykládal o našem posledním velkým konfliktu předtím, než odešla.” Znovu si otřel obličej. „Šlo o pitomý nádobí, co koupila na trhu. Fakt je, že dlouho o novým nádobí uvažovala. Jednou se vrátím v noci domů z práce a na stole v jídelně se prostírá obrovská souprava ostře oranžovýho nádobí.” Pohlédl na mne. „Slyšela jsi o nádobí Fiesta Ware?”

„Něco málo.”

„Do glazury jedný série se dostalo něco, nač reagoval Geigerův počítač.”

„Geigerův počítač reaguje i na velmi slabou radioaktivitu,” zdůraznila jsem.

„Jenže o tomhle zboží se psalo v novinách, oficiálně bylo stažený z prodeje,” pokračoval. „Doris se na to neohlížela. Měla za to, že přeháním.”

„Zřejmě jsi opravdu přeháněl.”

„Podívej, lidi trpí fobiemi z nejrůznějších věcí. Já se bojím ozáření. Víš, jak nerad s tebou pobývám v rentgenové komoře, a když zapnu mikrovlnku, vypadnu z kuchyně. Tak jsem sebral veškerý nádobí a vyhodil ho. O tom kam, jsem pomlčel.”

Zmlkl a opět si otřel obličej. Několikrát si odkašlal. „Za měsíc mě opustila,” dodal po chvíli.

„Já bych to, co se vařilo v tom nádobí, taky nejedla, přestože o tom vím víc,” řekla jsem chlácholivě. „Chápu tvůj strach, ale strach nebývá vždycky racionální.”

„U mě možná jo, Kay.” Stáhl okno na škvíru. „Bojím se smrti. Denně když ráno vstávám, na to myslím, abys věděla. Denně myslím na to, aby mě netrefilo nebo jsem se nedověděl, že mám rakovinu. S hrůzou lezu do postele, bojím se, abych neumřel ve spaní.” Odmlčel se a pak ze sebe ztěžka vysoukal: „Upřímně řečeno, právě kvůli tomu se na mě vykašlala Molly.”

„Neprojevila velké pochopení.” I mne z jeho slov zabolelo.

„Je o dost mladší než já,” řekl už klidněji. „Dospěl jsem k závěru, že nesmím přepínat síly.”

„Takže se bojíš sexu.”

„Kruci, proč vytahuješ zrovna tohle?”

„Jsem lékařka, Pete. Snažím se ti v rámci možností pomoct”

„Molly říkala, že si připadá jako zavržená,” upřesnil. „Něco na tom je. Odkdy máš tenhle problém?”

„Vím já, ode Dne díkůvzdání.”

„Co se vlastně stalo?”

Zaváhal. „Totiž, přestal jsem brát léky.”

„Jaké? Tvoje adrenergikum, nebo lék na hypertenzi?” „Obojí.”

„Proč takhle blbneš?”

„Protože když ty pilulky beru, nic pořádně nefunguje,” vyhrkl. „Přestal jsem s tím, když jsem začal chodit s Molly. Kolem Dne díkůvzdání jsem se k lékům vrátil, protože při pravidelný lékařský prohlídce se zjistilo, že mi dost vyskočil tlak a celkově jsem byl na sesypání. Vyděsilo mě to.”

„Žádná žena nestojí za umření. To všechno souvisí s depresí a u tebe to dopadá na úrodnou půdu.”

„Jo, deprimuje mě, když se na nic nezmůžu. Tomu nerozumíš.”

„Ale rozumím. Člověka deprimuje, když ho zrazuje tělo, stárne a musí čelit dalším tlakům, mimo jiné zá

sadním změnám v životě. V posledních letech ses musel vyrovnat s mnoha změnami.”

„Tůhle, chlapa deprimuje, když se mu nepostaví,” pronesl už hlasitěji. „Anebo když se to podaří, jenže v nevhodnou chvíli. A taky jestli se nemůže vyčurat, přestože se mu hrozně chce, a jindy se to stane, a on o tom neví. Dospělo to zkrátka tak daleko, že nemám chuť na přítelkyni, která by víceméně mohla být mojí dcerou.” Upřeně se na mne zadíval, na krku mu naběhly žíly. „Jo, jsem deprimovanej. Zase máš pravdu, do prdele!”

„Na mě se, prosím tě, nezlob.”

Uhnul očima, ztěžka dýchal.

„Ráda bych, abys navštívil kardiologa a urologa,” řekla jsem.

„Vyloučeno, kdepak.” Zavrtěl hlavou. „Podle toho novýho zatracenýho rozpisu patřím k uroložce. Nemůžu jít k ženský a vykládat jí o těchhle trapárnách.”

„Proč ne? Mně ses svěřil.”

Zmlkl a koukal z okna. Pohlédl do vnějšího zpětného zrcátka a prohodil: „Mimochodem, nějaký mamlas ve zlatým lexusu se na nás přilepil už v Richmondu.”

Mrkla jsem do vnitřního zpětného zrcátka. Jel za námi nejnovější model toyoty, řidič právě telefonoval.

„Myslíš, že nás sleduje?” zeptala jsem se.

„To kdybych věděl. Ale nechtěl bych platit jeho mastný telefonní učty.”

Blížili jsme se k Charlottesville, jemně zvlněnou krajinu vystřídaly kopce se smíšenými lesy, zčásti zimně šedivými, zčásti věčně zelenými. Ochladilo se a přibylo sněhu, ale vozovka byla suchá. Požádala jsem Marina, aby vypnul skener, omrzelo mě poslouchat policejní brebentění, odbočila jsem na silnici číslo 29 vedoucí k Virginské univerzitě.

Nakrátko krajině dominovaly holé skály směrem k sil

nici zpestřené lesíky a jednotlivými stromy. Blížili jsme se k univerzitnímu areálu, míjeli jsme pizzerie, hospůdky, obchody zbožím denní potřeby a čerpací stanice. Na univerzitě ještě neskončily vánoční prázdniny, ale má neteř nebyla jediná, kdo to ignoroval. Od Scott Stadium jsem pokračovala po Maury Avenue, studenti tu hřadovali na lavičkách a jezdili na kolech, batůžky na zádech nebo mošny na ramenou nadité prací. Kolem dokola parkovalo plno aut.

„Bylas tu někdy na zápase?” Marino zjevně ožil. „Nebudu ti lhát.”

„To je snad trestný. Studuje ti tu neteř, a ty jsi nikdy neviděla Hoos? Jezdila jsi sem a cos tu teda dělala? Co jste tu s Lucy podnikaly?”

Podnikaly jsme toho opravdu málo. Obvykle jsme společné chvíle trávily dlouhými procházkami po areálu nebo jsme rozmlouvaly v jejím pokoji. Tu a tam jsme zašly na oběd nebo na večeři do restaurací The Ivy a B oar’s Read, seznámila jsem se s jejími profesory a dokonce navštívila i pár přednášek. Ale její přátele jsem neznala, ostatně jich moc neměla. O ně a o místa, kde se s nimi setkávala, se se mnou nepodělila.

Uvědomila jsem si, že Marino nepřestal mluvit.

„Viděl jsem ho tady hrát a nikdy na to nezapomenu,” vedl svou.

„Promiň.”

„Umíš si představit, že někdo měří dvě stě čtrnáct centimetrů? Teď žije v Richmondu.”

„Musíme se zorientovat.” Dívala jsem se po budovách, které jsme míjeli. „Technika začíná právě tady. Potřebujeme se dostat k fakultě jaderné fyziky, sídlí až za fakultami strojírenskou a letectví a kosmonautiky.”

Zpomalila jsem, před námi vyvstala bílá budova označená příslušným štítem. Místo k zaparkování jsme našli snadno, s doktorem Alfredem Matthewsem to bylo hor

ší. Slíbil, že nás v jedenáct třicet přijme ve své kanceláři, ale zřejmě na to zapomněl.

„Kam se sakra poděl?” vztekal se Marino, stále zneklidněný tím, co spočívalo v jeho kufru.

„Je u reaktoru.” Nasedla jsem opět do auta.

„Výborně.”

Oficiálně se ono pracoviště nazývalo Fyzikální laboratoř pro výzkum vysokých energií a nacházelo se na kopci poblíž hvězdárny. Samotný reaktor ukrývalo rozměrné zděné silo. Tyčilo se v oploceném lesíku a Marina se opět zmocnila uzkost.

„Pojď. Bude tě to zajímat.” Otevřela jsem dveře. „Tohle mě teda vůbec nezajímá.”

„Dobře. Tak tady počkej, vyřídím to sama.” „Já vím svý, nebudu se opakovat.”

Vzala jsem z kufru vzorek, zazvonila u vchodu a zámek se s cvaknutím odemkl. V malé hale jsem mladému muži za skleněnou přepážkou sdělila, že hledám doktora Matthewse. Nahlédl do jakýchsi papírů a informoval mě, že vedoucí katedry jaderné fyziky, s nímž jsem se znala jen málo, pracuje v reaktorovém bazénu. Mladý muž zvedl sluchátko vnitřního telefonu a podal mi visačku návštěvníka a detektor radiace. Připnula jsem si obé na sako, on vyšel ze svého stanoviště a uvedl mě dál těžkými ocelovými dveřmi, nad nimiž svítilo červené světlo na znamení, že reaktor je v plné činnosti.

Vstoupili jsme do místnosti bez oken, s vysokým stropem a vykachlíkovanými zdmi, na každém předmětu, kam oko dohlédlo, se skvěl světležlutý štítek upozorňující na nebezpečí radioaktivity. Čerenkovovo záření způsobovalo, že voda v bazénu fantasticky modře zářila, zatímco nestabilní atomy se spontánně rozpadaly v palivovém systému uloženém o sedm metrů níž. Doktor Matthews právě rozmlouval se studentem, který —jak jsem z hovoru vyrozuměla — se zabýval využitím kobaltu namísto autoklávu ke sterilizaci mikropipet určených k umělému oplodnění.

„Myslel jsem, že přijedete zítra,” pravil jaderný fyzik, tvářil se poněkud zahanbeně.

„Ne, domluvili jsme se na dnešek. Moc děkuju, že jste mě přijal. Přivezla jsem vzorek.” Ukázala jsem obálku.

„Dobře, Georgi,” řekl studentovi. „Dokážete sám pokračovat?”

„Ano, pane profesore. Děkuju.”

„Pojďme,” vyzval mě Matthews. „Vezmeme to hned dolů a začneme. Nevíte, kolik toho je?”

„Úplně přesně ne.”

„Pokud je materiálu dost, dá se to udělat prakticky na počkání.”

Za silnými dveřmi jsme se vydali vlevo a zastavili se ve velkém boxu, který zkoumal radiaci našich rukou a nohou. Propustily nás světlezelené kontrolky a schody nás přivedly do neutronové radiografické laboratoře v suterénu za mechanickou dílnou, kde stály vidlicové zdvižné vozíky a velké černé sudy s vyhořelým palivem, které čekaly na odvoz. Všude kolem bylo vybavení pro stav nouze. Velín krizového režimu se nacházel v kabině, na opačné straně se rýsovala počítací komora. Prostor za tlustými betonovými zdmi bez oken obsahoval dvousetpětadvacetilitrové kanystry se zkapalněným dusíkem, germaniové detektory se zesilovači a olověné cihly.

Proces identifikace vzorku byl překvapivě prostý. Matthews, nechráněný ničím jiným krom laboratorního pláště a rukavic, vyňal opatrně materiál ze skleněné trubice a vložil jej do jiné, tu pak do víc než půl metru vysokého hliníkového pouzdra s krystalickým germaniem. Všechno obložil olověnými cihlami, aby odstínil vzorek od sebemenší okolní radiace.

Jediným povelem na klávesnici počítače aktivoval požadovaný proces a měřič radioaktivity sděloval udaje nutné k určení izotopu. Připadalo mi to dost podivné, neboť jsem přivykla rafinovaným přístrojům, jako jsou elektronové mikroskopy a plynové chromatografy. Toto zařízení vypadalo jako olověný domeček s chlazením zajišťovaným kapalným dusíkem, neschopný inteligentního počinu.

„Bude to přece jen trvat hodinku dvě, těžko předvídat,” poznamenal.

„Podepište mi prosím převzetí důkazního materiálu,” požádala jsem. „Využiju čas.”

Podepsal formulář, vrátila jsem mu kopii.

„Chci navštívit Lucy, zastavím se pro výsledek.”

„Počkejte, vyprovodím vás, abyste nám tu nic nespustila. Jak se jí daří?” zeptal se Matthews, když jsme míjeli neprotestující detektory. „Zapsala se na massachusettskou techniku?”

„Strávila tam podzimní semestr, věnovala se roboti

ce. A vrátila se zpátky sem. Pobyde tu pár měsíců.” „To jsem nevěděl. Výborně. Čím se zabývá teď?” „Podle jejích slov virtuální realitou.”

Matthews očividně zrozpačitěl. „Nevěnovala se tomu už dřív?”

„Předpokládám, že se nyní zaměřila na náročnější aplikace.”

„Jinak si to ani neumím představit.” Usmál se. „Kéž bych měl v každém ročníku aspoň jednoho takového studenta.”

Lucy byla pravděpodobně jedinou studentkou Virginské univerzity, která ze zájmu navštěvovala přednášky z jaderné fyziky, aniž by fyzika byla jejím hlavním studijním oborem. Vyšla jsem ven, Marino se opíral o auto a pokuřoval.

„A co teď?” Stále se tvářil mrzutě.

„Chtěla bych překvapit neteř a vytáhnout ji na ohěd. Budeš víc než vítaným společníkem.”

„Opustím tě, Kay, zastavím se u čerpací stanice Exxonu a pak se ti ozvu,” řekl. „Musím si taky vyřídit pár telefonátů.”

J::=77:. Odvezl mě k Rotundě, mé oblíbené a nyní

ve slunci zářivě bílé budově, kterou navrhl

sám Thomas Jefferson. Kráčela jsem po starobylých zastřešených chodnících se sloupovím mezi věkovitými stromy, ve dvou řadách se tu rozkládaly nižší zdobné domy, dohromady tvořily exkluzívní kolej zvanou Lawn.

Tady se bydlelo odměnou za vynikající akademické výsledky, nicméně se našli i takoví, kteří to považovali za pochybnou poctu. Sprchy a koupelny byly jen v jedné zadní budově, spartánsky zařízené pokoje neskýtaly komfort. Ale Lucy si nikdy nepostěžovala, studentský život na Virginské univerzitě ji plně uspokojoval.

Obývala pokoj ve West Lawn v pavilonu III se sloupy, jejichž korintské hlavice z carrarského mramoru vytesali umělci v Itálii. Dřevěné okenice pokoje číslo jedenáct byly zavřené, na rohožce ležely dnešní noviny, zarazilo mě to a pomyslela jsem si, že možná ještě nevstala. Zaklepala jsem několikrát na dveře a zaslechla, že se uvnitř něco hýbe.

„Kdo je?” otázal se hlas mé neteře.

„To jsem já,” řekla jsem.

Nastala pauza, pak se ozvalo překvapené: „Teto Kay?”

„Otevřeš mi?” Má dobrá nálada rychle pohasínala, neznělo to od ní nijak radostně.

„Hned, okamžik. Už jdu.”

Cvakl zámek a dveře se otevřely.

„Ahoj,” pozdravila a pustila mě dál.

„Doufám, že jsem tě nevzbudila.” Podala jsem jí noviny.

„Á, tohle odebírala Tracy,” prohodila s poukazem na přítelkyni, které ve skutečnosti patřilo toto obydlí. „Odjela do Německa a zapomněla noviny odhlásit. Nikdy jsem se nedostala k tomu, abych si je přečetla.”

Vstoupila jsem do minibytu, který se příliš nelišil od toho, v němž jsem navštívila neteř loni. Pokoj byl poměrně malý, dominovala mu široká postel, umyvadlo a police plné knih. Palubová podlaha z borovicových prken byla holá, vybílené zdi nezdobil žádný obraz, jen osamocený plakát s Anthony Hopkinsem ve filmu Krajina stínů. Lucyina technická literatura a dokumentace zaplnily stolky, psací stůl a dokonce několik židlí. Ostatní věci, například fax a jakýsi malý robot, stály na podlaze.

Navíc instalované telefonní linky si přisvojily zeleně pomrkávající modemy. Nabyla jsem však dojmu, že tu neteř nebydlí sama, na umyvadle jsem zaznamenala dva zubní kartáčky a roztok na ošetřování kontaktních čoček, které Lucy nenosila. Dvojlůžko bylo neustlané, v nohou jsem spatřila kufřík, který jsem neznala.

„Posaď se tady,” vyzvala mě, když sundala ze židle tiskárnu a přisunula ji blíž ke krbu. „Omluv ten nepořádek.” Měla na sobě ostře oranžové univerzitní tričko a džíny, vlasy mokré. „Dám vařit vodu,” řekla, a nedařilo se jí potlačit neklid.

„Pokud mi nabídneš čaj, přijímám.”

Pozorovala jsem, jak natočila do varné konvice vodu a zapnula ji. Na nočním stolku ležely doklady FBI, pistole a klíčky od auta. Přehlédla jsem pořadače a papíry s poznámkami, neuniklo mi neznámé oblečení v pootevřené skříni.

„Pověz mi o Tracy,” požádala jsem.

Lucy přinesla porcovaný čaj. „Studuje jako hlavní obor germanistiku. Příští semestr bude v Mnichově. Nabídla mi, abych tu bydlela.”

„To je od ní hezké. Nechceš, abych ti pomohla sbalit její věci, ať tu máš víc místa?”

„Nehrň se do práce, klidně seď.”

Pohlédla jsem k oknu, něco jsem zvenku zaslechla. „Pořád si potrpíš na hodně tmavý čaj?” otázala se Lucy.

V krbu zapraskalo, sesunulo se kouřící polínko a mě nijak nepřekvapilo, když se otevřely dveře a vstoupila další žena. Janet jsem ovšem nečekala a ona nečekala mě.

„Paní doktorko…,” pronesla a překvapeně mrkla po Lucy. „To je prima, že jste se zastavila.”

Nesla si potřeby na sprchování, baseballovou čepici naraženou na mokré vlasy, které jí sahaly téměř k ramenům. Na sobě měla oteplovačky a tenisky, byla hezká a sršelo z ní zdraví, na univerzitní půdě vypadala stejně jako Lucy mladší.

„Poseď s námi,” vybídla ji Lucy a mně podala hrnek čaje.

„Byly jsme hěhat.” Janet se omluvně usmála. „Vypadám jako zmoklé kuře. Co vás přivádí?” zeptala se a usedla na podlahu.

„Potřebuju pomoct s jedním případem,” odpověděla jsem stručně. „Taky navštěvujete přednášky o virtuální realitě?” Studovala jsem jejich tváře.

„Ano,” přisvědčila Janet. „Chodíme na ně s Lucy společně. Možná nevíte, že mě koncem roku přemístili do Washingtonu.”

„Lucy mě informovala.”

„Nasadili mě na zločiny bílých límečků,” pokračovala. „Se zaměřením na trestné činy v oblasti síťových

komunikací a informačních systémů. Patřím teď do jediné skupiny odborníků v zemi, která se specializuje na tyhle případy.”

„Takže vás sem vyslala FBI, abyste si rozšířila vědomosti v téhle oblasti.” Snažila jsem se zorientovat. „Nechápu ovšem, jak virtuální realita souvisí s nelegálními průniky do databází.”

Janet mlčela, odložila čepici, rozčesávala si vlasy a upřeně se dívala do ohně. Zjevně dost znervózněla, přemýšlela jsem, zda to nevyplývá z toho, co se mezi svátky přihodilo v Aspenu. Neteř se přesunula ke krbu a posadila se čelem ke mně.

„Nejsme tady proto, abychom navštěvovaly nějaký vypsaný přednáškový cyklus, teta Kay,” pronesla klidně a vážně. „Tak to má ovšem navenek vypadat. Vysvětlím ti proč, i když bych neměla.”

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,” zarazila jsem ji. „Rozumím tomu.”

„Nerozumíš.” V očích se jí zajiskřilo. „Chci, abys pochopila, oč jde. Stručně řečeno, na podzim elektrárenská společnost Commonwealth Power & Light zaznamenala určité problémy a ukázalo se, že někdo začíná pronikat do jejich počítačového systému zpracování dat. Pokusy se často opakovaly, někdy i čtyřikrát pětkrát denně. Ale nedařilo se hackera identifikovat, dokud nezanechal stopu v kontrolním protokolu, když se proboural do fakturace odběratelům a vytiskl si, co potřeboval. Povolali nás a my jsme zjistily, že tuhle trestnou činnost vyvíjí patrně někdo tady na půdě Virginské univerzity.”

„Ale zatím jste ho nevypátraly,” dopinila jsem.

„Ne,” potvrdila Janet. „Vyslechly jsme studenta posledního ročníku, jehož identifikátor se objevil v protokolu, ale ten rozhodně není pachatelem. To víme naprosto bezpečně.”

„Pachatel si totiž přisvojil několik identifikátorů zdej

ších studentů a zjednává si přístup do systému CP&L

jakoby přes univerzitní počítač a další v Pittsburghu.”

„Co se chystáte podniknout?” zeptala jsem se.

„V poslední době průnikář omezil pokusy na minimum, což nám ztěžuje situaci,” odvětila Janet. „Pronásledujeme ho především prostřednictvím univerzitního počítače.”

„Přesně tak,” přisvědčila Lucy. „Jak jsme zjistily, nedobýval se do počítače CP&L už skoro týden. Nejspíš i kvůli svátkům.”

„Proč to někdo dělá?” položila jsem otázku. „Máte nějakou teorii?”

„Někdo si dělá výlety do elektráren, ale nechce způsobit škodu,” vyrukovala s jednoduchou odpovědí Janet. „Možná hodlá rozsvítit a zhasnout v celé Virginii a Karolíně. Kdo ví?”

„Ale myslíme si, že ať to dělá kdokoli, pohybuje se na půdě univerzity a využívá k tornu internet a telnet,” prohlásila Lucy sebevědomě. „Dostaneme ho.”

„Proč jste mi sypaly písek do očí?” uhodila jsem na neteř. „Nemohly jste mi prostě říct, že pracujete na případu a nesmíte o tom mluvit?”

Zaváhala s odpovědí. „Učíš na fakultě zdejší univerzity, teto Kay.” Měla pravdu, vůbec jsem na to nepomyslela. Přestože jsem byla jen hostující profesorkou patologie a soudního lékařství, pochopila jsem, proč mě chtěla držet od věci co nejdál, neboť to souviselo s dalším důvodem. Toužila po nezávislosti, zvlášť tady, protože po dobu studií narážela na to, že jsme příbuzné.

Zadívala jsem se na ni. „Proto jsi z Richmondu tak najednou večer odjela?”

„Reagovala jsem na výzvu pagerem.”

„Ode mě,” dopinila Janet. „Letěla jsem z Aspenu, měli jsme zpoždění atakdále. Lucy mě vyzvedla na letišti a přijely jsme sem.”

„Vyskytly se o svátcích nějaké jiné pokusy o neopráv

něný vstup do systému?”

„Pár ano. Všechno se nepřetržitě monitoruje,” vy

světlovala Lucy. „Nejsme tu jediné, kdo tyhle záleži

tosti sleduje. Ale pracujeme v utajení, vyšetřujeme

jako detektivové.”

„Pojď mě doprovodit k Rotundě.” Vstala jsem, násle

dovaly mě. „Marino tam na mě bude čekat s autem.”

Objala jsem Janet, vlasy jí voněly citronem. „Buďte na

sebe opatrná a přijeďte častěji na návštěvu,” řekla jsem

jí. „Přemýšlela jsem o postoji vašich rodičů. Bůh ví, že už nějakou dobu hledám vhodný způsob, jak bych ovliv

nila jejich přístup.” Usmála jsem se a sevřela Lucyinu

paži.

Venku svítilo slunce, teplé odpoledne vyzývalo k od

ložení kabátů, docela ráda bych se tu zdržela. Lucy na

naší krátké trase udržovala vysoké tempo a zneklidněla

z každého, kdo nás spolu zahlédl.

„Připomíná mi to staré časy,” utrousila jsem.

„Čím?”

„Tím, jak s tebou cloumají rozporupiné pocity z toho,

že tě se mnou lidé vidí.”

„To není pravda,” zaprotestovala. „Bývala jsem na to

pyšná.”

„Teď ovšem nejsi.” Neubránila jsem se ironii.

„Možná bych chtěla, abys byla pyšná na to, že tě lidi

vidí se mnou,” řekla. „Dopadlo to vždycky naopak. Tak

jsem to myslela.”

„Jsem na tebe pyšná a odjakživa jsem byla, i když ses

v letech hledání někdy chovala tak příšerně, že bych tě

nejradši zamkla do sklepa.”

„To by ovšem bylo zneužívání dítěte,” ohradila se.

„Ne, ve tvém případě by to porota označila přímo za

trýznění tety. Těší mě, že jste s Janet dobré kamarádky.

Že se vrátila z Aspenu a můžete se o sebe navzájem opřít.”

Neteř se zastavila a ve slunci na mne zašilhala. „Dě

kuju za to, cos jí řekla. Zvlášť teď to hodně znamená.” „Řekla jsem pravdu, nic víc. Věřím, že jednou se na

to její rodina bude dívat stejně.”

Spatřily jsme Marinův vůz, seděl za volantem a jako obvykle pokuřoval.

Lucy zamířila ke dveřím na jeho straně. „Ahoj Pete!” zahalasila. „Měl by sis nechat tu svoji káru umýt.”

„Táhle,” zavrčel, okamžitě zahodil cigaretu a vystoupil.

Rozhlédl se a pohled na to, jak si povytahuje kalhoty a zkoumá auto, působil neodolatelně. Lucy a já jsme se rozesmály, Marino se snažil zachovat vážnost. Ve skutečnosti se tajně radoval, když jsme si ho dobíraly. Chvíli jsme žertovali, načež Lucy odešla, právě když nás míjel nejnovější model zlatého lexusu s tónovanými skly. Byl to’ tentýž vůz, který jel za námi po dálnici, v prudkém slunci nebylo osobu za volantem vidět.

„Už mi to leze na nervy.” Marino očima sledoval vůz.

„Ověř si poznávací značku,” poradila jsem banálně.

„Už jsem se o to pokusil.” Nastartoval a rozjel se. „Na evidenci motorových vozidel se podělal počítač.”

Stávalo se to poměrně často. Vraceli jsme se k reaktoru, a když jsme dorazili na místo, Marino opět odmítl vstoupit dovnitř. Zanechala jsem ho tedy na parkovišti a mladý muž za skleněnou přepážkou mě tentokrát pustil dovnitř bez doprovodu.

„Je v suterénu,” informoval mě s očima upřenýma na monitor.

Zastihla jsem Matthewse opět v počítací komoře, seděl u terminálu, obrazovku vyplňovalo černobílé spektrum.

„Á, zdravím vás,” zahlaholil, když si uvědomil, že stojím vedle něho.

Vypadá to, že vám přálo štěstí,” řekla jsem. „Přestože nerozumím tornu, co vidím. Nejdu příliš brzy?”

„Ne, vůbec ne. Ty svislé čáry označují záření gama paprsků. To jsou ty výrazné čáry. Ty nevýrazné způsobuje radiace pozadí.” Ukázal na obrazovku. „Ani olověné cihly ji neodstínily.”

Posadila jsem se vedle něho.

„Vzorek, který jste přivezla, nevykazuje při rozpadu materiálu velkou energii gama paprsků. Tohle energetické spektrum na obrazovce patří uranu dvě stě třicet pět.” Svá slova dotvrzoval ukazováním myší.

„Hm, co to znamená?” otázala jsem se.

„Odpovídá kvalitnímu materiálu.” Zadíval se na mne. „Takový se přece používá jako palivo v atomových reaktorech,” řekla jsem.

„Správně. Vyrábějí se z něj tyče, které se sestavují do palivových článků. Jenže jak asi vidíte, uran dvě stě třicet pět tvoří jen nula celá tři desetiny procenta. Zbytek je ochuzený.”

„Ano. Ostatní je uran dvě stě třicet osm,” řekla jsem. „To je, oč tu běží.”

„Jestliže uran nevyzařuje gama paprsky o veliké ener

gii, jak se objevily v tomto energetickém spektru?”

„Uran dvě stě třicet pět odhalily germaniové krysta

ly. Jeho nepatrný procentní podíl potvrzuje, že máme co

činit s ochuzeným uranem.”

„To ovšem nemůže být vyhořelé palivo z reaktoru,” uvažovala jsem nahlas.

„Ne, pochopitelně. Ve vzorku se nenašly produkty štěpné reakce. Žádné stroncium, cesium, jod, baryum. Ale to už jste se dověděla z pohledu do elektronového mikroskopu.”

„Ano,” potvrdila jsem. „Odhalil jen uran a nepodstat

né látky neškrábnuté z podrážek a obsažené v půdě.”

Zadívala jsem se na křivky strmě mířící k vrcholu,

aby se vzápětí propadly, vypadalo to jako kardiogram. Matthews zaznamenával údaje.

„Mám vám to všechno vytisknout?” nabídl se.

„Buďte tak laskav. K čemu se používá ochuzený uran?”

„V podstatě je bezcenný.” Ťukl do několika kláves. „Jestliže ale nepochází z jaderné elektrárny, odkud tedy?”

„Pravděpodobně z nějakého závodu na separaci izotopů.”

„Například z Oak Ridge v Tennessee?” napadlo mě.

„Tam už se tím nezabývají. Ale věnovali se tornu několik desetiletí, musí tam mít na skladě hodně uranu. Nyní se separuje v Portsmouthu ve státě Ohio a v Paducahu v Kentucky.”

„Někomu ulpěl ochuzený uran na podrážkách a zanesl ho do mého auta. Dá se nějak logicky vysvětlit, jak a proč se to stalo, pane doktore?”

„Ne.” Tvářil se rozpačitě. „To bohužel nedovedu.”

Vybavily se mi nepravidelně hranaté a kruhovité tvary, které jsem spatřila pod elektronovým mikroskopem, a zkusila to znovu. „Proč by někdo tavil uran dvě stě třicet osm? Proč by ho někdo strojově opracovával?”

Zdálo se, že stále marně hledá vysvětlení.

„Používá se ochuzený uran vůbec k něčemu?” naléhala jsem.

„Čistý kov se v podstatě v průmyslu nepoužívá,” odpověděl. „Ani v jaderných elektrárnách, neboť palivové články obsahují oxidy uranu, jeho sloučeniny.”

„Pak se tedy ptám, k čemu by se mohl ochuzený uran — aspoň teoreticky — použít?” zpřesnila jsem původní otázku.

„Svého času se na ministerstvu obrany uvažovalo o jeho využití na zvýšení odolnosti pancéřování tanků. A údajně ses ním experimentovalo při výrobě střel. Ově

řím to. Podle mého názoru se pak dá použít už jedině k odstínění radioaktivního materiálu.”

„Jakého radioaktivního materiálu?” zeptala jsem se a mé nadledviny zvýšily produkci adrenalinu. „Máte na mysli například vyhořelé palivové články?”

„Bylo by to jisté řešení, kdybychom věděli, jak se v zemi zbavit radioaktivního odpadu,” pravil sarkasticky. „Pokud bychom všechen sváželi na jedno místo a pohřbívali ho například tři sta metrů pod Yucca Mountain v Nevadě, pak by se uran dvě stě třicet osm hodil k obložení přepravních kontejnerů.”

„Jinými slovy, kdyby se převážely z jaderných elektráren vyhořelé palivové články, musely by se dobře uložit a ochuzený uran by je odstínil líp než olovo.”

Doktor Matthews potvrdil mou domněnku a vrátil mi evidovaný a oficiálně předaný vzorek, který se jednoho dne může stát věcí doličnou. Proto jsem ho zde nemohla nechat, byť jsem věděla, jak na Marina zapůsobí, až mu ho znovu strčím do kufru auta. Procházel se venku se slunečními brýlemi na očích.

„Co dál?” zeptal se.

„Otevři kufr.”

Natáhl se dovnitř auta, odemkl zámek a prohlásil: „Říkám ti na rovinu, že ten sajrajt nepovezu ani do skladiště důkazů svýho revíru, ani do hlavního stanu richmondský policie. Nikde nám nevyjdou vstříc, i kdybych se rozkrájel.”

„Musí se to někde uložit. Máš tu basu piva.” „Nechtěl jsem pozdějc ztrácet čas.”

„Zaděláváš si na problémy.” Zavřela jsem kufr policejního auta patřícího městu.

„Co kdybys uran uložila u sebe v uřadu?” navrhl. „Proč ne, to by šlo.”

„Tak pověz, co se zjistilo?” otázal se s ulehčením a nastartoval.

Shrnula jsem Matthewsovy závěry, vědecké podrobnosti jsem omezila na nejnutnější míru.

„Takže podle toho ti někdo nanesl na podrážkách do mercedesu jaderný odpad?” zeptal se celý zmatený.

„Vypadá to tak. Musím se znovu zastavit u Lucy a promluvit s ní.”

„Proč? Co ta s tím má společnýho?”

„Ještě přesně nevím,” přiznala jsem, zatímco jsme sjížděli z kopce. „Napadla mě taková krkolomnost.”

„Tvoje krkolomný nápady mě dost štvou.”

Janet se zatvářila ustaraně, když jsem se opět objevila u jejich dveří, tentokrát s Marinem v zádech.

„Stalo se něco?” zeptala se a pustila nás dál.

„Potřebuju, abyste mi pomohly,” požádala jsem. „A případně se trefily do černého. Týká se to dost možná vás i nás.”

Lucy seděla na posteli, otevřený notebook na klíně. Pohlédla na Marina. „Zamiřte na cíl. Budeme vám korigovat mušku konzultací.”

Usedl ke krbu, přitáhla jsem si k němu židli.

„Víte, čeho kromě fakturace odběratelům se zmocnil ten člověk, který pronikl do počítače CP&L?” spustila jsem.

„Netvrdím, že víme všechno,” odvětila Lucy. „Fakturací jsme si ovšem jisté a víceméně i informacemi o odhěratelích.”

„Co z toho?” zeptal se Marino.

„Informace o odběratelích zahrnují jejich adresy, telefonní čísla, rozsah služeb, průměrnou spotřebu elektrické energie, někteří zákazníci využívají nabídky a stávají se akcionáři…”

Zarazila jsem ji. „Zamysleme se nad těmi akciemi. Dejme tomu, že jsem té nabídky využila. Každý měsíc nakupuju za určitou částku akcie CP&L, elektrárenská společnost má do jisté míry přehled o mých financích

včetně stavu běžného učtu a čísla sociálního pojištění.” Odmlčela jsem se a přemýšlela. „Co když vašeho počítačového piráta zajímají právě takové informace?”

„Teoreticky to nelze vyloučit,” připustila Lucy. „Uvědomme si ovšem, že tak obrovskou databázi nesoustředí CP&L na jednom místě. Rozvinuli různé systémy a k nim vedou mezisíťové brány, což by vysvětlovalo hackerův zájem o střediskový počítač v Pittsburghu.”

„Vám to možná něco vysvětluje, ale já z toho vím prd,” ozval se Marino, vždycky poněkud netrpělivý, když se Lucy rozpovídala o počítačích.

„Když si představíš mezisíťové brány jako křižovatky dálniční sítě,” vysvětlovala trpělivě, „pak stačí putovat od jedné ke druhé a člověk se za čas může brouzdat globální sítí. A dostat se prakticky ke všemu, co si zamane.”

„Například?” otázala jsem se. „Uveď mi nějaký výmluvný příklad.”

Přestala se věnovat notebooku a pokrčil a rameny. „Od průniku do střediskového počítače v Pittsburghu je krůček k databázi AT&T.”

„Dá se z něj vstoupit do systému Americké telefonní a telegrafní společnosti?” zeptala jsem se.

„Je jedním z několika střediskových počítačů, které něco takového umožňují. Patří to mezi podezření, která s Janet prověřujeme — jestli se ten hacker nepokouší zjistit, jak ovládnout čas v elektrárenské a telefonní síti.”

„Momentálně je to ovšem ryzí teorie,” dopinila Janet. „Zatím se z ničeho nedá usuzovat, jaký má hacker motiv a cíl. Nicméně z hlediska FBI je takový průnik nezákonný. A tudíž trestný.”

„Zjistily jste, k dokumentaci kterých odběratelů CP&L si zjednal přístup?” tázala jsem se dál.

„Víme, že onen zmíněný zvědavec si zjednal přístup k materiálům o všech odběratelích,” odpověděla Lucy. „A těch jsou miliony. Ale co se týče dokumentace jednotlivých odběratelů, dopátraly jsme se, že podrobně se zabýval jen několika. Dohledaly jsme je.”

„Doufám, že mi prozradíte, kteří ho zajímali.” Lucy a Janet mlčely.

„Proč?” vyhrkl Marino a civěl na mne. „Kam tím míříš?”

„Uran je palivem v jaderných alektrárnách a CP&L provozuje dvě jaderné elektrárny ve Virginii a jednu v Delaware. Někdo se vloupal do jejich střediskového počítače. Ted Eddings telefonoval ke mně do uřadu a zajímal se o radioaktivitu. Doma měl ve svém počítači komplex souborů o Severní Koreji a podezříval ji, že se pokouší získat z jaderného reaktoru plutonium vhodné k výrobě zbraní.”

„A jen se rozhlédneme po S andbridgi, někdo se kolem nás motá,” dodala Lucy. „Pak nám někdo rozřeže pneumatiky a detektiv Roche ti vyhrožuje. Krátce nato přijede do Richmondu Danny Webster, kdosi ho zavraždí a zaneřádí ti auto uranem.” Zadívala se na mne. „Kteří z odběratelů tě konkrétně zajímají?”

Nepožadovala jsem kompletní seznam odběratelů, to by byla prakticky celá Virginie včetně mého uřadu a domácnosti. Ale zajímaly mě faktury a informace, jimiž se neznámý zabýval podrobně, a tento seznam byl překvapivě krátký. Z pěti jmen jsem neznala jen jediné.

„Víte něco o jistém Jos huovi Hayesovi?” zeptala jsem se. „Má poštovní schránku v Suffolku.”

„Zatím víme jen to, že je farmář,” odpověděla Janet.

„Hm, pak tu máme Bretta Westa z vedení CP&L, nevím přesně, jakou zastává funkci.” Zadívala jsem se na výjezd z tiskárny.

„Je viceprezidentem společnosti pro provoz,” informovala mě Janet.

„Bydlí v reprezentativním domě poblíž tebe, Kay,” dopinil Marino. „Ve Windsor Farms.”

„Už ne,” opravila ho Janet. „Podle adresy na faktuře se v říjnu přestěhoval. Do Williamsburgu.” Ten, kdo nezákonně pronikl přes internet do databáze, zkoumal záznamy o dalších dvou vedoucích pracovnících CP&L. Jedním byl výkonný ředitel, druhým prezident společnosti. Ale doopravdy mě vystrašila totožnost páté oběti elektronického pirátství.

„Kapitán Green.” Ohromeně jsem civěla na Marina. Reagoval laxně. „Netuším, o kom mluvíš.”

„Byl v té loděnici pro vyřazená plavidla, když jsem lovila z vody Teda Eddingse,” připomněla jsem mu. „Je vyšetřovatelem vojenského námořnictva.”

„Rozumím.” Marino se zakabonil, Lucyin a Janetin případ nezákonného průniku do informačních sítí se zdramatizoval.

„Ani mě tolik nepřekvapuje, že se neznámý hacker zajímal o nejvyšší představitele společnosti, do jejíž sítě se vloupal, ale nechápu, co s tím má společného vyšetřovatel vojenského námořnictva,” uvažovala nahlas Janet.

„Asi se nedopátráme ničeho povzbudivého,” řekla jsem. „Jestli má Lucy pravdu ohledně mezisíťových bran, pak se hacker možná zaměřil na záznamy o telefonátech určitých osob.”

„Proč?” zeptal se Marino.

„Aby zjistil, komu telefonovali.” Zarazila jsem se. „Takové informace můžou zajímat například novináře.”

Vstala jsem a začala přecházet po místnosti, strach mi brnkal na nervy. Pomyslela jsem na Teda Eddingse otráveného pod vodou, na střelivo Black Talon a uran, uvědomila jsem si, že Joel Hand má farmu někde v Tidewateru.

„Toho Dwaina Shapira, jemuž patřila bible nalezená

v Eddingsově domě, údajně zastřelili při automobilové honičce,” obrátila jsem se na Marina. „Víš o tom něco víc?”

„Zatím ne.”

„Dannyho smrt se tomu z určitého hlediska podobá,” poznamenala jsem.

„Obětí jste se ovšem mohla stát vy,” řekla Janet. „Třeba v tom klíčovou úlohu sehrálo vaše auto. Útočník možná dostal za úkol zlikvidovat majitele mercedesu a nevěděl, že má jít o ženu,” uvažovala. „A tak prostě zastřelil toho, kdo s autem přijel.”

Zastavila jsem se u krbu, Janet pokračovala.

„Nebo si vrah nakonec uvědomil, že Danny není ten

pravý, ale už nezbývalo nic jiného než ho vyřídit.”

„Proč by ale někdo usiloval o můj život? Z jakého

důvodu?”

„Zřejmě si mysleli, že něco víš,” odpověděla Lucy. „Kdo?”

„Třeba Noví sionisté. Nejspíš z téhož důvodu zavraždili Teda Eddingse,” odpověděla. „Domnívali se, že něco ví a chystá se to zveřejnit.”

Pohlédla jsem na neteř a na Janet, podmaňovala si mě úzkost.

„Proboha, nepodnikejte v tomhle směru nic, dokud si nepromluvíte s Bentonem nebo někým jiným z FBI,” naléhala jsem rozechvěle. „Hernajs! Nechci, aby si mysleli, že něco víte taky vy.”

Uvědomovala jsem si, že přinejmenším Lucy neposlechne. Vrhne se na klávesnici se znásobeným elánem, jen za mnou zapadnou dveře.

„Janet?” Upřela jsem oči na svou jedinou naději, která snad pohlídá, aby jejich hra nevybočila z bezpečného rámce. „Váš hacker má velmi pravděpodobně něco společného s těmi vraždami.”

„Já vím, paní doktorko.”

Opustili jsme s Marinem Virginskou univerzitu, zlatý lexus, který jsme toho dne viděli už dvakrát, jel za námi celou cestu až do Richmondu. Marino za volantem se neustále díval do zpětných zrcátek. Potil se a vztekal, protože počítač na evidenci motorových vozidel stále nefungoval a zjištění majitele podle poznávací značky trvalo věčnost. Vůz za námi řídil mladý muž bílé pleti. Měl na očích tmavé brýle a na hlavě čepici.

„Vůbec se nesnaží, abychom o něm nevěděli,” řekla jsem. „Schválně si počíná nápadně, Pete. Zase se nás někdo pokouší zastrašit.”

„Tak se mrkneme, kdo nás zastrašuje.” Marino zpomalil, zadíval se do zpětného zrcátka, zpomalil ještě víc a auto se přiblížilo. Náhle prudce zabrzdil. Nevím, koho to víc zaskočilo, jestli našeho pronásledovatele nebo mě, brzdy lexusu zaskřípěly, houkačka zavřeštěla a auto ťuklo do zadního nárazníku Marinova fordu.

„Vida, zdá se, že někdo nabořil policejní vůz,” konstatoval suše Marino.

Vystoupil a nenápadně rozepnul pouzdro pistole, nedůvěřivě jsem přihlížela. Vytáhla jsem svou zbraň a zastrčila ji do kapsy kabátu, rozhodla jsem se, že taky vystoupím, nedalo se odhadnout, co bude následovat. Marino stanul u dveří lexusu na straně řidiče, koutkem oka sledoval provoz za sebou a něco řekl do vysílačky.

„Položte ruce tak, abych je pořád viděl,” přikázal poté řidiči zvučným, velitelským tónem. „A teď mi podejte řidičský průkaz. Hezky pomalu.”

Došla jsem ke dveřím auta na straně spolujezdce. Poznala jsem provinilce dřív, než Marino nahlédl do jeho řidičského průkazu.

„No ne, detektiv Roche!” Marino zvýšil hlas, aby přehlušil rušnou dopravu. „Jaká čest, že jste nás ráčil nabourat. Platí to i naopak.” Jeho hlas zpřísněl. „Vystupte z vozu. Pohyb! Máte u sebe střelné zbraně?”

„Mezi sedadly. Jako bych uspořádal výstavu,” odpověděl chladně.

Vysoký a štíhlý Roche se vysoukal z auta. Měl na sobě sportovní kalhoty, džínovou bundu, vysoké boty, na ruce rozměrné potápěčské hodinky. Marino mu přikázal, aby se otočil k vozu, s rukama jemu na očích. Stála jsem na místě, Rocheovy sluneční brýle mířily na mne, blazeovaně špulil rty.

„Povězte, detektive Rochi, vy playboyi, komu dneska donášíte?” spustil bez obalu Marino. „Telefonujete si snad s kapitánem Greenem? Vykládáte mu, kde jsme celý den byli, co jsme prováděli a jak jsme se div nepodělali, když jsme vás zahlídli ve zpětným zrcátku? Nebo jste dospěl k závěru, že jste všechno posral svojí blbostí?”

Roche neodpověděl, tvářil se zarputile.

„Nezahrával jste si taky s Dannym? Nebrnknul jste do servisu tam u vás, abyste zjistil, kdy bude opravený auto tady doktorky? Nepředal jste tu informaci dál? Jenže věci se semlely trochu jinak a auto neřídila paní doktorka. A nějaký nájemný vrah ustřelil tomu mladíkovi půl hlavy, protože měl zlikvidovat osobu za volantem a možná dokonce považoval Dannyho za soudního lékaře?”

„Nic mi nedokážete,” s vyzývavým úsměškem řekl Roche.

„Uvidíme, co vám dokážu, až dostanu přehled o vašich hovorech z mobilního telefonu.” Marino přistoupil blíž, aby Roche bezprostředně cítil jeho neodbytnou přítomnost, břichem se ho téměř dotýkal. „Jestli kápnu na to, co mám v merku, nebude vaší hlavní starostí pokuta za dopravní přestupek. Proženu vám šunky a přišiju vám přinejmenším spoluvinu na úkladný vraždě. A za to vyfasujete dobře padesát let.”

Marino mu dloubl tlustým prstem do tváře. „Zatím se

ode mě držte na hony daleko. A doporučuju, abyste se nepřibližoval ani tady k doktorce. Žasnul byste, jak ta se umí rozčílit.”

Marino uchopil vysílačku a vyžádal si, aby na místo přijel vzhledem k jeho funkci a hodnosti vyšší policejní důstojník. Ještě než dispečer přetlumočil jeho požadavek, objevil se nablízku hlídkový vůz. Zajel vedle nás na krajnici a vystoupila uniformovaná seržantka richmondské policie. Zamířila rovnou k nám, ruku diskrétně poblíž pouzdra s pistolí.

„Dobré odpoledne, kapitáne.” Stáhla hlasitost vysílačky zavěšené na opasku. „V čem je potíž?”

„Tenhle chlápek mě sleduje skoro celý den, seržantko Schroederová,” řekl Marino. „Bohužel jsem musel prudce zabrzdit, protože mi vběhl před auto bílý pes, a on do mě zezadu narazil.”

„Zase bílý pes?” otázala se seržantka bez sebemenšího náznaku úsměvu.

„Vypadá to na toho hafana, co nám v jednom kuse dělá problémy.”

Dál rozehrávali patrně nejstarší policejní anekdotu, při podobných nehodách se obvykle sváděla vina na všudypřítomnou bílou šelmu psovitou. Pravidelně se vrhala před auta, aby ihned po nehodě mizela a vynořovala se opět před dalšími nepozornými řidiči, kteří jí připisovali zavinění havárie.

„Má ve vozidle nejmíň jednu střelnou zbraň,” dodal Marino striktním policejním tónem. „Pečlivě ho prohledejte, než ho posadíme do vozu.”

„No tak, pane, roztáhněte paže a nohy!”

„Jsem policista a muž,” vyštěkl Roche.

„Jistě, pane, aspoň přesně pochopíte, co právě dělám,” poznamenala věcně seržantka Schroederová. Prohmatala ho odshora dolů a našla na levé noze u vnitřního kotníku pouzdro se zbraní.

„To vás zrovna nešlechtí,” ucedil Marino.

„Žádám vás, pane, abyste vyňal pistoli z pouzdra a odložil ji do svého vozu,” pronesla předpisově seržantka, právě když dorazilo neoznačené policejní auto.

Z vozu vystoupil zástupce náčelníka oděný v koženém saku odpovídajícím jeho vysoké funkci a jinak celý v modrém, nezdálo se, že ho výjezd do terénu příliš nadchl. Ale služební postup vyžadoval, aby se dostavil na místo, kdykoli se bezprostředním aktérem policejní akce — byť sebebanálnější — stal kapitán. Beze slova přihlížel, jak Roche vytáhl z černého nylonového pouzdra CoIt .380. Odložil ho do lexusu a rudý vztekem se nasoukal na zadní sedadlo hlídkového vozu, kde proběhl první výslech. Čekala jsem zatím v poškozeném fordu.

„Jak to vypadá?” zeptala jsem se Marina, když se vrátil.

„Dostane pokutu za nedodržení bezpečného odstupu a ostatní posoudí inspekce.” Zapnul si bezpečnostní pás a vypadal spokojeně.

„To je všechno?”

„Taktak. Na soud to zatím není. Dobrá zpráva je, že jsem mu pokazil den. A ještě lepší, že jsme na něco kápli a vyšetřování ho může nakonec dostat za katr do Mecklenburgu, kde náš fešák najde spoustu přátel.”

„Věděl jsi, že je to on, než to do nás napakoval?” zeptala jsem se.

„Ani náhodou.” Zařadili jsme se do proudu vozidel. „Co řekl při výslechu?”

„To, co se dalo očekávat. Že jsem prudce zabrzdil.” „Což je pravda.”

„Zákon mi fandí.”

„A co sledování? Vysvětlil to nějak?”

„Celý den jezdil sem tam a vyřizoval si nějaké osobní věci, zčásti to pojednal jako výlet. Prý nechápe, o jakým sledování mluvíme.”

„Ovšem. Na výletě se člověk bez dvou bouchaček neobejde.”

„Sakra, jak to, že si může dovolit takový auťák’?” Marino na mne pohlédl. „Vždyť nevydělává ani polovinu toho co já, a jeho lexus stojí skoro padesát táců.”

„Jeho colt taky nepatří k nejlevnějším,” dodala jsem. „Někde mu to musí sypat.”

„Práskači si přijdou na svý.”

„Myslíš, že za tím není nic jiného?”

„Podle mýho dělá nějakou špinavou práci, nejspíš pro Greena.”

Náhle nás hlasitým pronikavým poplachovým tónem přerušila vysílačka a dostalo se nám na většinu našich otázek mnohem horší odpovědi, než jsme se obávali.

„Oznamujeme všem bezpečnostním složkám, že jsme právě obdrželi od státní policie dálnopis s následující informací,” hlásil dispečer. „Jaderné elektrárny v Old Pointu se zmocnili teroristé. Při přepadení došlo k přestřelce a jsou hlášeny oběti na životech.”

Naprosto otřesena jsem se nezmohla na slovo. Zpráva pokračovala.

„Policejní náčelník vyhlašuje v rámci své působnosti stav ohrožení. Všichni službu konající policisté zůstanou na svých místech, aktuální informace budou následovat. Velitelé útvarů se neprodleně ohlásí krizovému štábu na policejní akademii.”

„Zatraceně, no tohle!” Marino přišlápl plynový pedál k podlaze. „Jedeme k tobě do úřadu.” r..<9 .,7.. Hrůzostrašné přepadení jaderné elektrár

r.1 ny v Old Pointu proběhlo rychle, nevěřícně

jsme poslouchali informace ze všech mož

ných zdrojů, Marino hnal vůz městem. Nevydali jsme hlásku, když rozhlasový zpravodaj z místa činu téměř hystericky burácel hlasem o oktávu vyšším než obvykle.

„Jadernou elektrárnu v Old Pointu obsadili teroristé,” opakoval vzrušeně. „Stalo se to zhruba před tři čtvrtě hodinou, když autobus s nejméně dvaceti muži, považovanými za zaměstnance CP&L, dorazil k hlavní budově. Podle věrohodných zpráv zahynuli nejméně tři civilisté.” Hlas se mu třásl, slyšeli jsme, jak mu přelétávají nad hlavou vrtulníky. „Všude vidím policejní vozidla a hasičská auta, ale nemohou se přiblížit. Proboha, takovou hrůzu…”

Marino zaparkoval na ulici před mým úřadem. Ochromeně jsme seděli a znovu vyslechli otřesnou zprávu. Připadala nám neskutečná, neboť pouhých sto padesát kilometrů od Old Pointu, tady v Richmondu, bylo slunečné odpoledne. Provoz v ulicích nevybočil z normálu, lidé kráčeli po chodnících, jako by se nic nestalo. Civěla jsem do prázdna a hlavou mi běželo, co všechno musím udělat.

„Do toho, Kay.” Marino vypnul motor. „Pojďme dovnitř. Pověsím se u tebe na telefon, seženu svoje poručíky. Musím zmobilizovat naše síly pro případ, kdyby se v Richmondu přerušila dodávka elektřiny nebo se stalo ještě něco horšího.”

I já jsem musela především zmobilizovat své podřízené, začala jsem tím, že jsem všechny přítomné shro

máždila v zasedací místnosti a vyhlásila celostátně stav nouze.

„Každý okres musí být v pohotovosti a připraven zasáhnout podle katastrofického scénáře. Nejohroženější a zároveň nejzranitelnější je Tidewater.” Obrátila jsem se na svého zástupce. „Doktore Fieldingu, ujměte se přímého řízení Tidewateru a v době mé nepřítomnosti v uřadu mě budete v plné míře zastupovat.”

„Vynasnažím se,” pravil zmužile, ačkoli nikoho, kdo má zdravý rozum, by mé pověření nepotěšilo.

„Nevím přesně, kde všude se za této situace budu pohybovat,” pronesla jsem k většinou uzkostí poznamenaným tvářím. „Práce tu bude pokračovat jako obvykle, chci, aby se veškerá mrtvá těla soustředila tady. Zdůrazňuju, všechna těla z Old Pointu, počínaje oběťmi střelby.”

„A co případy v Tidewateru?” dožadoval se upřesnění Fielding.

„V rutinních záležitostech postupujte jako obvykle. Vím, musíme tam vyslat pitevního technika, než se nám podaří najít stálou náhradu.”

„Co když budou těla kontaminována?” zeptal se můj vždycky starostlivý administrátor.

„Zatím mluvíme pouze o obětech střelby,” odpověděla jsem.

„A těch se to netýká?”

„Ne.”

„Ale co později?” naléhal.

„Mírná kontaminace by nám neměla způsobit potíže,” vysvětlovala jsem. „Těla se vydrhnou, mýdlová voda a oblečení se pak zlikvidují. Něco jiného je silná radiace, zvlášť když jsou těla vážně popálená a ve tkáních je zapečená různá nečistota, jako se to stalo v Černobylu. Taková těla se uloží do speciálního ochranného chladicího kámionu, všechny osoby, které s nimi při jdou do styku, musí mít na sobě pracovní oděvy pokovené olovem.”

„Budou taková těla zpopelněna?”

„Doporučím to. Což je další důvod, proč se musí přepravit sem do Richmondu. Lze využít krematoria anatomického oddělení.”

Do zasedací místnosti strčil hlavu Marino. „Kay?” Pokynul mi, abych vyšla ven.

„Benton chce, abychom okamžitě přijeli do Quantika,” oznámil mi na chodbě.

„Okamžitě to nepůjde,” řekla jsem.

Ohlédla jsem se k zasedací místnosti. Otevřenými

dveřmi jsem viděla, jak Fielding něco vysvětluje, ve

tváři jednoho z lékařů se zračilo napětí a obava.

„Máš tady výjezdový vak?” pokračoval Marino, tře

baže věděl, že jeden vždycky mám v kanceláři.

„Je to opravdu nutné?” víceméně jsem si postěžovala. „Kdyby nebylo, nehučím do tebe.”

„Dej mi aspoň čtvrthodinku, abych dokončila poradu.”

Potlačila jsem zmatení a strach a sdělila lékařům, že na několik dnů odjíždím, neboť mě odvolali do Quantika. A že mě zastihnou na pageru. Nato jsme s Marinem nasedli do mého auta, neboť na jeho voze už v servisu opravovali nárazník pomačkaný při kolizi s Rochem. Ujížděli jsme po dálnici číslo 95 se zapnutým autorádiem a vyslechli zlé zprávy tolikrát, že jsme je znali stejně dobře jako zpravodajové.

V posledních dvou hodinách v Old Pointu nikdo další nezemřel, aspoň podle dostupných informací, a teroristé umožnili odchod několika desítkám lidí. Propouštěli ty šťastnější ve dvojicích či trojicích. Ujali se jich lékaři záchranné a pohotovostní služby, státní policie a FBI, vyšetřili je a vyslechli.

Přijeli jsme do Quantika k páté hodině, rychle se stmí

valo, což přispívalo k horečné aktivitě příslušníků námořní pěchoty v maskáčích. Někteří už seděli na nákladních autech, jiní nakládali pytle s pískem, když jsme se přiblížili k těm, kteří se řadili u silnice, zatrnulo mi z jejich mladých obličejů. Zamířila jsem k vysokým okrovým budovám, které se tyčily nad stromy. Komplex nevypadal vojensky, nebýt lesa antén na střechách, člověk by si ho spletl s univerzitou. Silnici přehradila vstupní brána, zábrany z vyřazených pneumatik vymezovaly správný směr.

Ozbrojený strážný se vynořil z budky a usmíval se, nebyli jsme tu cizí, a pustil nás dovnitř. Zaparkovali jsme na rozlehlém parkovišti před největší budovou nesoucí Jeffersonovo jméno, která byla zcela soběstačným centrem akademie. Uvnitř byl poštovní úřad, střelnice, jídelna, telefonní ustředna, v horních patrech pak ubytovny, včetně přísně střeženého poschodí pro chráněné svědky a tajné agenty.

Nováčci ve výcviku, oblečeni do khaki nebo tmavomodrých pracovních uniforem, čistili v přilehlé místnosti u střelnice zbraně. Zdálo se mi, že tam voní veškerá rozpouštědla, s nimiž jsem se v životě setkala, slyšela jsem, jak stlačený vzduch tryská hlavněmi a ostatními částmi zbraní a rezonuje mi v hlavě. S těmito místy je nerozlučně spjata má kariéra. Sotva existuje kout, který by ve mně nevyvolával nějaký pocit, tady jsem prožívala lásku a sem mě přiváděly nejhrůznější případy. Přednášela jsem a konzultovala v učebnách, neuváženě jsem nasměrovala do těchto míst svou neteř.

„Bůh ví, co nás čeká,” řekl Marino, když jsme nastoupili do výtahu.

„Musíme se v tom krok za krokem důkladně zorientovat,” pronesla jsem a sledovala, jak noví agenti v čepicích s nápisem FBI mizeli za zavírajícími se ocelovými dveřmi.

Marino stiskl tlačítko do jednoho z nejnižších podzemních pater, původně v jiné epoše určeného k vybudování Hooverova protiatomového krytu. Útvar zvláštního kriminálního vyšetřování sídlil dvacet metrů pod urovní terénu, nebyla tam pochopitelně okna a nic, co by ulevovalo od hrůz, jimiž se zabýval. Nechápala jsem, jak mohl Wesley v těchto prostorách vydržet tolik let, kdykoli jsem tu strávila na poradách víc než den, málem jsem z toho zešílela — musela jsem se jít aspoň na chvilku projít nebo vyrazit někam autem. Musela jsem prostě ven.

„Krok za krokem zorientovat?” chytil se Marino mých slov. „Jenže oni se nám vzdalují mílovými kroky. Máme katastrofální zpoždění a zatlačili nás do kouta. Než se zorientujeme, tahle ďábelská hra skončí.”

„Tak rychle neskončí,” řekla jsem.

Prošli jsme kolem recepční přepážky a vydali se chodbou ke kanceláři šéfa utvaru.

„No, doufejme, že neskončí velkým třeskem. Do prdele, že jsme na nic nekápli dřív!” Marino rázoval dlouhými, hněvivými kroky.

„Tohle jsme nemohli tušit, Pete. V žádném případě.”

„Aspoň něco se dalo zjistit dřív. Po tom, co se stalo v Sandbridgi, počínaje tím podivným telefonátem atakdále.”

„Proboha, jak to myslíš?” vyhrkla jsem. „Copak jsme na základě toho telefonátu mohli tušit, že se teroristé chystají zmocnit jaderné elektrárny?”

Wesley měl novou sekretářku, neznala jsem její jméno. „Dobré odpoledne,” pozdravila jsem. „Je tu šéf?”

Usmála se. „Ohlásím vás, když mi povíte, kdo jste.”

Představili jsme se jí a trpělivě vyčkávali, než ho vyrozumí. Hovořili jen krátce.

Poté na nás pohlédla a řekla: „Račte prosím dál.” Když jsme vstoupili, Wesley stál za psacím stolem.

Jako vždycky zachmuřeně řešil několik věcí najednou, měl na sobě šedý oblek se vzorkem rybí kosti a šedočernou vázanku.

„Pojďme do zasedačky,” vyzval nás.

„Proč?” Marino stanul nad židlí. „Čekáš další lidi?” „Ano,” odpověděl Wesley.

Stála jsem a nepodívala se na něho víc, než přikazovala zdvořilost.

„Vlastně můžeme zůstat tady,” rozmyslel si to. „Okamžik.” Přešel ke dveřím. „Půjčila byste nám sem jednu židli, Emily?”

Usaďili jsme se, Emily přinesla další židli. Wesley se usilovně soustředil, čekala ho závažná rozhodnutí. Věděla jsem, jak mu je, když vzdoruje zdrcujícímu tlaku. Poznala jsem, kdy se bojí.

„Zajisté víte, co se děje,” vyslovil předpoklad.

„Víme to co všichni,” odpověděla jsem. „Slyšeli jsme z rádia jedny a tytéž zprávy možná stokrát.”

„Spusť radši od začátku,” vyzval ho jako vždy netrpělivě Marino.

„CP&L má oblastní zastoupení v Suffolku,” začal Wesley. „Nejmíň dvacet lidí odtud dneska odpoledne odjelo autobusem na seminář na simulátoru dozorny v jaderné elektrárně v Old Pointu. Byli to výhradně muži bílé pleti, třicátníci nebo něco málo přes čtyřicet, a vydávali se za zaměstnance. V jaderné elektrárně se jim podařilo proniknout do hlavní budovy, kde je i dozorna.”

„Byli ozbrojeni,” poznamenala jsem.

„Ano. Když měli podstoupit kontrolu rentgenem a dalšími detektory ve vstupní hale, vytáhli poloautomatické zbraně. Jak víte, neváhali zabíjet, podle našich zjištění usmrtili nejmíň tři zaměstnance CP&L včetně jaderného fyzika, který tam dneska přijel na pracovní návštěvu a procházel bezpečnostní kontrolou v tu nejnevhodnější chvíli.”

„Jaké mají požadavky?” zajímala jsem se a uvažovala, co vlastně Wesley ví a jak dlouho. „Vyjádřili se, co chtějí?”

Pohlédl mi do očí. „Právě to mi dělá největší starosti. Nevíme, co chtějí.”

„Ale propouštějí lidi,” řekl Marino.

„Ano. A to mi taky dělá starosti,” prohlásil Wesley. „To není styl teroristů.” Zazvonil telefon. „Tohle je něco jiného.” Zvedl sluchátko. „Prosím. Dobře. Pošlete ho dál.”

Kontradmirál Lynwood Sessions v uniformě vojenského námořnictva vstoupil do kanceláře a všem pevně stiskl ruku. Hezkého pětačtyřicátníka černé pleti by v davu těžko někdo přehlédl. Spořádaně usedl na židli, neuvolnil si jediný knoflík u saka, objemný kufřík postavil vedle sebe.

„Děkuju, že jste přišel, kontradmirále,” obrátil se k němu Wesley.

„Kéž by tomu bylo za příznivějších okolností.” Kontradmirál se sklonil a vytáhl z kufříku složku se spisy a blok.

„Kdo by si to nepřál,” přitakal Wesley. „To je kapitán Pete Marino z Richmondu a doktorka Kay Scarpettová, hlavní soudní lékařka státu Virginie.” Podíval se na mne a vydržel můj pohled. „Spolupracují s námi. Přesněji řečeno, doktorka Scarpettová prováděla soudní pitvu v případech, které podle našeho názoru souvisejí s dnešními událostmi.”

Kontradmirál Sessions mlčky přikývl.

Wesley se pohledem vrátil ke mně a k Marinovi. „Sdělím vám naše poznatky ze zákulisí nynější krize. Důvodně se domníváme, že některé odstrojené exempláře z loděnice pro vyřazená plavidla se prodávají do rizikových zemí. Včetně Iránu, Iráku, Libye, Severní Koreje, Alžíru.”

„O jaká plavidla jde?” chtěl upřesnit Marino.

„Většinou o ponorky. Máme dokonce podezření, že loděnice od některých zemí, například z Ruska, plavidla nakupuje a dál je prodává.”

„Proč jsi nás o tom neinformoval dřív?” zeptal se Marino.

Wesley zaváhal. „Chyběly nám přesvědčivé důkazy.”

„Ted Eddings se před smrtí potápěl v loděnici pro vy

řazená plavidla,” řekla jsem. „A to poblíž ponorky.” Nikdo nereagoval.

Po chvíli se ozval kontradmiráI: „Byl to novinář. Dá se předpokládat, že hledal pozůstatky občanské války.”

„A co hledal Danny?” zaútočila jsem, protože mi takové úvahy lezly krkem. „Zkoumal snad jen tak ze záliby historický železniční tunel v Richmondu?”

„Těžko soudit, do čeho se zapletl Danny Webster,” zareagoval kontradmirál. „Chesapeakeská policie ovšem našla v kufru jeho auta bajonet a stopy na vašich rozřezaných pneumatikách odpovídají tomuto nástroji.”

Dlouho jsem si ho měřila očima. „Nevím, kde jste získal tyhle informace, ale pokud jsou pravdivé, podezřívám detektiva Roche, že důkaz Dannymu podstrčil.”

„I podle mého názoru mu bajonet podstrčil, ano.”

„Myslím, že všichni přítomní se těší nejvyšší důvěře.” Dívala jsem se kontradmirálovi zpříma do očí. „V případě jaderné katastrofy mi zákon ukládá, abych se postarala o mrtvé. V Old Pointu už lidé zemřeli.” Dopřála jsem si pauzičku. „Pane kontradmirále, asi byste nám měl nalít čistého vína.”

Všichni muži mlčeli.

Pak oznámil Sessions: „NAVSEA už nějaký čas věnuje této loděnici zvýšenou pozornost.”

„NAVSEA? Co to sakra je?” vybuchl Marino.

„Naval Sea Systems Command, čili Námořní velitelství systémového zabezpečení,” vysvětlil. „Jeho lidé zodpovídají za to, aby loděnice tohoto druhu dodržovaly určité přísné předpisy.”

„Eddings měl štítek NAVSEA naprogramovaný ve svém faxu,” vzpomněla jsem si. „Komunikoval s tou institucí?”

„Dotazoval se,” odvětil kontradmirál Sessions. „Věděli jsme o panu Eddingsovi. Ale nemohli jsme mu zodpovědět otázky, které ho zajímaly. Stejně jako jsme nemohli zodpovědět vaše, paní doktorko, když jste se dotazovala, co jsme zač.” Tvářil se nevyzpytatelně. „Jistě to pochopíte.”

„Co je to DRMS se sídlem v Memphisu?” zeptala jsem se.

„Defense Reutilization Marketing Service, Marketingová služba pro reaktivaci válečných prostředků,” řekl. „Na jejich faxové číslo se obrátil Eddings i vy. Zařizují prodeje nadbytečného materiálu, které ovšem musí schválit NAVSEA.”

„Má to logiku,” uvažovala jsem nahlas. „Chápu, proč Eddings usiloval o kontakt s těmito orgány. Byl na stopě toho, co se dělo v loděnici pro vyřazená plavidla, kde se skandálním způsobem porušovaly předpisy vojenského námořnictva. Sondoval situaci, protože o tom připravoval článek.”

„Povězte mi, jaký je řádný postup,” požádal Marino Sessionse. „Co musí loděnice respektovat?”

„Uvedu příklad. Když chce Jacksonville získat Saratogu nebo jinou mateřskou letadlovou loď, NAVSEA ručí za to, že všechno proběhne v souladu s předpisy vojenského námořnictva.”

„Jaké jsou konkrétní požadavky?”

„Tak třeba město musí mít pět milionů na celkovou opravu a dva miliony ročně na udržbu. Hloubka vody v přístavu musí činit minimálně deset metrů. Kotviště a loď pak ovšem jednou měsíčně navštěvuje zástupce

NAVSEA, většinou civilista, aby provedl inspekci postupu prací a údržby plavidla.”

„Tak to probíhalo v loděnici pro vyřazená plavidla?” otázala jsem se.

„Momentálně si řádným dozorem nejsme jisti.” Kontradmirál si mě zpříma měřil očima.

Slova se ujal Wesley. „V tom je ta potíž. Všude se tam pohybují civilisté, někteří z nich jako nastrčené figurky, co kupují a prodávají cokoli a zcela ignorují zájmy národní bezpečnosti. Loděnici pro vyřazená plavidla spravuje veřejná společnost. A ta také posuzuje, zda jsou lodě vhodné k prodeji městům nebo do šrotu.”

„Co je za ponorku ten Exploiter?” zeptala jsem se. „Když jsem vyzvedávala Eddingse z vody, viděla jsem ji dost zblízka.”

„Ponorka patří do třídy Zulu V, je schopna nést a odpalovat mezikontinentální balistické rakety. Má deset torpédometů a dva raketomety. Vyráběla se v letech 1955 až 1957,” vysvětloval kontradmirál Sessions. „Od šedesátých let stavějí Spojené státy jen ponorky na jaderný pohon.”

„Takže zmíněná ponorka je technicky zastaralá,” konstatoval Marino. „Není to atomové plavidlo.”

„Nepohání ji jaderná energie, ale rakety nebo torpéda mohou nést hlavice s jakoukoli náloží,” upřesnil Sessions.

„Takže ponorku, v jejíž blízkosti jsem se potopila, lze znovu vybavit tak, aby se z ní daly odpalovat jaderné zbraně?” zeptala jsem se a děsivý přízrak nabýval určitějších kontur.

Kontradmirál se ke mně naklonil. „Nepředpokládáme, že by mohl někdo tímto způsobem znovuvybavit ponorku ve Spojených státech. Lze tu ovšem uvést ponorku do provozu, ta pak vypluje na moře a může se dostat do nežádoucích rukou. Potřebné práce se dají uskutečnit jinde. Ale Irák nebo Alžír nedokáže vlastními silami vyprodukovat plutonium vhodné k výrobě jaderných zbraní.”

„Jak by se k němu mohly takové země dostat?” zeptal se Marino. „Z jaderné elektrárny ho přece nezískají. Pokud si teroristi v tom směru dělají iluze, pak je to jen banda zabedněných hovniválů.”

„Získat plutonium z Old Pointu by bylo mimořádně obtížné, skoro nemožné,” souhlasila jsem.

„Anarchisty typu Joela Handa nic nezastaví před sebeobtížnějším úkolem,” poznamenal Wesley.

„Škrtněme slovo nemožné,” ozval se Sessions. „Po zhruba dva měsíce od umístění nových palivových tyčí do reaktoru je tu jisté okénko, kdy se odtud dá získat plutonium.”

„Jak často se tyče vyměňují?” zajímal se Marino.

„V Old Pointu se vyměňuje každých patnáct měsíců jedna třetina. To je osmdesát článků nebo tři atomové bomby, pokud v tom dvouměsíčním okénku odstavíte reaktory a vytáhnete palivové články.”

„Hand tedy musel znát harmonogram,” uvažovala jsem.

„Ano.”

Pomyslela jsem na výpisy z telefonních účtů vedoucích představitelů CP&L, k nimž si mohl kdokoli stejně jako Eddings zjednat nezákonně přístup.

„Takže někoho uplatili,” vyslovila jsem logickou domněnku.

„Patrně víme koho. Jednoho z vysoce postavených pracovníků,” řekl Sessions. „Člověka, který výrazně ovlivnil rozhodnutí o umístění oblastního zastoupení CP&L na pozemek sousedící s Handovou farmou.”

„S farmou, která patří Joshuovi Hayesovi?”

„Ano.”

„Krucinál,” ulevil si Marino. „Hand to teda piáno

val léta a jistojistě dostával odněkud zatraceně velký prachy.”

„O tom není sporu,” souhlasil kontradmirál. „Něco takového se musí připravovat dlouhodobě a někdo to financuje.”

„Uvědomme si, že fanatik jako Hand usiluje o náboženskou válku, která navěky prosadí jeho učení,” připomněl Wesley. „Může si dovolit být trpělivý.”

„Pane kontradmirále, pokud se zmíněná ponorka připravuje na dalekou plavbu, zjistí to NAVSEA?” otázala jsem se.

„Určitě.”

„Jak?” připojil se Marino.

„Ze spousty věcí,” řekl. „Například u vyřazených plavidel v loděnici se raketomety a torpédomety zakrývají z vnější strany trupu ocelovými pláty. Zevnitř se pak navařuje na hnací hřídel prstenec, který znehybňuje lodní šroub. Veškeré zbraně a sdělovací technika se pochopitelně odstrojí ještě předtím.”

„Porušení aspoň některých předpisů se tedy dá zjistit zvenčí,” uvažovala jsem nahlas. „U ponorky tehdy, když se k ní člověk přiblíží pod hladinou.”

Pohlédl na mne a přesně pochopil, co mám na mysli. „Ano, správně.”

„Potápěč například snadno pozná, jestli je torpédomet na ponorce zakrytý. A jestli je zajištěn lodní šroub.” „Ano, to všechno se pozná.”

„A o to Eddings usiloval.”

„Podle všeho ano,” potvrdil Wesley. „Potápěči přece jen našli jeho fotoaparát, stačil naexponovat tři záběry. Všechny zachycovaly nepříliš jasně lodní šroub Exploitent. Nepobyl ve vodě dlouho, než zemřel.”

„Kde je ponorka teď?” zeptala jsem se. Kontradmirál neodpověděl hned. „Řekněme, že jsme jí na stopě.” „Takže zmizela.”

„Odplula z loděnice zhruba v tutéž dobu, kdy došlo k útoku na jadernou elektrárnu.”

Přehlédla jsem trojici mužů. „Tím se podle mého názoru taky vysvětluje, proč byl Eddings čím dál posedlejší sebeobranou.”

„Někdo si na něho políčil,” řekl Marino. „K otravě kyanovodíkem se pachatel nemohl rozhodnout na poslední chvíli.”

„Byla to úkladná vražda, kterou spáchal někdo, komu Eddings důvěřoval,” prohlásil Wesley. „S tím, k čemu se chystal tu noc, se jistě nesvěřil jen tak kdekomu.”

Pomyslela jsem na jiný štítek v Eddingsově faxu. CPT mohlo znamenat kapitán a zmínila jsem přede všemi jméno kapitána Greena.

„Eddings měl určitě pro své téma nejmíň jeden vnitřní zdroj,” soudil Wesley. „Někdo mu poskytoval informace a táž osoba na něho podle všeho i políčila nebo aspoň u toho asistovala.” Pohlédl na mne. „Účty za telefon z posledních měsíců prozrazují, že často komunikoval s Greenem telefonicky nebo faxem, začalo to zřejmě na podzim, kdy Eddings napsal celkem neškodný obsáhlejší článek o loděnici.”

„A potom se tím zabýval hlouběji,” dopinila jsem.

„Svou zvídavostí nám hodně pomohl,” přisvědčil Sessions. „Taky jsme se zabývali věcí hlouběji. Vyšetřovali jsme tamní poměry déle, než si myslíte.” Zarazil se a pousmál. „Nebyla jste vždycky tak osamělá, jak jste si možná myslela, paní doktorko.”

„Pak prosím poděkujte Jerodovi a Ki S000vi,” vzpomněla si na dva domnělé žabí muže vojenského námořnictva.

Ale zareagoval Wesley. „Vyřídím, ale až příště navštívíš zásahovou jednotku, můžeš to udělat sama.” Přenesla jsem pozornost na zdánlivě světsky každo

denní téma. „Pane kontradmirále, jsou na vyřazených lodích problémy s krysami?”

„S krysami jsou na lodích problémy vždy,” odvětil.

„K hubení hlodavců se přece používají kyanidy,” pokračovala jsem. „Loděnice pro vyřazená plavidla se jedem jistě zásobí.”

„Jak jsem naznačil, velmi nás zajímá působení kapitána Greena.” Pochopil, nač narážím.

„Tušili jste něco o jeho spojení s Novými sionisty?” otázala jsem se.

„Ne,” odpověděl Wesley místo něho. „Netušili, přestože s nimi spolupracoval. Domnívám se, že Green zajišťoval Novým sionistům přístup k vojenskému materiálu v loděnici, kdežto Roche byl jen jeho poskok na harašení, čmuchání a donášení.”

„Roche Dannyho nezabil,” řekla jsem.

„Dannyho zabil psychopat, který ovšem dokonale splývá se společností, takže se ani neskrýval, když čekal u Hill Cafe. Sestavil jsem osobnostní profil pachatele, je to patrně muž bílé pleti mezi třicítkou a pětačtyřicítkou, vyzná se ve zbraních, možná lovec.”

„Přesně se podobá těm parazitům, co přepadli Old Point,” poznamenal Marino.

„Ano,” přisvědčil Wesley. „Zabít Dannyho, ať už byl vyhlédnutou obětí nebo ne, to se podobalo lovu, pachatel jako by si střelil svého sviště. Sig jedenáct třiačtyřicet a munici Black Talon možná koupil v pokoutním krámku se zbraněmi.”

„Podle vašich slov jsem se domníval, že sig kdysi patřil policistovi,” připomněl kontradmirál.

„Zajisté. Zbraň se dostala na ulici a nakonec ji prodal nějaký obchůdek s použitými zbraněmi.”

„Jednomu z Handových stoupenců,” dodal Marino. „Podobnýmu chlapíkovi, co odkrouhnul Shapira v Marylandu.”

„Přesně takovému člověku.”

„Moc mě zajímá, co si myslí, že víte,” obrátil se ke mně kontradmirál.

„Hodně jsem o tom uvažovala, ale nemůžu dojít k ničemu kloudnému,” odpověděla jsem po pravdě.

„Musíš přemýšlet jako oni,” nabádal mě Wesley. „Co víš navíc oproti ostatním?”

„Možná se dovtípili, že mám tu bibli,” plácla jsem, protože mě nic jiného nenapadlo. „Představuje pro ně zřejmě svátost, tak jako pro indiány pohřebiště.”

„Co si asi nepřejí, aby z ní pochopil nezasvěcený?” zeptal se Sessions.

„Za zdaleka nejnebezpečnější by nejspíš považovali prozrazení plánu, který právě provedli,” odpověděla jsem.

„Ovšem. Nemohli by ho provést, kdyby jim někdo nakoukl do karet.” Wesley se na mne díval, v očích tisíce otázek.

„Co ví doktor Mant?”

„Neměla jsem možnost se ho zeptat. Nereaguje na moje telefonáty, nechala jsem mu nesčetně vzkazů.” „Nepřipadá ti to divné?”

„Rozhodně, ale podle mého názoru ho nepotkalo nic zlého, to bychom se dověděli. Myslím, že se bojí.”

„Doktor Mant je okresní soudní lékař v Tidewateru,” vysvětlil Wesley kontradmirálovi.

„Pak byste se s ním možná měla sejít,” navrhl kontradmirál.

„Vzhledem k okolnostem na to není ideální chvíle,” upozornila jsem.

„Naopak,” řekl kontradmirál. „Chvíle je to přímo ideální.”

„Asi máte pravdu,” souhlasil Wesley. „Naše jediná naděje spočívá v tom, že pochopíme, jak ti lidé uvažují. Třeba se Mant dostal k informacím, které nám pomohou. Proto se možná skrývá.”

Kontradmirál Sessions se zavrtěl na židli. „Souhlasím. Taky proto, že by se totéž co tady mohlo stát i někde tam, jak jsme o tom už spolu hovořili, Bentone. Tudíž se tomu stejně nevyhneme. Nebude problém, abyste narychlo vycestovala, pro British Airway určitě ne, i když se na ně obrátíme na poslední chvíli.” Tvářil se pobaveně a ironicky zároveň. „A pokud ano, požádám o součinnost Pentagon.”

Marino si nastraženě měřil očima Wesleyho, který vysvětloval: „Nevíme, jestli se to, co se stalo v Old Pointu, neděje taky někde v Evropě, Kay. Akci ve Virginii nevymyslel nikdo v noci na dnešek, obáváme se ohrožení velkých měst kdekoli na světě.”

„Myslíš, že ta vypečená sebranka, Noví sionisté, působí i v Anglii?” otázal se Marino blízek výbuchu.

„Signály o tom nemáme, ale bohužel je spousta takových, kteří je pinohodnotně nahradí,” odpověděl Wesley.

„Dovolím si něco poznamenat.” Marino mě obviňoval pohledem. „Máme tu na krku možná nukleární katastrofu. Nemyslíš, že bys měla zůstat tady?”

„To bych nejradši.”

„Jestli teď pomůžete, doufejme, že se nebudete muset potýkat s problémy tady, protože se nic nestane.”

„To chápu,” přitakala jsem. „Nikdo nevěří na prevenci tolik jako já.”

„Zvládneš to?” otázal se Wesley.

„Zmobilizovala jsem svůj uřad, aby byl připraven na všechny eventuality,” řekla jsem. „Lékaři vědí, co mají dělat. Pomůžu podle svých sil, kde je třeba.”

Marina to nepřesvědčilo. „Není to bezpečný.” Pohlédl na Wesleyho. „Nemůžeš poslat Kay, aby sama pobíhala po letištích a všech čertech, když nevíme, kdo kde číhá a co chce.”

„Svatá pravda, Pete,” zamyšleně pronesl Wesley. „To nemůžeme dopustit.”

I pNoat řneobco jvsael ma podjelac td noamcestuů, p r roto op ža e jsem se

s osdepo čs í

val v trezoru. Balila jsem nervózníma rukama, čekala jsem, kdy pípne můj pager. Asi po hodině zavolal Fielding, aby vyslechl nejnovější informace a poradil se se mnou. Pokud jsme věděli, mrtvá těla zůstala v Old Pointu, gangsteři je nevydali, netušili jsme, kolik zaměstnanců elektrárny uvnitř vězní.

Spala jsem neklidně pod dozorem hlídky v policejním voze, který parkoval v ulici před domem, když mě budík vylekal v pět hodin ráno, prudce jsem se posadila. Za hodinu a půl na mne čekal learjet na milionářském letišti v Henriku, kam nejbohatší podnikatelé ukládali své vrtulníky a dopravní letadla. S Wesleym jsme se zdvořile, leč zdrženlivě pozdravili, nemohla jsem přivyknout představě, že spolu poletíme přes oceán. To, že navštíví naše velvyslanectví ve Spojeném království, bylo naplánováno ještě předtím, než se rozhodlo, že do Londýna poletím i já, kontradmirál Sessions o našem vztahu neměl ponětí. Aspoň tak jsem se raději dívala na situaci, která se mi poněkud vymkla z rukou.

„Nechápu tak docela tvoje motivy,” řekla jsem, když se proudové letadlo odlepilo od země jako okřídlený závodní automobil. „A co tohle?” Rozhlédla jsem se. „Odkdy FBI disponuje malými tryskáči, nebo je poskytuje Pentagon?”

„Používáme to, co potřebujeme,” odpověděl. „CP&L nám zpřístupnila prostředky, aby se vyřešila stávající krize. Learjet k nim patří.”

V elegantním bílém proudovém letadle uvnitř vy

loženém vzácným dřevem a se sedadly čalouněnými jemnou zelenou kůží byl však takový hluk, že jsme spolu nemohli rozmlouvat tišším hlasem.

„Nedělá ti starosti, že využíváš jejich zdrojů?” zeptala jsem se.

„Jsou z toho stejně nešťastní jako my. Pokud víme, vyjma jednoho dvou červivých jablek, CP&L nenese žádnou vinu. Společnost a její zaměstnanci jsou evidentně těmi nejpostiženějšími.”

Díval se před sebe směrem ke kokpitu na dva dobře stavěné piloty ve stejnokrojích. „Piloti ovšem patří k zásahové jednotce,” dodal. „A před startem jsme zkontrolovali každý šroubek a matici. Žádný strach.” Pohlédl na mne. „Zdůrazňuju, že s tebou letím z operačních důvodů. Řešením situace byla pověřena zásahová jednotka. Vstoupím do toho, až s námi začnou teroristé komunikovat, a to není na pořadu dne.”

„Podle čeho soudíš?” Nalila jsem oběma kávu.

Převzal ode mne šálek, naše prsty se o sebe otřely. „Protože mají plno práce. Chtějí ty palivové články a nemůžou jich získat dostatečný počet ze dne na den.”

„Odstavili reaktory?”

„Podle vedení společnosti teroristé odstavili reaktory okamžitě po přepadení jaderné elektrárny. Vědí tedy, co chtějí, a pracují na tom.”

„A je jich dvacet.”

„Tolik lidí se zučastnilo takzvaného semináře na simulátoru dozorny. Jenže nevíme, kolik přesně je jich teď v elektrárně.”

„Kdy se ten seminář s exkurzí plánoval?” zeptala jsem se.

„Podle představitelů společnosti počátkem prosince, a to na konec unora.”

„Pak jeho konání uspíšili.” Vzhledem k tomu, co se v poslední době událo, mě to nepřekvapilo.

„Ano, několik dní před Eddingsovou smrtí seminář přesunuli na dřívější termín.”

„To ale znamená, že se ocitli v tísni, Bentone.”

„Pravděpodobně nejsou tak dobře připraveni a budou

si počínat bezohledněji. Což je z našeho hlediska lepší

i horší zároveň.”

„Co bude s rukojmími? Myslíš, že postupně propustí všechny?”

„To si netroufám odhadnout,” odvětil a zachmuřeně se díval z okénka do váhavého svítání.

„Panebože, jestli se pokusí zmocnit jaderného paliva, máme na krku celonárodní katastrofu. Nechápu, jak chtějí palivové články vyjmout. Každý váží několik tun a jsou natolik radioaktivní, že kdo se k nim přiblíží, okamžitě zemře. A jak je odvezou z Old Pointu?”

„Elektrárnu obklopují vodní toky kvůli chlazení reaktorů. Nedaleko na Jamesově řece jsme objevili nákladní člun a sledujeme ho, domníváme se, že patří jim.”

Vzpomněla jsem si, jak mi Marino vyprávěl, že říční čluny dopravují k základně Nových sionistů velikánské bedny, a zeptala jsem se: „Nemůžeme člun obsadit?”

„Ne. Nemůžeme obsadit barži, ponorky, teď ne. Do té doby, dokud nebudou rukojmí na svobodě, to nepřichází v úvahu.” Napil se kávy, obzor pomalu zlátl.

„Takže když si vezmou, co chtějí, a odtáhnou, aniž někoho zabijí, napiní se nejlepší varianta scénáře,” řekla jsem s vědomím, že všechno proběhne úpině jinak.

„Ne. Za nejlepší variantu považuju, že je zadržíme tam, kde jsou. Nemůžeme připustit, aby se člun plný vysoce radioaktivního materiálu plavil po virginských řekách a dostal se .k moři. Co bychom si pak počali? Pohrozili jim, že je potopíme? Ostatně myslím si, že by vzali rukojmí s sebou. A nakonec všechna postříleli.”

Neubránila jsem se představě hrůzou ochromených lidí, jejichž nervové buňky trpí s každý dechem. Vědě

la jsem, jak. se fyzicky projevuje a psychicky působí strach, rozvířilo to mou představivost a vpalovalo se do mého nitra. Vzmáhala se ve mně vina nenávisti vůči těm, kteří se nazvali Novými sionisty, a svírala jsem pěsti.

Wesley zašilhal po mých zbělevších kotnících prstů zarytých do loketních opěrek a napadlo ho, že na mne dolehla bázeň z létání. „Už jen chviličku, začínáme klesat,” chlácholil mě.

Přistáli jsme na Kennedyho letišti, u stojánky na nás čekal mikrobus. Provázeli ho dva urostlí muži v oblecích, nevyptávala jsem se na ně Wesleyho, bylo mi jasné, odkud jsou. Jeden z nich nás doprovodil do terminálu společnosti British Airways, která ochotně spolupracovala s FBI nebo možná s Pentagonem, a poskytla nám dvě místa v concordu na lince do Londýna. U odbavovací přepážky jsme diskrétně předložili naše pověření a prohlásili, že s sebou nevezeme zbraně. Agent, který měl pečovat o naši bezpečnost, nás uvedl do salonku, když jsem se za chvíli rozhlédla, listoval opodál zahraničními novinami.

Posadili jsme se s Wesleym k prosklené stěně kud

bylo vidět na betonovou plochu, kde se rýsovalo jako obrovitá bílá volavka nadzvukové letadlo, tlustou hadicí proudilo do jeho nádrží palivo. Concorde se podobal víc raketě než dopravním letadlům, která jsem. znala, vypadalo to však, že na většinu cestujících nijak zvlášť nepůsobí nejen stroj, ale vůbec nic. Pojídali zákusky a ovoce, někteří už do sebe obraceli Bloody Mary.

Poklidně jsme s Wesleym seděli, tu a tam si vyměnili pár slov a neustále jako pověstní špioni nebo pronásledovaní uprchlíci zpoza rozevřených novin pročesávali očima dav. Jeho zajímali zejména lidé ze Středního východu, kdežto já jsem věnovala víc pozornosti lidem, kteří se nám podobali, pamatovala jsem si Joela Handa z jediného setkání před soudem jako přitažlivého a dis tingovaného muže. Kdyby teď usedl vedle mne a já ho neznala, pomyslela bych si, že patří do tohoto salonku víc než já.

„Jak to vidíš?” Wesley svěsil noviny.

„Nevím.” Potlačovala jsem neklid. „Pověz, jsme tu sami, nebo nás tvůj přítel ještě neopustil?”

Usmíval se očima.

„Nechápu, co je na tom zábavného.”

„Ten tvůj čich na tajné agenty a detektivy obdivuju.”

„Hádám, že ten muž v obleku, který nás sem uvedl, působí ve zvláštních službách British Airways.”

„Odpovím ti takhle, Kay. Jestli nejsme sami, já ti to neřeknu.”

Spočinuli jsme na sobě pohledem o něco déle, nikdy jsme spolu necestovali do ciziny a doba nebyla právě příznivá, abychom s tím nyní začali. Benton měl na sobě oblek tak tmavomodrý, že vypadal skoro jako černý, obvyklou dokonale bílou košili a střízlivou kravatu. Já jsem se oblékla záměrně stejně trudně, oba jsme měli na očích tmavé brýle. Pomyslela jsem si, že vypadáme jak1.15 áolečnici právnické firmy, přelétla jsem očima ostatní ženy v salonku a uvědomila si, že rozhodně nevypadám jako něčí manželka.

Zašustil papír, jak Wesley skládal London Times, nirkl•r)a hodinky. „To jsme asi my,” řekl a vstal, z reproduktoru se linulo opakované hlášení o přípravě k odletu linky 2.

Concorde pojal do dvou kabin sto lidí, po obou stranách uličky byla dvě sedadla. Interiéru dominovala světlešedá barva koberce a kůže, titěrná okénka připomínala spíš kosmickou loď a neumožňovala téměř žádný rozhled. Stevardky a stevardi byli typičtí zdvořilí Britové, a i kdyby věděli, že my jsme ti dva cestující od FBI, vojenského námořnictva nebo dokonce ze samotné CIA, nedali by to najevo hnutím brvy. Zdálo se, že se zajíma

jí jen o to, čím nám poslouží k pití. Objednala jsem si whisky.

„Není to poněkud časně?” podivil se Wesley. „V Londýně ne, tam je o pět hodin víc.”

„Děkuju, seřídím si hodinky,” pronesl věcně, jako by v životě nikam necestoval. „Pivo prosím,” objednal si u stevardky.

„Teď, když jsme se sešli ve stejném časovém pásmu, se nám bude i líp pít,” podotkla jsem bezděky až příliš kousavě.

Pohlédl mi zpříma do očí. „Jsi podrážděná.”

„Něco takového pozná jen kriminální psycholog.” Nenápadně se rozhlédl, ale seděli jsme hned za pře

pážkou, vedle nás přes uličku nikdo a na tom, kdo trů

ní za námi, mi záleželo pramálo.

„Můžeme si rozumně promluvit?” zeptal se tiše.

„Jak rozumně, Bentone, když se mnou chceš debatovat až s křížkem po funuse?”

„Asi ti dobře nerozumím. Ztratil jsem nit.”

Pomohla jsem mu ji nalézt. „Všichni vědí, že tvůj rozvod pokročil, jen já ne. Řekla mi to Lucy, povídá se o tom mezi agenty. Vzhledem k našemu vztahu bych nerada stála úplně mimo.”

„Prokristapána, nerozčiluj se tak.”

„Klid by mi prospěl, to ano.

„Nic jsem ti neřekl, protože tě do toho zkrátka nechci zatahovat.”

Mluvili jsme přidušeně, nachýleni dopředu a k sobě, dotýkali jsme se rameny. Navzdory neblahým okolnostem jsem si uvědomovala každé jeho hnutí, každý dotek. Cítila jsem vůni jeho vlněného saka a oblíbené kolínské.

„To, co se týká mého manželství, si musím vyřešit sám,” pokračoval, když nám přinesli pití. „Pochop mě, prosím.”

Mé tělo nepřivyklo whisky v tak časnou hodinu, efekt se dostavil. Okamžitě jsem zmalátněla a zavřela oči, motory při startu se rozeřvaly, letadlo se otřásalo, prudce se zaklonilo a burácivě se vzneslo do vzduchu. Od té chvíle se svět dole změnil víc v tušený obzor, pokud jsem okénkem vůbec něco viděla. Hluk motorů neklesal, abychom mohli pokračovat v hovoru, museli jsme mít hlavy těsně u sebe.

„Uvědomuju si, co k tobě cítím,” řekl Wesley. „Uvědomuju si to už dlouho.”

„Nemáš na to právo,” vyhrkla jsem. „Neměl jsi na to právo.”

„A co ty? Ty jsi měla právo udělat něco takového, Kay? Byl jsem snad v posteli jen já?”

„Aspoň nejsem vdaná ani s nikým nežiju,” namítla jsem. „Ale ne, neměla jsem to připustit.”

Popíjel pivo, o chuťovky a kaviár, první signály dlouhého labužnického festivalu, jsme neprojevili zájem. Chvíli jsme mlčeli, listovali novinami a časopisy, téměř všichni v kabině činili totéž. Všimla jsem si, že lidé v concordu spolu moc nemluví, napadlo mě, že být bohatý a slavný, patřit k nejvyšší smetánce musí být dost nudné.

„Tak jsme si to myslím vyjasnili,” pravil Wesley a naklonil se blíž, právě když jsem zobla do chřestu.

„Co jsme si vyjasnili?” Odložila jsem vidličku, protože mi Wesley najednou překážel.

„Však víš. To, co jsme měli a neměli udělat.” Dotkl se spontánně paží méhoňadra a kupodivu ji neodtáhl, jako by všechno, co jsme si do té doby řekli, zrušilo prolomení zvukové bariéry concordem.

„Ano,” přisvědčila jsem.

„Ano?” Zvědavost vyostřila otázku. „Čemu platilo to tvoje ano?”

„Tomu, co jsi právě konstatoval.” Moje tělo se k němu

vzpínalo s každým dechem. „Že jsme si to vyjasnili.” „Pak taky víme, co s tím.”

„Ovšem.” Nebyla jsem si ale zcela jista, na čem jsme se vlastně shodli. „Ráda bych to jen upřesnila,” dodala jsem. „Jestli rozvod dotáhneš do konce a budeme se dál chtít spolu scházet, začneme znovu.”

„Výborně. To má hlavu a patu.”

„Prozatím budeme kolegy a přáteli.”

„Přesně tak si to představuju,” přiznal.

V půl sedmé večer jsme ujížděli po Park Lane, mlčky jsme si hověli na zadních sedadlech roven’, který řídil strážník londýnské policie. Ze tmy jsem pozorovala, jak kolem nás uplývají světla metropole, zpočátku jsem se neorientovala, ale pozoruhodně jsem ožila. Hyde Park se před námi prostíral jako temné moře protkané svítícími bójkami podél klikatících se cestiček.

Dům, v němž nás ubytovali, stál nedaleko výstavného starobylého hotelu Dorchester, před nímž se shromáždili Pákistánci, kteří vehementně protestovali proti návštěvě svého premiéra ve Spojeném království. Početná zvláštní policejní jednotka se psy byla připravena, aby zabránila výtržnostem, ale našeho řidiče to nijak nezneklidnilo.

„Je tam vrátný,” informoval nás, když zastavil před rozlehlou, relativně novou budovou. „Při vstupu se prokažte pasy. Přidělí vám pokoje. Potřebujete pomoct se zavazadly?”

Wesley otevřel dveře auta. „Ne, děkujeme. Snadno je uneseme.”

Vystoupili jsme a vešli dovnitř k malé recepci, kde nás od leštěného psacího stolu pozdravil se srdečným úsměvem ostražitý starší muž.

„Á, vítejte I Očekával jsem vás,” řekl. Vstal a chopil se našich zavazadel. „Račte za mnou k výtahu.”

Nastoupili jsme a vyjeli do čtvrtého poschodí, kde nás uvedl do třípokojového bytu s širokými okny, světlými závěsy a africkým lidovým uměním. Můj pokoj byl pohodlně zařízen, přiléhala k němu typicky anglická koupelna s velkou vanou, v níž by člověk mohl i utonout, a toaletou se splachovadlem na řetízek. Viktoriánský nábytek stál na parketové podlaze z tvrdého dřeva, tu pokrývaly turecké koberečky, které nesly známky přirozeného opotřebení. Přešla jsem k oknu a nastavila radiátor na nejvyšší výkon. Zhasla jsem lampy a vyhlédla do noci na projíždějící auta a temné stromy v parku, jež pročesával vítr.

Wesleyho pokoj se nalézal na druhém konci chodby a nevěděla jsem, že vstoupil, dokud nepromluvil.

„Kay?” Stál u dveří a zaslechla jsem cinkot kostek ledu ve skleničkách. „Ať tu bydlel kdokoli, potrpěl si na dobrou skotskou. Prý si máme posloužit.”

Přešel k oknu a položil skleničky na parapet. „Chceš mě opít?” Usmála jsem se.

„Zatím to nikdy nebylo nutné.”

Stál u mne, napili jsme se, přitiskli se k sobě a dívali se ven. Dlouho jsme si vyměňovali šeptem slůvka a krátké věty, probíral se mými vlasy, políbil mě na ucho a na tvář. Hladila jsem ho a naše láska s polibky a laskáním se prodírala na povrch.

„Tolik jsi mi chyběla,” šeptal, zatímco jsme se vzájemně svlékali.

Milovali jsme se, protože jsme nedokázali sami sobě vzdorovat. Byla to naše jediná omluva, ale neobstála by před žádným soudem. Odloučení jsme snášeli velmi těžce, sytili jsme svůj hlad celou noc. Za svítání jsem usnula na tak dlouho, že když jsem se probudila, nenašla jsem Bentona vedle sebe. Jako by to všechno byl sen. Ležela jsem pod prachovou prošívanou přikrývkou a opřádaly mě laskající lyrické představy. Pod očními víčky

mi tančila světýlka, připadalo mi, jako bych byla malá holčička, někdo mě houpal a můj otec neumřel na nemoc, o níž jsem tehdy nic nevěděla.

Nikdy jsem se s jeho ztrátou nevyrovnala. Do mého vztahu k mužům se promítal smutný fakt, že mě opustil. Život jako by mě postrčil k tanci a vzápětí mě zaklel do ticha prázdného pokoje mého soukromého života. Uvědomila jsem si, nakolik se sobě s Lucy podobáme. Obě potají milujeme a zamlčujeme bolest.

Oblékla jsem se, vyšla do haly a spatřila Wesleyho, jak v obývacím pokoji popíjí kávu a vyhlíží do podmračeného dne. Měl na sobě oblek i kravatu a vůbec nevypadal

unaveně.

„Uvařil jsem kávu,” uvítal mě. „Přinesu ti ji, ano?” „Děkuju, obsloužím se.” Vešla jsem do kuchyně. „Jsi vzhůru dlouho?”

„Chvíli.”

Připravil velmi silnou kávu, napadlo mě, že o něm nevím spoustu domáckých drobností. Nevařili jsme spolu, netrávili dovolenou, nesportovali, přitom jsme sdíleli tytéž záliby. Vrátila jsem se do obývacího pokoje a položila šálek s talířkem na okenní římsu. Chtěla jsem se dívat do parku.

„Jak se cítíš?” Pátravě si mě prohlížel.

„Skvěle. A ty?”

„Nevypadáš moc skvěle.”

„Někdy umíš opravdu potěšit.”

„Vypadáš nevyspale. To jsem měl na mysli.” „Spala jsem minimálně a můžeš za to ty.”

Usmál se. „Já a porucha biorytmu v důsledku pásmové nemoci.”

„Poruchu biorytmu máš na svědomí ty, zvláštní agente Bentone Wesley.”

Zvenčí k nám doléhal rušný provoz podtrhovaný průběžně podivnou kakofonií britských sirén. V chlad ném šerém ránu lidé energicky rázovali po chodnících, tu a tam se proplétali rekreační běžci. Wesley vstal z křesla.

„Měli bychom vyrazit.” Pohladil mě po šíji a políbil. „A cestou bychom měli někde něco sníst. Čeká nás dlouhý den.”

„Mně se takový život nelíbí, Bentone,” řekla jsem, když zavřel dveře.

Prošli jsme po Park Lane kolem hotelu Dorchester, kde hlouček nejvytrvalejších Pákistánců stále držel pozici. Odbočili jsme do Mount Street a za dalším rohem v South Audley Street jsme objevili malou restauraci Richoux. Nabízeli francouzské sladké pečivo a bonboniéry tak krásné, že by se daly vystavovat jako umělecká díla. Lidé byli oblečeni do práce a četli u stolků noviny. Vypila jsem čerstvý pomerančový džus a dostala hlad. Filipínskou servírku jsme asi poněkud zmátli, protože Wesley si objednal jen toast, kdežto já vejce na slanině s houbami a rajčaty.

„Přejete si příbor pro oba?” zeptala se.

„Ne, chraň bůh,” usmála jsem se.

Těsně před desátou hodinou jsme opět kráčeli po South Audley Street ke Grosvenor Square, kde v žulové budově nešťastně poplatné architektuře padesátých let, střežené na střeše hřadujícím bronzovým orlem, sídlilo americké velvyslanectví. Bezpečnostní opatření byla mimořádně přísná, s ostrahou jsme se setkávali na každém kroku. Předložili jsme pasy a pověření, vyfotografovali nás a poté odvedli do prvního patra, kde nás očekával přidělenec FBI pro Velkou Británii. Cestou k rohové kanceláři Chucka Olsona jsme míjeli dlouhou frontu lidí na víza a zelené karty, opravňující k pobytu a práci v USA. Sporý atašé v tmavém obleku měl dokonale zastřižené a skoro tak stříbrošedé vlasy jako Wesley.

„Moc mě těší,” zahlaholil a potřásl nám rukama. „Posaďte se prosím. Dáte si kávu?”

Usedli jsme na pohovku naproti psacímu stolu, na němž spočíval jen poznámkový blok a desky se spisy. Na korkové tabuli za Olsonovou hlavou visely kresbičky zřejmě od jeho dětí a nad ní velký znak ministerstva spravedlnosti. Až na police piné knih a různé diplomy působila kancelář neokázale jako pracoviště hodně zaměstnaného člověka, který se neholedbá svým pověřením ani sám sebou.

„Určitě víte, Chucku, že doktorka Scarpettová působí jako naše poradkyně pro soudní patologii,” spustil Wesley. „A přestože zastává postavení hlavní soudní lékařky státu Virginie, mohla by koneckonců být povolána jednou i sem.”

„Nedej bože!” zvolal Olson, neboť by se opravdu mohlo stát, že v případě nukleární katastrofy v Anglii nebo kdekoli v Evropě mě vyšlou do zahraničí, abych pomohla odborně se vypořádat s přívalem mrtvých.

„Zasvěťte ji laskavě hlouběji do našich obav,” vyzval ho Wesley.

„Jsou celkem pochopitelně,” řekl Olson směrem ke mně. „Třetina elektřiny ve Spojeném království se vyrábí v jaderných elektrárnách. Obáváme se podobného teroristického útoku a bohužel nevíme, jestli tíž lidé už takovou akci nenaplánovali.”

„Ale Noví sionisté se zformovali ve Virginii,” namítla jsem. „Myslíte, že vytvořili mezinárodní síť?”

„V tomhle nejsou vedoucí silou,” odpověděl. „Plutonium nechtějí oni.”

„A kdo tedy?” zeptala jsem se.

„Libye.”

„To přece svět dávno ví,” řekla jsem.

„Jenže teď se o to vážně hraje,” prohlásil Wesley. „A sice v Old Pointu.”

„Nepochybně víte, že Kaddáfí velmi dlouho usiluje o získání jaderných zbraní, ale kdykoli se v tomto směru o něco pokusil, podařilo se to vždycky překazit. Zdá se, že konečně zvolil účinný postup. Obrátil se na Nové sionisty ve Virginii, tady může rovněž využít extremistických skupin. Máme tu taky hodně Arabů.”

„Jak víte, že za tím stojí Libye?” zeptala jsem se.

Odpověděl Wesley. „Zkoumali jsme všechny záznamy o telefonických hovorech Joela Handa, v posledních dvou letech mimo jiné mnohokrát volal do Tripolisu a Benghází.”

„Nicméně nevíte, jestli Kaddáfí usiluje o něco tady v Londýně,” podotkla jsem.

„Obáváme se naší zranitelnosti. Londýn je odrazovým můstkem do Evropy, Spojených států a na Střední východ. A taky nesmírně mocným finančním centrem. To, že Libye ukradne oheň v USA, ještě neznamená, že Spojené státy jsou konečným cílem.”

„Jaký oheň?” podivila jsem se.

„Vzpomeňte na mýtus o Promctheovi. Oheň je naším kódovým označením pro plutonium.”

„Rozumím,” přikývla jsem. „Z vašich logických závěrů přímo mrazí. Povězte, co mám dělat já.”

„Potřebujeme se dopátrat jádra věci, abychom pochopili, co se právě děje a co se může v budoucnu stát,” vysvětloval Olson. „Potřebujeme vědět víc o tom, jak teroristé uvažují, což je evidentně záležitostí Wesleyho útvaru. Vy se snažte získat informace. Prý tu máte kolegu, který by nám mohl být užitečný.”

„Doufejme. Důkladně ho vyzpovídám.”

„A co bezpečnost doktorky Scarpettové?” uhodil na něho Wesley. „Neměl by ji někdo jistit?”

Olson na mne úkosem pohlédl, jako by vážil mou sílu, připadala jsem si spíš jako věc anebo borec před vstupem do ringu.

„Ne, tady je podle mého soudu v naprostém bezpečí, pokud ovšem sám nemáte důvodné pochybnosti,” prohlásil.

„Určité nejistoty se nemůžu zbavit,” připustil Wesley a zadíval se na mne. „Asi bychom s ní měli někoho poslat.”

„To je nesmysl. Nikdo neví, že jsem v Londýně,” vzepřela jsem se. „Doktor Mant se chová víc než zdrženlivě, možná se vyděsil k smrti, určitě by se stáhl, kdyby kolem mne někdo kroužil. Tím by tahle cesta ztratila smysl.”

„Dobře,” váhavě souhlasil Wesley. „Pod podmínkou, že budeme vědět, kde přesně jsi, a musíme se tady sejít nejpozději ve čtyři hodiny odpoledne, abychom stihli letadlo.”

„Ozvu se, pokud bych se nečekaně musela vydat někam jinam,” přislíbila jsem. „Zastihnu vás tady?”

„Pokud ne, sekretářka bude vědět, kde nás najde,” řekl Olson.

Sestoupila jsem do dvorany, kde hlučně tryskala voda ve fontáně a bronzový Lincoln vévodil galerii portrétů bývalých prezidentů USA. Členové ostrahy pečlivě zkoumali cestovní pasy a prohlíželi návštěvníky. Chladně sledovali, jak kolem nich procházím, cítila jsem, že mě jejich oči vyprovázejí až na ulici, v studeném, sychravém dopoledni jsem zamávala na taxi a udala řidiči nedalekou cílovou adresu v Belgravii u Eaton Square.

Stará paní Mantová bydlela v Ebury Mews v dvoupatrovém domě s komfortními byty. Vysoko nad členitou šindelovou střechu zdobně omítnutého domu čněly červené komínové nástavce, do truhlíků v oknech vysadili obyvatelé narcisy, krokusy a břečťan. Vyšla jsem po schodech do prvního poschodí a zaklepala na dveře, ale neotevřel mi můj zástupce. Stanula v nich matronovitá žena a civěla na mne stejně zmateně jako já na ni.

„Promiňte, vidím, že byt byl asi nedávno prodán,” omluvila jsem se.

„Nebyl, ale lituju, není na prodej,” prohlásila nesmlouvavě.

„Hledám doktora Philipa Manta,” pokračovala jsem. „Zřejmě mám špatnou…”

„Ach, Philip je můj bratr,” přerušila mě a mile se usmála. „Právě odjel do práce. Minuli jste se.”

„Odjel do práce?” podivila jsem se.

„Ano, odchází vždycky v tuhle dobu, aby se vyhnul dopravní špičce, ale to je prakticky nemožné.” Zaváhala, náhle si uvědomila, že před ní stojí úpině cizí člověk. „Můžu vyřídit, kdo ho hledal?”

„Jsem Kay Scarpettová, lékařka. Musím s ním nutně mluvit.”

„A tak, ovšem.” Byla potěšena a překvapena zároveň. „Často o vás mluví. Přímo vás zbožňuje, ohromně ho potěší, že jste v Londýně. Co vás sem přivádí?”

„Kdykoli se naskytne příležitost, neodolám pokušení navštívit Londýn. Povíte mi, kde bych kolegu našla?”

„Samozřejmě. Ve westminsterské obvodní márnici na Horseferry Road.” Znovu zaváhala, znejistěla. „Myslela jsem, že vás informoval, kde teď pracuje.”

„Ano.” Usmála jsem se. „Moc mě těší, čeho dosáhl.” Nevěděla jsem přesně, o čem vlastně mluvím, ale zdálo se, že jsem ji potěšila.

„Neprozraďte mu, že jsem tady,” požádala jsem. „Chtěla bych ho překvapit.”

„Ach, to je skvělé. Zblázní se radostí.”

Chytila jsem další taxi a přemýšlela o tom, co jsem se právě dověděla. Ať už měl Mant ke svému jednání jakýkoli důvod, neubránila jsem se podrážděnosti.

„Jedete k úřadu koronera, madam?” zeptal se řidič. „To je tady.“Ukázal otevřeným oknem na úhlednou zděnou budovu.

„Ne, hledám obvodní márnici,” odpověděla jsem.

„Tak jo. Ta je tamhle. Lepší když tam člověk dojde po svých, než když ho tam přinesou,” řekl a zařehtal se.

Zastavil před budovou podle londýnských měřítek poměrně malou, zaplatila jsem. Cihlovou stavbu zarámovanou žulovými kvádry zdobila podivná římsa podél střechy, obklopoval ji umně tepaný železný plot natřený rezavou barvou. Podle data na desce u vchodu slouží márnice víc než sto let, napadlo mě, jak bezútěšné asi bylo praktikovat v té době soudní medicínu. Z mrtvého těla se nedalo tolik vyčíst o tom, jak vypustilo duši, rozhodovala svědectví živých, přemítala jsem, zda lidé dřív méně lhali.

Vstup do márnice vypadal jako typická recepce v sídle jakékoli firmy, malou halu zpříjemňoval vkusný nábytek. Viděla jsem do dlouhé chodby, a protože za přepážkou nikdo neseděl, vydala jsem se tudy a málem se srazila se ženou, která se vynořila z jedné z místností s náručí pinou objemných svazků.

„Promiňte.” Užasle se zarazila. „Ale dál nesmíte.” „Hledám doktora Manta,” řekla jsem.

Měla na sobě volné dlouhé šaty a přes ně svetřík, mluvila se skotským akcentem. „Koho mám ohlásit?” otázala se zdvořile.

Představila jsem se.

„Ano, ovšem. Chápu. Zřejmě vás očekává.” „To si nemyslím,” přiznala jsem.

„Uvidíme.” Zrozpačitěla a přidržovala nyní knihy jen jednou rukou.

„Pracovali jsme spolu ve Státech,” řekla jsem. „Ráda bych ho překvapila, povězte mi prosím, kde bych ho našla.”

„Propána, bude teď nejspíš ve špinavé pitevně.” Pokývla hlavou. „Pokračujte tudy. Vlevo od márnice uvidíte šatny. Tam je všechno, co potřebujete, zabočíte opět vlevo, projdete dalšími dveřmi a budete na místě. Vyznáte se?” Usmála se.

„Děkuju.”

V šatně jsem si oblékla plášť, aby mi oblečení nenasáklo pachem, obula si přezůvky, nasadila roušku a navlékla rukavice. Prošla jsem vykachlíkovanou místností se šesti pitevními stoly z nerezavějící oceli a řadou bílých ledniček. Lékaři na sobě měli modré komplety a Westminster se jim dnes postaral o dostatek práce. Když jsem je míjela, sotva si mě všimli. V pitevně na konci chodby jsem objevila svého zástupce, stál v gumovkách na podnožce a pracoval na těle ve velmi pokročilém stadiu rozkladu, patrně pobylo nějaký čas ve vodě. Pach byl příšerný, zavřela jsem za sebou dveře.

„Pane kolego,” oslovila jsem doktora Manta.

Otočil se a v prvním okamžiku to vypadalo, že neví, kdo jsem, a snad ani kdo je on sám. Očividně zažil šok.

„Vy, paní doktorko? Panebože, mě snad trefil” Ztěžka sestoupil z podnožky, nepatřil rozhodně k malým lidem. „Překvapila jste mě tak, že jsem málem oněměl!” Drmolil slova, oči mu těkaly strachem.

„Vy jste mě taky překvapil,” pronesla jsem poněkud zachmuřeně.

„To si umím představit. Pojďme. Nemusíme debatovat nad tímhle strašidelným utopencem. Vytáhli ho včera odpoledne z Temže. Zdá se, že ho předtím někdo ubodal, neznáme jeho totožnost. Můžeme posedět v naší klubovně,” sypal ze sebe nervózně.

Philipa Manta, okouzlujícího starého džentlmena s hustými bílými vlasy a výrazným obočím nad pronikavýma modrýma očima nebylo možno si neoblíbit. Odvedl mě ke sprchám, kde jsme si vydezinfikovali boty, stáhli rukavice, roušky, svlékli sálové komplety a odložili je do kontejneru. Přešli jsme do klubovny, z níž se nabízel pohled na parkoviště za budovou. Jako všechno

v Londýně, i zatuchlý kouř v místnosti měl historické kořeny.

„Čím vám posloužím k občerstvení?” zeptal se a vytáhl krabičku playerek. „Vím, že jste nechala kouření, tak vám nenabízím.”

„Děkuju, stačí, když mi odpovíte na pár otázek.” Škrtl zápalkou, ruka se mu lehce zachvěla.

„Co tu proboha děláte, pane doktore?” pustila jsem se do něho. „Odjel jste přece do Londýna kvůli úmrtí v rodině.”

„Ano. Ale to všechno byla shoda okolností.” „Shoda okolností?”

„Pevně jsem se rozhodl, že ve Státech skončím s prací, pak zemřela moje matka, což určilo dobu odjezdu.”

„Takže jste neměl v úmyslu se vrátit,” konstatovala jsem.

„Moc se omlouvám, ale neměl.” Jemně oklepl popel.

„Měl jste mě vyrozumět, abych za vás začala hledat náhradu. Několikrát jsem se vám pokoušela dovolat.”

„Nevyrozuměl jsem vás a nereagoval na vaše zavolání, protože jsem nechtěl, aby se o mně dověděli.”

„Kdo?” Ta slova jako by visela ve vzduchu. „Koho máte na mysli, pane kolego?”

V jeho chování nebylo náznaku afektovanosti, kouřil, nohu přes nohu, kulaté bříško přetékalo přes opasek. „Netuším, kdo za tím vězí, ale každopádně nás dobře znají. A to mě velice znepokojuje. Vím přesně, kdy to všechno začalo. Třináctého října, možná si ten případ i pamatujete.”

Nechápala jsem, o čem mluví.

„Tenkrát si vojenské námořnictvo nárokovalo pitvu,

protože k usmrcení došlo v jejich loděnici v Norfolku.” „Myslíte ten případ nešťastného rozdrcení muže v su

chém doku?” Mlhavě jsem si ho vybavovala.

„Ano, ten.”

„To byl ovšem případ vojenského námořnictva, nepříslušel nám.” Tušila jsem, co řekne.

„Totiž, záchranáři se zmýlili,” vysvětloval. „Místo aby převezli tělo do nemocnice vojenského námořnictva v Portsmouthu, kam patřilo, přivezli ho ke mně a Danny v dobré víře zapracoval. Odebral krev, vypinil formuláře a podobně a přitom mezi osobními věcmi našel něco velmi neobvyklého.”

Pochopila jsem, že Mant neví o vraždě Dannyho.

„Oběť měla u sebe mošnu z plachtoviny,” pokračoval. „Záchranáři ji prostě položili na tělo a přikryli nešťastníka prostěradlem. Nebýt toho, obešlo by se to bez komplikací.”

„Jakých komplikací?”

„Chlapík měl u sebe výtisk jakési dost zlověstné bible, později jsem zjistil, že obsahuje věrouku jisté náboženské sekty. Nových sionistů. Ta kniha je naprosto příšerná, popisuje podrobně mučení, vraždy a podobně. Zůstával nad tím rozum stát.”

„Jmenovala se Handova bible?”

„Ano.” V očích se mu zablýsklo. „Přesně tak.” „Byla vázaná v černé kůži?”

„Myslím, že ano. Bylo na ní vyraženo i jméno, kupodivu nepatřilo zesnulému. Shapiro nebo tak nějak.” „Dwain Shapiro.”

„Správně. Tak vy už o tom víte.”

„O bibli ano, ale nechápu, proč ji měl u sebe mrtvý, protože ten se nejmenoval Dwain Shapiro.”

Odmlčel se, mnul si tvář. „Pamatuju si, že se jmenoval Catlett.”

„Mohl to být vrah Dwaina Shapira,” řekla jsem. „Tím by se vysvětlovalo, jak bibli získal.”

Mant se nepouštěl do spekulací. „Když jsem si uvědomil, že máme v márnici případ, který nám nepřísluší, přikázal jsem Dannymu, aby tělo převezl do Portsmouthu.

Pochopitelně se všemi osobními věcmi toho ubožáka.”

„Jenže Danny si bibli nechal,” domyslela jsem si.

„Taky se obávám.” Naklonil se a zamáčkl nedopalek v popelníku na konferenčním stolku.

„Proč to udělal?”

„Zastavil jsem se v jeho kanceláři, zahlédl tam bibli a zeptal jsem se, proč si ji proboha nechal. Odpověděl, že na ní stálo cizí jméno, z toho prý usoudil, že ji na místě neštěstí sebrali a přisoudil i mrtvému náhodou, že mošna zkrátka patřila někomu jinému.” Zarazil se. „Pochopte, byl to vlastně ještě nováček, podle mého názoru se prostě bez postranních úmyslů dopustil chyby.”

„Volali vám nebo kroužili kolem vašeho úřadu tehdy novináři’?” otázala jsem se. „Nezajímal se někdo o případ toho muže rozdrceného v loděnici?”

„Ale ano, hlavně pan Eddings. Dobře si to pamatuju, protože se usilovně pídil po každém detailu, trochu mě to mátlo. Ale pokud vím, nenapsal o tom ani řádku.”

„Mluvil tenkrát Danny s Eddingsem?”

Mann zamyšleně hleděl do prázdna. „Viděl jsem je, jak spolu debatují. Danny si ovšem určitě vymínil, že nebude nikde figurovat jako zdroj.”

„Co když mu Eddings řekl, že píše článek o Nových sionistech, a Danny mu proto předal bibli?”

„To nemůžu potvrdit. Od té doby jsem bibli neviděl a předpokládal jsem, že ji Danny vrátil vojenskému námořnictvu. Oblíbil jsem si toho mládence. Mimochodem, jak se mu daří? Co jeho koleno? Překřtil jsem ho na Hopsálka.” Rozesmál se.

Vyhnula jsem se odpovědi a bez úsměvu jsem se ze

ptala: „Co se dělo potom? Z čeho jste dostal strach?”

„Z různých podivných věcí. Následovaly trable. Měl

jsem pocit, že mě někdo sleduje. Můj márniční technik

zničehonic bez uspokojivého vysvětlení praštil s prací

a odešel. A jednoho dne přijdu na parkoviště ke svému

autu a celé čelní sklo jsem měl postříkané krví. Poslal jsem vzorek okamžitě do laboratoře, ukázalo se, že pochází z dobytčete, byla to hovězí krev.”

„Předpokládám, že jste se setkal s detektivem Rochem,” řekla jsem.

„Bohužel. Nechovám k němu pražádné sympatie.” „Mámil z vás informace?”

„Ometal se v úřadu. Pitev se ovšem neúčastnil. Na to neměl žaludek.”

„O co se zajímal?”

„O ten případ smrti, o němž jsme mluvili, co spadal do kompetence vojenského námořnictva. Víceméně mě v té věci vyslýchal.”

„Vyptával se na osobní věci? Na tu mošnu, která se vinou nepozornosti dostala s tělem do márnice?”

Mant usilovně vzpomínal. „Teď když naléháte na moji žalostnou paměť, vybavuju si, že se mě na tu mošnu ptal. A já jsem ho odkázal na Dannyho.”

„Danny mu ji patrně nedal,” řekla jsem. „Nebo aspoň ne bibli, protože ta se pak znovu objevila.”

Nesdělila jsem mu, za jakých okolností a kde, nechtěla jsem ho rozrušit.

„Ta zpropadená bible pro někoho musí hrozně moc znamenat,” dumal.

Počkala jsem, až si zapálí další cigaretu. „Proč jste mi nic neoznámil? Proč jste utekl bez jediného slůvka?”

„Upřímně řečeno, nechtěl jsem vás do toho zatahovat. A taky to celé vypadalo dost fantaskně.” Zmlkl a z výrazu jeho tváře jsem vyčetla, že bezděčně něco vytušil o neblahých událostech, které následovaly po jeho odjezdu z Virginie. „Jsem starý muž, paní doktorko. Rád bych ještě chvíli v klidu vykonával svoji profesi, než odejdu na odpočinek.”

Ustoupila jsem od kritického tónu, chápala jsem jeho kroky. Nemohla jsem ho necitlivě obvinit a byla jsem

nakonec ráda, že prchl, protože si tím pravděpodobně zachránil život. Paradoxem bylo, že nevěděl nic důležitého, a kdyby byl zavražděn, tak stejně bezdůvodně jako Danny.

Zaplašila jsem obrazy kolenní výztuhy červené jako krvavá kaluž, listí a nečistot v krví slepených vlasech a pověděla doktoru Mantovi pravdu. Vybavil se mi Dannyho zářivý usměv, nikdy nezapomenu na bílý sáček, který si odnášel z Hill Cafe, kde pes proštěkal půl noci. V duchu vždycky uvidím smutek a strach v jeho očích, když mi pomáhal se zavražděným Tedem Eddingsem, jehož — jak jsem se právě dověděla — znal. Dva mladí muži se bezděky navzájem postrčili blíž k násilné smrti.

„Můj bože, ubohý chlapec!” Víc ze sebe Mant nevypravil.

Zakryl si oči kapesníkem, a když jsem odcházela, stále plakal.

ještěW esl e a j jsme

téhož y á vseč ee roadal epřistálit ě l i z zpět d

j smo eNewp řeodrsku

t i

hem, neboť nám vál do zad vítr o rychlosti sto osmdesáti pěti kilometrů v hodině. Prošli jsme celnicí, vyzvedli si zavazadla a týž mikrobus nás odvezl na soukromé letiště, kde na nás čekal learjet.

Náhle se oteplilo, hrozil liják, letěli jsme mezi obrovitými černými pohřmívajícími mračny, která pročesávaly blesky jakoby posedlé násilím. Bouřka ohlušivě praštěla a oslepovala, řítili jsme se znesvářenými živly. Dostalo se nám stručné informace o současném vývoji událostí, nepřekvapilo mě, že si FBI podobně jako policie a záchranáři vytvořila u jaderné elektrárny předsunutou základnu.

Lucy, jak jsem se ke své ulevě dověděla, stáhli z terénu a opět pracovala v Útvaru technického výzkumu nebolí ERF (Engineering Research Facility), kde jí nehrozilo nebezpečí. Ale až když jsme dorazili do Národní akademie FBI, Wesley mi prozradil, že se připojí ke zbytku zásahové jednotky a nepobude v Quantiku dlouho.

„To nepřipadá v úvahu,” odmítla jsem rezolutně, jako bych byla matkou a ona mou nezletilou dcerou.

„Myslím, že do toho nemáš co mluvit,” řekl Wesley.

Pomáhal mi se zavazadly v sobotu v noci opuštěnou halou v Jefferson Building. Zamávali jsme mladé ženě v recepci a pokračovali v dohadování.

„Proboha, je služebně úplný zelenáč,” nevzdávala jsem se. „Nemůžeš ji hodit rovnou do ohniska jaderné krize.”

„Do ničeho ji nehodíme.” Zatlačil do prosklených dveří. „Potřebujeme jen její technické schopnosti. Nikdo ji nikam nevysílá jako odstřelovačku, nebude skákat padákem z letadla.”

„Kde je teď?” zeptala jsem se rezignovaně, když jsme nastoupili do výtahu.

„Doufejme, že spí.”

„Ach,” povzdechla jsem si a pohlédla na hodinky. „Vždyť je půlnoc. Myslela jsem si, že už je ráno, kdy normálně vstávám.”

„Pochopitelně. Taky mám rozházený režim.”

Podívali jsme se na sebe, uhnula jsem očima. „Asi nám nezbude než předstírat, že se nic nestalo,” pronesla jsem přiškrceným tónem, nebylo třeba se šířit, jak jsme na tom.

Vešli jsme do chodby a Wesley vyťukal do číselné klávesnice kód. Zámek cvakl a on otevřel další dveře.

„K čemu je dobré něco předstírat?” otázal se, vyťukal další kód a otevřel poslední dveře.

„Tak mi pověz, co chceš dělat,” vyzvala jsem ho.

Vstoupili jsme do přísně střežené ubytovací části, kde obvykle přebývám, když mě práce nebo nebezpečí zdrží a musím tu přenocovat. Odnesl má zavazadla do ložnicc, zatáhla jsem na širokém okně v obývacím pokoji závěsy. Zařízení bylo pohodlné, leč prosté, a když se Wesley neozýval, uvědomila jsem si, že tady asi nelze vést důvěrné hovory, protože přinejmenším telefony se odposlouchávají. Vyšla jsem za ním do chodby a zopakovala otázku.

„Buď trpělivá,” hlesl a vypadal zasmušile, možná byl jen unavený. „Poslyš, Kay, musím domů. Hned ráno nás čeká pozorovací let s Marciou Gradeckou a senátorem Lordem.”

Gradecká byla ministryní spravedlnosti Spojených států a Frank Lord předsedou legislativního výboru Senátu.

„Rád bych, aby ses letu zúčastnila, protože o téhle záležitosti víš v jistém směru víc než kdokoli. Dokážeš jim vysvětlit, jakou důležitost připisují ti šílenci své bibli. Že kvůli ní zabíjejí. A taky že by pro ni zemřeli.”

Povzdechl si a promnul si oči. „Dále je třeba probrat, jak si poradíme se zamořenými mrtvými, kdyby nedejbože ti zatracení zaslepenci vyhodili reaktory do povětří.” Zadíval se na mne. „Musíme se vynasnažit,” řekl a věděla jsem, že nemá na mysli jen současnou krizi.

„Dělám, co můžu, Bentone,” zašeptala jsem a vrátila se do svého dočasného obydlí.

Zavolala jsem na ústřednu a požádala, aby mě spojili na Lucyin pokoj, ale nehlásila se, což znamenalo jediné. Byla v ERF, a tam jsem jí nemohla telefonovat, protože jsem nevěděla, kde v budově o rozloze fotbalového hřiště právě pracuje. Oblékla jsem si tedy kabát a vyšla z Jefferson Building, neusnula bych, dokud neuvidím neteř.

ERF má vlastní střeženou bránu nedaleko hlavního vjezdu do akademie a mnoho příslušníků strážní jednotky mě dobře zná. Službu konajícího muže můj příchod překvapil, vyšel ven a zeptal se mě, co si přeji.

„Patrně tu i v tuhle hodinu pracuje moje neteř,” vysvětlila jsem.

„Ano, madam. Viděl jsem ji, když přišla.”

„Mohla bych se s ní nějak spojit?”

„Hm.” zamračil se. „Nevíte náhodou, v které části budovy může být?”

„Nejspíš v počítačovém středisku.”

Pokusil se ji zastihnout telefonicky, ale neuspěl a zadíval se na mne. „Je to důležité?”

„Ano,” přisvědčila jsem, vděčná mu za snahu. Chopil se vysílačky.

„Čtyřicetdva volá centrálu,” nahlásil.

„Čtyřicetdva, mluvte.”

„Může desetdvacetpět na bránu ERF?”

„Desetčtyři.”

Počkali jsme, až se dostaví stražný, který zaujal místo na kontrolním stanovišti, a jeho kolega mě doprovodil do budovy. Chvíli jsme procházeli dlouhými llduprázdnými chodbami a zkoušeli zamčené dveře dílen a laboratoří, kde mohla být má neteř. Asi po čtvrt hodině jsme uspěli. Jedny dveře povolily a před námi se prostírala rozlehlá místnost, výzkumné a vývojové pracoviště z říše snů.

Uprostřed jsem spatřila Lucy, na rukou měla rukavice s datovými spoji a na hlavě přílbu se zobrazovací jednotkou, všechno napojené na dlouhé silné černé kabely, které se plazily po podlaze.

„Poradíte si sama?” zeptal se mě strážný.

„Ano, mockrát děkuju.”

Spolupracovníci v laboratorních pláštích a kombinézách se činili u počítačů, propojovacích zařízení a vel

koplošných obrazovek, všichni bezesporu zaznamenali můj příchod. Jen Lucy neviděla neslyšela, co se děje kolem. Přenesla se z této místnosti do prostoru na zobrazovací jednotce, která jí zakrývala oči. Podle toho, co jsem zahlédla na obrazovkách, právě kráčela virtuální realitou po můstku v reaktorovně jaderné elektrárny v Old Pointu.

„Najíždím transfokátorem,” řekla a tiskla tlačítko na svršku rukavice.

Na velkoplošné obrazovce se náhle zvětšilo okolí a postava, jakoby Lucy, se zastavila na strmých železných schodech.

„Do háje, vzpírá se,” ucedila nedočkavě. „Nefunguje to.”

„Zaručuju, že to pofrčí,” prohlásil mladý muž u černé skříňky. „Jen co vychytáme mouchy.”

Lucy přerušila pokus a nastavila jiné provozní parametry. „Nevím, Jime, jestli je problém v programu nebo ve mně.”

„Podle mě v tobě.”

„Třeba trpím virtuálním nechutenstvím,” povzdechla si neteř, velkoplošná obrazovka zatím nabídla pohled na jakési zařízení připomínající dopravní pásy a na obrovské turbíny. „Mrknu se na algoritmus,” navrhl Jim.

Virtuální Lucy sestupovala z virtuálních schodů. „A co kdybychom přešli na kódovaný programovací jazyk a pracovali s prodlevou tři sta čtyř namísto tři sta čtyřiceti mikrosekund? Podle mě nemá cenu vrtat se v softwaru.”

„Jasně, bude to v přenosové frekvenci,” souhlasil kdosi z přítomných. „Musíme seřídit časovací cyklus.”

„Nemůžeme si dovolit luxus masírovat ty nejchoulostivější články,” zazněl jiný hlas. „Lucy, máš tu tetu.”

Zarazila se, ale vzápětí pokračovala, jako by neslyšela, nač ji kolega upozornil. „S programovacím jazykem si poradím tak do rána. Musíme dosáhnout naprosté přesnosti, nebo Toto zkolabuje, v lepším případě spadne ze schodů. Tím ovšem budeme totálně v troubě.”

Toto, dovtípila jsem se, byl ten sotva metr vysoký výtvor s bublinovitou hlavou nasazenou na hranolovitý ocelový trup a vybavenou jedním videookem. Krátké nohy přecházely v pásové podvozky, paže zakončovaly umělé ruce se spáry, celek připomínal animovaný tank. Toto parkoval nedaleko své paní, která právě odložila přílbu.

„Musíme změnit bioovladače na téhle rukavici,” řekla Lucy a opatrně si ji stáhla. „Zvykla jsem si, že jeden prst znamená vpřed, dva vzad. Těžko se přejinačím. A v terénu si nemůžu dovolit se splést.”

„To je hračka,” ujistil ji Jim, přešel k ní a převzal rukavici.

Stála jsem stranou u dveří a Lucy ke mně zamířila, zdálo se, že je blízka pominutí smyslů.

„Jak ses sem dostala?” Neznělo to vůbec přátelsky. „Doprovodil mě strážný.”

„Máš to snazší, protože tě znají.”

„Benton mi sdělil, že tě povolali zpátky, zásahová jednotka tě prý potřebuje,” řekla jsem.

Pohlédla ke kolegům, kteří pokračovali v práci. „Většina lidí už je tam.”

„V Old Pointu,” upřesnila jsem.

„Máme tam potápěče, místa zaujali odstřelovači, vrtulníky jsou pohotově. Ale nic kloudného se nedá podniknout, dokud se tam nedostaví jedna důležitá persona.”

„Doufám, že nemyslíš sebe,” pravila jsem důrazně. „Pokud ano, vyzvu na souboj a naráz pobiju celou FBI.”

„Svým způsobem v tom hraju určitou roli,” prohlásila neteř. „Budu řídit Tota.” Ohlédla se. „Když už jsi

v tom, hme, měla by se rozšířit možnost zkrácených povelů.”

„Toto tím dostane křídla,” prohodil kdosi. „Výborně. Musíme mu ale opatřit ostříleného strážného anděla.”

„Uvědomuješ si, jak jsou ti lidé nebezpeční, Lucy?” vyhrkla jsem.

Pohlédla na mne a povzdechla si. „Co si o mně myslíš, teto Kay? Že jsem pořád dítě a hraju si s cínovými vojáčky?”

„Nemůžu si pomoct, ale hrozně se o tebe bojím.”

„Všichni se bojíme,” řekla vyčerpaně. „Musím se vrátit k práci.” Mrkla na hodinky a zhluboka vydechla. „Stručně ti vysvětlím svůj plán, abys byla v obraze, chceš?”

„Buď tak hodná.”

„Vezmu to od začátku.” Usedla na podlahu, svezla jsem se vedle ní a opřely jsme se zády o zeď. „Za normálních okolností se robot jako Toto řídí rádiem, což ovšem uvnitř zařízení zbudovaného z takového množství betonu a oceli není možné. Navrhla jsem tedy lepší způsob. Zkrátka a dobře, ponese si cívku s kabelem z optického vlákna a bude ho za sebou zanechávat jako slimák slizkou stopu.”

„Takže bude šmejdit po jaderné elektrárně?”

„Právě probíráme všechny eventuality. Hodně bude záležet na tom, jak se události vyvrbí. Akce může proběhnout skrytě jako konspirační schůzka. Nebo budeme muset vyložit karty na stůl a poskytnout přímou telefonickou linku k vyjednávání o rukojmích, s tím samozřejmě počítáme. Toto musí být v pohotovosti a okamžitě vyrazit, kam bude třeba.”

„Jen ne do schodů.”

„Zvládne i schody. Některé líp, jiné hůř.”

„Optické vlákno ti nahradí oči?”

„Datové spoje vedou k mým rukavicím.” Zvedla obě ruce. „Toto se bude chovat tak, jako bych na jeho místě byla já. Virtuální realita plus zobrazovací jednotka mi umožní, abych byla na dálku tam kde on, můžu okamžitě reagovat na to, co zjistí senzory. Mimochodem,” ukázala směrem ke kolegovi, „natřeli jsme ho takovou nenápadnou, ale chytrou šedou barvou, která mu pomáhá, aby do ničeho nenarazil,” dodala, jako by s robotem soucítila.

„Vrátila se sem Janet s tebou?” zeptala jsem se. „Dotahuje jednu věc v Charlottesville.”

„Jakou?”

„Zjistili jsme, kdo pronikl do počítače CP&L,” odvětila. „Asistentka na katedře jaderné fyziky. To je překvápko, co?”

_Jak se jmenuje?”

„Loren, momentálně si nevzpomenu, jak dál.” Mnula si rukama spánky. „Proboha, s tímhle se to nesmí přehánět. Z virtuálního prostoru dostane jeden závratě, když v něm pobývá moc dlouho. Tuhle se mi z toho udělalo fakt nanic. Uf!” Několikrát luskla prsty. „McCombová. Loren McCombová.”

„Jak je stará?” zeptala jsem se, vybavilo se mi, že Cleta se zmínila o Eddingsově přítelkyni jménem Loren. „Táhne jí na třicítku.”

„Odkud je?”

„Z Anglie. Vlastně je původem Jihoafričanka černé pleti.”

„Teď chápu, proč na ni paní Eddingsová nasazovala.” „Cože?” Lucy se zatvářila užasle.

„Zjistilo se nějaké spojení mezi ní a Novými sionisty?” vyptávala jsem se dál.

„Nejdřív s nimi zřejmě běžně komunikovala po síti. Je neobyčejně militantní a neuznává oficiální mocenské struktury. Podle mého názoru jí po čase začali vymývat mozek.”

„Lucy, myslím, že byla Eddingsovou přítelkyní a jeho zdrojem, ale nakonec možná pomohla Novým sionistům ho zabít, pravděpodobně ho přihrála kapitánu Greenovi,” vysvětlovala jsem.

„Ale proč, když spolupracovala s Eddingsem, úplně obrátila?”

„Třeba se ocitla v uzkých. Zásobovala přítele informacemi, které mohly poškodit Handovu sektu, a oni ji časem získali na svoji stranu buď tím, že ji přesvědčili, anebo jí vyhrožovali.”

Pomyslela jsem na šampaňské Louis Roederer Cristal v Eddingsově ledničce a uvažovala, jestli nechtěl oslavit Silvestra se svou přítelkyní.

„Co od ní asi požadovali?” zeptala se Lucy.

„Zřejmě znala kód jeho alarmu, možná i číselnou kombinaci trezoru.” To nejhorší jsem vyslovila naposled. „Třeba s ním byla ve člunu tu noc, co zemřel. Nedá se vyloučit, že ho sama otrávila. Odborné znalosti jí nechyběly.”

„Já zírám.”

„Předpokládám, že jste ji vyslechly,” řekla jsem.

„Uhodila na ni Janet. McCombová vypověděla, že před půldruhým rokem našla na internetu blbíesku, která ji zaujala. Jakýsi producent oznamoval, že připravuje film o přepadení jaderné elektrárny teroristy, kteří usilují pro Severní Koreu o získání plutonia na výrobu atomových zbraní, atakdáleatakdále. Onen udajný producent hledal za uplatu odborné poradce.”

„Uvedla jméno toho producenta?”

„Tvrdila, že s ní komunikoval jako ‚Alias’, jako by chtěl naznačit, že je slavný. Spolkla návnadu a spolupráce se rozvinula. Posílala mu odbornou literaturu a informace na vysoké úrovni, k nimž měla přístup jako asistentka na univerzitě. Alias od ní postupně dostal prakticky návod, jak se zmocnit Old Pointu a dopravit palivové články Arabům.”

„A co přepravní kontejnery, jak si je hodlali pořídit?”

„Scénář byl jasný. Ukrást tuny ochuzeného uranu z Oak Ridge. Odeslat materiál do Iráku, Alžíru a podobně, kde vyrobí stopětadvacetitunové kontejnery. Loď je přepraví zase zpátky a tady počkají na svůj velký den. Podrobně popsala proces, jak se v reaktoru mění uran v plutonium.” Lucy zmlkla a zadívala se na mne. „McCombová prý netušila, dušuje se, že dělá něco, co se takto zneužije ve skutečnosti.”

„Nic ji nenapadlo, ani když se napíchla na počítač CP&L?”

„Tohle nedokázala vysvětlit, respektive o motivu pomlčela.”

„Motiv je zřejmý,” řekla jsem. „Eddingse zajímaly telefonáty určitých lidí do arabských zemí. Výpis získala z mezisíťové brány v Pittsburghu.”

„Copak si neuvědomila, že Noví sionisté ponesou víc než nelibě, že pomáhá svému příteli, navíc novináři?”

„To ji netrápilo. Podle mě ji bavila dramatická hra na obě strany. Kdyby nic jiného, připadala si nesmírně důležitá, poklidný akademický svět jí asi tenhle pocit do té doby nedopřál. Pochybuju, že jí došlo, co se doopravdy děje,’ dokud Eddings nezačal kroužit kolem NAVSEA, kapitána Greena a kdoví kolem koho a čeho ještě. Noví sionisté tak vyčmuchali, že jejich zdroj, McCombová, zároveň ohrožuje celou operaci.”

„Kdyby je Eddings odhalil, všechno by zmařil,” konstatovala Lucy.

„Právě,” přisvědčilajsem. „Kdyby se toho někdo z nás dopátral včas, tak se tohle nestalo.” Pozorovala jsem ženu v laboratorním plášti, která manévrovala s Totovou paží tak, aby zvedl kovovou schránku. „Jak se Loren McCombová chovala, když ji Janet vyslýchala?”

„Lhostejně. Nedala najevo sebemenší pohnutí.” „Handovi lidé jsou velmi mocní.”

„To ano, když ženu, která pomáhala svému příteli, dokážou zmanipulovat tak, aby ho zavraždila.” Lucy rovněž pozorovala robota a netěšilo ji, co viděla.

„Tam, co FBI drží McCombovou, ji Noví sionisté jistě nenajdou. Dokonale ji oddělili od světa.” Vtom se Toto náhle zastavil a schránka ztěžka žuchla na podlahu. „Na kolik otáček jsi nastavila ramenní kloub?” zavolala Lucy na kolegyni.

„Na osm.”

„Snížíme je na pět. Zatracená prace.” Opět si mnula spánky. „To nám ještě scházelo.”

„Tak já zase půjdu, ráda se vyspím,” řekla jsem a vstala.

V očích se jí podivně blýsklo. „Bydlíš jako obvykle na přísně střeženém poschodí?”

„Ano.”

„Ne že by na tom záleželo, ale právě tam umístili i Loren McCombovou.”

Má dvougarsonka sousedila s .její, ale ona tu na rozdíl ode mne byla internována. Když jsem seděla na posteli a pokoušela se ještě chvilku číst, slyšela jsem přes zeď hrát televizi. Přepínala kanály, pak jsem poznala zvuky seriálu Star Trek, sledovala reprízu jedné starší části.

Několik hodin jsme pobývaly v těsné blízkosti, aniž o tom vědělaPředstavovala jsem si, jak v láhvi mísí kyselinu chlorovodíkovou s kyanidem draselným a sací ventil kompresoru se zahlcuje kyanovodíkem. Dlouhá černá hadice sebou krátce nato divoce zaškubala ve vodě, dál už s ní pohyboval jen líný říční proud.

„Ať se vám o tom zdá,” řekla jsem, i když mě nemohla slyšet. „Kéž to vidíte ve snu po celý život. Noc co noc jako prokletí.” Rozezleně jsem zhasla lampičku.

Časně ráno byla mlha za mými okny hustá

a Quantico tišší než obvykle. Ze střelnic se

neozval jediný výstřel, jako kdyby námořní pěchota zaspala. Když jsem prošla dvojitými skleněnými dveřmi k výtahům, zaslechla jsem, jak cvakly bezpečnostní zámky hned vedle vstupních dveří mé dvougarsonky.

Stiskla jsem přivolávač a sledovala, jak se blíží dvě agentky v seriózních kostýmech a mezi nimi žena černé sametové pleti, která se mi dívala přímo do tváře, jako bychom se znaly. Loren McCombová si mě měřila vyzývavýma černýma očima, vyzařovala z ní hrdost a nezlomná triumfující energie.

„Dobré ráno,” pozdravila jsem bezbarvě.

„Dobrý den, paní doktorko,” odpověděla podmračená agentka a všechny čtyři jsme poté nastoupily do výtahu.

Během jízdy do přízemí jsme mlčely, žena, která naučila Joela Handa sestrojit atomovou bombu, se obrnila protřelou zatvrzelostí. Měla na sobě upnuté vybledlé džíny, tenisky a dlouhou bílou halenku, která rozhodně neměla skrývat pozoruhodně klenutá ňadra, jež asi přispěla k Eddingsovu osudovému omylu. Stála jsem za ní a jejími strážkyněmi, civěla z tupého uhlu na to málo, co jsem mohla zahlédnout z odvrácené tváře. Často si olizovala rty a vpíjela se očima do dveří, které se na mou výdrž neotevíraly dost brzy.

Ticho zhoustlo jako mlha venku, konečně výtah zastavil v přízemí. Nepospíchala jsem s vystoupením a pozorovala, jak agentky odvádějí McCombovou, aniž se jí dotkly prstem. Nemusely, ale v případě potřeby kdyko

li mohly. Provázely Loren McCombovou hlavní chodbou a poté odbočily do jedné z myriád chodbiček zvaných tarbičí nory, překvapilo mě, když se těsně předtím na okamžik zastavila a ohlédla se po mně. Nepřátelsky si mě změřila očima a pokračovala v chůzi, kráčela, jak jsem doufala, vstříc dlouhému uvěznění.

Vyšla jsem po několika schodech a vstoupila do kavárny, kde na zdi visely vlajky všech států Unie. Sešli jsme se s Wesleym v koutě pod vlajkou Rhode Islandu.

„Právě jsem viděla Loren McCombovou,” řekla jsem a položila na stolek tác.

Mrkl na hodinky. „Dneska ji budou skoro celý den vyslýchat.”

„Myslíš, že nám poví něco, co pomůže vyřešit stávající situaci?”

Přisunul mi slánku a pepřenku. „Ne. Je příliš pozdě.”

Jedla jsem míchaná vajíčka s toasty, popíjela černou kávu a rozhlížela se po nových agentech a policejních kursistech na Národní akademii. Někteří snídali omelety a oplatkové řezy, jiní se hladově zakusovali do sendvičů se slaninou a salámem. Při pohledu na svěží tváře jsem si pomyslela, jak nemilé je stárnout.

„Měli bychom jít.” Chopila jsem se tácu, někdy jídlo nepřináší to pravé uspokojení.

„Ještě jsem nedojedl, šéfko.” Wesley si pohrával se lžící.

„Všechny müsli jsi snědl.”

„Třeba si přidám.”

„To neděláváš.”

„Uvažuju o tom.”

„Tak dobře.” Zadívala jsem se na něho, zvědavá, o čem si chce promluvit.

„Jak důležitá je ta Handova bible?”

„Nesmírně. Část problémů vznikla proto, že se jedna

dostala Dannymu do rukou a on ji pravděpodobně předal Eddingsovi.”

„Proč ji považují za tak významnou?”

„Jsi kriminální psycholog, to bys měl vědět spíš ty. Napovídá to ovšem, jak se budou chovat. Podle jejich bible se dá odhadnout, co podniknou.”

„To je příšerná vyhlídka.”

V devět hodin jsme prošli kolem střelnic k travnaté ploše za základnou zásahové jednotky, která musí být nyní připravena předvést všechno, co si odnesla z náročného výcviku. Dneska dopoledne tu necvičil nikdo, všichni odjeli do Old Pointu, vyjma našeho urostlého pilota Whita. Ten mlčky postával v černé letecké kombinéze u modrobílého dvoumotorového vrtulníku Bell 222, který patřil CP&L.

„Buďte zdráv.” Wesley mu pokynul.

„Dobrý den,” opětoval pozdrav. Nastoupili jsme.

Kabina se čtyřmi sedadly pro cestující se příliš nelišila od vnitřního prostoru malých letounů, druhý pilot právě studoval mapu. Senátor Lord se zcela pohroužil do četby čehosi, ministryně spravedlnosti naproti němu se rovněž zahloubala do nějakých dokumentů. Vrtulník je vyzvedl ve Washingtonu, nevypadali, že toho v posledních dnech mnoho naspali.

„Jak se máte, Kay?” Senátor nevzhlédl od stránek.

Měl na sobě tmavý oblek, bílou košili se senátorskými manžetovými knoflíčky a tmavočervenou kravatu. Marcia Gradecká si v kontrastu k němu oblékla prostou tmavomodrou sukni a sáčko, ozdobila se perlovým náhrdelníkem. Byla to impozantní žena přitažlivé tváře prozrazující silnou, dynamickou osobnost. Ačkoli začínala profesionální dráhu ve Virginii, dosud jsme se nikdy nesetkaly.

Wesley nás seznámil a vznesli jsme se k dokonale modrému nebi. Letěli jsme nad žlutými školními auto

husy, dnes prázdnými, domy rychle ustoupily mokřinám a bažinám a obrovským lesním plochám. Sluneční paprsky šrafovaly koruny stromů, kopírovali jsme řečiště Jamesovy řeky a po hladině tiše plul náš stín.

„Za chvíli poletíme nad Governor’s Landing,” informoval Wesley, k rozhovoru mezi sebou jsme nepotřebovali náhlavní mikrofon se sluchátky, ta sloužila jen ke komunikaci s piloty. „Celý areál patří CP&L, usadil se tu Brett West. Je viceprezidentem společnosti pro provoz a obývá dům za devět set tisíc dolarů.” Odmlčel se, všichni jsme shlíželi dolů. „Teď je dobře vidět. Tam. Ta velká vila s bazénem a vzadu s basketbalovým hřištěm.”

Na pozemku společnosti stála řada luxusních domů s bazény a mladičkou vegetací. Bylo tu i golfové hřiště a jachtklub, West podle informací vlastnil loď, která tam nyní nekotvila.

„A kde je teď West?” zeptala se ministryně spravedlnosti, když piloti zamířili na sever k soutoku Chickahominy a Jamesovy řeky.

„To právě nevíme.” Wesley se dál díval z okna.

„Zřejmě předpokládáte, že se do věcí zapletl,” ozval se senátor.

„Nepochybně. Když se CP&L rozhodla zřídit oblastní zastoupení v Suffolku, vybudovali ho na pozemku, odkoupeném od farmáře jménem Joshua Hayes.”

„Stopa v počítači prokazuje, že někoho zajímal záznam o jeho telefonátech,” dodala jsem.

„Tu průnikářka?” zeptala se Gradecká.

„Ano.”

„Teď je ve vyšetřovací vazbě, ne?”

„Vyslýcháme ji. Podle všeho chodila s Eddingsem, což se mu stalo osudným, nakonec se stal obětí vraždy.” Wesley se tvářil nesmlouvavě. „Jsem přesvědčen, že West byl od počátku komplicem Joela Handa. Teď pod sebou vidíte oblastní zastoupení.” Ukázal prstem. „A s čím myslíte, že sousedí? S Handovou farmou, nebo spíš táborem.”

Oblastní zastoupení bylo i jednou z technických základen společnosti, tvořilo ho velké parkoviště užitkových nákladních aut, čerpací stanice a budovy z montovaných buněk s emblémem CP&L vyvedeným v červené barvě na střechách. Obletěli jsme ho a za pásem stromů se nám naskytl pohled na dvacetihektarový pozemek na řece Nansemond, kde za vysokým kovovým plotem, podle pověsti pod elektrickým napětím, žije Joel Hand.

Viděli jsme shluk domků a přízemních táborových baráků, všemu vévodilo Handovo sídlo s vysokým bílým sloupovím. Tyto stavby nás tolik nezajímaly. Starosti nám dělaly rozlehlé dřevěné, jakoby skladištní haly, které stály podél železniční trati vedoucí k velkému soukromému nákladnímu přístavu, kde se nad vodou tyčily vysoké jeřáby.

„To nejsou stodoly ani stáje,” poznamenala ministryně spravedlnosti. „Co farma vyváží?”

„Pozoruhodnější je zatím asi spíš to, co dopravují sem,” řekl senátor.

Připomněla jsem všem, co Dannyho vrah našlapal na kobereček mého mercedesu. „Tady můžou skladovat přepravní kontejnery,” dodala jsem. „Haly jsou dost prostorné, k manipulaci s nimi a přepravě jsou zapotřebí jeřáby, železniční vagony nebo nákladní auta.”

„Pak to svědčí o tom, že za vraždou Dannyho Webstera stojí Noví sionisté,” pronesla směrem ke mně ministryně spravedlnosti a nervózně se probírala prsty perlami.

„Přinejmenším někdo, kdo se pohyboval ve skladech, kde ukryli kontejnery,” doplnila jsem. „Mikroskopické částice ochuzeného’ uranu tam musí být všude, stěny kontejnerů jsou pokovené ochuzeným uranem.”

„Pachatel tedy měl na podrážkách uran a nevěděl o tom,” konstatoval senátor Lord.

„Bezpochyby.”

„Musí se tam provést razie, obrátit všechno vzhůru nohama,” prohlásil.

„Ovšem, pane senátore,” souhlasil Wesley. ‚Jakmile to bude možné.”

„Franku, zatím jim nemůžeme nic dokázat,” obrátila se Gradecká k senátorovi. „Chybí nám prokazatelná pravděpodobná příčina. Noví sionisté se nepřihlásili k odpovědnosti.”

„Taky vím, jak to vypadá po právní stránce, ale je to absurdní,” rozhorlil se Lord. „Koukám, že tam dole zůstali snad jen psi. Jak si to vysvětlujete, jestli v tom Noví sionisté nemají prsty? Kam se všichni poděli? Myslím, že zatraceně dobře víme kam.”

Když jsme zakroužili nad ohradou s dobrmany, psi štěkali a vyskakovali.

„Kristepane, když pomyslím, že jsou asi všichni v Old Pointu!” zabědoval Wesley.

I na mne teprve teď dolehla veškerá hrůza situace.

„Domnívali jsme se, že počet Nových sionistů se v posledních letech stabilizoval,” pokračoval Wesley. „Jenže jistotu nemáme. Nejspíš právě tady se cvičili lidé k útoku na jadernou elektrárnu.”

„Možná šel do akce sám Joel Hand.” Pohlédla jsem na Wesleyho.

„Víme, že tu žije, dá se předpokládat, že byl v tom autobusu. A pronikl v čele svých stoupenců do elektrárny. Je to přece jejich vůdce.”

„Ne, jejich bůh,” poopravila jsem ho.

Nastalo dlouhé ticho.

„Potíž spočívá v tom, že je choromyslný,” řekla nakonec Gradecká.

„Ne,” zaprotestovala jsem. „Potíž spočívá v tom, že je duševně zdráv. Hand představuje vtělené zlo, což je nepoměrně horší.”

„Svým fanatismem ovlivňuje veškeré dění,” doplnil Wesley. „Jestli je uvnitř…” Zarazil se a vážil slova. „V tom případě hrozba nabývá na přízračnosti, nemusí to skončit tím, že se zmocní palivových článků a odplují s nimi. Může se to kdykoli zvrtnout v sebevražednou misi.”

„Nechápu váš pesimismus,” ozvala se Gradecká, která o něčem takovém nechtěla ani slyšet. „Motlv je zcela zřejmý.”

Pomyslela jsem na Handovu bibli, pro nezasvěceného je těžké vyrozumět, čeho všeho je autor schopen. Zadívala jsem se na ministryni spravcdlnosti, právé jsme přelétali nad v řadě vyrovnanými starými šedivými tankery, nákladními a výsadkovými loděmi, nad neoficiálně zvanou „mrtvou flotilou vojenského námořnictva”. Kotvila na Jamesově řece a zdálky to vypadalo, jako by Virginie byla v obležení, což svým způsobem odpovídalo skutečnosti.

„To je k nevíře, něco takového jsem ještě neviděla,” vydechla ohromenč Gradecká, když pohlédla dolů.

„Vaše chyba,” pravil utočně senátor Lord. „Vy demokrati nesete zodpovědnost za vyřazení poloviny válečného loďstva. Neexistuje místo, kam je odstavit. Kotví všude, kde se dá, staly se z nich přízraky vlastní slávy a mají cenu pouhého šrotu, nikdo už je nedokáže v případě potřeby rychle uvést do plavbyschopného stavu. Než by zasáhly do boje, bylo by dávno po válce v Perském zálivu a vůbec po jakékoli válce.”

„Neberu vám váš názor, Franku,” řckla odměřeně. „Dneska bychom ovšem měli věnovat pozornost jiným věcem.”

Wesley si nasadil sluchátka s mikrofonem, aby se mohl domluvit s piloty. Požádal o aktuální informace

o letu, dlouho poslouchal a soustředěně vyhlížel na Jamestown a lodě na řece. Když ukončil spojení, ve tváři měl ustaraný výraz.

„Za pár minut budeme v Old Pointu. Teroristé stále odmítají navázání kontaktu, nevíme, kolik je uvnitř obětí na životech.”

„Slyším další vrtulníky,” upozornila jsem.

Zmlkli jsme, temný dunivý hukot listů rotorů byl nezaměnitelný. Wesley sáhl po vysílačce.

„Poslyšte, co je to za všivárnu, Federální agentura pro letectví měla tenhle vzdušný prostor uzavřít.” Odmlčel se a poslouchal. „Rozhodně ne. Nikdo jiný neměl povolení v okruhu mnoha kilometrů…” Zarazil se, znovu naslouchal. „Jistě, jistě.” Byl rozčilený. „Prokristapána!” zvolal, když hluk zesílil.

Dva stroje Huey a dva Black Hawk zarachotily kolem nás, rozzuřený Wesley si odepnul bezpečnostní pásy, jako by chtěl vystoupit. Vstal, přešel na druhý bok kabiny a vyhlížel z oken.

Zády k senátorovi, když ovládl vztek, řekl: „Neměl jste povolat Národní gardu, pane senátore. Tohle je velmi ožehavá operace a nemůžeme si dovolit — zdůrazňuji.’ — nemůžeme si dovolit jakýkoli zásah do pozemních příprav ani narušování vzdušného prostoru. Dovoluju si připomenout, že tohle spadá do kompetence policejních sil, ne armády. Jde o věc federálního významu…”

Senátor Lord ho přerušil. „Já jsem gardu nepovolal a plně s vámi souhlasím.”

„Kdo ji tedy povolal?” zeptala se Gradecká, Wesleyho nejvyšší nadřízená.

„Pravděpoďobně váš guvernér,” odvětil senátor Lord a zadíval se na mne, poznala jsem, že je taky v ráži. „Provedl takovou pitomost, protože nemyslí na nic jiného než na příští volby. Spojte mě s ním, a to hned.”

Senátor si nasadil sluchátka s mikrofonem, a když ho za několik minut spojili, nedbal na to, kdo všechno mu naslouchá.

„Proboha, Dicku, přišel jsi o rozum?” obořil se na nejvyššího představitele státu. „Ne, ne, neobtěžuj se a tohle mi nevykládej,” úsečně ho umlčel. „Narušuješ tuhle operaci, a jestli to bude stát lidské životy, ujišťuju tě, že nesmlčím, kdo je na vině…”

Na okamžik zmlkl, poslouchal a tvářil se hrozivě. Pak shrnul několik základních argumentů a guvernér nařídil stažení Národní gardy. Její obrovské vrtulníky nepřistály, ale po chvíli náhle změnily formaci a stoupaly. Proletěly kolem Old Pointu, který se právě objevil na dohled, betonové kontejnmenty se ostře rýsovaly proti jasné modré obloze.

„Promiňte,” omluvil se džentlmensky senátor. Shlíželi jsme na shluk hlídkových policejních vozů, aut dalších bezpečnostních složek, na sanitky, hasičská vozidla a hrozen parabolických antén na mikrobusech zpravodajských televizních štábů. Desítky lidí postávaly, jako by se těšily hezkému slunečnému dni, Wesley nás informoval, že návštěvnické středisko se proměnilo ve velitelské stanoviště vnějšího okruhu uzavřeného uzemí.

„Jak vidíte, je to dobrých osm set metrů od elektrárny a hlavní budovy, která stojí tamhle,” vysvětloval a ukazoval.

„A v té je dozorna, ano?” zeptala jsem se spíš pro jistotu.

„Ano. V té dvoupatrové béžové budově. Usadili se tam, aspoň většina z nich, zřejmě včetně rukojmích.”

„Těžko mohou být jinde, pokud hodlají něco podnikat s reaktory, například odstavit je, což, jak víme, už učinili,” řekl Lord.

„Co tam ještě mají pod kontrolou?” otázala se ministryně spravedlnosti.

„Jsou tam záložní generátory, takže nemusí dojít k výpadkům elektřiny. A celá jaderná elektrárna má zajištěnu nouzovou dodávku energie.” Lord proslul jako horlivý zastánce jaderné energetiky.

Ze dvou stran svíraly elektrárnu vodní cesty, z jedné rameno Jamesovy řeky, z druhé umělé jezero. Velkou plochu zaujímaly transformátory, od nichž se rozbíhalo vysokonapěťové vedení, a několik parkovišť s množstvím aut, která patřila rukojmím a lidem, kteří přispěchali na pomoc. Rozhodně to nevypadalo, že by se k hlavní budově mohl někdo dostat nepozorovaně, samotné situování jaderné elektrárny v terénu splňovalo nejpřísnější bezpečnostní kritéria. V neposlední řadě to, aby k ní měli ztížený přístup nepovolaní, v jejichž roli jsme se nyní bohužel ocitli my. Proniknout do budovy přes střechu by si vyžádalo vyříznout otvory v kovu a probourat se betonem, což už vůbec nelze utajit.

Podezřívala jsem Wesleyho, že uvažoval o obojživelné operaci, potápěči zásahové jednotky mohli skrytě vstoupit jak do řeky, tak do jezera, a přiblížit se pod hladinou do blízkosti hlavní budovy. Podle mého odhadu by agenti doplavali na dvacet metrů od vchodu, jímž vtrhli dovnitř teroristé, ale jak by agenti na souši unikli pozornosti?

Wesley se nesvěřil s žádným plánem, přestože senátor a ministryně spravedlnosti byli jeho spojenci, dokonce přáteli, ale zároveň byli i politiky. FBI ani policie netoužily, aby se do téhle záležitosti pletl Washington. To, co provedl guvernér, stačilo.

„Všimněte si toho velkého bílého vozu záchranářů, který stojí poměrně blízko hlavní budovy,” upozornil Wesley. „To je naše velitelské stanoviště pro vnitřní operační prostor.”

„Myslela jsem, že je to přenosový vůz televize,” poznamenala ministryně spravedlnosti.

„Odtud se budeme snažit pohnout s Handem a jeho veselou kapelou.”

„Jak?”

„Pro začátek s nimi promluvím,” řekl Wesley.

„Ještě s nimi nikdo nehovořil?” otázal se senátor.

„Zatím ne,” zněla strohá odpověď. „Neprojevili o nás

zájem.”

Bell 222 pomalu a hlučně klesal, zpravodajské štáby se shlukly u přistávací plochy pro vrtulníky za silnicí naproti návštěvnickému středisku. Chopili jsme se kufříků a dalších zavazadel a vystoupili v silném větru způsobeném otáčejícími se listy rotorů. Ohlédla jsem se jen jednou a spatřila senátora Lorda v obklíčení mikrofonů, nejvýznamnější federální legislativec už hrál na emotivní strunu.

Vešli jsme do návštěvnického střediska s mnoha displeji určenými školní mládeži a zvědavcům. Nyní se o prostor dělila místní a státní policie. Lidé popíjeli limonády a pojídali hamburgery, pizzu a sendviče nad plány a mapami, neubránila jsem se pomyšlení na to, co nás spojuje a co rozděluje.

„Kde je tvoje základna?” zeptal se mě Wesley.

„Měla by být za útvarem rychlého nasazení. Myslím, že jsem shora zahlédla náš chladicí náklaďák.”

Pátravě se rozhlížel. Jeho oči se zastavily na dveřích pánské toalety, které se otevřely a rychle zavřely. Vyšel z nich Marino a jako obvykle si povytáhl kalhoty. Nečekala jsem, že se tu s ním setkám. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli jeho strachu z radiace, ale ani ten ho nezadržel doma.

„Seženu kafe,” nabídl se Wesley. „Kdo si dá se mnou?”

„Já. A dvojitý.”

„Já taky, dík,” přihlásila jsem se a dodala k Marinovi: „To je poslední místo, kde bych tě hledala.”

„Vidíš ty chlapíky tady kolem?” otázal se. „Jsme součástí sil nasazených do operace, v jednotným velení má každá složka svýho zástupce, funguje přímý spojení se všemi zálohami. Navíc mé sem osobně vykopnul velký náčelník, ale tolik jsem se z toho zase nepodělal. Mimochodem, viděl jsem tvýho kamarádíčka, šéfíka Steelse, jistě tě potěší, že Roche pro ‘začátek suspendoval a zkrouhnul mu prachy.”

Na to jsem nereagovala, Roche teď nebyl důležitý. „Takže by ses měla cítit o něco málo líp,” pokračoval Marino.

Zadívala jsem se na něho. Tuhý bílý límeček košile lemoval pot, opasek se všemi přívěsky chrastil, kdykoli se pohnul.

„Když už tu jsem, tak na tebe dohlídnu. Jen bych nerad, kdyby ses promenovala na mušce nějakýmu vykutálenýmu odstřelovači.” Přihladil si prameny vlasů velkou silnou rukou.

„Taky bych se mu radši vyhnula. Musím zkontrolovat svoje lidi. Viděl jsi je?”

„Jo, Fielding uřaduje v tom velikánským přívěsu, co vám zakoupil pohřební ustav. Před chvílí si v kuchyňce smažil vajíčka, jako by sem vyjel kempovat. Taky je tu tvoje pojízdná lednice.”

„Dobře. Vím, kde parkují.”

„Doprovodím tě, jestli chceš,” pronesl naoko lhostejně, jako by mu na tom nezáleželo.

„Jsem ráda, že jsi tady,” řekla jsem s vědomím, že bez ohledu na to, co prohlašoval, sem vyrazil zčásti i kvůli mně.

Vrátil se Wesley, umně balancoval plastovými pohárky s kávou, na nichž spočíval papírový tác s koblihami. Marino od něho převzal svůj díl občerstve ní, vyhlédla jsem oknem do jasného, chladného dne.

„Kde je Lucy, Bentone?” zeptala jsem se.

Neodpověděl a já jsem pochopila. Mé nejhorší obavy se potvrdily.

„Všichni tu máme svoji práci, Kay.” Z očí mu vyzařovala laskavost, ale tvářil se nesmlouvavě.

„Pochopitelně.” Odložila jsem pohárek s kávou, nervy mi hrály. „Dohlédnu na věci.”

„Počkej,” zvolal Marino a zakousl se rychle do druhé koblihy.

„Já si poradím.”

„O tom nepochybuju,” řekl. „Chci se jen ujistit.”

„Buď nanejvýš opatrná,” hučel do mne Wesley. „Víme, že u každého okna někdo stojí, můžou začít střílet, kdy se jim zachce.”

Pohlédla jsem na vzdálenou hlavní budovu a opřela se do skleněných dveří hlavního vchodu. Marino mi šel v patách.

„Kde přesně je zásahová jednotka?” zeptala jsem se, „Odtud ji neuvidíš.”

„Nemluv v hádankách. Nemám na to náladu.”

Kráčela jsem cílevědomě, protože jsem nikde neviděla stopy terorismu a jeho oběti, připadala mi tato zkouška ohněm jako cvičení. Hasičské a chladicí vozy a sanitky jako by vyrazily k cvičnému poplachu, i Fielding, který ve velkém přívěsu, mé mobilní základně, aranžoval modré vojenské záchranářské kufříky, na mne nepůsobil zcela reálně. Jeden z kufříků, označený razítkem mého úřadu, otevřel — bylo v něm všechno od soupravy injekčních stříkaček po žluté pouzdro na osobní věci zesnulého.

Pohlédl na mne, jako bych tu byla kdovíjak dlouho. „Nevíte, kde jsou páčidla?”

„Měla by být ve schránkách spolu se sekyrkami, kombinačkami a lanky,” odpověděla jsem.

„Nemůžu je najít.”

„Jak jsme na tom s transportními vaky?” Přehlédla jsem kufříky a bedýnky vyrovnané v přívěsu.

„Musím se pokusit získat další od FEMA,” řekl s poukazem na Federální ústředí pro stav nouze (Federal Emergency Management Agency).

„Kde se usadili?” zeptala jsem se, protože tu vířily stovky lidí z různých uřadů a institucí.

„Když se dáte odtud doleva, uvidíte přímo před sebou jejich kamion, hned vedle lidí z registru hrobů ve Fort Lee. FEMA má taky ochranné oděvy pokovené olovem.”

„Modleme se, abychom je nepotřebovali,” řekla jsem. Fielding se obrátil na Marina. „Máte zprávy o rukojmích? Víte, kolik lidí zadržují?”

„Přesný počet neznáme, protože nevíme, kolik bylo v budově lidí,” odpověděl. „V době přepadení nesloužila moc početná směna, s tím ovšem útočníci počítali. Propustili dvaatřicet lidí. Drží jich tam tak deset. Otázka je, kolik jich zůstalo naživu.”

„Prokristapána!” Fielding zavrtěl hlavou, oči mu blýskaly hněvem. „Kdyby záleželo na mně, dal bych namístě všechny ty lumpy postřílet.”

„Ani já bych nic nenamítal,” přisvědčil Marino.

„V daném okamžiku bychom si poradili s padesáti oběťmi,” informoval mě Fielding. „To je maximum, které pojme náš chladicí vůz a márnice v Richmondu, ale tam máme už teď dost obsazeno. Nemocnicc pro případné uložení vyhradily prostor ve svých márnicích.”

„Předpokládám, že zubní lékaři a radiologové mají pohotovost,” řekla jsem.

„Samozřejmě. Jenkins, Verner, Silverberg, Rollins. Všichni jsou připraveni.”

Ucítila jsem vůni smažených vajíček na slanině a nebyla jsem si jista, jestli se mi udělalo zle z hladu. _Jestli mě budete potřebovat, ozvěte se vysílačkou,” prohodila jsem přes rameno a otevřela dveře přívěsu.

„Moc ženeš,” postěžoval si Marino venku.

„Navštívil jsi předsunuté velitelské stanoviště?” zeptala jsem se. „V tom velkém modrém a bílém voze. Viděla jsem ho z vrtulníku.”

„Já bych tam nechodil.”

„Já ano.”

„Tam začíná vnitřní operační prostor, Kay.” „Zásahová jednotka nemůže být jinde.”

,,Nejdřív to zkonzultuj s Bentonem. Vím, že hledáš Lucy, ale proboha uvažuj rozumně!”

„Uvažuju a hledám Lucy.” Dostala jsem na Wesleyho zlost.

Marino mi stiskl paži a přinutil mě se zastavit, ve slunci jsme po sobě šilhali. „Poslyš, Kay, co se tu děje, neher osobně. Nikoho nezajímá, že je Lucy tvoje neteř. Jednou je ksakru agentkou FBI a není Wesleyho povinností ti skládat učty z toho, co pro ně dělá.”

Neodpověděla jsem, nebylo třeba, aby mě pochopil.

„Tak na něj nebuď naštvaná.” Marino mě pořád jemně držel za paži. „Koukej, mně se to taky nelíbí. Neumím si představit, že by se jí něco stalo. Nevím, co bych dělal, kdyby se něco stalo tobě. Zrovna teď se bojím jako nikdy ve svým požehnaně podělaným životě. Ale mám tu práci a ty taky.”

„Lucy je ve vnitřním operačním prostoru,” hlesla jsem.

Chvíli mlčel. „No tak, Kay. Promluvme si o tom s Wesleym.”

Ale k tomu už nebyla příležitost, když jsme se vrátili do návštěvnického střediska, právě telefonoval. Mluvil ocelově klidným tónem, ale držení těla svědčilo o velkém napětí.

„Nepodnikejte nic, dokud se nedostavím, velmi dá

ležité je, aby věděli, že jsem na cestě,” udílel důrazně pokyny. „Ne, ne, ne. Nedělejte to. Oznamte to megafonem a nikdo ať se nepřibližuje.” Pohlédl na Marina a na mne. „Přísně respektujte příkazy. Řekněte jim, že vyšlete někoho, kdo jim co nejdřív předá zvláštní telefon pro vyjednávání o rukojmích. Končím.”

Zavěsil a vyrazil ke dveřím, šli jsme mu v patách. „Co se kruci děje?” zeptal se Marino.

„Chtějí navázat spojení.”

„Jak to oznámili? Psaníčkem?”

„Jeden z nich to křičel z okna,” odvětil Wesley. „Jsou

dost nervózní.”

Rychle jsme prošli kolem přistávací plochy pro vrtulníky, zaznamenala jsem, že je volná, senátor a ministryně spravedlnosti už odletěli.

„Copak oni nemají k dispozici telefon?” otázala jsem

se překvapeně.

„Odpojili jsme veškeré telefonní linky v budově,” vysvětlil mi Wesley. „Telefon jim musíme poskytnout my, nijak se ho ovšem po celou dobu nedožadovali. Až najednou teď.”

„Začínají mít problémy,” poznamenala jsem.

„Vykládám si to stejně.” Marino napětím nedýchal.

Wesley se odmlčel, navenek byl netečný, ale úporně se soustředil, zřídkakdy se takhle uzavíral do sebe. Úzká silnice nás vedla mořem lidí a dopravních prostředků připravených pomoci, béžová budova jako by před námi rostla. Předsunuté velitelské stanoviště se ve slunci lesklo, kamion parkoval na trávě, kuželovité kontejnmenty a chladicí věže byly co by kamenem dohodil.

Nepochybovala jsem, že nás Noví sionisté sledují optickými mířidly na odstřelovacích puškách, mohli kdykoli stisknout spoušť ajednoho po druhém nás podle libosti oddělat. Okna, odkud nás pozorovali, byla otevřená, ale nikoho jsem v nich nezahlédla.

Došli jsme k vozu záchranářů, kde pětice policistů a agentů v civilu obklopila Lucy, při pohledu na ni se mi málem zastavilo srdce. Oblečena do černé pracovní uniformy a ve vysokých botách byla opět napojena na kabely jako v ERF. Obě rukavice měla na rukou a aktivovaný Toto postával na zemi, od tlustého krku se táhlo plastem izolované optické vlákno k cívce, obsahovala ho tolik, že by s ním došel snad do Severní Karolíny.

„Lepší bude, když sluchátko připevníme lepicí páskou,” adresovala Lucy mužům, které neviděla, protože měla na hlavě přílbu se zobrazovací jednotkou.

„Kdo má pásku?”

„Moment.”

Muž v černé kombinéze sáhl do montážní bedny a hodil jinému kotouč s páskou. Ten odtrhl několik pruhů a připevnil sluchátko k vidlici obyčejného černého telefonu v kovové schránce, kterou pevně svíral robot v umělých rukách.

„Lucy,” oslovil mou neteř Wesley. „Tady Benton Wesley, jsem u vás.”

„Zdravím,” odpověděla a i z toho jsem vycítila, že je nervózní.

„Jakmile jim dopravíte telefon, zahájím vyjednávání. Chci, abyste věděla, co hodlám podniknout.”

„Jsme připraveni?” zeptala se, aniž tušila, že stojím opodál.

„Rozjeďme to,” řekl dokonale soustředěný Wesley.

Lucy se dotkla tlačítka na rukavici a Toto ožil tichým bzukotem, jediné oko pod jeho klenutým čelem se začalo otáčet, jako když se na fotoaparátu zaostřuje objektiv. Lucy stiskla jiné tlačítko, hlava se pootočila a všichni v naprostém tichu pozorovali, jak se to podivné stvoření ovládané mou neteří pohnulo z místa. Toto se sunul vpřed na gumových pásech, ve spárech umělých rukou pevně svíral schránku s telefonem,

z cívek se odvíjelo optické vlákno a telefonní kabel.

Lucy v mlčenlivém soustředění řídila Totovu pouť jako orchestr, pomalu pohybovala roztaženými pažemi, robot vytrvale postupoval po silnici, přes štěrkovou krajnici a po trávě, až se vzdálil natolik, že jeden z agentů rozdal triedry. Toto pokračoval po chodníku ke čtyřem betonovým schodům před proskleným vchodem do hlavní budovy. Zastavil se. Lucy se zhluboka nadechla a dala příteli z kovu a plastu najevo svou vzdálenou přítomnost. Dotkla se dalšího tlačítka a umělé ruce se natáhly dopředu. Pak pomalu klesly a položily telefon na druhý schod. Toto ucouvl, otočil se jako na obrtlíku a Lucy ho bezchybně naváděla zpět.

Robot nedošel daleko, když jsme všichni spatřili, jak se otevřely prosklené dveře a svižně z nich vyrazil vousatý muž v khaki kalhotách a svetru. Popadl telefon ze schodu a zmizel uvnitř.

„Výborně, Lucy,” pronesl Wesley s ulevou. „Podařilo se, zatracená práce, teď abych uspěl já.” V myšlenkách už vedl jednání, ale nutil se k trpělivosti. „Až budete připravená, oznamte mi to, Lucy.”

„Podle rozkazu,” řekla a přesnými pohyby paží převáděla Tota přes každou jamku a hrbol.

Poté jsme Marino, Wesley a já vystoupili po schůdkách do mobilního velitelského stanoviště se stoly mezi šedě a modře čalouněnými sedadly. Byla tu kuchyňka i koupelna, okna tónovaná tak, aby bylo vidět ven, ale ne dovnitř. Vysílačka a počítačové vybavení vyplňovalo vnitřní prostor v zadní části, televizory nad našimi hlavami zprostředkovávaly vysílání hlavních společností a CNN, zvuk byl stažený na neslyšné minimum. Když jsme procházeli uličkou, na jednom stole začal zvonit červený telefon. Znělo to důrazně, naléhavě, Wesley popoběhl a zvedl sluchátko.

„Wesley,” ohlásil se, s pohledem upřeným z okna stiskl dvě tlačítka, jimiž zapnul nahrávání a mikrofon s reproduktorem hlasitého odposlechu.

„Potřebujeme doktora,” ozval se hlas, který mohl pat

t Ji žanovi bílé pleti, provázený těžkým oddychováním.

„Dobře, ale potřebuju od vás vědět něco víc.”

„Mě nebudete buzerovat!” rozlehl se vzteklý křik.

„Počkejte, nikdo vás nebuzeruje.” Wesley zachovával klid. „Pomůžeme vám, ale neobejdeme se bez základních informací.”

„Spadl do bazénu a teď je v kómatu.”

„Kdo?”

„Na tom hovno záleží, sakra!”

Wesley vyčkával.

„Umírá, tak jsme to tu důkladně zadrátovali, rozumíte? Jestli něco hned nepodniknete, vyhodíme vás do povětří, tak neserte!”

Věděli jsme, o kom je řeč, Wesley se nepotřeboval ptát. Něco se stalo Joelovi Handovi. Bránila jsem se představě, co by provedli jeho stoupenci, kdyby zemřel.

„Pokračujte,” požádal Wesley.

„Neumí plavat.”

„Rád bych si jen ověřil, jestli vám dobře rozumím. Spadl někdo do vody?”

„Koukejte, ta voda je radioaktivní. Máčí se v ní ty zasraný palivový články, chápete?”

„Takže vstoupil do reaktoru.”

„Nevyptávejte se, zavřete zobák a sežeňte pomoc!” řval muž. „Když umře, chcípnou všichni. Jasný?” V telefonu zazněl výstřel a doprovodilo ho třesknutí nesoucí se od budovy.

Všichni ztuhli, vzápětí jsme zaslechli v pozadí pláč. Srdce se mi rozbušilo. „Jestli mě donutíte čekat další minutu, sejmeme dalšího,” vzrušeně vyhrkl muž.

Přiskočila jsem k telefonu, a než mi v tom mohl někdo zabránit, řekla jsem: „Jsem lékařka. Musím

přesně vědět, co se stalo, když spadl do reaktorového bazénu.”

Nastalo ticho. Po chvíli muž oznámil: „Skoro se utopil, víc nevím. Snažili jsme se z něj vypumpovat vodu, jenže už byl v bezvědomí.”

„Nalokal se hodně vody?”

„Čertví. Asi. Něco mu vyteklo z pusy.” O poznání znervózněl. „Poslyšte, vážená, jestli něco okamžitě nepodniknete, udělám z Virginie zamořenou poušť.”

„Pomůžu vám,” slíbila jsem. „Ale musím se zeptat ještě na pár věcí. V jakém je teď stavu?”

„Jak jsem řekl. Je mimo. Vypadá to na kóma.” „Kde ho máte?”

„Tady s. námi v místnosti.” Znělo to vyděšeně. „Na nic nereaguje, ať s ním děláme co děláme.”

„Potřebuju s sebou vzít spoustu ledu, léků a vybavení. Sama všechno najednou nepoberu.”

„Hlavně abyste nebyla od FBI,” zvýšil muž varovně hlas.

„Jsem lékařka a mám tu slušné zdravotnické zázemí,” řekla jsem. „Vydám se k vám a pomůžu, pokud mi to nebudete ztrpčovat.”

Mlčel. „Dobře,” souhlasil posléze. ,Ale přijdete sama.”

„Robot mi pomůže nést věci. Tcn, co vám dodal telefon.”

Zavěsil. Ohlédla jsem se. Wesley a Marino na mne zírali, jako bych právě spáchala vraždu.

„Vyloučeno!” štěkl Wesley rezolutně. „Ježíšikriste, Kay, zbláznila ses?”

„Nikam nepůjdeš, i kdybych tě musel strčit do chládku,” přidal se Marino.

„Musím jít,” řekla jsem. „On tam umírá.”

,Právě proto tam nesmíš,” zvolal Wesley.

„Trpí akutní nemocí z ozáření, spolykal vodu z ba zénu,” vysvětlovala jsem naléhavě. „Nemůžu ho zachránit. Brzy zemře a umíte si představit následky. Jeho stoupenci odpálí nálože.” Přelétla jsem pohledem Wesleyho, Marina a velitele zásahové jednotky. „Chápete? Četla jsem jejich bibli. Považují ho za mesiáše, a jestli zemře, jen tak neodejdou. Tohle jejich tažení se změní v sebevražednou misi, přesně jak jsi předpokládal.” Zadívala jsem se na Wesleyho.

„Nevíme, jestli to provedou,” namítl Wesley. „Můžeš se na to spolehnout?”

„A co když se zmátoří?” přisadil si Marino. „Hand tě pozná a poví těm svým nohsledům, kdo jsi. Co potom?” „Nezmátoří se.”

Wesley se zadíval z okna, přestože na velitelském stanovišti nebylo nijak zvlášť teplo, pro něho jako by vrcholilo léto. Košile mu splihla potem, otíral si čelo. Horečně zvažoval situaci. Měla jsem už jistou představu řešení a pochybovala jsem, že někdo rychle vymyslí něco jiného.

„Poslyšte, nedokážu Joela Handa zachránit, ale můžu to zařídit tak, aby se domnívali, že nezemřel,” řekla jsem.

Všichni na mne beze slova civěli.

Posléze se ozval Marino. „Cože?”

Zmocňovalo se mě zoufalství. „Pochopte, může každou chvíli zemřít. Musím okamžitě dovnitř, získám čas, abyste dokonale připravili zásah a pronikli tam.”

„Nikam se nedostaneme,” prohlásil Wesley.

„Když budu uvnitř, třeba se to podaří,” naléhala jsem stále netrpělivěji. „Můžeme k tomu využít robota. Jakmile se dostane do budovy, ochromí je a oslepí na tak dlouho, aby tam proniklo dost mužů. Vím, že tu na to máte prostředky.”

Wesley mě zamračeně pozoroval, Marino vypadal zbědovaně. Chápala jsem, jak oběma asi je, ale na city

nebyl čas, věděla jsem, co se musí udělat. Přešla jsem k nejbližší sanitce záchranné služhy, její posádka mi poskytla všechno, co budu potřebovat, spolu s dalšími lidmi shromažďovala led. Za chvíli jsem se s Totem řízeným Lucy vydala na cestu. Robot nesl dvacet pět kilogramů ledu, já velkou záchranářskou brašnu. Postupovali jsme ke vchodu do hlavní budovy jaderné elektrárny v Old Pointu jako běžná návštěva kterýkoli jiný den. Nemyslela jsem na muže, kteří mě měli na dostřel. Ani na výbušniny, ani na nákladní člun připravený přepravit materiál, který umožní Libyi vyrobit atomovou bombu. Když jsme stanuli před dveřmi, okamžitě je otevřel muž podobný vousáči, který se z nich vynořil nedlouho předtím pro telefon k vyjednávání.

„Pojďte,” zavelel chraplavě, poloautomatickou pušku na řemeni v ponoru. „Pomozte mi s ledem,” požádala jsem.

Soustředěně si prohlížel robota, který svíral v umělých rukách pět termotašek. Udržoval si odstup, jako by Toto byl krvelačný pitbul. Pak se natáhl po ledu a Lucy vzápětí přikázala optickým vláknem svému příteli, aby tašky uvolnil. Vstoupili jsme s mužem do budovy a dveře se za námi zavřely. Kontrolní bezpečnostní sektor byl zcela zničen, rentgeny a detekční rámy vytrhány a prostříleny. Všimla jsem si na podlaze rozmazaných krvavých cákanců svědčících o vlečení těl, když jsme zabočili za roh, ucítila jsem mrtvolný pach dřív, než jsem zahlédla povražděné členy ostrahy naskládané na příšerné zkrvavené hromadě v hale.

Prošli jsme červenými dveřmi, burácení turbín mi otřáslo morkem v kostech, strachem jako by mi stoupla žluč až do krku, i kdyby mi eskortující Nový sionista něco říkal, nic bych neslyšela. Zaznamenala jsem na jeho opasku velkou černou pistoli a pomyslela na Dannyho a zbraň ráže 11,43 mm, jíž ho kdosi chladno krevně usmrtil. Vystoupali jsme po kovových schodech natřených načerveno, nepodívala jsem se dolů, abych nedostala závrať. Dovedl mě po můstku k těžkým dveřím popsanym výstrahami, zadal na miniklávesnici kód, na podlahu zatím odkápla z ledu trocha vody.

„Dělejte jen to, co se vám řekne,” sotva jsem zaslechla, když jsme vkročili do dozorny. „Rozumíte?” Postrčil mě hlavní pušky do zad.

„Ano,” odpověděla jsem.

Uvnitř byla asi desítka mužů, všichni oblečeni ve sportovních kalhotách a svetrech nebo bundách a vyzbrojeni poloautomatickými puškami a kulomety. Čišela z nich podrážděnost a hněv, k deseti rukojmím sedícím na podlaze u zdi se však chovali zcela netečné. Zajatci měli vepředu svázané ruce, přes hlavy přetažené povlaky na polštáře. Díry vyříznuté pro oči mi daly nahlédnout do jejich hrůzy. Otvory pro ústa byly potřísněny slinami, dýchali rychle, povrchové. Všimla jsem si na podlaze rozmazané krve, tentokrát čerstvé, táhla se zpoza ovládacího pultu, kde patrně dodýchala poslední oběť. Ptala jsem se sama sebe, s kolika mrtvými těly se tu asi shledám později, kdo ví, jestli k nim nepřibude i moje schránka.

„Tamhle,” pokynul trhnutím hlavy průvodce.

Joel Hand ležel na zádech na podlaze, přikrytý závěsem strženým z okna. Byl velmi bledý a stále mokrý po koupeli v bazénu, kde se nalokal vody, jež ho bez ohledu na mou snahu zabije. Poznala jsem jeho hezký obličej s plnými rty, pamatovala jsem si ho od někdejšího setkání u soudu, jen tváře se mu víc zakulatily a vypadal starší.

„Jak dlouho je v tomhle stavu?” obrátila jsem se na muže, který mě přivedl.

„Tak hodinu a půl.”

Pokuřoval a nervózně přecházel sem tam. Nepodí

val se mi do očí, jedna ruka pohotovostně spočívala na hlavni pušky. Když jsem odložila záchranářskou brašnu, zamířil mi na hlavu. Otočila jsem se a pohlédla na něho.

„Nemiřte na mě,” požádala jsem.

„Mlčte!” Chvíli se zdála, že mi nakřápne hlavu.

„Jsem tady, protože jste si mě vyžádali, snažím se pomoct.” Čelila jsem pohledu jeho chladných očí, kladla jsem důraz na každé slovo. „Jestli o moji pomoc nestojíte, tak do toho, zastřelte mě, nebo mě nechte odejít. Jenže tím mu neprospějete. Pokusím se mu zachránit život, tak mě neděste tou zatracenou stříkačkou.”

Nezmohl se na odpověď a opřel se o’ ovládací pult, manipulací s některými řídicími prvky by nás vmžiku vystřelil na Měsíc. Podle monitorů na zdi byly oba reaktory odstaveny, kolem reaktorového bazénu blikaly červené kontrolky a signalizovaly problémy, jimž jsem nerozuměla.

„Hele, Wootene, zachovej klid.” Jeden z jeho souvěrců si zapálil cigaretu.

„Dejte sem ten led,” požádala jsem. „Nejlepší by byla vana, ale tu nemáme. Viděla jsem na policích knihy a balíky papírů do faxu. Všechno sem přineste, ohradíme ho.”

Muži snesli tlusté manuály, zásoby papíru a kufříky, které zjevně patřily zadrženým zaměstnancům. Vytvořila jsem kolem Handa obdélníkovou ohrádku, jako bych na zahradě zakládala květinový záhon. Pak jsem ho celého, až na hlavu a paže, pokryla pětadvaceti kilogramy ledu.

„Čeho tím dosáhnete?” Muž jménem Wooten se ke mně přiblížil.

„Byl vystaven silné radiaci,” řekla jsem. „Poničila celý organismus a destrukci lze zastavit jen zpomalením všech funkcí.”

Otevřela jsem záchranářskou brašnu, vytáhla jehlu, zavedla ji do žíly na paži umírajícího vůdce a zajistila náplastí. Napojila jsem na ni hadičku vedoucí od stojánku s láhví fyziologického roztoku, neškodné slané tekutiny. Kapačka dávkovala roztok, tělo se pod vrstvou ledu chladilo.

Hand byl krůček od smrti, předstírala jsem, že ho zachráním, a když jsem se rozhlédla po upocených mužích, kteří jej považovali za boha, srdce se mi rozbušilo. Jeden z nich si svlékl svetr, pod ním měl vybledlé šedé tričko s rukávy vytahanými za léta praní. Strniště na tvářích většiny mužů prozrazovalo, že se několik dní neholili. Uvažovala jsem, kde jsou asi jejich ženy a děti, pomyslela jsem na nákladní člun na řece a na to, co se děje v jiných částech jaderné elektrárny.

„Dovolte,” ozval se zpovzdálí roztřesený ženský hlas, rukojmími nebyli jen muži. „Potřebuju na toaletu.”

„Zaveď ji tam, Mullene. To by nám scházelo, abyste to tu zasrali.”

„Promiňte, ale já musím taky,” hlásil se další rukojmí, tentokrát muž.

„Já taky.”

„Dobře, jeden po druhým,” upřesnil mladý obrovitý Mullen.

Oproti FBI jsem věděla aspoň něco navíc. Noví sionisté evidentně neměli v úmyslu nikoho propustit. Teroristé přetáhli rukojmím přes hlavu kápě, protože snáze se zabíjí člověk bez tváře. Vytáhla jsem ampulku s fyziologickým roztokem a vstříkla Handovi padesát mililitrů do žíly, jako bych mu přidávala další kouzelnou dávku léku.

„Jak to s ním vypadá?” zavolal na mne jeden z mužů, zatímco Mullen odváděl na toaletu dalšího z rukojmích. „Stabilizovala jsem ho,” zalhala jsem.

„Kdy se prohere?” otázal se další.

Pokoušela jsem se změřit vůdcův puls, ale byl téměř nehmatný. Náhle vedle mne přisedl muž a přiložil ruku Handovi na krk. Pak rozhrábl prsty led a přitiskl mu dlaň na srdce. Když se na mne podíval, vyčetla jsem z jeho očí strach a zuřivost.

„Nic necítím!” vykřikl rudý ve tváři.

„Momentálně nic jiného nečekejte. Klíčovým úkolem je teď snížit jeho tělesnou teplotu a zastavit tak rozklad krvinek a orgánů. Dostává obrovskou dávku dietylaminu s pentacyklickou kyselinou octovou a žije.”

Vstal, přistoupil ke mně, oči mu rozlíceně plály, prst na spoušti své devítky. _Jak můžeme vědět, jestli nás neoblbujete nebo mu neubližujete?”

„Těžko.” Nedávala jsem najevo emoce, vyrovnala jsem se s faktem, že dneska mohu zemřít, takže strach pominul. „Nemáte na vybranou, musíte mi věřit, že vím, co dělám. Podstatně jsem přibrzdila jeho metabolismus. K vědomí se v nejbližších hodinách neprobere. Teď se prostě snažím udržet ho při životě.”

Pohlédl stranou ke svým souvěrcům.

„Hele, Beare, nevyšiluj,” krotil ho jeden z nich. „Nech dámu makat.”

Dál jsem klečela u Handa, podávala infuzi, led tál, voda prosakovala barikádou a rozlévala se po podlaze. Znovu a znovu jsem zkoumala základní životní funkce a zapisovala si zjištěné hodnoty, vypadalo to, že mě péče o pacienta totálně zaměstnává. A pokud to šlo, pošilhávala jsem po oknech a přemítala o svých přátelích a spolubojovnících. Odpoledne krátce před třetí hodinou pacientův organismus selhal, podobně nejspíš zkolabuje i organizace založená na principu jediného vůdce. Joel Hand zemřel bez jediného gesta či zvuku, potůčky ledové vody se rozlévaly po podlaze.

„Potřebuju další led a léky,” řekla jsem a vzhlédla.

„Co ještě?” Bear se přiblížil.

„Měli byste ho co nejrychleji dopravit do nemocnice.”

Nikdo neodpověděl.

„Když mi nezajistíte potřebné věci, nemůžu pro něj nic udělat,” prohlásila jsem kategoricky.

Bear přešel k psacímu stolu a zvedl telefon. Požádal o leda léky. Věděla jsem, že Lucy *jí tým udělají vše, co je v jejich silách, ale pravděpodobnost, že mě zastřelí, byla veliká. Ustoupila jsem z kaluže, která se rozšiřovala kolem Handa, zadívala jsem se mu do obličeje a nechtělo se mi věřit, že právě tento člověk má nad ostatními takovou moc. Všichni v dozorně, u reaktoru a na nákladním člunu by kvůli němu i zabíjeli. Vlastně už zabili.

„Robot nese ty krámy. Převezmu je venku od něj,” oznámil Bear, který neustále vyhlížel z okna. „Blíží se sem.”

„Jestli vylezeš, nejspíš ti ustřelí kebuli u samotný prdele.”

„Když je tady ona, tak sotva.” Bearovy oči se nepřátelsky, zfanatizovaně blýskaly.

„Robot to přinese až sem.” Očividně jsem muže překvapila, Bear se rozchechtal. „Vzpomínáte na všechny ty schody? Myslíte, že ten plechovej sralbotka je vyšlápne?”

„Dokáže to raz dva.” Doufala jsem, že mám pravdu. „Fajn, zařiď, ať přinese všechno až sem, aby nikdo nemusel vystrčit nos,” navrhl jiný muž.

Bear opět promluvil telefonicky s Wesleym. „Přikažte robotovi, ať dopraví věci do dozorny. Nepolezeme kvůli tomu ven.” Praštil sluchátkem, neuvědomil si, co právě provedl.

Myslela jsem na neteř a modlila se za ni, čekala ji nejnáročnější fáze. Najednou jsem ucítila hlaveň zbraně na šíji a ucukla jsem.

„Jestli ho necháš umřít, umřeš taky, je to jasný, ty děvko jedna?”

Znehybněla jsem.

„Brzy odtud odplujeme, tak ať se radši plaví s náma.” „Pokud mi zajistíte dodávku potřebných věcí, udržím ho naživu,” skoro jsem zašeptala.

Oddálil hlaveň od mé šíje, vstříkla jsem do vůdcovy žíly poslední ampulku fyziologického roztoku. Po zádech mi stékaly krůpěje potu, šaty pod pláštěm jím nasákly. Představovala jsem si Lucy před mobilním předsunutým velitelským stanovištěm v postroji, schopném vytvářet virtuální realitu. Představovala jsem si, jak pohybuje prsty a pažemi, vykročí sem, vykročí tam a optické vlákno jí umožňuje číst kažkou píď terénu na zobrazovací jednotce v přílbě. Její vzdálená přítomnost skýtala naději, že Toto nenarazí do zdi nebo neupadne.

Muži vyhlíželi z okna a komentovali robotův postup

po rampě pro tělesně postižené a dál ke vchodu.

„Takovýho maníka bych si dal líbit,” řekl jeden z nich. „Na to, abys ho uměl řídit, jsi moc pitomej.”

„To je fakt problém. Ten čipera se nedá dirigovat rá

diem. Tady se vlny nešíří. Víš, jak tlustý jsou tu zdi?” „Já bych ho poslal pro dříví na topení.”

„Dovolte, potřebuju na záchod,” ustrašeně pronesl jeden z rukojmích.

„Hovno. Neotravujte pořád.”

Napětí z obavy, co se stane, jestli odejdou a nevrátí se dřív, než se objeví Toto, bylo nesnesitelné.

„Hej, ať počká. Sakra, kdybysme tak mohli zavřít ty okna. Je tu zima, do prdele.”

„V Tripolisu si moc čistýho, chladnýho vzduchu neužiješ. Dopřej si tady co hrdlo ráčí.”

Pár chlapů se rozesmálo, vtom se otevřely dveře a vstoupil muž, jehož jsem předtím neviděla. Vousáč snědší pleti měl přes pracovní oděv navlečenu zimní bundu a byl vzteky bez sebe.

„Vytáhli jsme jenom patnáct článků a v kontejnerech je naložili na člun,” promluvil autoritativně. „Musíte nám poskytnout ještě nějaký čas. Ať jich získáme víc.”

„Patnáct kousků bohatě stačí,” ozval se Bear a nezdálo se, že muže příliš respektuje.

„Potřebujeme nejmíň pětadvacet palivových článků! Tak zní dohoda.”

„O tom nic nevím.”

„On zná obsah dohody.” Rozezlený muž pohodil hlavou k Handovu tělu na podlaze.

„Jenže s ním toho momentálně moc neprodebatujeme.” Bear špičkou vysoké boty rozdrtil nedopalek cigarety.

„Copak nechápeš?” Nový muž byl opět ve varu. „Každý článek váží tunu, jeřáb ho musí přenést ze zaplavenýho reaktoru do bazénu a uložit do kontejneru. Jde to pekelně pomalu a ztěžka. A jde při tom o kejhák. Zaručil jsi, že jich odvezeme pětadvacet. Teď nás honíš, protože jsi kvůli němu celý podělaný.” Muž rozhněvaně ukázal na Handa. „Uzavřeli jsme nějakou dohodu!”

„Mě dohoda zavazuje jenom k tomu, abych se o něj postaral. Musíme ho dostat na člun, doktorku vezmeme s sebou. Potom ho dopravíme do špitálu.”

„To je nesmysl! Podle mě je už teď tuhej, vy šílenci!” „Není tuhej.”

„Tak se na něj mrkni! Je bílej jako sníh a nedejchá. Je mrtvej !”

Řvali na sebe, Bear ke mně s dusotem přešel a dožadoval se: „Není mrtvej, že ne?”

„Ne,” odpověděla jsem.

Pot mu stékal po tvářích, sáhl k opasku, tasil pistoli a nejdřív ji namířil na mne. Pak na rukojmí, všichni se vyděsili, někdo se dokonce rozplakal.

„Ne, prosím vás! Ach, prosím!” žadonil jeden z nich. „Komu se tak strašně chtělo na hajzl?” zaburácel B ear.

Všichni mlčeli, třásli se, oči vyvalené, kápě rytmicky pulsovaly se zrychleným dechem.

„Byl jste to vy?” Ukázal pistolí na někoho uplně jiného.

Dveře dozorny zůstaly otevřené, zaslechla jsem Totovo vrnění. Vyškrábal se už tedy po schodech, překonal můstek, za okamžik dorazí až k nám. Vytáhla jsem dlouhou kovovou svítilnu sestrojenou v ERF, kterou mi přidala do záchranářské brašny Lucy.

„Už mě to sere, chci vědět, jestli je mrtvej,” zahulákal jeden z mužů. Věděla jsem, že moje šaráda končí.

„Klidně se podívejte,” vyzvala jsem ho, zatímco vrnění sílilo.

Zaměřila jsem svítilnu na Bearovu hlavu a stiskla vypínač. Světelný kužel ho prudce oslnil, ruce mu vyletěly k očím a já jsem se rozmáchla svítilnou jako baseballovou pálkou. Kosti v jeho zápěstí zapraskaly, pistole zarachotila na podlaze a robot s prázdnýma rukama vstoupil dovnitř. Plácla jsem sebou čelem k zemi, vší silou si zakrývala oči a uši, dozornou se rozlehl ohlušující výbuch provázený oslepující bílou září, neboť na Totově hlavě explodovala paralyzující bomba. Ozval se řev a kletby, otřesení teroristé vráželi do ovládacích pultů, klopýtali přes sebe a neviděli neslyšeli, jak dovnitř vtrhly desítky agentů zásahové jednotky.

„Stát, sebranko!”

„Ani hnout, nebo vám vystřelíme mozek z palice!” „Stůjte”

Znehybněla jsem u ledového hrobu Joela Handa, vrtulníky roztřásly okna a bleskurychle slaňující agenti jimi prolétli dovnitř. Zacvakala želízka, zbraně řinče ly na podlaze, jak je odkopávali stranou. Slyšela jsem pláč, uvědomila jsem si, že odvádějí rukojmí.

„Všechno je v pořádku. Teď jste v bezpečí.”

„Ach, bože! Panebože, díky!”

„Pojďte. Potřebujeme vás dostat odtud.”

Když jsem ucítila na krku chladnou ruku, pochopila jsem, že patří někomu, kdo zkoumá, jestli žiju, na první pohled to asi vypadalo jinak.

„Teto Kay?” Zajíkavý hlas patřil Lucy. Překulil a jsem se na záda a pomalu se posadila. Ruce a polovina obličeje, kterou jsem tiskla do kaluže na podlaze, znecitlivěly, ještě omráčená jsem se zmateně rozhlížela. Třásla jsem se tak, že mi drkotaly zuby, Lucy s pistolí v ruce ke mně přisedla na bobek. Očima těkala po místnosti, odkud agenti v černých uniformách odváděli zatčené.

„No tak, ukaž, pomůžu ti na nohy,” pobídla mě.

Podala mi ruku, svaly v celém těle se mi rozechvěly jako před epileptickým záchvatem. Nemohla jsem se zahřát a v uších mi nepřestávalo zvonit. Konečně jsem vstala a spatřila u dveří Tota. Oko měl sežehnuté, hlavu zčernalou, klenuté temeno jako by odsekl. Ztichl, nehýbal se, táhl se za ním kabel s optickým vláknem, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, jeden za druhým opouštěli dozornu poslední eskortovaní Noví sionisté.

Lucy pohlédla na vychladlé tělo na podlaze, na kaluž, stojánek s infuzí, injekční stříkačky a prázdné láhve od fyziologického roztoku.

„Proboha,” vydechla.

„Můžeme bezpečně vyjít ven?” Do očí mi vhrkly slzy.

„Právě jsme převzali plnou kontrolu nad kontejnmentem, člun obsadil utvar rychlého nasazení současně s naším utokem na dozornu. Několik teroristů museli zastřelit, odmítli složit zbraně. Marino dostal jednoho na parkovišti.”

„Zastřelil ho?”

„Musel. Vypadá to, že jsem dostali všechny, je jich asi třicet, ale musíme zachovat krajní opatrnost. Všude jsou tu nastražené nálože, tak pozor, teto Kay. Můžeš chodit?”

„To se rozumí.”

Svlékla jsem mokrý plášť a odhodila stranou, nemohla jsem ho na sobě snést. Strhla jsem rukavice, mrštila jimi na podlahu a rychle jsme vyšly z dozorny. Lucy sáhla k opasku pro vysílačku, její vysoké boty duněly na můstku a na schodech, jež Toto před chvílí úspěšně zdolal.

„Tady jednadvacet pro mobilní stanoviště jedna,” řekla.

„Jedna slyším.”

„Čistíme uvnitř. Kontrolujete situaci?”

„Máte balíček?” Poznala jsem známý hlas Bentona Wesleyho.

„Desetčtyři. Balíček je v pořádku.”

„Díkybohu,” zaznělo ze služební vysílačky nezvykle cituplně.

„Vyřiďte balíčku, že čekáme.”

„Desetčtyři. Balíček to myslím ví.”

Rychle jsme se vzdalovaly od mrtvých těl a krve, ve vstupní hale najednou nebylo k hnutí. Lucy otevřela prosklené dveře, v jasném, zářivém odpoledni jsem si musela zastínit oči. Nevěděla jsem, kterým směrem se dát, nohy se mi podlamovaly.

„Pozor na schody.” Lucy pevně uchopila mé předloktí. „Opři se o mě, teto Kay,” vyzvala mě.